Kůň bronzový kůň Václavůvse včera v noci třása kníže kopí potěžkal Myslete na chorál MalověrníMyslete na chorál To jsou slova Halasovy básničky z konce 30. let. Pod ocasem koně svatého Václava si už desetiletí dávají rande mladí lidé a také už po desetiletí se lidé na Václavském náměstí scházejí, když se něco děje. Je to pro mne takový zvláštní impuls - jsem doma, mám pocit, že se něco chystá, tak se seberu a jdu na Václavské náměstí. Tak tomu bylo i v srpnu 1969, kdy do ulic československých měst vyšly desetitisíce lidí. Zejména mladí občané se rozhodli dát najevo, že okupace jejich vlasti z 21. srpna 1968 jim není lhostejná. Zde už definitivně nešlo o nějaké diskuse mezi reformními a nereformními komunisty. Lidé demonstracemi vyjadřovali, že se nesmířili s násilným obsazením své země a že odmítají politické změny, které v ní nastolili politici kolaborující s okupantskou mocí. Pokojné manifestace byly brutálně napadeny pořádkovými silami. Protestující neustoupili. Ulice byly zataraseny barikádami. Proti nim byly nasazeny tanky. V Praze a Brně zasahující moc zastřelila pět lidí. Charakteristické bylo, že demonstrace nebyly potlačeny okupantskými sovětskými jednotkami; Čechy a Slováky rozháněli, bili, trýznili a zabíjeli českoslovenští policisté, českoslovenští vojáci a českoslovenští milicionáři. První díl nového pořadu České televize Historie.cs z 3. září se věnoval dnům prvního výročí sovětské okupace. V prostorách Národního muzea přivítal moderátor pořadu Vladimír Kučera novinářku Petrušku Šustrovou (PŠ), politika Petra Pitharta (PP) a historika Oldřicha Tůmu (OT).
Srpen 1969 – lámání páteře
Oldřich Tůma napsal ve své knize o srpnu 1969, že Petr Pithart ve své knize Osmašedesátý ukončil pražské jaro, touhu po svobodě a po lepším životě, tím, že to byly fronty za Palachovou rakví. Oldřich Tůma říká, že tomu tak nebylo, že koncem pražského jara byl srpen 1969. Pane Pitharte, změnil jste od té doby názor?
PP: Když se mluví o srpnech, o srpnu, tak vždycky přidám: „ten druhý“, protože to byly dva rozdílné mezníky. V srpnu 1968 nás armády pěti zemí, přesněji Sověti, takříkajíc srazili na zem. Ale teprve o rok později do nás začali bušit a pošramotili národu páteř. A to byl úplně jiný prožitek.
Takže 21. srpen 1969 ve svých textech označuji za začátek normalizace, protože od té doby bylo třeba opustit všechny naděje, lidé se začali zařizovat na to, že to tak už zůstane. Do té doby pořád ještě jakési naděje zbývaly. Tehdy to byl definitivní konec.
Vlastenci bez masky (přepis dobového propagandistického dokumentu):
Každý den se pražské Václavské náměstí a ulice ve středu města zaplňují. Lidé sem přicházejí za nákupy, chodí tudy do práce, na procházku nebo třeba do kina. A přece se v těchto místechnedávno odehrávaly jevy, které vyburcovaly každého poctivého člověka k odhodlání nepřipustit už nikdy jejich reprízu. Dnes už zde nečpí pach slzotvorného plynu, avšak vzpomínky jsou ještě živé. Události z 19. až 21. srpna ukázaly, v jak nebezpečné chvíli jsme se ocitli. Šlo o dlouho připravovanou akci kontrarevolučních sil, která měla znovu přivést naši zemi do hluboké krize.
OT: V československé společnosti po srpnu 1968 stále existoval obrovský potenciál odporu proti okupaci. Ten směřoval své naděje jednoznačně na ty, kterým věřil, to znamená na Dubčeka a další členy reformního vedení komunistické strany, a opakovaně jim nabízel podporu při různých příležitostech - na podzim 1968 při studentské stávce, při jednání o obsazení místa předsedy nově zřízeného Federálního shromáždění, v souvislosti s činem Jana Palacha. Znovu a znovu však tato nabídka podpory přišla vniveč.
V dubnu nahradil Dubčeka Husák. Na mocenské úrovni už bylo tedy rozhodnuto, nicméně potenciál se drolil, opotřebovával, ale pořád ve společnosti existoval. A jak to v českých dějinách bývá, výročí všeho, co se stalo před tím, se stávají příležitostí, kdy je možné vyjádřit nějaké postoje.
Náhradní příležitostí ještě jednou vyjádřit, co si většina společnosti myslí - ukázat a dát to najevo jak novým držitelům moci doma, tak světu, se jevilo blížící se první výročí okupace. A už v zásadě od konce jara 1969 začaly na různých místech vznikat drobné iniciativy, představy o tom, jak se k výročí okupace postavit.
Hnutí revoluční mládeže. To jste byli vy, kteří šířili letáky, vyhlašovali bojkot městské hromadné dopravy, obchodů, kin?
PŠ: To jsme skutečně dělali a ukázalo se, že to poměrně vyšlo. Zřejmě jsme nebyli jediní, protože naše síly nebyly zas tak úžasné, abychom dokázali oslovit celé hlavní město, natož pak města další. Ale když jsme šli 21. srpna z Vinohrad po Vinohradské dolů na Václavák, tak v tramvajích skutečně jezdili jednotlivci, ačkoli jinak býval provoz běžný, a noviny si taky nikdo nečetl.
Takže zřejmě tato potřeba demonstrace docela dobře rezonovala, ať už ji vyjadřoval kdokoli. Protože popravdě řečeno, že by naše tehdejší názory měly nějaký ohlas ve společnosti dost pochybuji.
OT: Míst, kde se množily letáky nebo sepisovaly výzvy, byla celá řada. Je potřeba si též uvědomit, že to pořád ještě byla doba, kdy odbory, umělecké svazy, mládežnické organizace řídili nebo vedli lidé, kteří měli k nastupujícímu režimu stejný vztah jako potom lidé na ulicích. Čili na všech těchto místech ještě byl přístup k tehdejší rozmnožovací technice.
Vlastenci bez masky (přepis dobového propagandistického dokumentu):
Dlouho před 21. srpnem radil západní tisk našim kontrarevolučním silám, jak si v srpnu počínat, a svým čtenářům halasně ohlašoval, k jakým akcím v Československu dojde. Během několika týdnů bylo u nás zjištěno 128 druhů protistátních tiskovin - od vyhrožování šibenicí komunistům až po precizní instruktáže, jak si počínat v srpnových dnech. Že nešlo o nevinné řečičky, dosvědčuje mimo jiné i zabavení zbraní a výbušnin u protistátní skupinky v Nové Roli ve dnech před 21. srpnem.
Měli jste už v té době potíže třeba se Státní bezpečností, když jste to chystali, když jste dělali plakáty a letáky?
PŠ: Patrně ano, ale nevěděli jsme o nich. Sama jsem předtím zažila Státní bezpečnost jen na fakultě, kde se nějací dva příslušníci přišli zeptat, už ani nevím na co nebo na koho. To se odehrávalo na děkanátu a bylo to velice zdvořilé. Na něco se zeptali, řekla jsem, že to nevím, a zase odešli.
Jak jste vnímal atmosféru, která tady před srpnem 1969 jednoznačně houstla?
PP: My jsme ještě pořád měli plné ruce práce. Jako právník jsem tenkrát hájil Literární noviny, které byly zastaveny, můj mladší student Pavel Rychetský hájil Svaz spisovatelů jako vydavatele Literárních novin. Pořád jsme ještě bojovali, pořád jsme ještě někam psali, pořád to ještě nebyl konec. 21. srpen pak byl skutečně šok.
Ocitl jsem se v první řadě davu, který šel nahoru na Václavák. Byli jsme taková neorganizovaná, houstnoucí skupina, a když jsme byli asi ve třech čtvrtinách, tak se to stalo.
Ještě předtím jsem své ženě říkal: „To snad není možné, my dojdeme až nahoru.“ A v tom na nás vyjely z Nezábranské a od Wilsonova nádraží plnou rychlostí obrněné transportéry. Překvapila mě úžasná vehemence a tvrdost zásahu. Čekal bych, že to první představení ozbrojených sil vůči občanům země bude rozpačité - „Co máme dělat, holt máme rozkaz.“ Ale oni do nás najeli takovou silou, že jsme se sotva stačili rozprchnout ke zdem Václaváku. Snažili jsme se nacpat do pasáže kina Blaník, mé ženě upadla bota, já blbec jsem se pro tu botu vrátil, a to jsem si teda dal. Pak nastaly řežby v ulicích. Už tehdy do toho šli opravdu s naprosto plným nasazením.
Přepis úryvku z dokumentu Začátek konce. Pamětníci vzpomínají na průběh událostí ze srpna 1969 v Praze:
Pamětník: Znova a znova. Ten člověk se toho nemohl nabažit. Přišel a ještě a ještě mi stříknul do obličeje, takže se mně pak oloupal celý obličej od slzného plynu.
Daniela Kolářová (herečka): Přede mnou se nějaký kluk snažil přeběhnout k Národnímu muzeu a oni ho tak strašně surově zmlátili. Pak ho rozhoupali a hodili do antonu.
Pamětník: Já jsem byl označen jako vůdce bojůvky… Pak jsem se probral na cele.
OT: Moc měla několik měsíců mezi dubnem a srpnem, aby se na střetnutí se společností připravila, a připravila se opravdu velice důkladně. Na jaře 1969 byly s využitím polských zkušeností zřízeny zvláštní pořádkové jednotky (pořádkový policejní pluk v Praze a v Bratislavě…), které byly vybavovány příslušnou výzbrojí a výstrojí pro rozhánění demonstrací. Byly vyčleněny zvláštní vojenské jednotky, které byly cvičeny. Vojáci byli drženi v permanentní pohotovosti a stresu. Možná z toho taky vyplývalo jejich psychické naladění, když byli nakonec do ulic posláni. Byly vytipovány jednotky lidových milicí, které byly nedůvěryhodné, a byly jim odebrány zbraně. A naopak byla cvičena většina těch důvěryhodných. Byly zřízeny různé štáby, které monitorovaly situaci a které pak zásahy v kritických srpnových dnech řídily. A samozřejmě už od července eskalovala bubnová palba v propagandě, v médiích a v tom, co říkali politici - jestli se ještě někdo odváží něčeho na ulici, tak to rozeženeme nemilosrdně, ať to stojí, co to stojí. Víceméně takto režim nakonec postupoval.
Lidé se shromažďovali kolem sochy svatého Václava už od 16. srpna. K většímu střetu, a dokonce už k jednomu výstřelu došlo 19. srpna odpoledne. 20. srpna byly srážky na Václavském náměstí a na pomezí Nového a Starého Města poměrně intenzivní, už tam byli dva mrtví. A 21. srpna už to byla nejen Praha, ale celá řada dalších měst. Lidí v ulicích bylo nejvíc, vedle všech bojkotů se stávkovalo také v některých podnicích atd. To už byla srážka mezi režimem a společností na úrovni, jakou země od roku 1948 do listopadu 1989 nezažila.
Vlastenci bez masky (přepis dobového propagandistického dokumentu):
Stejně komplikovaná situace se vytvořila i v Brně. Po dvanácté hodině začalo asi dva tisíce lidí stavět barikády. Po jejich rozptýlení se sešel několikatisícový dav na náměstí 25. února. Začali rozbíjet výkladní skříně, stavět barikády a zapalovat auta.
Přepis úryvku z dokumentu Začátek konce. Vzpomínají pamětníci na průběh událostí ze srpna 1969 v Brně:
Milan Pospíšil (do roku 1969 voják z povolání): Nic se nedělo, akorát tady v pasáži byl na zemi obrázek Jana Palacha a svíčky, kytičky. Prostě lidé chodili okolo, podívali se, koupili kytičku nebo svíčku. Vtom se vyřítil kordon policajtů, kteří začali svíčky a věnečky rozkopávat, rozkopali i obrázek Jana Palacha.
Tomáš Jambor (stavební technik): Tam, kde sovětská armáda zastřelila naše občany, se dávaly květiny, svíčky, všechno bylo v poklidu, v pietě. Hordy policistů šly i se psy a zablokovaly to. Policisté polili svíčky vodou, začali dupat po květinách a na Zeleném rynku i po vlajce, což nás rozčililo. Tím bylo vidět, že to od nich byla naplánovaná akce.
Vlastenci bez masky (přepis dobového propagandistického dokumentu):
V Liberci se soustředilo několik tisíc lidí ve středu města a chovalo se velmi agresivně a vandalsky. V davu byla řada provokatérů, kteří podněcovali k dalším výtržnostem.
Přepis úryvku z dokumentu Začátek konce. Na průběh událostí ze srpna 1969 v Liberci vzpomíná publicista Petr Fejtek:
Začalo to už v osmašedesátém, protože přes náměstí jely kolony tanků, to znamená, že tady byli první mrtví. Proto taky v devětašedesátém tady začaly vznikat památníčky - lidé sem nosili květiny. Použili vojsko, které náměstí celé ohradilo, že se na něj odnikud nesmělo. Pak sebrali ty květiny a památníčky, a tím se lidi namíchli doběla.
PŠ: Když jsem viděla, jak po Národní třídě, respektive po třídě 28. října pod Václavákem pochodují milice, tak se mi úplně zvedal žaludek - bylo vedro a teď ty dusající vysoké boty. Pamatuji se, že Ivan Touška na ně křičel: „A kde máte ty výrobní prostředky, co jdete hájit?“ Prostě šik strejců v šedivých uniformách s težkými botami, s kvérem na ramenou… U policisty je na to člověk nějak zvyklý, ale když vidíte nějakého dědu z fabriky, tak je to až děsivé.
Z přísahy příslušníka lidových milicí:
Jsem připraven chránit se zbraní v ruce zájmy strany, revoluční vymoženosti dělnickétřídy a socialistický stát před vnitřním i vnějším nepřítelem. A v případě potřeby nebudu váhatpři její obraně položit i svůj život. Tak přísahám!
Jaká byla role lidových milicí? Mluví se o nich jako o jednotkách, kde údajně padly osudné výstřely.
OT: U většiny případů, kde se střílelo, byly lidové milice. Milicionáři na rozdíl od vojáků fasovali ostré střelivo. Poslat takové lidi, kteří nebyli na podobné zákroky vycvičeni (nebyli na to psychicky ani fyzicky trénováni), do ulic a dát jim ostré střelivo a nechat je zasahovat proti lidem byl zločin sám o sobě. Role lidových milicionářů byla především doplnit živou sílu, protože nepokoje byly takového rozsahu, že by je jenom pořádková policie nezvládla. Desetitisíce lidových milicionářů tady svoji roli sehrály.
Přepis úryvku z dokumentu Začátek konce:
Tomáš Jambor: Tři policisté šli z náměstí Svobody, stříleli pistolemi a holka za mnou to dostala do krku. Pak jsem viděl, jak táhli směrem k Petrovu chlapce s prostřelenýma nohama. Milicionář se po mně rozpřahoval a druhý mu říkal: „Zabij ho!“ Takové zážitky zůstanou na celý život.
Pamětník: Viděl jsem záblesky, takže jsem věděl, že střílejí, tak jsme se otočili a začali jsme utíkat zpátky. Chyběly mi tak 2 metry, abych zahnul za barák, když jsem ucítil úder. Sáhl jsem tam rukou a viděl jsem, že je to krev.
Tomáš Čechák: Uprostřed dýmu ze slzného plynu mě potkalo něco velmi zajímavého: přísahám, že se vedle mě zaryla kulka.
Co se s lidmi, kteří kromě toho, že byli biti v ulicích, stalo, když byli zadrženi?
OT: Byli biti ještě víc, když bych to řekl lakonicky. Chování represivních orgánů vůči zadrženým bylo mimořádně surové a samozřejmě bylo zcela nezákonné i podle tehdejších pravidel a předpisů. Zatčených bylo asi dva a půl tisíce - většina v Praze, ale několik set v Brně i v dalších městech. Zacházeli s nimi opravdu způsobem, který byl sám o sobě trestem a který byl mimo jakékoli tehdejší právní normy. Šlo tam jednoznačně o to, vybít si vztek a zastrašit lidi. To byla hlavní motivace.
Přepis úryvku z dokumentu Začátek konce:
Pamětnice: Tam už byly povely typu čelem ke zdi, ruce dozadu. Přiznám se, že to už se mi začala strašně klepat kolena. Na vycházky se nevycházelo, ale muselo se běžet s rukama vzadu kordonem bachařů, kteří vám podráželi nohy. V momentě, kdy jste ztratil rovnováhu, to znamenalo docela slušnou nakládačku.
Pamětník: Připravená ulička z policajtů, a tou musíš běžet. Běželi jsme do 1. patra a každý policajt tě někam mlátil. Některé mlátil do hlavy, takže koho trefil pořádně, ten tam padl, a do toho kopali a kopali…
Pamětník: Následovaly výslechy samozřejmě taky s „masážemi“. Na Pankráci jsem strávil deset dní a jedenáct v Ruzyni. Když tam byl člověk zavřený, tak vůbec nevěděl, co se s ním bude dít. Tam byl číslo, kterým se hlásil, a nevěděl vůbec, co se stane, jestli ho neumlátí a řeknou, že se třeba oběsil.
Nezapomeňme také na to, že ti, kteří byli zadrženi, nebyli zadrženi na 24 nebo 48 hodin. Na jak dlouho to bylo?
OT: To bychom se dostali už k tomu nechvalně proslulému zákonnému opatření předsednictva Federálního shromáždění, které bylo přijato odpoledne 22. srpna. To umožnilo prodloužit dobu předběžného zadržení ze 48 hodin na tři týdny bez jakéhokoli dalšího přezkoumávání nebo soudního rozhodování. Čili 22. srpna by mnozí z těch,co byli zatčeni 20. srpna, už museli být propuštěni. Někteří tam zůstali měsíc.
Nejsem právník, ale podle mě bylo toto opatření nekorektně použito na činy nebo skutky, které se staly ještě předtím, než nařízení předsednictva vstoupilo v platnost.
Pokud vím, tak toto zákonné opatření mělo také ustanovení, že lidé, kteří se účastnili nepokojů a kteří budou jakýmkoli způsobem bojovat proti socialismu, mohou být vyhozeni z práce, ze školy. Bylo to tam?
OT: Ono omezovalo jinak platné zákonné normy o tom, že třeba k propouštění z práce je třeba souhlasného vyjádření odborové organizace, umožňovalo zastavit, rozpustit bez dalšího soudního řízení činnost společenských organizací, zastavit vydávání tiskovin. Zjednodušovalo v neprospěch obžalovaných soudní řízení a zvyšovalo tresty za některé vyjmenované trestné činy nebo přestupky - výtržnost, urážka představitele státu či světové socialistické soustavy. Čili byl to takový mírný výjimečný stav.
Kdo podepsal tento mírný výjimečný stav?
PP: Slyšeli jsme vyprávění těch, co to podepsali. Vysvětlovali, jak je všelijak sháněli a odkudsi přiváželi, že byli pod tlakem. Samozřejmě, že rozhodující pro národ bylo, že tam byl podpis Dubčeka jako tehdejšího předsedy Federálního shromáždění.
Podepsali to přesně ti, ke kterým národ vzhlížel s takovou důvěrou. Byl to opravdu hrozný šok. Třiadvacátého jsem to viděl v novinách. Nikdy předtím jsem před Dubčekovým jménem neviděl jeho titul, tak mě to překvapilo. Asi tak na půl vteřiny jsem si říkal, co tohle je za Dubčeka? To byl takový obranný mechanismus - jiný Dubček. Nechtělo se mi prostě uvěřit, že by to mohl být náš Dubček. Vždyť lidé, kteří šli vzhůru Václavákem, jestli něco volali nejčastěji a nejvíc, tak to bylo jméno Dubčeka: Ať žije Dubček, chceme svobodu!
PŠ: V tomhle ohledu jsem zřejmě výstřednější, protože pro mě to zas takový šok nebyl. Na Příkopech seděli lidé na zemi, že tam zůstanou, že se nehnou (to byla tenkrát taková móda ve světě - demonstrace vsedě). Bylo tam opravdu mnoho desítek tisíc lidí, kteří volali Dubček, Dubček. Mně jich bylo docela líto.
Pamatovala jsem si totiž, jak se Dubček o rok dříve vrátil z Moskvy a měl v rozhlase projev, kde vzlykavým hlasem mluvil o tom, jak je mu to líto. Pohádala jsem se s celou rodinou a s některými přáteli, protože jsem říkala, že když je člověk státník, tak nemůže přistoupit na okupaci země, které stojí v čele.
Jak to mohl vůbec podepsat? To je, jako kdyby člověk podepsal, že souhlasí s tím, že vydává svoje děti do otroctví a že mu je unesou. Tak tím pro mě celý Dubček skončil. Já už jsem pak v životě v Dubčekovi neviděla žádnou autoritu.
Část projevu Alexandra Dubčeka ze srpna roku 1969:
Kurs, který strana po lednu nastoupila, musíme rozhodným a jednotným postupem obhájit, především před hlavním nebezpečím, které mu hrozilo a hrozí, před působením protisocialistických sil a platformou antisovětismu.
Ona zákonná opatření byla de facto přijata protizákonně. Dubček se mohl vymluvit minimálně na to, že to opravdu vůči zákonu není košer?
OT: Je to přesně tak. Číst tyto pasáže Dubčekových memoárů je opravdu smutná četba. Pokouší se tam omluvit, vysvětlit to. Vysvětluje to tak, že vlastně on nic nepodepsal, nebo že to podepsal, ale že to byl administrativní akt, že to podepsal, ale že pro to nehlasoval. Ve skutečnosti v zápise o té schůzi není, že by se někdo zdržel hlasování nebo že by dokonce hlasoval proti.
Neodpustím si: Když potom přišel lustrační zákon a Dubček byl zase ve funkci předsedy Federálního shromáždění, tak ten nepodepsal, tam už to nebyl jen administrativní úkon.
I kdyby se nedokázal vzepřít Husákovi politicky, tak se mohl onoho odpoledne 22. srpna odvolávat na to, že předsednictvo vůbec nebylo usnášeníschopné.
Přepis úryvku z dokumentu Začátek konce:
Ve Sněmovně národů bylo dvacet členů předsednictva - deset Čechů a deset Slováků, čili minimálně šest Čechů a šest Slováků muselo hlasovat, aby zákonné opatření bylo platné. 22. srpna po 16. hodině byli na této schůzi fyzicky přítomni jen čtyři Slováci.
Nepředstavitelné. To, co bylo zcela v rozporu se zákonem, se suverénně tvrdí v závěru protokolu: Jednali jsme se soudruhy, kteří se nemohli dostavit na naše dnešní zasedání. Dávají nám svůj souhlas. Je to jednak soudruh Hanes, který včera o těchto otázkách s námi diskutoval a žádal, abychom informovali předsednictvo, že s nimi vyslovuje souhlas. Dále je to soudruh Kapišovský, který se nemohl dostavit, protože už neměl letadlo. Navrhuji proto, abychom počítali s jejich hlasem, jako by byli přítomni.
Toto přitom samozřejmě zákon neumožňoval. Legrace ovšem je, že proti tomu nikdo neprotestoval.
PP: Kdyby se Dubček tenkrát vzepřel a Svoboda a Černík s ním, tak by možná těch dvacet let vypadalo trochu jinak, protože lidé by se mohli odvolat na lidi, kteří se nedali definitivně zlomit. Ale když to vzdali a aktivně šli proti lidem, kteří je podporovali, tak mnoha a mnoha lidem to usnadnilo přizpůsobit se – když jim to nestojí za to, tak co já bych se tady šprajcoval.
Úloha Československé lidové armády byla také pozoruhodná (přepis doplňující reportáže):
Hovoří historik Jan Šach:
Československá lidová armáda nasadila do nepokojů většinou tankové jednotky. Jednalo se o jednotky 9. tankové divize, která měla zasahovat v Praze, a 4. tankové divize, která měla zasahovat na Moravě a především v Brně. Posádky 9. tankové divize byly soustředěny v prostorech Tábor, Písek. Už dvacátého srpna byly stahovány ku Praze. V samotné Praze pak zasahoval 17. tankový pluk, který měl ve své výzbroji 88 tanků, které pak při nepokojích skutečně použil.
Policie transportéry vybavena byla, ale ty nebyly vhodné k tomu, aby překonávaly překážky, které byly postaveny přes důležité silniční tahy v Praze. Na to byla použita až pásová technika – tanky, obrněné pásové transportéry, které měla ve výzbroji pouze Československá lidová armáda.
Jednotky a osádky tanků ostrou municí vybaveny nebyly, ale armáda i s touto eventualitou počítala, byl k tomu však potřeba rozkaz z vyšších míst.
Spolu s 9. tankovou divizí se přesunuly i některé podpůrné jednotky, které byly vyzbrojeny kanóny, houfnicemi a raketometnými komplety. Ty zaujaly postavení na okraji Prahy a v případě nejvyšší nutnosti nebo nejvyššího ohrožení zasahujících jednotek měly být nasazeny do těchto nepokojů.
Když se člověk dozvídá, že Praha byla obklíčena a že v ulicích města byly tanky…?
OT: Trochu uštěpačně se říká, že to bylo jediné bojové nasazení tanků za celou existenci Československé lidové armády.
Vlastenci bez masky (přepis dobového propagandistického dokumentu):
Člověka toto převychová. Přál bych lidem, kteří tam nebyli a tvrdí, že u nás takové síly nejsou nebo že jsme zasáhli příliš tvrdě, aby viděli, jak demonstranti podnikli útok po Masarykově třídě směrem k náměstí Svobody. Když rozbíjeli výklady, gratulovali si k tomu. Na tohle se nezapomíná.
Abychom se nechovali špatně jako ti před námi. Mohl byste říci jména zastřelených:
OT: Příznačné je, že až na výjimku to byli velmi mladí lidé. 20. srpna pozdě večer byli zastřeleni u Prašné brány Vladimír Kruba a František Kohout – jednomu bylo osmnáct, druhému necelých devatenáct. Na Tylově náměstí byl za nejasných okolností postřelen a svému zranění o tři dny později podlehl čtrnáctiletý Bohumil Siřínek. 21. srpna odpoledne byla v Brně zastřelena Danuše Muzikářová, které bylo necelých osmnáct, a jediný trochu starší osmadvacetiletý Stanislav Velehrach.
Přepis úryvku z dokumentu Začátek konce:
Jaroslav Muzikář (otec Danuše Muzikářové): Přišla mladší dcerka, tak ji povídám, kde je Danka. A ona, že se jí ztratila. Tak jsme šli na SNB, kde mi řekli, že mají nějakou zastřelenou. Tak nás naložili a odvezli do úrazové nemocnice. Tam leželi na nosítkách vedle sebe společně s Velehrachem. Byla už odstrojená, šaty společně s náušnicemi, hodinkami, ležely vedle ní na hromádce. Tak nám řekli, abychom ji identifikovali, jestli je to dcera, kterou hledáme. Samozřejmě jsme ji okamžitě poznali, tak nás naložili a dovezli domů. Tím to bylo vyřízené. Mrzí mne jen to, že jestli ten vrah ještě žije, tak chodí někde mezi námi.
V Brně mají tito lidé pamětní desky. Mají je také v Praze?
OT: Nemají. Ani na Tylově náměstí, ani u Prašné brány žádná připomínka něčeho takového není.
PP: Tento pořad není první o dvou srpnech, texty i knihy už také vyšly. Pořád je to slabý hlas proti jakési převládající, nevyslovené vůli národa vytěsnit to z paměti. Protože to byla taková potupa a taková hanba (bylo to totiž mnohem horší než srpen 1968), že se nám na to nechce vzpomínat i proto, co pak následovalo.
To, že tady ony památníčky chybí, je výraz stále převládající vůle na tuto strašnou hanbu nevzpomínat. Je to špatně, protože tomu musíme jít vstříc. Zvládnout se to dá jedině tak, že o tom budou lidé mluvit, že na to budou vzpomínat.
Moc byla v zásahu brutální, ale navíc chováním některých svých představitelů předvedla, že je také hloupá. Například vyšla brožura Neprošli…, v níž byla velká fotka mladíků sedících na autě, kteří ukazují vztyčenými prsty symbol vítězství (victory). Pod tím byl popisek: kontrarevolucionáři si ukazují, že za dvě minuty začne útok. Tehdy jsem pochopil, že proti mně nejde jen násilí, ale i tupost.
Vlastenci bez masky (přepis dobového propagandistického dokumentu):
Před polednem byl na Václavském náměstí klid. Napětí však viselo ve vzduchu. Přesně ve dvanáct rozsvítil fiat italské poznávací značky světla a začal houkat. Dav z chodníku vstoupil jako na povel do jízdní dráhy. Pomáhaly motospojky, pohyboval se tu i záhadný mercedes západoněmecké poznávací značky s vysílačkou. I z jeho okénka přicházely pokyny.
PŠ: Ona to není jen tupost, protože navléknout na lidi, kteří sedí na zemi Na Příkopech a provolávají Dubček, Dubček, že jsou kontrarevolucionáři, když je Dubček předsedou Federálního shromáždění, je dost náročné. Na to se musí jít nějakou oklikou: tak nějaký mudrlant vymyslel „…za dvě minuty začne útok.“
Ale ta brožura byla velice prospěšná pro všechny možné estébáky, policisty, represivní síly, protože v ní byly fotografie desítek lidí. Ty pak mohli legitimovat do zblbnutí, až ten člověk konečně neměl občanku a mohl dostat pendrekem. Tehdy už také byla doba, kdy vás mohli ostříhat, jestliže jste měl jen trochu delší vlasy.
Byla to ohromná denunciace. Jistěže šlo o snůšku frází, nesmyslů, pitomostí a nadsazených obvinění. Tak to ale propaganda dělá: opakuje ty nejnehoráznější drzosti a kraviny s tím, že každý si osmdesát procent odečte, ale těch dvacet, které jsou stejně nesmyslné jako zbytek, si zapamatuje.
Vlastenci bez masky (přepis dobového propagandistického dokumentu):
„Bylo tam pár kluků, kteří stejně jako já neměli kde bydlet. Když se začala blížit Veřejná bezpečnost, začali házet kameny a matky, které tam byly na kolejích. Z Prahy nepocházím, utekla jsem začátkem července od sestry, takže jsem se potulovala tady po Praze a brala jsem si staré pány, kteří mi zaplatili nějaké to jídlo.“
To byl vzorek těch, kteří v letošních srpnových dnech dělali ulici. Někde ve skrytu se usmívali původci. Kde? Kdo svařoval ocelové ježky, které kdosi házel na příslušníky VB Na Příkopech? Objevily se jen tak náhodou? K čemu byly zbraně zabavené u zaměstnance ČSAD z Prahy 8 a u strojního zámečníka z ČKD Dukla? Jednomu je devatenáct, druhému osmnáct. Za tyto tři dny jsme prošli školou, která nás naučila poznávat kontrarevoluci. Jde o to, abychom si to pamatovali.
OT: Srpnové výročí mělo zásadní psychologický význam. Do jisté míry zlomilo společnost a také jí ukázalo, že dál to nemá cenu. Pak normalizace akcelerovala. Ani ti, kteří nastupujícímu režimu do poslední chvíle sloužili – Dubček, Černík a další, si svoji politickou kůži nezachránili. Dubček v pozici předsedy Federálního shromáždění zůstal ani ne tři neděle, pak byl vyloučen z vedení strany a nakonec (mezitím byl půl roku velvyslancem v Turecku) ze strany samotné. Podobný osud čekal i mnohé další, které režim zneužil.
Potom začala mašinérie přehodnocování prohlášení a stanovisek z roku 1968, rušení organizací. V roce 1970 se rozeběhla velká vnitrostranická čistka, kdy zhruba třetina členů strany byla odstraněna nebo sami odešli. Stejně nemilosrdné čistky pak proběhly ve všech typech organizací a zaměstnaneckých poměrech. Čistky v knihovnách, v umění – filmy šly do trezorů atd.
PŠ: Celá vrstva překladatelů byla vyřazena, takže vycházely knihy, kde bylo napsáno přeloženo z angličtiny. Jako kdyby se to přeložilo samo. Na tom je jasně vidět, že nemohlo jít o nic jiného než o čistočistou pomstu. Pomstu lidem, kteří si dovolili myslet a říkat něco jiného. Chápu (i když absolutně nesouhlasím), že nějaký Pithart nemůže učit studenty, protože by šířil své názory. Nechápu ale, proč nemůže podepsat překlad z francouzštiny, notabene z ruštiny.
Mluvili jsme o tom, že to byla hanba atd. Na druhou stranu přece nebyla hanba, když lidé vyšli do ulic. Bylo jich hodně, byla to velká rebelie, přestože věděli, že nemohou vyhrát, že Rusové odsud neodtáhnout. Šli do toho, nechali se bít – bojovali. My ale nevzpomínáme ani na to pozitivní – to přece hanba nebyla?
PP: Lidé si začali říkat, že byli blbí, že jim na to naletěli – oni nejsou ochotni pro svoje ideály obětovat nic. Nechají se sestrkávat z jednoho schodu postupně dolů, berou čím dál tím nižší funkce. Všichni jsme věděli, že se zastaví někde v kanceláři Lesní správy Bratislava, jak tomu bylo u Dubčeka. V tomto smyslu to byla hanba a tenkrát ztratilo pražské jaro do budoucna jakékoliv šance. Ne proto, že by jednotlivé myšlenky byly úplně špatné, že by vše, co se začalo, bylo úplně špatně. Tam byl úžasný étos národa, který něčemu věřil, žili lidé, kteří si pamatovali první republiku. Byla to nádherná doba, přesto byla od té chvíle beznadějná.
Proto také po roce 1989 lidé, kteří se chtěli vracet k ideálům pražského jara, neměli šanci, protože vůdci předvedli, že jim to nestojí za kus oběti. Ale lidé oběti předváděli.
Proč si pořád nepřipomínáme, že do toho lidé šli?
PŠ: To je hrdinská součást celého eposu. V Polsku jsou na to hrdi velmi. Tam se odehrává hrané představení – něco mezi happeningem a divadlem. Jde o střet demonstrantů s policisty. Děti vtrhávají na jeviště a házejí na ně papírovým kamením, které se tam všude válí. Pro lidi je to jejich hrdost, že se nedali, nevzdali, i když pak byli internováni, bylo to udušené, nevyhrálo to.
My Češi se hlásíme jen k tomu, co jsme vyhráli, což jsou dvě světové války. K tomu, co jsme nevyhráli, se nehlásíme.
OT: Nemyslím, že je to úplně zapomenutá epizoda našich dějin, spíš polozapomenutá. Přeci jen se i druhý srpen do historické paměti trochu vrátil.
Obecně máme tendenci reflektovat naše dějiny velmi kriticky, což je mnohdy dobře. Někdy z nich však vypustíme i to, na co bychom mohli být hrdi a k čemu bychom se mohli hlásit. Něco, co by nám dodnes mohlo sloužit jako zdroj nebo příklad vlastní hrdosti, kdybychom takto chtěli o vlastních dějinách přemýšlet. Je to škoda, protože české dějiny nejsou jen dějinami selhání a zbabělosti, ale jsou tam i epizody, na které se můžeme takto podívat.
PP: Masaryk, který přišel do Prahy, až když mu bylo přes třicet a díval se na to všechno trochu z odstupu, se opakovaně vysmíval českému sklonu k mučednictví – ukazovat naše rány. Na porážce na Bílé hoře jsme přeci postavili větší část českých dějin. Který národ se dovede takto rozněžňovat nad svými porážkami? Přitom bylo pár slušných bitek, za které se vůbec nemusíme stydět.
(redakčně kráceno)