Snížení sazby DPH z 21 na 15 % nebo pardon z povinnosti evidovat tržby elektronicky pro řemeslníky bez stálé provozovny slibuje ministerstvo financí podnikatelům jako odpustek za to, že jejich pokladny přiváže na elektronickou uzdu. Kritikům tak možná částečně utne tipec, ale zároveň si tak Babišův resort podkopává vlastní plán na zvýšení výběru daní. Celý systém elektronické evidence tržeb staví do nelichotivého světla nerovnosti občanů před zákonem a vyvolává pochyby o efektivitě jeho fungování.
Kterak Babiš honí zloděje
Volič živnostník
Ochota ministerstva ke kompromisům není až tak překvapivá. Resort totiž železnou rukou ovládá Andrej Babiš, předseda hnutí ANO, které svůj volební úspěch postavilo především na zjednodušení podmínek pro podnikatele a živnostníky. Zavedením elektronické evidence tržeb si tak vlastně Babiš kope do vlastní voličské základny. Vedle desítek miliard korun ročně, jež si ministr od elektronických kas slibuje, musí pečlivě vážit i svůj volební elektorát.
Motivy k ústupkům ovšem Andrej Babiš mistrně maskuje. Nikdo si ani ve jménu „svaté“ války proti daňovým únikům přece nepřeje, aby třeba kominík lezl po střechách s tabletem v jedné a tiskárnou na účtenky ve druhé ruce. Taková představa je nesporně absurdní a vybírat daně efektivně lze jistě i bez toho, že bychom cechu kominickému usilovali o život.
Ministrem Babišem tolik vzývaný chorvatský model na to jde od lesa. Zaevidovat platbu na serveru ministerstva není třeba okamžitě, ale do 24 hodin od uskutečnění. To usnadní situaci nejen kominíkům, ale také těm podnikatelům, kteří působí v oblastech potýkajících se s výpadky spojení, třeba na horách. Avšak právě v tomto bodě se Babiš rozhodl svůj velký vzor ignorovat a raději se vydat neprobádanou cestou výjimek.
Andrej Babiš
Stopa podnikatelské lobby se v tom nezapře. Kontrole kvůli výjimce pro řemeslníky snadno uniknou nejen kominíci. A ruku na srdce: kolikrát už jste třeba při rekonstrukci chalupy slyšeli od přizvaného topenáře, obkladače či zedníka kouzelná slůvka „bez faktury levněji“? Tím, že ministerstvo před takovými „šolichy“ zavřelo oči, zpochybnilo spravedlivost celého systému.
Důvěřuj, ale prověřuj
Jenže nejsou to jen výjimky a úlitby podnikatelům, které staví celý systém elektronické evidence tržeb na hlavu. Aby stát skutečně vybral na daních víc, nestačí pouze zavést povinnost mít tiskárny napojené na ony kouzelné elektronické krabičky, které on-line posílají informace o vystavených účtenkách na ministerstvo. Musí tady být také někdo, kdo tu a tam zkontroluje, zda lidově řečeno v inkriminovanou chvíli nevypadne z kouzelné krabičky internetový kabel. Jenže kontrolovat plošně všechny podnikatele z kapacitních důvodů nejde, navíc by to zavánělo šikanou. Je proto třeba zodpovědět otázku, jak vytipovat ty nepoctivé, na něž by si pak měli kontroloři došlápnout.
Tentokrát hledalo ministerstvo financí inspiraci u sousedů. Na Slovensku na to šli přes účtenkovou loterii. Hrou o výhry motivují zákazníky k tomu, aby úřadům posílali účtenky ze svých nákupů. Když se objeví „falešný“ účet, který neprošel daněmi, dostane dotyčná provozovna přes prsty. Pokud se na úřadech sejde dost účtenek, funguje systém bezvadně.
Avšak i účtenková loterie má své slabiny. Tou prvním je, že spotřebitelé nepřihlašují do hry účtenky rovnoměrně. Nejvíc se jich sejde z maloobchodu, řemeslná výroba nebo stavebnictví zaostávají. Bezkonkurenčně nejnižší podíl účtenek přihlášených do loterie, a tudíž kontrolovatelných, pak slovenské ministerstvo financí hlásí ze sektoru pohostinství a restaurací. Jinými slovy zatímco jedna branže náchylná k daňovým únikům dostala od ministerstva pardon, u další bude kontrola obtížná.
Ilustrační foto
Loterie naše drahá
A jasno zatím není ani v dalším dílku skládanky. Aby totiž loterie fungovala a stát měl dostatek účtenek ke kontrole, musí ji důsledně propagovat. V řeči čísel: Když v září 2013 odstartovala loterie na Slovensku, zaplatila státní pokladna do konce roku za marketing 1,6 milionu eur. Výsledkem bylo, že lidé přihlašovali do hry přes 11 milionů účtenek měsíčně. V roce 2014 už ale stát výdaje přiškrtil a za celý rok dal na propagaci jen 426 tisíc eur. A výsledek? Počet registrovaných účtenek se propadl na polovinu. To snížilo i šance kontrolorů odhalit podvodníky.
Tváří v tvář těmto faktům i české ministerstvo financí se stanovením pravidel pro loterii zatím váhá. Kdy a zda vůbec se rozjede, je předmětem analýz. Ve hře je i varianta, že by se hra spouštěla jen nárazově ve vybraných regionech. To ale sníží efektivnost kontroly, a tedy i celého systému evidence tržeb. Nelze se tedy divit, že ze stamiliardových daňových úniků má elektronická evidence tržeb vrátit do státní kasy podle propočtů Babišova resortu jen kolem deseti miliard ročně. Z těch by navíc ještě mohl část ukousnout podnikatelský fištron a vynalézavost. S tím se ostatně potýkají i jiné země. Jedna australská restaurace například dokázala s pomocí pirátského softwaru obrat stát na daních o 8 milionů australských dolarů. A Češi, jak se už mnohokrát ukázalo, patří ve vynalézavosti k nejlepším. Lze tedy čekat, že se tuzemští daňoví kontroloři ještě pořádně zapotí. A otázkou je, zda budou dostatečně důslední.
Kdyby stát opravdu důsledně pracoval s daty, které má už dnes k dispozici, elektronickou evidenci tržeb by vůbec nepotřeboval. Stačilo by propojit jednotlivé registry a položit si jednoduchou otázku. Jak je možné, že podnikatel, který už deset let vykazuje v daňovém přiznání nulový zisk nebo dokonce ztrátu, za tu dobu přihlásil do registru vozidel tři luxusní automobily a podle katastru si nedávno pořídil rodinnou vilu o ploše 400 metrů čtverečních na okraji Prahy. Není to dostatečný podnět pro daňovou kontrolu? A neměl by podnikatel začít vysvětlovat?
V českém prostředí nemusí. Jeho daňového přiznání si přetížené finanční úřady nejspíš ani nevšimnou, natož pak aby nějaký úředník nahlížel ještě do katastru nebo dalších registrů a zjišťoval, jestli majetek daného podnikatele lícuje s jeho příjmy. V tomto ohledu kreativita českým úřadům a politikům chybí. Není v tom tak trochu záměr? Možná ano. Politická přešlapovaná kolem evidence tržeb začíná budit zdání, že lepší výběr daní je jen populistickým klišé, pro které zákonodárci nejsou ochotni příliš obětovat.