„Popularita není příjemná, protože jste otrokem lidských představ,“ říká Barbora Seidlová

Karel Čapek napsal: "Nejdůležitější na světě nejsou věci, ale okamžiky." Host Tomáše Procházky v pořadu Před půlnocí z 10. září je dokáže rozdávat plnými hrstmi. Pozvání do studia přijala herečka Barbora Seidlová. Pochází z Mikulova, vystudovala konzervatoř v Brně a DAMU v Praze, poprvé se objevila ve filmové pohádce Lotrando a Zubejda, hrála i v seriálu České televize Místo nahoře. V současnosti se věnuje hlavně autorskému divadlu MALÉhRY.

Dočetl jsem se o vás, že doma nemáte televizi. Je to pravda?
Vždy, když se mě ptali, jestli opravdu nemám televizi, říkala jsem, že je to náhoda. Teď říkám, že je to naprosto programově, protože mám pocit, že je naprosto zbytečná. Pocit nevědomosti, že nevím, co za hrůzy se děje nebo který prášek nebo křupky si mám bezpodmínečně koupit, mě blaží, a proto ji nemám dál.

Není lepší úvod televizního pořadu než začít tím, že je televize zbytečná. Je to vaše životní filozofie?
Rozšířila bych svou životní filozofii i na jiné oblasti než nemít televizi. Televize je pro mne prostředek k manipulaci. Mojí životní filozofií je naprostá svoboda, a tu mi televize nedává. Z ní mám pocit, že se mě snaží manipulovat a říkat mi názory, s kterými můžu i nemusím souhlasit. Navíc tím, že jsem televizi přestala sledovat, jsem získala neuvěřitelně mnoho volného času. Jak říká můj oblíbený filozof: „Proč se musíte dívat na filmy o životě, když život můžete žít sami.“

Váš první film byla pohádka Lotrando a Zubejda, tehdy vám bylo patnáct let a studovala jste na konzervatoři v Brně. Jak k tomu došlo, že si vás vybrali?
Úplně jednoduše. Rozhodla jsem se, že budu herečkou a přihlásila jsem se na konzervatoř. Přišla jsem tam v nadkolenkách, v krátké sukni a s velkými ambicemi a obrovskýma očima, s představou, že jakmile člověk vstoupí na půdu konzervatoře, tak už je velká hvězda. Možná díky silné víře, kterou jsem v tom měla, jsem se dostala do konkurzu na Lotranda a Zubejdu. Tím konkurzem jsem prošla a natáčela jsem. Takže takhle jednoduše.

Konkurz byl jednoduchý?
Mám velmi krátkou a selektivní paměť a pamatuji si jen příjemné okamžiky. Takže si myslím, že byl, ale moc si ho nevybavuji, ale mám na něj jen příjemné vzpomínky.

Vzpomenete si na svoje první pocity, dojmy před kamerou?
Úplně poprvé se vám zbortí všechny představy o tom, jak by to mělo vypadat. Přišla jsem do Brna v podstatě z vesnice (Mikulova) s ambicí stát se herečkou, ale nevěděla jsem, co je to divadlo. Měla jsem představu o televizi – že tam běhají takové figurky a nějak se pohybují, viděla jsem všechno to pozlátko okolo, a to se mi líbilo, a s tím jsem šla na konzervatoř. Takže o divadle a filmu jsem nevěděla vůbec nic, jen jsem o tom měla nějaké představy. Když se setkáte s realitou, tak bývá jiná. Zároveň to však byla pro mne obrovská zkušenost, která mi potvrdila, že to, co člověk chce a má dělat (vydá se za svým snem), se mu v konečném důsledku vydaří.

Karel Smyczek má takovou specialitu, že natáčení zahajuje posledním záběrem. Vzpomínáte si na to?
Vzpomínám si hlavně na to, že jsem vůbec nevěděla, co mám před kamerou dělat. Takže když mi řekli, ať se posunu doprava, tak jsem se posunula o dva metry, přitom jsem se měla posunout o půl centimetru. Pamatuji si hlavně na to, že jsem z toho byla hodně vyvedená, ale že se mi to zároveň ohromně líbilo.

Nevadí vám u filmu, že je vše – narozdíl od divadla – poskládáno do malých sekvencí, kdy chybí celkový příběh?
Nevadilo by mi to v případě, že bych dělal projekt, o kterém jsem stoprocentně přesvědčená, proč ho dělám. Zkrátka bych musela dělat film stejně, jako dnes dělám divadlo. Tím pádem by mi nepřišlo zvláštní a nesmyslné (neztrácela bych se v tom) skákat z jedné scény z konce filmu na jeho začátek a naopak. Dělá mi to trochu problém, protože ty věci netočí člověk s hlubším pnutím, s vědomím, o čem a proč to vlastně točí. Většinu věcí (vyjma Zubejdy a několika věcí s Karlem Smyczkem) jsem točila jen pro zkušenost, a proto aby si člověk vydělal. Ale netočila jsem to jako tvůrce, který chce něco říct a má hlubokou potřebu něco vyjádřit.
Kdybych točila film, který by vznikal ve skupině našeho autorského divadla, tak bych ho točila s tím, že mám nějaké téma, o kterém chci mluvit, a bylo by mi jedno, že skáču z jedné části filmu do druhé, protože bych v každé chvíli věděla, proč tam ta situace je.

Jak moc souzníte s rolí? Je pro vás důležitá úroveň celého scénáře, nebo jen je-li vaše postava dobře napsaná?
Třeba u Bolera mi bylo jedno, jak bude film v globále vypadat. Pro mne bylo podstatné, že mám v době, kdy mi přišla nabídka na Bolero, o čem hrát, že mám nějakou příležitost. Byla jsem na škole a chtěla jsem objevovat věci, zjišťovat, co bych chtěla v budoucnosti dělat. U Bolera se navíc nedá mluvit o roli, o které by se dalo přemýšlet, protože jsem tam vlastně nehrála. Přišla jsem tam a nějak mne znásilnili, zabrečela jsem si, a tím moje postava hasla. Vše bylo točené zpomaleně, takže tam nebylo místo na žádné další emoce. Pro mě to nebylo žádné velké herectví, ale vyzkoušela jsem si, jaké trauma mohla tato postava prožít.

Váš zatím poslední film Maharal - Tajemství talismanu měl premiéru v letošním roce. O čem vypráví? Je to film spíše pro děti nebo taky pro dospělé?
Myslím, že to měl být film pro děti, ale byl natočen způsobem, jako by byl pro dospělé. Je to o hledání pokladu, o dětském dobrodružství. Natočen byl však bez fantazie, kterou děti potřebují a kterou samy mají. Pravda je, že s odstupem času člověk věci hodnotí převážně negativně, říkám si však, že v tu chvíli to bylo to nejlepší, co jsem mohla dělat, a prošla jsem tím proto, abych si mohla odnést poznatek, který teď mám. Takže teď se na to negativně dívám proto, že v tuto chvíli bych něco podobného nedělala nebo dělala jinak.

Kdybyste sama našla poklad, jak byste s ním naložila?
Třeba finanční suma žádný poklad není. Pro mě je největší poklad, když člověk najde svoji vnitřní svobodu, sám sebe. Jakmile se totiž ponoříte do sebe tak objevíte všechno, co je kolem vás – vesmír, celý svět. Najít v sobě boha by byl pro mne poklad.

Vzpomenu na seriál České televize Místo na hoře, jehož pokračování (Místo v životě) později přešlo na televizi Nova, která zakoupila práva. Ze seriálu jste odstoupila. Proč? Nehrálo v tom roli, že seriál přešel na jinou televizi?
Nechtělo se mi už točit seriál, protože jsem si tu zkušenost zkusila. To, že to přešlo z jedné televize na druhou mi bylo v podstatě jedno. Když máte hrát divadlo, za kterým si stojíte, tak je vám taky jedno, kde ho budete hrát – mezi popelnicemi nebo v Národním divadle. Stále je to prostor, kde se můžete vyjádřit.

Spíše by mně vadilo zázemí. Je přece lepší, když vám někdo na jeden záběr dá pět pokusů, než když vám dá jen jeden s tím, že na víc nejsou peníze?
To určitě. Technické věci, co se natáčení seriálu týče, na ČT probíhaly úplně jinak než na Nově. Mně ale přijde úplně zbytečné to hodnotit, protože mám úplně jiný důvod, než že to někde sekají jak Baťa cvičky. Na mě seriály v této době působí jako jakási vycpávka, která se točí pro to, aby udržela diváka v pozornosti od jednoho reklamního bloku k druhému. Myslím si, že je to naprosto zbytečný prostředek k manipulaci davu, a nechci se toho účastnit. Nemám důvod něco takového točit; mám pocit, že bych spíš měla dávat radost. A na to, abych ji mohla dávat, ji musím nejdříve prožívat. A abych mohla prožívat radost, musím svobodně žít a dělat věci, které mne naplňují a které mne nějakým způsobem blaží. Tím pádem mohu rozdávat svoji blaženost lidem dál, a když někomu udělám radost věcí, za kterou si stojím, tak budu mít pocit, že moje existence je nějakým způsobem oprávněná. Kdežto když budu pracovat na věci, s kterou nikterak nesouzním a kterou točím, jen proto abych se finančně zabezpečila, tak to pro mne bude naprosto zbytečné.

Může přijít situace, kdy budete mít rodinu, a budete muset brát věci proto, abyste zaplatila složenky?
Krása je v tom, že je člověk naprosto svobodný a může se svobodně rozhodnout, jestli bude mít rodinu, protože toto všechno má ve své moci. Buď bude mít rodinu s tím, že bude brát věci, o které nestojí, a zařadí se do společnosti, kde bude dělat beránka v davu, nebo se může rozhodnout ze společnosti vystoupit a dělat to, za čím si stojí, a být šťastný. Můžu mít rodinu a nemusím dělat nic pro to, abych měla pocit, že můžu zaplatit složenky. Můžu mít rodinu s tím, že mi složenky budou úplně volné.

Některé noviny psaly, že jste s filmováním a seriály skončila úplně a že odjíždíte meditovat někam do lesa nebo do hor?
Noviny v podstatě miluji. Dozvídám se v nich tolik neuvěřitelných věcí, které bych nikdy nevěděla. Osmdesát procent toho, co se o mně píše, vůbec není pravda. A zbylých pár procent rozhovorů, které opravdu dám, se mi jen stěží podaří udržet skutečně tak, jak jsem je vyslovila nebo napsala. Neuhlídám pak titulky typu: Už se nesvléká.
V životě jsem neřekla, že se seriálem nebo filmem končím, to bych byla blázen, protože bych si vytvořila omezení. Pouze jsem odmítla jeden seriál a několik následných filmů. Ve chvíli, kdy bude film, o kterém budu přesvědčená, že ho mám točit, a který mi bude dělat radost, že ho točím, tak ho mileráda točit budu. Momentálně mne mnohem víc naplňuje divadlo, takže netočím, protože mám jiné pole působnosti.

Když máte tak špatné zkušenosti s některými tištěnými médii, není to pro vás ponaučení, abyste rozhovory vůbec nedávala?
Mnohokrát jsem si říkala, že bych rozhovory nedávala. Zrovna teď jsem ve fázi, kdy jsem je po tom všem, co vyšlo, přestala dávat. Často se však stává, že když rozhovor nedáte, tak si ho stejně udělají sami. Pak se o sobě dozvíte pár věcí, které jste vůbec nevěděl, což není vůbec špatné. Spíše média využívám pro svoji věc. Řekla jsem si, že když mohou noviny využít moji tvář, aby se prodávaly, tak mohu využít sama sebe a noviny k tomu, abych prodávala naše divadlo.

Jaké divadlo teď vlastně děláte?
Zabývám se autorským divadlem. Je to divadlo MALÉhRY, které tvoříme s Nikolou a Danielou Zbytovskými. Autorské divadlo je to proto, že od prvního námětu přes scénáře, které píše Daniela, až po režii a výsledný tvar vůbec si jej děláme samy. Zázemí jsme získaly u Bolka Polívky a jinak s ním kočujeme po celé republice.

Máte za sebou zajímavou životní peripetii: Vystudovala jste konzervatoř v Brně, ale pak jste ještě studovala herectví v Praze. Proč jste se rozhodla jít znovu do školy?
Pro mne to tehdy bylo nejlepší východisko, protože jsem měla možnost udělat, co se ode mne očekávalo. A to, že s jakž takž rozjetou hereckou kariérou půjdu dělat divadlo. Měla jsem několik nabídek do oblastních divadel, ale sama jsem si nebyla jistá, jaké divadlo bych chtěla dělat. Stejně jako když jsem přišla na konzervatoř a nevěděla, jaké divadlo se mi vůbec líbí a co to divadlo je. Abych se vyhnula všem možným zaměstnáním v různých divadlech a pocitu, že bych za každou cenu měla přijmout angažmá (jakýsi ředitel divadla mi řekl, že za pět let tady bude několik dalších Barunek, tak jsem mu řekla, ať si na ně počká), vymanila jsem se a šla na DAMU.

Dalo vám to něco?
Dalo mi to několik let další svobody a možnosti se rozmýšlet. Mám pocit, že v postatě na to školy jsou – je to taková zastávka, prodlužování, kdy ještě nemusíte nic dělat a můžete si hledat, co byste dělat chtěli.

Dá se herectví naučit?
Myslím, že ne, protože herec, aby mohl hrát o životě, musí nejdříve život žít. Na školách se spíše učí mrtvé fráze mrtvých lidí, které ve vás většinou život ubíjí, protože do vás vtloukají, co byste měli vědět, jak byste určité věci měli dělat, ale neučí vás, že máte jít a hledat v sobě, jak byste to měli dělat.

Má vystudovaný herec nějaký náskok?
Můžete mít vystudovaného herce, který je bezvadný, a můžete mít herce, který se v životě na školu ani nepodívá, a je ještě mnohem lepší. Neexistuje na to (jako na nic v životě) žádné pravidlo, protože každý se rodí jako individualita a není všeobecná pravda, každý má svoji pravdu jen sám pro sebe.

Co je tedy nejdůležitější u herce? Talent? Životní prožitek?
Nejdůležitější je vždy najít v sobě, s jakým talentem jsme se narodili, protože každý člověk má na něco vlohy. Podstatné je jen mít dostatek klidu na to, aby člověk mohl dojít sám k sobě a zjistit, na co talent má, a pak ho rozvíjet. Pro všechny (nejen pro herce) je důležité setkat se sám se sebou, abychom zjistili, co chceme dělat a čím žít.

Jak ve svém životě snášíte popularitu?
Dost jí nesnáším. Nedávno jsem četla rozhovor s nějakým hercem, který říkal, že popularita je jak osina v prdeli. S tím souhlasím. Mám pocit, že je to velmi nepříjemná věc, a přála bych každému, koho jen trochu zajímá, jaké je to být populární, aby si to na pár dnů vyzkoušel, protože na tom opravdu není vůbec nic příjemného. Protože média vás neprezentují jako člověka, ale jako určitý produkt, na kterém se dá něco prodat.
Často se mi stávalo, že jsem odeslala rozhovor - odpověděla na otázky, ale zpátky se mi k autorizaci vrátil úplně jiný tvar, z kterého byla vyházena úplně všechna témata, o kterých jsem měla pocit, že má smysl mluvit. Většinou je vyházeli proto, že byla prý moc hloubavá a pro lidi nezajímavá.
Tím, že média prezentují herce, jací nejsou, se ostatní lidé na herce dívají s tím, že si do nich promítají svoje vize o tom, jací by ti herci měli být, a nevnímají je, jací doopravdy jsou. Popularita není příjemná, protože jste otrokem lidských představ.

(redakčně kráceno)