13. října tomu bylo sto let, co se narodil profesor Antonín Svoboda, jeden ze spolutvůrců dnešní informatické doby. Byl architektem prvního československého samočinného počítače, autorem první světové učebnice o počítačích a v roce 1948 se ČVUT v Praze díky jeho přednáškám stalo druhou univerzitou na světě, kde se o počítačích přednášelo. Historický magazín z 12. října se věnoval dramatu jeho života, které vedlo od státní ceny až k emigraci. Moderátor pořadu František Novotný si k tomuto tématu do studia pozval Petra Vysokého (PV) z Dopravní fakulty ČVUT a Jaroslava Foltu (JF), vedoucího odboru techniky Národního technického muzea v Praze.
100 let od narození Antonína Svobody
Přepis Československého filmového týdeníku z roku 1954:
V národním podniku Aritma byl vyroben počítací stroj, který provádí nejrozmanitější početní úkony až dvacetkrát rychleji než dosud u nás běžné stroje. Pracuje na podkladě štítků, kde jsou cifry vyznačeny zvláštním děrovacím systémem. Návrh projektu, který je světové úrovně, vypracoval doktor inženýr Svoboda a byl za tuto práci vyznamenán státní cenou. Konstrukci provedl kolektiv národního podniku Aritma, vyznamenaný Řádem práce.
Mozkem celého přístroje jsou jemňoučká relé pracující ve zlomcích vteřin. O složitosti celé práce si učiníme nejlepší představu, uvědomíme-li si, že při konstrukci bylo použito 15 kilometrů drátu a letováno 40 000 spojů. Vyrobením kalkulačního děrovače byl podán další důkaz světové práce našich techniků a vědců.
Jak to, že jste se začali o profesora Svobodu zajímat?
PV: Nemáme moc tak významných lidí, kteří by mohli reprezentovat ČVUT, jako byl profesor Svoboda. V našich nejnovějších dějinách je každých dvacet let naše intelektuální elita buď donucena emigrovat, nebo je různě pozavírána apod. Nemáme tedy moc podobných vzorů.
Zásluhy profesora Svobody byly minulým režimem víceméně vymazány z historie, tak jsem pociťoval za svoji povinnost mladou generaci seznámit s tak významným příkladem, ke kterému by se mohli trošku připodobnit.
JF: Sám vnímám zájem o vývoj výpočetní techniky od pravěku až do současnosti a je jen jeden jediný člověk (Antonín Svoboda) u nás, který do toho zapadá. To mne vedlo k tomu, abych se o něj zajímal. Když bylo 90. výročí jeho narození, tak jsme v Národním technickém muzeu dělali všechno pro to, aby byla zasazena deska na dům, ve kterém dal dohromady první český počítač, abychom svolali jeho manželku i přátele ze zahraničí.
Vedle toho měl člověk z doby studií ponětí o tom, že někdo takový tady existoval. V 50. letech jsme o Svobodovi všichni věděli, i když jsme se přímo výpočetní technikou nezabývali. Letos je to šedesát let, kdy Svoboda pronesl první návrh na stavbu matematického stroje.
Jak se vůbec profesor Svoboda jako mladý inženýr k počítačům dostal?
JF: Antonín Svoboda byl renesanční osobnost. Nezajímal se jen o matematiku a techniku. Zabýval se věcmi, které souvisely s fyzikou, jen tak mimochodem napsal krátký úvod do teorie bridže. Hrál v Pražském kvartetu na piano.
Ve třiceti letech byl na vojně. To byly léta 1936-38. Už v té době se jako odborník dostal k tomu, aby konstruoval pro naši armádu zaměřovače. Ty sloužily ke střelbě na letící cíle. Se svým kolegou Vladimírem Vandem pak v tomto vývoji velmi pokročili.
Když se schylovalo k okupaci Československa, poslal generální štáb Svobodu s Vandem do Francie, kde měli naši vojáci velmi dobré vztahy, aby tam dokončili svoji práci a mohli z druhé strany bojovat proti nacistickému Německu.
Po kapitulaci Francie byl Svobodův útěk ze země okupované wehrmachtem velmi dramatický. Co všechno ho postihlo, než se mu podařilo dostat do Spojených států?
JF: Svoboda pracoval u francouzské firmy Sagem, pro kterou udělal návrh zaměřovače. Když to v Paříži dokončil, akorát se blížila německá vojska. Proto byla firma přesunuta do Toulouse. Poté dostali doporučení, aby se přesunuli do nějakého přístavu poblíž Bordeaux, kde je měl nalodit britský křižník. V tu dobu se Svobodovým narodila dvojčata, ale přežil jen jeho syn Tomáš, protože to probíhalo během útěku.
Když dorazili na palubu křižníku, kapitán lodi je odmítl vzít na palubu, takže prchali dále na jih neobsazené Francie, kdy po určitých peripetiích skončili v Marseille, kam dojeli z Paříže vlastně na kolech.
Cestou narazili na kontingent českých vojáků, který se přesouval do přístavu na západním pobřeží Francie. Byla to skupina, ve které byl mladý Mucha, letci Sitenský, Tondr apod. Bohužel loď, která je odvážela, nesměla na palubu vzít ženy, takže Svobodovi zůstali na pevnině a do Anglie měl dojet s výkresy zaměřovače pouze Vladimír Vand.
Situace se stala dramatickou, protože když Vand nastupoval na loď, měl výkresy zaměřovače schované v rámu kola, ale britský důstojník, který řídil naloďování, mu řekl, že si musí vybrat, kdo popluje – kolo nebo Vand. Kolo i s plány tak skončilo na dně přístavu. Navíc Vand neuměl anglicky, takže ho hned po příjezdu do Anglie internovali.
Svobodovi se pak složitým způsobem dostávali dál z Marseille. Paní Svobodová se na cizí americký pas dostala do Lisabonu, Svoboda se do Lisabonu dopravil přes Casablanku. Nakonec se tedy sešli. Paní Svobodové ale ukradli všechny dokumenty, naštěstí jim pomohl vedoucí tamní evangelické mise reverend Hrubý. To je velice zajímavá postava, protože reverend Hrubý pak vedl americkou misi, která první v roce 1945 dorazila do Prahy. Po těchto problémech se prostřednictvím jakéhosi pana Jelínka, kterého znali z Prahy, a který tlačil na americké úřady, dostali do Spojených států.
Ve Spojených státech dostal Svoboda zaměstnání u firmy, jejíž majitelé byli dva Mexičané a která se zabývala vývojem protileteckých zaměřovačů.
Později dostal velmi prestižní zaměstnání, kde mezi jeho spolupracovníky patřily velké osobnosti výpočetní techniky a zakladatelé kybernetiky. Kde profesor Svoboda pracoval? Kdo byli jeho spolupracovníci?
JF: Dostal se na Massachusetts institute of technology (MIT). Mezi jeho přátele a spolupracovníky patřil Howard Aiken, což byl konstruktér prvního relé počítacího stroje, nebo Goldstein, který byl koordinátorem všech prací pro americkou vládu, co se týkaly vědy ve válce. Ten věděl o těchto lidech, že něco umí a že je třeba je využít. Tak se Svoboda dostal k týmům, které dělaly výpočetní techniku.
Podílel se na spolupráci při vytváření námořního dělostřeleckého zaměřovače MK-56 a jako jediný Čech obdržel prestižní vyznamenání Naval Ordnance Development Award. Jak zaměřovač vypadal a co na něm Svoboda udělal?
PV: Byl to jeden z prvních analogových počítačů. Tehdy Svoboda navazoval na tehdejšího rektora MIT Vannevara Bushe, který tenkrát vedl veškerý válečný výzkum Spojených států a byl Rooseveltem jmenován do čela organizace, co řídila výzkum včetně vývoje atomové bomby.
Tento analogový počítač vypočítal, kam má kanón zaměřit. Letadlo se totiž pohybuje velkou rychlostí, proto je třeba mířit před něj. Obojí bylo popsáno diferenciálními rovnicemi, které řešil analogový počítač zaměřovače. Počítač byl založen na elektromechanických - Thomsonových integrátorech, co právě použil V. Bush u svého počítače, ale pohyb letadla byl zjednodušen, tak se dal popsat lineárními diferenciálními rovnicemi. Letadla však létala v různé výšce, byl různý odpor vzduchu atd., tam se uplatňovalo velké množství vlivů, rovnice nebyly tak lineární.
Svoboda právě zkonstruoval korekční část k počítači, která korigovala vlivy způsobené nelineárními závislostmi a opravovala výpočet základního analogového počítače.
Zaměřovač byl vskutku vynikající, jeho odezva činila pouhé dvě sekundy – po zaměření cíle byla za dvě sekundy k dispozici data pro dělo. Toto zařízení měl ve své výzbroji také americký torpédoborec Maddox, který 4. srpna 1964 během incidentu v Tonkinském zálivu díky tomuto zaměřovači potopil jeden ze severovietnamských hlídkových člunů.
Po návratu do Československa v roce 1946 napsal profesor Svoboda první učebnici o počítačích. Čeho se týkala?
PV: Byla to spíše monografie než učebnice, která ukazovala, jak se dají navrhovat určité typy analogových počítačů. Byly to takzvané kloubové mechanismy, které měly právě velkou výhodu na válečných lodích, protože byly odolné vůči chvění. To, že to zachránilo tisíce amerických námořníku, vedlo k onomu ocenění.
V Americe se Svoboda zhlédl v jiném typu počítačů. Chodil navštěvovat svého celoživotního přítele Howarda Aikena, který na protějším břehu řeky Charles na Harvardově univerzitě vytvářel jeden z prvních číslicových počítačů označovaný Mark 1.
To jej přivedlo k tomu, že se dal do konstrukce prvního československého samočinného (digitálního) počítače. Kde k tomu došlo a jak tento počítač vypadal? Pod jakou zkratkou se stal známý?
JF: Je to počítač SAPO (SAmočinný POčítač). Začalo se na něm pracovat v roce 1951. V letech 1952-53 byl pomalu dokončen a začalo oživování a práce na něm. Počítač pracoval až do roku 1960, kdy jej zastavila nešťastná náhoda. Všechny tyto počítače totiž příliš hřály a v jedné sekci (asi 2% počítače) došlo k požáru, počítač se pak už znovu neobnovoval.
Svým způsobem to byl pokusný počítač - nebyl záměr ho vyrábět. V té době už probíhala práce na dalších počítačích, které vznikaly v laboratoři Výzkumného ústavu matematických strojů (VÚMS), kterou Svoboda založil. Svoboda tehdy pracoval na EPOSu.
To byla již elektronková verze počítače SAPO. Tu ještě stihl Svoboda dokončit, ale pak emigroval do Spojených států. Proč to člověk, který dostal státní cenu, udělal?
PV: Když Svoboda dokončoval EPOS, byl vystaven nesmírnému šikanování ze strany nových funkcionářů akademie. To je spojeno se jménem akademika Kožešníka, který měl vůči Svobodovi osobní averzi. Svoboda byl zbaven vedení VÚMS a vedl jen výzkum. Byli pronásledováni i jeho spolupracovníci a Svoboda neviděl jiné řešení než opustit naši zem a začít někde jinde.
K fenoménu tehdejší doby patřilo, že rodící se počítačová technika k sobě přitahovala nonkonformně myslící lidi, kteří se takto vymezovali vůči komunismu. Patřil mezi ně i profesor Jan Sokol, jenž za Husákovi normalizace pracoval ve VÚMS a stal se tvůrcem prvního operačního systému pro počítač ZPA600, který vznikl na základě Svobodových strojů (přepis doplňující reportáže).
Hovoří Jan Sokol:
V roce 1964 jsem nastoupil do VÚMS, tedy právě v době, kdy Svoboda odešel, takže jsem ho potkal jen velmi letmo. Spíše jsem přišel k jeho dílu. EPOS 2 byl už tranzistorový, dělali jej žáci Svobody, ale ještě pod Svobodovou supervizí. ZPA600 se z něj udělalo asi v pětašedesátém roce, když se rozhodlo, že se bude vyrábět. Svoboda původně napsal, že počítač je výkonný a stačí jich pět na celou republiku.
Profesor Svoboda byl přesvědčen, že mezi hardwarem a uživatelem již není nic potřeba. Stačí, když je počítač vymyšlen tak, aby se na něm dobře pracovalo, měl zabudované sdílení času,dělení paměti atd. Zkrátka si myslel, že žádný software není potřeba. Když se vyskytne úloha, naprogramuje se rovnou ve strojovém kódu.
Když jsem přišel, pověřili mě, abych vymyslel software, takže nastala změna strategie. Začali jsme se dívat, jak se to dělá jinde. Zjistili jsme, že počítač je to sice výborný, ale jeho slabinou bylo právě to, že neměl software, což zůstalo pro produkci velký handicap. V té době se sem totiž již dovážely počítače softwarem vybavené.
Další slabina, kterou VÚMS vždy měl, byla technologie. Profesor Svoboda i jeho žáci byli totiž spíše orientováni na logiku, logický návrh, kódováni apod., ale technologie zůstala vždy slabší. Počítače se pak vyznačovaly tím, že se velmi těžce dosáhlo nějaké spolehlivosti.
Když jsem do VÚMS přišel, bylo to velmi přátelské prostředí většinou mladých lidí, kteří se nadchli pro myšlenku. Komunistů tam moc nebylo, ale nebyla tam ani nijak zvlášť disidentská atmosféra. Strana a vláda tušila, že je to důležitá věc, a stála o to, aby se počítače dělaly. V ranných 50. letech to bylo ideologicky celé proskribované, ale v 60. a 70. letech již všichni věděli, že to bez počítačů nepůjde.
Až skoro do roku 1977 jsme zvláštní pozornost Státní bezpečnosti nezažívali. VÚMS měl samozřejmě svého estébáka, který tam čas od času přišel a pohovořil s kádrovákem a ředitelem, co se děje. Nevzpomínám si ale, že bychom měli třeba výslech. Byl tam velký klid. Až po Chartě 77 se to změnilo, protože nás tam bylo asi pět, kteří jsme ji v prvních dnech podepsali. To na nás pochopitelně přivedlo pozornost. Komunistické přesvědčení, že to musí být, nastalo ale tak silné, že nikoho z nás ani nevyhodili.
Čemu se profesor Svoboda po emigraci do Spojených států věnoval?
JF: Byl nejdříve dva roky učitelem, pak dostal profesuru na univerzitě v Kalifornii. Řada jeho žáků a spolupracovníků z Prahy se za ním pak vypravila. Tak tam vznikla skupinka lidí, kteří byli nějakým způsobem svázáni s počítači a dál v tomto oboru pracovali. Byli to Miro Valach, Sláva Mach a řada dalších. Řada z nich na něj vzpomíná, řada z nich o něm píše.
Tak, jak byl dramatický celý život profesora Svobody, byl dramatický i jeho konec.
PV: Ke stáru se odstěhoval za svým synem, který bydlel na předměstí Portlandu ve státě Washington. To je nedaleko od sopky svaté Heleny. Svoboda sledoval přípravu k výbuchu, ale výbuch znamenal jeho smrt. Zemřel na infarkt právě při výbuchu sopky. Svoboda už jeden infarkt před tím prodělal a říká se, že při erupci dochází k tlakovým změnám. Ty pak možná vyvolaly srdeční změny, kterým Svoboda podlehl.
Když se profesor Svoboda po válce vracel do vlasti, hnala jej myšlenka, že tak jako je Švýcarsko jednička v hodinkách, mohlo být Československo velmocí v počítačích. Po převratu v únoru 1948 se jeho sen o počítačovém srdci Evropy rozplynul, avšak právě proto by se neměla rozplynout památka na něj samotného a na jeho přínos počítačové vědě ve 20. století.
(redakčně kráceno)