Už vím, jak vnímat slovo chucpe

Židé mají takové slovo: chucpe. Je nepřeložitelné a těžko vysvětlitelné. Dle židovských anekdot se je jeden starý rabín pokoušel přiblížit takto: chucpe je, když někdo spáchá matkovraždu a otcovraždu a pak u soudu žádá shovívavost, protože je sirotek. Je to asi nejpřesnější vysvětlení, jaké jsem se k pojmu chucpe dozvěděl, ale myslím si, že to ještě není tak úplně ono. Chucpe je spíš smyslový pocit než faktický význam, domnívám se.

Pocit chucpe jsem intenzivně prožíval při sledování našeho veřejného života v uplynulém týdnu. Vždyť vzpomínejme: objeví se podezření na významné korupční jednání. Jak se toho chopí naši „protikorupčníci“, zvolení na základě naděje, že zatočí s touto odpudivou plísní, která prorůstá celým českomoravským veřejným prostorem tak usilovně a tolik přirozeně, že ji už někteří považují za vkusnou krajkovou dekoraci? Reagují někteří drze, jiní šíleně. Racionalita a mužnost zcela mizí. Svéráz návštěv policejního ředitele u ministerského předsedy a prezidenta nabízí názor, že Oldřich Martinů jim šel naprášit něco, co s aférou souviselo. Nepřehlížejme, prosím, že premiér je předsedou strany, která je v bobtnajícím skandálu namočena a hlava státu je jejím předsedou čestným. Dále: první, co politici v období chucpe udělají, je, že „v likvidaci“ je člověk, který na korupci upozornil. Tvrdili o něm, že to neudělal správně, že měl jít na policii. Proč to není v České republice zcela optimální řešení, dokazují předchozí řádky. Vždyť jakoby Petr Nečas znal detaily, jež mohli znát pouze policajti. Pan prezident zvedá obočí a říká: „Neumím žít ve světě, kde lidé nosí po kapsách nějaké nahrávací přístroje a tímto způsobem si nahrávají nebo nenahrávají, falšují nebo nefalšují tu nahrávku. To není svět, o kterém jsem schopen uvažovat.“ Hezké větičky, ale představme si, že by ona slova nebyla nahraná. Tvrzení proti tvrzení. A v tomto případě dozajista větší bere. Tedy důležitější postavení nebo silnější partaj. Kdyby si Libor Michálek slova Martina Knetiga nenahrál, dopadl by jak sedlák u Chlumce. Takové výroky přesvědčivost pana prezidenta poněkud zlehčují.

Vrcholem chucpe bylo uzavření kauzy tajným hradčanským paktem. Dost dobře nerozumím tomu, proč vůdci zúčastněných stran v náručí pana prezidenta tají svoje rozhodnutí ve věci, jež by měla být naopak co nejveřejnější: v boji proti korupci? A jak si to vlastně mohou zaměstnanci – politici dovolit vůči svému zaměstnavateli – občanstvu? Toho se totiž korupce nebývale týká. Zdá se mu, že současné reformy, které znamenají jeho životní omezování, jsou nutné také proto, že se hromada peněz rozkradla. Je to sice poněkud zkratkovitá úvaha, ale pochopitelná. Jestli by mělo být důsledkem celého maléru jen to, že se pan Michálek vrátí a pan Martinů odejde, neměl by se „hněv lidu“ uspokojit (Navíc by bylo zajímavé sledovat osudy obou dejme tomu po roce, dvou…). Zásadní – a nezodpovězená, rozhodně ne důkladně, otázka ovšem zní: jak je to s případnou korupcí, o níž byla řeč? Utajení vyvolá samozřejmě obecný pocit, že dohoda se spíš týkala toho, kdo co o kom ví a proč by měl tedy dotyčný držet ústa a krok, a případně zakotvila nové, skrytější metody politického korupčního jednání a dělení kořisti po něm. Nezlobte se na obecenstvo, že podléhá podobným spikleneckým myšlenkám, má své zkušenosti. Utajování obsahu hradčanské smlouvy teoriím o nekorektních čachrech nahrává. Tři partaje působí nyní jako Bratrstvo kočičí pracky, které nad mrtvolkou ubohé toulavé micinky přísahá věrnost sobě navzájem a Velkému Velmistrovi Klausovi zvlášť. Hlavně aby se Rychlé šípy a Vontové a lidi vůbec nedozvěděli, co jsme upekli!

Obava, že všechno skončí jako jistý příběh z roku 1997, se nabízí. Jistě všichni víte, že tehdy došlo k hnusnému sarajevskému atentátu na tehdejšího pana premiéra a současně předsedu ODS Václava Klause. Že motivem celé té věci bylo podezření na nekalé financování strany modrého ptáka, během něhož se objevily dvě bizarní figurky Lajos Bács a Radžív M. Sinha, to už si vzpomene málokdo. Smetí problému zmizelo pod rohožkou, o níž si Václav Klaus otřel boty. Byla to ukázka Klausových brilantních schopností pohybovat se v české umouněné politice. Nakonec se celá příhoda historicky připomíná jako nespravedlivý útok na jeho osobu, ne coby krize, vyvolaná podezřelými finančními operacemi jeho strany. V této souvislosti, si, prosím, povšimněme, že hned od začátku současné aféry se začaly objevovat teorie, kdo to na koho zaútočil! Žijeme nejspíš v časech, v nichž neznámé síly permanentně připravují na naše čistoskvoucí politiky podrazácké pasti, aby je znemožnily před občany. Je-li řeč o korupčně zcela čistém svědomí zvolenců, neustále se připomíná jistá dějinná skutečnost: V roce 1991 oznámil tehdejší předseda české vlády Petr Pithart, že byl korupčně osloven. Věc byla dotažena do konce, včetně zásahu „orgánů, činných v trestním řízení“. Od té doby (a pokud se mýlím, opravte mě!) již nikdo za žádným naším politikem s korupčním návrhem nepřišel. Lze na to soudit ze skutečnosti, že nikdo z nich nic nehlásil. Po celých dvacet let! Jsme tedy vzácně nekorupční země! Nebo se úplatkářstvím proviňují jenom poddaní, přičemž z vládců na dálku čiší, že by se k něčemu takovému za žádných okolností nesnížili. Případným korupčníkům se naši zvolení jeví tak pevně neúplatní, že se jim na hony vyhýbají. Či je to jinak a to nechci ani domýšlet. To už by bylo chucpe!

A skutečně vynikajícím chucpe je poslední vystoupení pana Knetiga, který nám sdělil, že vše vykombinoval on sám, protože si musel dodávat vážnosti, aby překonal bariéru, jíž vytvářel sociálně inteligenčně nedostačivý Michálek. Jak už kdosi tento hřebíček do rakve všeobecné důvěry okomentoval: „Akrobat spadl, do manéže vbíhají šašci!“ Ať už chce Knetig zachránit nezachranitelné, ale i v případě, že by ve svém prohlášení říkal pravdu, člověka maně napadá, zda žít v této zemi je rozumné a zdravé… A v každém případě, jestli má smysl se v ní zúčastňovat voleb. Občas se totiž neodbytně vkrádá pocit, že termín „volby“ v našich podmínkách není odvozen od slova „volení“, ale od plurálu slova „vůl“. Alespoň já si tak půl roku od posledního „svátku demokracie“ tak zase začínám připadat. Ale alespoň něco: už vím, jak vypadá atmosféra veřejného prostoru ve stavu, který lze nazvat chucpe.

  • Oldřich Martinů autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/3/289/28892.jpg
  • K9 na Hradě autor: Kamaryt Michal, zdroj: ČTK http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/22/2190/218960.jpg
  • Klaus a Martinů autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/22/2142/214156.jpg
  • Martin Knetig autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/22/2190/218990.jpg
Vydáno pod