Působení jednoty bratrské začalo v českých zemích, nucený odchod mnohých členů jednoty do exilu po bitvě na Bílé hoře její učení přenesl mnohdy daleko za hranice českého království. Snaha o život v pravdě, bez světských radovánek a materiálních statků, ale také bez závislosti na institucích a vládcích a usilování o co největší vnitřní svobodu tak mohla imponovat lidem v Grónsku nebo Jižní Americe.
Poklady Jednoty bratrské
O jednotě bratrské v pořadu Historie.cs ze 7. března hovořili historici Tereza Daňková z Filosofické fakulty Univerzity Karlovy, Markéta Růčková z Archivu hlavního města Prahy a Antonín Kostlán z Kabinetu dějin ÚSD Akademie věd. Pořadem provázela historička Marie Šedivá Koldinská.
Když se řekne jednota bratrská, většina lidí si asi vybaví dobu kolem bitvy na Bílé hoře, Jana Ámose Komenského jako posledního biskupa jednoty. Kořeny této církve byly mnohem hlubší, sahají v podstatě až do poloviny 15. století. Co o nich můžeme říci?
Kostlán: Jednota bratrská se sbíhá z nejrůznějších drobných proudů, které bychom pravděpodobně nazývali jako neortodoxní, blouznivecké apod. Velice blízko v té době má k takzvané vilémovské sektě nebo k lidem inspirovaným Petrem Chelčickým.
Jednota bratrská vzniká v Praze a v tom je zároveň největší problém - její zakladatelé jsou lidé velmi blízcí tehdejšímu utrakvistickému arcibiskupovi Janovi z Rokycan. Jsou inspirováni jeho vynikajícím řečnickým uměním. A jsou zamilováni do představy odklánění se od špatné společnosti, která je v jeho kázáních konstruována. Často jsou to lidé z trochu lepší společnosti. Bratr Řehoř, který stojí jako hlavní iniciátor u zrodu jednoty bratrské a je snad Rokycanovým příbuzným, je zeman. My ho dnes známe jako Řehoře Krejčího, ale to je podle zaměstnání, které si vybral ve východních Čechách na malém panství.
Se vznikem jednoty se totiž pojí jakýsi protest proti městu. Stejně jako dnes chtějí někteří mladí lidé odjet co nejdál z města, žít tam přirozeným způsobem života a třeba i zbožně nebo nějakým způsobem vyrovnaněji se o to jednota bratrská ve svých počátcích snaží na východočeském panství. Ze začátku má podporu jak arcibiskupa, tak krále Jiřího z Poděbrad, protože jde samozřejmě o královské panství. Ta podpora ale skutečně netrvá dlouho.
spisovatel Václav Vokolek:
Mám podezření, že jim Jiří z Poděbrad na svém panství tu malou vesnici Kunvald věnoval proto, že je chtěl dostat z Prahy. Oni toho využili, ale jen na chviličku. Přesto z Kunvaldu měli obrovský vliv a za chviličku vznikají kolem sbory. Bylo to totiž velice přitažlivé, protože vznikly v době jakési duchovní, ale také politické krize.
Radikalismus husitství skončil a začalo trošku takové chytráctví. Začal boj o moc. Byli tady utrakvisti, luteráni atd. Skoro celé 16. století jsme byli protestantská země jako Anglie nebo severní Německo. Ale těch církví bylo několik. Jednota bratrská pak opět přinesla původní ideu z počátku husitství (a v tom vlastně byla radikální): nechtěla žádnou moc. To je vždy strašně podezřelé. Ostatně kdyby dnes nějaký politik přišel s tím, že nechce moc, asi bychom mu nevěřili. A oni to tak měli.
Jak se jednota bratrská profilovala ve vztahu k ostatním, legálně povoleným církvím?
Růčková: Jednota bratrská nestála na legálním základě, tudíž neměla žádnou zákonnou podporu. Vůči ostatním církvím se profilovala vesměs samostatně, snažila se o jakousi vlastní osobitost. Vůči katolickému, ale i utrakvistickému proudu se tedy vymezovala tím, že neuznávala jejich církevní struktury, odmítala římského papeže, respektive apoštolskou poslušnost.
Jednota si vytvořila svou organizační správu. Na nejnižší úrovni stál sbor, vedený duchovními, ale zároveň spravován laiky (například soudcové sboru, správci nad almužnami nebo starší sestry). Na tyto sbory dohlíželi biskupové, kteří je měli rozdělené podle diecézí .
V počátcích to byl jakoby útěk z města na venkov. Mění se tohle v průběhu vývoje jednoty nějak?
Daňková: Začíná to jako sdružení lidí, kteří směřují k jednoduchosti, mají „odpor“ k zastávání úřadů a k světské moci vůbec. Zpočátku to nejsou osoby z vyšší sociální společnosti, ale to se během vývoje jednoty mění. Důležitou úlohu v tom hraje nástup německé reformace, od té doby jsou do jednoty přijímáni také šlechtici. To se ale opět mění. Když přeskočíme vývoj do obnovené jednoty bratrské, tam se to navrací k venkovu, k počátkům církve, k obyčejným lidem, kteří se stávají základem církve - misionáři z řad řemeslníků.
Když zůstaneme v předbělohorském období, v průběhu 16. a na počátku 17. století, dá se říci, že byla církví, která byla pro některé vrstvy nebo prostředí více atraktivní než pro jiné?
Kostlán: Záleží na období. Jednota prochází velkými proměnami a vymezuje se i jinak v politické sféře. Má období, kdy se - inspirována německou luteránskou reformací – snaží zapojit do politického diskursu, a doplácí na to. Po roce 1547, kdy je kvůli snaze o to jednotu nějak politicky čelní představitel jednoty Jan Augusta na dlouho uvězněn na Křivoklátu, se vrací k svému předpokladu. Od poloviny 16. století však čím dál tím více přitahuje vzdělané vrstvy. To je velká novinka. Vzdělání se pak ještě prohlubuje. Jednota se totiž přestává inspirovat pouhým luterstvím a začíná se zaměřovat na reformované náboženství, na kalvinismus, čímž se zároveň otevírá Evropě a snaží se vzdělání chápat v širokém evropském slova smyslu.
historik Pavel Sosnovec z muzea Mladoboleslavska:
Mladá Boleslav se na konci 15. století stala nejvýznamnějším českobratrským centrem. Johanka, tehdejší majitelka panství Mladá Boleslav, spolu se svým synem Adamem Tovačovským z Cimburka darovala pozůstatky tehdejšího minoritského kláštera Na Karmeli právě nově vzniklé sektě, budoucí jednotě bratrské. Postupně se tak Mladá Boleslav stala opravdu nejdůležitějším městským českým centrem jednoty bratrské. Dokonce se členům církve říkalo „boleslavští bratří“.
V Mladé Boleslavi působili 100 let, v podstatě až do Bílé hory. Mladoboleslavské obyvatelstvo bylo složeno výhradně z utrakvistů. V druhé polovině 16. století byla čtvrtina, možná až třetina obyvatelstva (300 až 500 lidí) českobratrského vyznání. Mimo českých utrakvistů a jednoty bratrské tady nemohla působit jiná církev. Boleslavští si po husitských válkách vymohli privilegium, že tam katolíci nesměli držet majetky, tedy ani tam žít.
V souvislosti s kontakty s Evropou se zabýváte osobou Jana Opsimata. Kdo to byl?Kostlán: Jan Opsimates se v Praze objevuje někdy v roce 1598, pravděpodobně přichází z Ivančic. Je to osoba úzce spjatá s jednotou bratrskou, ale takovým protestním způsobem. Malý rozhořčený muž, který bere vážně všechna ta logická ustanovení, chce studovat teologii. Jelikož mu nestačí to, co vyznává jednota, otevírá se jako jeden z mála kalvinistickému vlivu. Jako takový je vybrán za doprovod mladým šlechticům, kteří odchází studovat na kalvinisticky zaměřené akademie a univerzity v Německu, ve Švýcarsku, v Holandsku a jinde - stává se preceptorem mládeže. A zároveň je kalvinistickým aktivistou, který vydává řadu tisků. Napřed jsou spíše propagační, ale pak vydává nejzávažnější dílo kalvínského vyznání, instituce učení křesťanského náboženství od Jana Kalvína, v českém překladu českobratrského překladatele Jiřího Strejce Vettera. Překlad vznikl v roce 1595 a dílo bylo vydáváno anonymně, protože kalvínská vyznání byla v Čechách chápána jako supersektářská. Nesmělo se o nich ani mluvit ani naznačovat, že se o nich něco ví. Opsimates překlad vydává někdy mezi lety 1612 až 1617 za velice utajovaných okolností.
historik Pavel Sosnovec z muzea Mladoboleslavska:
V podstatě u všech bratrských sborů byly nějaké školy. A právě proto, že Mladá Boleslav patřila k nejvýznamnějším českým sborům, byla zde kromě elementární školy zřízena takzvaná „německá škola“, protože se tam vyučovalo i v němčině. Byla to jakoby vyšší odborná škola, kde se vzdělávali mladíci z řad jednoty bratrské, ale dokonce tam posílali své děti i šlechtici, kteří přímo českobratrského vyznání nebyli (například mladí Rožmberkové). Boleslavská bratrská škola patřila v té době k tomu nejlepšímu, co v Čechách tehdy bylo.
K tomu, že byla Mladá Boleslav českým centrem, přispívalo i to, že boleslavská vrchnost, Krajířové z Krajku, byli členy jednoty bratrské, a tudíž byli zdejší členové pod jejich ochranou. Například v Praze jako v hlavním městě království by postavení členů jednoty bratrské bylo úplně jiné.
Růčková: Jednota bratrská prošla v přístupu ke vzdělání docela složitým vývojem. Zpočátku zastávala tezi, že je dostatečné umět číst, psát a umět znalosti, které stačí pro běžnou potřebu, ale vyšší vzdělání zavrhovala, neboť by mohlo ohrozit čistotu jejího učení. Postupným vývojem, kromě vlivu luterství, ale i vnitřními záležitostmi, dospívá k tomu, že je jí vzdělání potřebné. A vyšší vzdělání začíná doceňovat až od poloviny 16. století, kdy posílá své budoucí adepty na kněžství na zahraniční studia.
Školy jako takové byly zřizovány u bratrských domů. Nicméně musíme rozlišovat školy určené pro vzdělání laických dětí a školy pro vzdělání kněžského dorostu. Vzdělání kněžského dorostu probíhalo přímo v bratrských domech, které byly jakýmsi seminářem, výchovnou a vzdělávací institucí. Na bratrských školách působili duchovní, ať už jako učitelé nebo rektoři škol, a zároveň v některých případech i významní humanisté. Na zmiňovanou školu v Ivančicích byl v roce 1575 povolán významný humanista, bývalý profesor wittenberské univerzity Esrom Ridinger, který na škole působil do konce 80. let 16. století. Ivančická škola tím získala věhlasu, takže kromě základního partikulárního vzdělání byla i jakýmsi gymnáziem, které navštěvovala řada šlechticů. Ať už to byl Karel starší ze Žerotína, Karel z Lichtenštejna nebo později, kolem roku 1610, synové Jiřího z Hodic. Ivančická škola ovšem nebyla jediná. Tyto vyšší školy byly většinou u biskupských sídel. Další takové sídlo bylo v Přerově, v Mladé Boleslavi a po roce 1609 také v Praze, v Nazaretské koleji.
spisovatel Václav Vokolek:
Těch center bylo několik a byla nesmírně intenzivní. Po tom prvotním „komunismu“, který navazoval na husitské tradice, ale také tradice mimočeské (rovnost hrála v té době velkou roli, v tom husitismus nebyl úplně ojedinělý, ale byl víc radikální), jako by vplynuli do evropského humanismu. A to byla ta obrovská vůle po vzdělanosti. Oni si přáli celou humanistickou Evropu. To bylo něco úžasného, protože to husitismus neměl. Ten byl tady osamocen. Oni navázali kontakty s celou Evropou. A nejdůležitější bylo, že měli Evropě co dát. Začali tisknout knihy. A pak ten legendární překlad Bible, který donedávna používali katolíci. To je tak geniální dílo, že si to ani nedovedeme představit, a oni ho udělají tamhle na nějaké vesnici, kde není žádná univerzita.
Takže ta vzdělanost hrála obrovskou roli a další vývoj k té vzdělanosti spěl čím dál víc. Vždyť asi jeden z nejvzdělanějších lidí té doby byl J. A. Komenský, biskup jednoty bratrské, bohužel poslední.
S jednotou je spojena i Bible kralická. Co můžeme o jejím vzniku říci?
Kostlán: Doba let 1579 až 1593, kdy vychází šest dílů této Bible kralické, je vrcholnou dobou českého knihtisku, jsou tady špičkoví tiskaři a vycházejí krásné knihy. Přesto je tato v podstatě utajovaná bratrská tiskárna, která působí někde na panství Jana z Žerotína v Kralicích, ještě daleko významněji předčí. Je to typografická podoba té knihy. Dále překlad do češtiny. Není první, čeština má překlady už ze 14. století, ale je to překlad nový, zejména Nového zákona, který je spjatý s Janem Blahoslavem, velice významnou postavou. A nový překlad Starého zákona, který vychází z tradice téměř básnivého jazyka. Jestliže dnes hovořím o kralické češtině, je to odvozováno od této Bible. Takže norma, která byla velmi vysoká, byla posazena ještě o stupínek výše. Představuje to něco, co si člověk představí pod klasickým pojmem „krásná česká kniha“.
spisovatel Václav Vokolek:
Nejvýznamnější stopou, která v Mladé Boleslavi po jednotě bratrské zůstala, je velký českobratrský sbor. Postaven byl na náklady tehdejší vrchnosti, Arnošta Krajíře z Krajku. Významná je i zdejší tiskárna. Nejdříve v blízkosti Karmele, dům ve svém základu stojí dodnes, a pak Na Podolci. Stavitelem zdejšího sboru byl Ital Matteo Borgorelli, který byl ve službách Krajířů z Krajku. Zajímavé je, že nejdříve účastnil stavby menšího českobratrského sboru v Brandýse, který je jakýmsi předobrazem mladoboleslavské stavby. Uvnitř budovy sboru nebyly a ani dnes nejsou žádné oltáře, obrazy nebo sochy. Jednota bratrská vyžadovala vnitřní prostotu, čistý prostor. Jedinou výzdobou byly nástěnné fresky s nejrůznějšími biblickými citáty. Je to v podstatě kostel, ale oni používali výraz „sbor“. Sbor byl slavnostně otevřen na Velikonoce v roce 1554. Podle tehdejších zápisů na tu velkou bratrskou slávu sjelo na 15 tisíc lidí. Sbor pak jednotě sloužil až do Bílé hory, i když ne trvale. Podle míry perzekuce jednoty bratrské byl sbor různě úředně zavírán. Pak byl zase otvírán. Někdy si ho členové jednoty bratrské zpřístupňovali podle své vůle. De facto definitivně byl otevřen po vydání majestátu v roce 1609, ovšem pak přišla porážka českých stavů na Bílé hoře a ze sboru se stal katolický kostel svatého Václava. Na samém sklonku 18. století byl kostel zrušen a stalo se z něj vojenské skladiště, stal se majetkem státu. A v roce 1899 budovu zakoupilo město.
Jednotě bratrské se české dějepisectví věnuje dlouhodobě. Mohlo by se zdát, že už není až tolik co nového objevovat, ale to, co tady visí za námi, dokazuje, že tomu je úplně jinak. V roce 2006 se podařilo v Mladé Boleslavi nalézt něco, o čem posléze historici a archiváři hovořili jako o objevu století. O co se jednalo?
Růčková: Při rekonstrukci bývalého minoritského kláštera v tehdejším sídle biskupů jednoty bratrské v Mladé Boleslavi - Na Karmeli byly nalezeny dvě truhličky, obě v zásypu stropní klenby v prvním patře. Obsahují takzvaný archiv Matouše Konečného.
Kdo to byl Matouš Konečný?
Růčková: Matouš Konečný se narodil v roce 1569 ve Strážnici na Moravě, kde chodil do bratrské školy. V roce 1589 byl zapsán na studia ve Wittenbergu. Po studiích působil ve sboru v Třebíči, kde byl v roce 1592 ordinován na jáhna a o čtyři roky později na kněze. Asi od roku 1603 působil jako správce významného sboru v Tuchoměřicích. Nespravoval tam totiž pouze sborové ovečky z Tuchoměřic a blízkého okolí, ale byl také správcem členů jednoty bratrské v Praze. V roce 1609 Matouš Konečný přesídlil do Mladé Boleslavi, kde se stará jak o mladoboleslavský sbor, o mladoboleslavskou bratrskou školu, ale také o celou diecézi, která je vymezena středními a východními Čechami. Nadto jako písař jednoty vydává a sepisuje různé spisy, ať už polemického charakteru nebo obrany jednoty bratrské, ale také spisy moralistní. Za všechny uveďme Knihu o povinnostech křesťanských či Kazatele domovního.
historik Pavel Sosnovec z muzea Mladoboleslavska:
V létě 2006 firma Škoda Auto přestavovala karmelský areál na Vysokou školu Škoda Auto. Při přestavbě došlo k nálezu, jaký nemá v českých dějinách obdoby. Byl objeven archiv, který ležel ukrytý v zemi téměř přesně 400 let.
Jde o osobní archiv posledního boleslavského biskupa Matouše Konečného. Je to zcela unikátní záležitost, protože pokud se najdou nějaké staré písemnosti, jsou to jednotliviny, do značné míry různě poškozené. V tomto případě se však podařilo najít dvě truhličky úplně plné papírů, a to takřka v dokonalém stavu. Pouze se domníváme, jak k uschování archivu došlo. Víme, že na konci léta, na začátku podzimu roku 1620 prošel Boleslaví pomocný sbor žoldnéřů, kteří měli vypomáhat českým stavovským opozičníkům v jejich boji proti Ferdinandu Habsburskému. V Boleslavi pak zůstala ta „marodérská“ část, různí lazaři, nemocní. Město je ubytovalo všude možně, kde to jenom šlo, samozřejmě také Na Karmelu. Vojáci se chovali adekvátně svému stavu. Proto si myslíme, že ve strachu předtím, že by ti žoldáci dopisy a dokumenty používali na nejrůznější účely, na balení, na zapalování, některý z pomocníků biskupa (v té době už starého pána) do těch dvou truhliček ty písemnosti (možná narychlo sebrané) uložil a před vojáky uschoval.
Co všechno archiv Matouše Konečného obshauje?
Růčková: Archiv Matouše Konečného vznikl částečně z výkonu biskupského úřadu, ale převážná část písemností byla adresována Matouši Konečnému. Jedná se o korespondenci biskupů a kněží. Nutno upozornit, že se jedná pouze o jednostrannou korespondenci, tudíž neznáme reakci Matouše Konečného. Druhý větší soubor písemností vznikl v souvislosti s vysíláním kněžského dorostu na zahraniční studia.
Co se z takové korespondence dá všechno vyčíst o životě studentů v zahraničí? O tom, kam jezdili, jak se tam cítili, co se tam naučili?
Růčková: Studenti, kteří odcházeli do zahraničí, se především uvolnili z bratrského řádu a odcházeli do uvolněnějšího prostředí. Biskupové neradi slyšeli o jakýchkoli prohřešcích. Proto se studenti, než odešli, museli zavázat slibem, že svou v zahraničí získanou kvalifikaci využijí ve prospěch jednoty. Když dorazili do nových působišť, ohlašovali se svým biskupům prostřednictvím korespondence, kde je spravovali o svém zdravotním a studijním stavu, o poměrech v místě svého působiště. Vyjadřovali biskupům svůj vděk, případně skládali účty z jimi vynaložených prostředků.
historik Pavel Sosnovec z muzea Mladoboleslavska:
Máme třeba dopis Jana Laneckého, biskupa jednoty bratrské se sídlem v Moravském Přerově. Byla to v podstatě tehdejší hlava jednoty bratrské. Tento dopis je z roku 1611. Kromě více než 500 dopisů nález obsahuje nejrůznější dokumenty, jako jsou třeba takové „malé sliby“. To je naprostá novinka. Církevní historici věděli, že studenti, kteří byli vysláni na studia do zahraničí, skládali nějaké sliby, ale sliby nebyly. A najednou jich tady máme jedenáct. Máme dopisy studentů, kteří studovali v Herbornu, v Brémách, ve Frankfurtu. Jiné takové nejsou. Je tady relativně velké množství dopisů bratrské šlechty. Třeba dopis Václava Budovce z Budova, jednoho z nejčelnějších představitelů bratrské šlechty. Je zajímavé, že asi sedm pisatelů těchto dopisů skončilo po Bílé hoře na staroměstském popravišti. Václav Budovec z Budova tam byl také.
Růčková: Ze studentské korespondence se dozvídáme o osobách, které později, zejména v exilu, působily jako konsenioři, jako důležité osoby ve správě exilové jednoty. Ale nacházíme zde i dopisy, jejichž odesílateli byli měšťané, případně šlechta.
Co třeba Jan Ámos Komenský? Je tam taky něco k němu?
Růčková: Zmínky o Janu Ámosi Komenském jsou velmi sporadické. Ve studentské korespondenci toho nalézáme minimum. Informace z archivu Matouše Konečného jsou spíše střípky, ale důležité, které nám doplňují Komenského život.
historik Pavel Sosnovec z muzea Mladoboleslavska:
V archivu jsou i osvědčení, které dostala skupinka českobratrských mládenců, kteří studovali v Herbornu na tamějším vysokém učení. Osvědčení sepisovali jednotliví profesoři školy o tom, jak studenti z Čech prospívají. Je zde hned několikrát zmíněn student Johannes Amos. Musím konstatovat, že student Jan Ámos prospíval velmi dobře. Máme tam také řadu unikátních rejstříků. Do našeho karmelského nálezu byly známy pouze dva rejstříky členů jednoty bratrské. Tady jich máme dalších téměř padesát.
O jednotě bratrské se říká ledacos. V podstatě to byla taková přísnější církev. Takže můžu na jedné písemnosti číst: „Na Velikonoce 1609 odloženi pro tanec“. Jednota bratrská se na celou řadu světských radovánek dívala poněkud svrchu. Mladí členové a členky jednoty bratrské, kteří se oddávali „hříšným“ zábavám, tak byli na jistou dobu „odloženi“. To znamená, že se nemohli zúčastňovat každotýdenních bohoslužeb.
Zlomem pro dějiny jednoty bratrské byla bitva na Bílé hoře. Osudy českých nekatolíků se pak odvíjely jednoduchým směrem, buď konverze ke katolictví, nebo odchod do exilu. Co víme v této souvislosti o příslušnících jednoty bratrské? O Komenském samozřejmě víme, že do exilu odešel. Ale známe ještě další představitele jednoty, kteří také odešli do zahraničí?
Daňková: Existuje celá řada známých i méně známých exulantů. Z toho Komenského blízkého okruhu je to například jeho švagr Jan Efron, který po té, co odešel z Hranic na Moravě spolu s dalšími duchovními, působil v Puchově. Nebo v exilu působící vnuk Jana Ámose Komenského, Daniel Arnošt Jablonský, důležitá osoba pozdějšího seniora polské jednoty, dvorního kazatele v Berlíně. Daniel Arnošt vysvětil prvního biskupa obnovené jednoty bratrské. Z těch méně známých je to například tvůrce kancionálu Jan Laburda, působící v Berlíně, kde na začátku 18. století vzniká důležitá osada Český Rixdorf.
Kostlán: Pořád žijeme ve schématu, že exil začíná roku 1620 po Bílé hoře. V případě jednoty bratrské to úplně neplatí, protože ta je stále jednou nohou mimo zákon prakticky od svého vzniku po roce 1508. Odchody do exilu byly periodické. První velice výrazný byl po roce 1547, kdy odchází nejméně 600 příslušníků jednoty směrem do Polska, respektive Pruska. Příslušníky jednoty bratrské se začíná zalidňovat Lešno. Vzniká tak jedna velká větev jednoty bratrské, která působí v polsko-litevském prostředí, a přenáší se tam i část organizační struktury. Situace po Bílé hoře je tak pokračováním - jsou tam vyzkoušené vzorce. Přesto je to tragická záležitost pro všechny ty, kteří chtěli pokračovat ve staré vlasti, ale nemůžou.
Jak to bylo v případě členů jednoty s ochotou konvertovat, přestoupit ke katolictví, aby mohli zůstat ve vlasti?
Kostlán: Otázka konverze není vázána až na dobu po Bílé hoře. V okamžiku Bílé hory většina nejzajímavějších osobností jak na protestantské, tak na katolické straně prošla českobratrskými školami.
Karel z Lichtenštejna byl vychováván v Ivančicích, později konvertoval. Mohli bychom hovořit o Slavatovi, dostat se k Valdštejnům a tak dále. Ale je fakt, že jednota daleko nejčastěji řešila situaci odchodem. Byla zvyklá žít kolektivně, na kolektivní rozhodování. A to jí napomáhalo vyřešit individuální problémy, které s odchodem do zahraničního exilu souvisely.
Nová vlna odchodu do exilu přichází až v první čtvrtině 18. století v souvislosti se sílícím rekatolizačním tlakem, to je i doba odchodu do Horní Lužice. Co o tom můžeme říci v souvislosti s Horní Lužicí a dobou vlády Karla VI.?
Daňková: Karel VI. vydává několik patentů zaměřených proti vnějšímu nepříteli, nekatolické cizině. Především tedy na emisary, kteří do českých zemí přiváželi nekatolické knihy. Ale samozřejmě také na nekatolíky, kteří zůstali po Bílé hoře a v průběhu 17. a na začátku 18. století v českých zemích. Tehdy odchází především obyvatelstvo ze severní Moravy do zmíněné Horní Lužice, kde po roce 1722 vzniká obec Herrnhut (Ochranov). Tam dochází k znovuobnovení jednoty „zevnitř“, a to přihlášením se k odkazu staré české jednoty bratrské během společné večeře Páně 13. srpna 1727. To je také bráno jako datum, kdy byla jednota znovuobnovena.
Asi by to nemohlo vzniknout, kdyby to nemělo podporu i přímo v Lužici. Souvisí to se jménem hraběte Zinzendorfa. Kdo to byl?
Daňková: Mikuláš Ludvík Zinzendorf byl saský šlechtic, stoupenec luteránství, německého pietismu. Hrabě Zinzendorf dal na svém panství Berthelsdorf k dispozici exulantům půdu, kde mohla vzniknout osada, a byl pak duchovním vůdcem a reprezentoval jednotu navenek až do své smrti v roce 1760. Dokonce investoval většinu svého majetku do zakládání osad na domácí půdě, ale později také v zámoří, kde vznikají už po roce 1732 zámořské misijní stanice.
Kam směřovala expanze z Ochranova? Ta obec byla posléze tak veliká, že vysílali misie jednak do různých částí Evropy, ale v podstatě i do zámoří. Kam konkrétně?
Daňková: Expandovali do nekatolických oblastí Evropy, do Dánska. Tam je vidět vazba hraběte Zinzendorfa na dánského krále Kristiana VI. Dále do Nizozemí, do severního Německa, Pobaltí. A potom do zámoří, hlavně do oblastí spjatých s Dánskem. Ostrov svatého Tomáše v Karibiku, do Grónska nebo do jižní Afriky, a později, v 19. století, do Austrálie.
spisovatel Václav Vokolek:
Byly to úplně jiné misie, než si představujeme. Teď se například přišlo na úžasně zajímavou věc. Posledního Mohykána Ferimon Cooper opsal, ten „poslední mohykán“ byl českobratrský misionář. Stopy českobratrských misií jsou dodnes v Grónsku mezi Eskymáky a tak dále.
Oni měli nenásilný způsob. Prostě s těmi lidmi žili jako ten poslední mohykán. A vlastně byli velice úspěšní. Nepropagovali ale svoji církev. Propagovali určitý život. Za nikoho nebojovali, nezískávali pro církev, žádná nebyla. Nebyli ve spojení s žádnou mocí, s žádným císařem, králem. Nikdo je neovládal. Byla tam jakási čistota a oni jakoby přinášeli jen tu evangelijní zvěst. Proto o tom ani moc nevíme. Nepsali žádné deníky nebo něco takového. Nemuseli hlásit, kolik lidí pokřtili, protože neměli kam, neměli žádné centrum. Bylo to osobní nasazení. Znám pár příkladů v Jižní Americe nebo ve Střední Americe, kdy se v 18. století ten bratr rozhodl vydat se na misie a zmizel.
Když se na tentýž problém podíváme prismatem vašeho výzkumu, což je zkoumání misijní činnosti jednoty v 18. a 19. století, jak to tehdejší členové jednoty viděli? Stále si připadali jako oběti perzekuce? Nebo už to cítili jinak?
Daňková: V 18. a 19. století je vidět jasný posun, nebyla to úplně perzekuovaná církev. Je tam vidět určitá nadnárodnost té které církve, určitá univerzalita. A především byli zaměřeni na misijní činnost v nejzapadlejších koutech světa. Na to byli vyloženě připraveni a školeni, takže bych řekla, že už to nebyla perzekuovaná církev jako v předešlém období.
Kostlán: Sebestylizace do toho utrpení je příznačná nejen pro vidění jednoty bratrské, ale i řadu jiných reformovaných církví. Je to skrz akta persecuciones. V podstatě je to obrácená strana sebeoslavné mytologie, která ukazuje, jak by ta církev ráda vítězila, ale nemůže, protože jsou jí házeny klacky pod nohy.
Jako historiky nás ale daleko více zajímá otázka, do jaké míry tato církev dokáže vytvářet určitý prostor pro vnitřní svobodu. Vnitřní svoboda nelze žádným způsobem odhadnout z pramenů, můžeme o ní uvažovat jenom z velmi nepřímých indicií. Víme, že naše doba, která je daleko svobodnější, než byla doba před rokem 1989, možná postrádá tak velkou intenzitu vnitřní svobody. Nám totiž není neustále znova a znova připomínáno, kam až smíme a kam nesmíme. Je to otázka hranice. Zdá se, že jednota bratrská nabízela řadě, a to zejména mladých lidí, možnost uplatnění vnitřní svobody v daný moment v daleko větší míře než jiné konfese. V některých případech, po určité době, se mohlo stát, že byla ta vnitřní svoboda více nalézána v luterských nebo v katolických kruzích. Takže ono je to vždy o nalezení těch 10 až 15 let relativní svobody, kdy vznikají jakési ostrůvky, vytvářející úplně jinou historii, v podstatě nezávislou na historii utrpení jednotlivé církve.
spisovatel Václav Vokolek:
V dějinách všech církví najdeme velice temná místa. Byl bych rád, kdyby někdo našel nějaké temné místo v historii jednoty bratrské. Nenajdete ho. To je skutečně čistá věc. Možná proto dopadla, jak dopadla. Tou čistotou jako by způsobila velký rozruch jak mezi katolíky, tak všemi evangelickými stranami ve své době. A nechtěl ji nikdo. Byla pravdivá. A obsahovala mnoho věcí, které jakoby předznamenávaly něco, co v českých dějinách bylo docela obvyklé.
Mě fascinuje, jak je princip jednoty potom pevný ve víře. To je něco, co pak úplně autenticky přejal český underground. Bylo to vlastně navázání po staletích na hlavní cíl jednoty bratrské, žít ve svobodě a být pevný ve víře. To se nesmí zapomenout. Nebylo to jenom to, že měli společný majetek a podobně, ale tam byla ta víra. To bylo to nejdůležitější.
(redakčně kráceno)