Hostem Jitky Novotné v pořadu Před půlnocí z 13. února byla dáma, která je už od roku 1990 členkou baletu Národního divadla. V roce 2003 získala statut jeho primabaleríny, je trojnásobná nositelka Ceny Thálie - Tereza Podařilová. Kromě baletních rolí, jako je Julie nebo Taťána v Oněginovi, pracuje Tereza Podařilová společně s akademickým malířem Janem Kunovským na audiovizuálních projektech, ve kterých se snaží spojit tanec a výtvarné umění. Minulý rok odvysílala Česká televize časosběrný dokument Tereza Podařilová, jeden rok s primabalerínou, ve kterém ji představil režisér Martin Kubala jako tanečnici i jako civilního člověka. V současnosti nevystupuje, neboť v květnu čeká svého prvního potomka.
„Národní divadlo je stejně nejkrásnější,“ říká primabalerína Tereza Podařilová
Jste skutečně špičkou ve svém oboru. Co všechno člověk musí umět a co musí mít shůry dáno, aby se dostal tak vysoko?
V první řadě je to talent a tvrdá práce, která k umění patří. Důležité je také „štěstíčko“, aby si vás někdo všimnul a dostal jste první příležitost.
Jste nejen nositelkou tří Thálií, ale máte také řadu dalších mezinárodních ocenění. Nejsou pro vás tyto ceny „danajským darem“, protože jsou strašně zavazující?
Určitě ne. Každé ceny i ocenění od fanoušků (kytičky, pozdravy) si strašně vážím, protože je to neuvěřitelná podpora. Dodává to chuť do nové práce a podávat dobré výsledky a hlavně tančit pro lidi, dát jim nějakou výpověď, chuť do života, protože radost někde brát musíme všichni.
O závazku ale asi hovořit můžeme?
Ano. Je to veliká zodpovědnost. Musíte neustále potvrzovat své kvality.
Jaké je postavení baletu v naší společnosti? Jste spokojená s pozorností, která je mu věnována?
Všechno má dobrou a špatnou stranu. Faktem je, že do divadla chodí čím dál tím víc lidí. Nejsou to přitom jen lidé mladší, starší, ale chodí i rodiče s dětičkami na pohádky. Když člověk hraje před plným hledištěm lidí a cítí zájem, je to krásný pocit. Na druhou stranu bych baletu přála víc popularity a většího docenění, protože tanečník se tanci věnuje od rána do večera a vlastně po celý svůj nejproduktivnější věk. Zahrnula bych do toho i záležitost důchodů. Pro tanečníka je totiž doba konce jeho kariéry velice těžká – skončí mu práce, není v důchodovém věku, není zajištěný, nemá rekvalifikaci. Znovu začínat od začátku ve věku, kdy není žádaný téměř nikde, je hodně těžká pozice.
Ve které zemi by se vám jako primabaleríně žilo lépe?
To bych si asi měla zjistit… (smích) Jednou bych si přála zažít dobu carského Ruska, kdy balerína vyšla před divadlo, kde už čekaly davy, stovky květin a kočár s koňským spřežením, který ji odvezl jako královnu domů. To by bylo nádherné, ale už se mi to asi nestane.
A v současné době?
Vždy jsem šla „po práci“, chtěla jsem tančit a měla jsem určité role, které jsem chtěla dělat. Dodnes si myslím, že naše Národní divadlo je stejně nejkrásnější, takže jsem to neřešila. Pravda ale je, že kdybych zkusila třeba Říšskou operu nebo kdybych jela do Moskvy do Velkého divadla, zjistila bych, že je to tam třeba lepší.
Před půlnocí (zdroj: ČT24)
Které postavy pro vás byly mimořádně zajímavé?
Vždy, když nějaká taková postava přijde, snažím se najít u sebe v srdci tu nejlepší možnou pozici, abych se do toho sama mohla dobře položit a dobře ji nejen odtančit, ale i odehrát. Určitě zajímavá byla Taťána v Oněginovi, což je jedna z mých nejkrásnějších rolí. A to nejen proto, že celý příběh protančím, ale i proto, že tato postava má neuvěřitelně krásný vývoj. Všem to přeji vidět, protože to není jen zážitek pro nás tanečníky, ale i pro diváky.
Do Prahy za souborem baletu Národního divadla přijíždějí také zahraniční choreografové a pedagogové. Které osobnosti pro vás byly inspirující svým charismatem, osobností? Byly takové?
Určitě to byl pedagog Ivan Cavallari, který mne učil roli Taťány, nebo Jane Bourne, která s námi také studovala party Oněgina. Tito lidé s námi také připravovali premiéru Zkrocení zlé ženy, což bylo jedno z mých nejkrásnějších představení. Tým byl pro obě představení skoro stejný, choreografii připravil John Cranko. Je to nádherná věc, že můžeme u nás v souboru tančit takovéto věci.
Sama za sebou máte několik choreografií. Která byla největší, nejvýraznější?
Asi největší byla Sirael. To bylo v roce 2000, kdy jsme pro Národní divadlo pracovali společně s akademickým malířem Janem Kunovským. Tehdy jsem mohla čerpat hodně ze svých rolí, protože když jsme stvořili ženu Sirael, dali jsem jí různé charaktery. Tak se mohla objevit Carmen, Odetta, Julie… Byla to pro mne velmi zajímavá zkušenost, kdy jsem mohla čerpat z divadelního prostředí.
S akademickým malířem Janem Kunovským připravujete své vlastní, mimodivadelní projekty?
Vytváříme audiovizuální, tanečně-výtvarné projekty, kdy Jan Kunovský maluje obrazy, ke kterým hledá inspiraci hlavně na mých zkouškách, přípravách na nové role. Podle toho, jakým způsobem se pak vitráž prosvítí, vzniká atmosféra a nálada. Já se pak snažím jeho obrazy, myšlenky nějakým způsobem rozpohybovat. Naše představení probíhají v různých kostelech a chrámech a zajímavých interiérech. Jedno z představení jsme odehráli také na balkonech Národního divadla.
Co vás na tom baví? Je snaží tančit na obraz, nebo na hudbu?
Tanec je vždy spojen s hudbou a inspirace vždy vychází z nějakého obrazu, pohybu. Každý pohyb má nějakou tečku, průběh, vazbu, které se Honza (Kunovský) snaží zachytit. Pomocí hudby, atmosféry, nálady i prosvícení a barevnosti obrazu se snažím čerpat z jeho dynamiky, stejně jako Honza čerpá z mé.
Kdybyste dostala zakázku na choreografii bez jakýchkoliv limitů – finančních, prostorových, lidských… Přemýšlela jste o tom, jaké téma byste si zvolila? Vaše budoucnost je v choreografii, nebo to cítíte jinak?
Zatím jsem o tom nepřemýšlela. Teď mám trošku pauzu, takže možná tato situace přijde. Pravda je, že mám pár melodií a hudebních skladeb, které mám moc ráda a na které bych jednou ráda udělala choreografii.
Máte vytouženou baletní roli?
Na role jsem měla docela štěstí. Pro mne to však není jen o rolích, ale hlavně o lidech, které potkávám, inspirují mě a mohu se od nich něco naučit.
V divadle musíte být schopna ztvárnit mnohdy velmi komplikované postavy? Nakolik vás zajímá činohra? Umíte si sama sebe představit jako činoherní herečku?
Přijdu si jak herečka. Když si vezmu Oněgina, „Zkrocení“ i Labutí jezero, tak nad tancem, který musí šlapat jako stroj, je právě herectví. Jediný rozdíl je, že nepoužíváme slova, nevím, jestli bych to zvládla, ale hraní miluji.
Nedávno jste si vyzkoušela také práci na dokumentárním filmu „Jeden rok s primabalerínou“. Jde o časosběrný dokument režiséra a kameramana Martina Kubaly. Asi nebylo úplně jednoduché pustit si kameru tak blízko do svého soukromí…
Ze začátku to bylo nezvyklé, ale časem všechno opadlo. Spolupráce s režisérem Kubalou byla výborná a na celý tým jsem si zvykla a ke konci jsem ho svým způsobem nevnímala. Takže nakonec v dokumentu jsem taková, jaká jsem ve skutečnosti.
Naučila jste se za tu dobu něco, co můžete využít při vlastní práci?
Je to nová zkušenost. Člověk musí komunikovat, odpovídat na některé otázky, které nejsou třeba úplně běžné.
Prožíváte obyčejný strach při různých skocích, zvedačkách apod.?
Strach se tam nesmí vůbec dostat, člověk si jej nesmí připustit. Jakmile přijde psychický blok, že něco neudělám, že mě partner nezvedne atd., nastává velký problém. Strach musí jít pryč stejně jako tréma, i když ta je někdy důležitá k tomu, že vás může „vyhecovat“ k větším výkonům.
Mají baletky noční můry?
Jistě. Nestíhám představení, běžím po točitých schodech, nejsem učesaná, nemůžu najít kostým… Nočních můr je mnoho. Nejkrásnější sny naopak jsou, když utočíte mnoho piruet.
Kolik jste jich utočila v reálu nejvíc?
Šest, ale točila jsem je doleva, přitom je normálně točím doprava.
Míváte „okna“?
Okno už se mi dlouho nestalo. Máme ale takové pravidlo, které si předáváme: když nevíš, tak se toč. Divák nic nepozná, vy se rozkoukáte, co se okolo děje, a ono to naskočí.
Existuje v baletu nápověda, stejně jako je u činohry nebo opery?
Neexistuje. My to ale máme na rozdíl od činohry víc nazkoušené – zkoušíme každý den, a když se blíží představení, člověk se věnuje celý týden jen jemu. Takže kdybyste mi teď pustili jakýkoliv úryvek z Labutího jezera, začnu automaticky dělat pohyby, které na to mám naučené.
Vaše profese asi není úplně zdraví prospěšná. Nedeptá vás to někdy?
Zdraví úplně prospěšná není, ale sama už jsem v fázi, kdy je pro mě velice prospěšná. Když nemám pohyb, chybí mi. Je to jak u vrcholového sportu, takže bychom si mohli vyjmenovávat, co všechno se zatěžuje víc, než je zdrávo apod. Důležitá je rehabilitace a zdravotní cvičení, kdy mám svůj systém, protože každé tělo je jiné. Musíte zkrátka umět regenerovat a odpočívat, zase pomocí cvičení.
Je vaše kondice závislá na ročních obdobích?
Léto je příjemné v tom, že jsou zahřáté svaly a člověk se nemusí tolik rozcvičovat. A hlavně jsou divadelní prázdniny.
V květnu se stanete maminkou. Chodíte s miminkem na baletní sál?
Chodíme, cvičíme každý den. Miminko je na to zvyklé, takže by se mu stýskalo a mně taky (smích). Pravda je, že mi začíná období, kdy vyjdu schody a začínám se zadýchávat, takže cvičíme hodinu, hodinu a půl.
S Honzou Kunovským však znovu připravujeme další projekty a happeningy, takže jsme na sále déle, ale tvrdě netančím,nepracuji tolik .
Představám o tom, jak budete fungovat po narození děťátka, se stěží dokážete vyhnout. Můžete z nich něco prozradit? Máte nějakou představu?
Představ by měl člověk strašně moc. Nerada bych něco vyřkla. Vím, že všechno záleží na jediném, a to aby všechno dobře dopadlo a miminko bylo zdravé.
Které z období primabaleríny je v divadelním provozu nejtěžší?
Asi před premiérou. To je moment, kdy se začíná tréninkem, pak se od dvou hodin zkouší na jevišti, potom je pauza na přejití do baletních sálů, kde se zkouší až do půl šesté. To je asi nejnáročnější doba. Zrovna teď ji v divadle prožívají, protože připravují premiéru romantického baletu La Sylphide.
Náročné představení potřebuje koncentraci, obrovskou přípravu. Jak se po něm uklidňujete?
Třeba po Labutím jezeru nebo Taťáně z Oněgina nespím. Vždy to končí na nějaké dobré večeři, a pak si ještě hodně dlouho promítám v hlavě všechny situace a okamžiky. I když tančíme každé představení stejné kroky, jednotlivá představení se liší, někam se posouvají a objevují se v nich nové momenty. Takže pak s partnerem probíráme chvíle, kdy jsme na sebe zůstali koukat jiným způsobem nebo měli jiné krásné chvíle nebo se nám tam někdo nebo něco připletlo.
Je pro vyznění vašeho tance důležité, abyste si se svým partnerem lidsky rozuměla?
Je to příjemné, protože když tančíte s někým, s kým si rozumíte, jsou pro vás i zkoušky příjemnější. Atmosféra představení je k nezaplacení, ale nevíce času strávíte v baletním sále. A také je určitě důležité, aby byl taneční pár vyvážený, aby vypadal až pohádkově a ladil k rolím, které představuje, a aby si rozuměli nejen v herectví ale i v tanečním tempu.
Zajímají vás i jiné typy tance? Co byste řekla na účast v pořadu Stardance?
Společenské tance jsou krásné. Stardance bych se mohla zúčastnit tak leda v porotě, to by bylo dobré (smích).
(redakčně kráceno)