V pátek 11. června 1937 byl v Moskvě po tajném soudním jednání popraven maršál Sovětského svazu Michail Nikolajevič Tuchačevskij, spolu s ním stanulo před popravčí četou dalších sedm vysokých představitelů Rudé armády. Ačkoliv se někomu tehdy mohlo zdát, že jde o definitivní tečku za případem údajné špionáže a pokusu o protistalinský puč, opak byl pravdou. Tuchačevského poprava byla pouhou předehrou krvavých čistek, které v následujících měsících naplno zasáhly velitelský sbor Rudé armády. Konečná bilance byla děsivá: byli zlikvidováni tři z pěti maršálů, třináct z patnácti armádních generálů, šedesát dva z osmdesáti pěti velitelů sborů, sto deset ze sto devadesáti pěti velitelů divizí a dvě stě dvacet ze čtyři sta šesti velitelů brigád. Zatčeno bylo přes šedesát pět procent důstojníků, z nichž bylo tisíc pět set popraveno. Zavražděno bylo přinejmenším i dvacet tisíc politických komisařů. Neodbytně se vnucuje otázka: proč? O kauze maršála Tuchačevského, o krvavých čistkách, které před sedmdesáti lety zasáhly Rudou armádu, ale i o tom, jakou roli v nich sehrálo Československo hovořili v Historickém magazínu z 15. září historik, překladatel a nakladatel Vladimír Bystrov (VB) a Karel Straka (KS) z Vojenského historického ústavu. Moderoval Eduard Stehlík.
70 let od popravy maršála Michaila Nikolajeviče Tuchačevského
Kdo byl vlastně maršál Tuchačevskij?
KS: Byl to voják každým coulem, výrazný profesionál, každopádně odhodlaný. Byl to člověk, který sám příkoří páchal a který se sám později obětí příkoří stal. Byl to tvrdý voják, který svůj křest ohněm zažil už za první světové války na německo-ruské frontě. Později se dostal do zajetí, pokusil se o několik útěků, jeden se mu dokonce zdařil, a pak se složitou cestou přes několik evropských států dostal do Ruska, kde se jeho životní pouť spojuje s bolševickou ideologií (té se oddal, a ta také přinesla jeho konec). Později se stal výrazným vojenským teoretikem, mimořádným vojenským profesionálem, který výrazně přispěl k vysoké vojensko-technické úrovni Rudé armády. Pro Stalina se tak svým sebevědomím a vysokou profesionalitou stal nebezpečný. Stalin v něm viděl potencionální nebezpečí v tom smyslu, že by se důstojnický sbor, respektive skupina nejvyšších sovětských velitelů mohla emancipovat a tak ohrožovat Stalinovu diktaturu.
Zmínil jste, že páchal příkoří. Co jste tím měl na mysli?
KS: S životem Michaila Tuchačevského jsou spojeny drastické události z počátku dvacátých let, kdy se velmi krvavě vyrovnal s účastníky protibolševického povstání v Kronštadtu, kde byla ruská námořní základna. Později neváhal nasadit dělostřelectvo i bojové plyny proti civilnímu obyvatelstvu v Tambovské gubernii, které povstalo proti bolševické vládě. Vše krvavě potlačil. Vydával rozkazy typu: střílet na ozbrojené zajatce, pak se to vsahovalo i na civilní obyvatelstvo. V poli to byl skutečně bezskrupulózní člověk. Je potřeba dodat, že se stal obětí stalinských čistek, ale už na počátku třicátých let se minimálně na jedné z čistek sám podílel.
Jaké bylo postavení nejvyššího důstojnického sboru Rudé armády, který získal ostruhy za občanské války?
VB: Už od devatenáctého století byl ruský důstojnický sbor zvláštní stav. Vlastně nejvyšší stavovská skupina v ruské společnosti, která určovala vědu, vzdělání – byl to základ ruské inteligence.
Důstojníků bylo strašně moc. Za první světové války se jejich počet rozrostl dokonce až na 220 tisíc, protože každý, kdo měl nějaké vzdělání, byl mobilizován a dostal důstojnickou hodnost.
Důstojnický sbor byl velice apolitický, veden byl čistě nacionalisticky bez jakékoliv další politické orientace. Samozřejmě, že tam byli levicoví důstojníci, to však byli většinou mladší důstojníci nižších hodností.
Za revoluce se někteří důstojníci přidali, někteří byli násilně mobilizováni. Celkem přešlo asi třicet tisíc důstojníků do bolševických sil. Další velitelé pak byli původně poddůstojníci, kteří se různým způsobem angažovali a vyšvihli.
Pak nastala první emancipace důstojnického sboru, který trochu pookřál, a už na konci dvacátých let dochází k první čistce. Říká se tomu likvidace staré gardy první Rudé armády. Byla to operace Vesna, ve které byli likvidováni všichni staří důstojníci, kteří prošli boji, všichni důstojníci původně carské armády a všichni důstojníci, kteří měli ještě staré vojenské školení. Přežilo jich velmi málo.
Čili důstojnický sbor byl pravidelně pozorován pod drobnohledem, zda nepřerůstá přes hlavu, protože si všichni, politické vedení zejména, byli vědomi, že to není politický nástroj a že by svou odborností mohl měnit stanoviska.
Dvacátá léta nebyla jen roky čistek a potlačování různých vzpour, ale také roky zajímavé spolupráce s Německem, která se do Tuchačevského osudu promítla. Jak byla navázána a jaký měla význam?
KS: Oba státy se ocitly po světové válce v mezinárodní izolaci. Jejich vztah, partnerství z rozumu vzniklo právě z této izolace. Jde o to, že Německo bylo prvním státem, které uznalo sovětské Rusko de iure, tím bylo Rusko prostřednictvím Německa vyvedeno z mezinárodní izolace.
V roce 1922 byla v Rapallu podepsána smlouva o vzájemné vojenské, vojensko-technické a ekonomické spolupráci, která založila kooperaci, která trvala až do roku 1933. Šlo o to, že jak v jedné, tak v druhé zemi docházelo k výměnám vojenských profesionálů, na území sovětského Ruska byla přenášena různá vojenská zařízení, probíhala tam testování, která nemohla být provedena na území Německa vzhledem ke spojenecké kontrole. Německá vláda měla v té době ještě obavy a nemohla si dovolit to, co později ve třicátých letech, kdy organizovala rozsáhlé výzbrojní programy nebo pro ně připravovala teoretické podmínky.
Je třeba připomenout, že i když výmarské Německo bylo do první poloviny třicátých let demokratické, přesto mělo svůj revizní program, kterým ze sebe chtělo sejmout břemena poválečného systému – nevylučovalo se, že je to možné uskutečnit i válkou. K tomu právě měla prospět vojensko-technická kooperace s Ruskem, kde měla být armáda zdokonalována.
Krátce potom, co skončila spolupráce Německem, začala vojenská spolupráce s Československem. Takové zvláštní soužití totalitního režimu v Sovětském svazu a československé demokracie. Jak to probíhalo?
KS: Po roce 1933 dochází k zásadní změně postoje sovětské vlády k ostatní Evropě a vůbec otázkám kolektivní bezpečnosti. Samozřejmě sledovali, co se dělo po lednu 1933 v Německu (převzetí moci nacisty), a zpočátku se necítili být příliš ohroženi, považovali to za vnitřní záležitost Německa.
Již zakrátko však měla sovětská vláda obavy z tezí, které byly obsaženy v Hitlerově programovém dokumentu, knize Mein Kampf, který cílil na získání životního prostoru na východě. V tom už se cítila sovětská vláda ohrožena. Z toho důvodu přistoupila ke Společnosti národů, mimochodem československá zahraniční politika jí proto vytvořila dobré výchozí podmínky. Byla navázána zahraničně-politická kooperace s Francií, byly vytvářeny podklady a podmínky pro vznik Východního paktu, který měl být kolektivně bezpečnostním opatřením ve východní Evropě. Do toho mělo být zaangažováno i Československo.
V roce 1935 byly podepsány spojenecké smlouvy mezi Francií a Sovětským svazem a následně i mezi Československem a Sovětským svazem. Československá smlouva měla zvláštní doložku: jednalo se o smlouvu o vzájemné pomoci, ale Sovětský svaz by poskytl oběti jen v případě, že by pomoc přišla i z Francie.
V polovině třicátých let pro nás Sovětský svaz začíná fungovat jako jakási záruka naší bezpečnosti. Jak ale vypadal Sovětský svaz uvnitř v této době? Co se tam dělo? Hovoří se o velkém teroru.
VB: Označení velký teror je velice populární a často citované. Historici dnes říkají, že nebyl velký teror ani žádný malý teror, teror byl neustálý od prvních dnů v roce 1918 - od prvních deportačních dekretů. Je to o úhlu pohledu. Jde o to, jestli za teror považujeme pouze popravy určitých skupin lidí, nebo do toho zahrneme celé skupiny obyvatelstva, zda toho zahrneme násilnou migraci, rozkulačování, dekozakizaci atd. Pak teror dostává obludné rozměry. To probíhá od počátku dvacátých až do konce šedesátých let.
U armády je potřeba neustále vidět, že postavení sovětského důstojnictva bylo vždy ekonomicky privilegované - i v nejtěžších dobách dávalo jistotu a špatně se opouštělo, tím si stát kupoval loajalitu svých lidí.
Ještě bych si dovolil poznámku o stycích českolovesnko-sovětských. V roce 1936 na nějaké manévry přijela sovětská delegace v čele s náčelníkem štábu generálem Šapošnikovem. To byl výtečný absolvent imperátorské válečné akademie a shodou okolností spolužák člověka, který ho zde měl vítat, generála Vojcechovského, ten se mu vyhnul a ruku mu nepodal. Tento Šapošnikov, který byl také v procesu s Tuchačevským, ale všechno přežil, byl typickým příkladem ceny, kterou musel zaplatit svými mravními kvalitami nebo mravní dekvalifikací, kterou musel položit na oltář, aby přežíval.
V té době probíhaly vedle zatýkání důstojníků zvláštnosti, které působí až jako soutěže „Brigád socialistické práce NKVD“ – kdo zatkne více lidí. Byly vybírány celé rodiny, protože jakmile byl jeden označen za nepřítele státu, automaticky všichni rodinní příslušníci mohli skončit úplně tragicky nebo byli deportováni. Co se tam vlastně odehrávalo?
VB: Systém perzekuce a represí v Sovětském svazu začal v určitém okamžiku působit sám pro sebe a na sebe. Nebyl řízený racionálně, ale jakýmsi perpetum mobilem.
Na co narážíte je moment, který bývá považován za začátek velkého teroru. Byl to výnos o zásadních represích bývalých kulaků atd. Druhý byl o ženách a dalších rodinných příslušnících potrestaných. U prvního je absurdita vidět na tom, že celé usnesení stanovovalo jednotlivým guberniím a krajům kvóty, kolik lidí má být zatčeno a kolik popraveno. Kvóty se později upravovaly, zvyšovaly. Nepřihlíželo se k tomu, jestli jsou lidé vinni, ale postupovalo se podle jakési matematicky podložené genocidy, bůhví odkud se ta čísla vzala.
V tom je samotná zrůdnost mechanismu. Špatně se to vysvětluje, špatně se na to navazuje, protože i věci, které probíhaly mezi vedoucími činiteli, postrádají v určitém okamžiku racionální základ. Najednou můžete vše zpochybnit, proč to bylo a proč nebylo, protože to bylo proto, že se to tak stalo.
Stalin najednou na uzavřeném zasedání obviňuje Tuchačevského (jsou různé varianty) od špionáže přes přípravu puče. Proč najednou útok proti Tucahčevskému? Říkal jste, že důvod mohl být jakýkoliv.
VB: V dnešním Rusku si téměř každý druhý svobodný občan připadá jako historik. To znamená, že dnes pro to můžeme najít tisíc a jeden výkladů, protože neexistuje žádný dokument kromě výslechových protokolů a udání.
V jakési publikaci se objevilo tvrzení, že byly nalezeny doklady o tom, že v polovině třicátých let Hlavní politická správa (předchůdce NKVD) vytvořila plán na dezinformaci o ruské emigraci v zahraničí. Přenesla tam informace, že v Rusku existuje jakási silná skupina Monarchistický svaz, kterou vede maršál Tuchačevskij a která usiluje o svržení Stalina.
Autor publikace tvrdí, že tato dezinformace byla vytvořena jen proto, aby byla dekonspirována a odhalena síť ruské emigrace, ale že se později vrátila do Sovětského svazu jako bumerang.
Už někdy v červnu 1936 Stalin poprvé vystoupil a začal hovořit o tom, že to začíná tím, že si muž postěžuje ženě do ouška, pak si kamarádi postěžují u vodky a končí to pokusem o převrat. To se odehrálo na shromáždění nejvyššího velení, kde byl i Tuchačevskij, který tomu nadšeně tleskal. Za několik měsíců se sám stal obětí.
To je jedna z úvah, kdy Stalin vytvořil jakousi konstrukci nebezpečí, a když mu pak Tuchčevského sehráli, už neriskoval, že by to nebyla pravda. Neriskoval proto, že člověk buď uvěří a má jistotu, že nepřítele zlikvidoval, nebo neuvěří, ale pak má vždy nejistotu, že to třeba mohlo být jinak.
To je jediné poučením které z toho mám, když pozoruji, co se dnes vytváří na různých stránkách historických publikací a magazínů i různých internetových stránkách v Rusku.
Na řadě stránkách těchto publikací a magazínů můžeme nalézt nejrůznější obviňování našeho bývalého prezidenta Edvarda Beneše z toho, že spustil Tuchačevského aféru nebo dokonce, že v tom hrál roli jako agent nějaké mocnosti. Jaká byla pravda, pokud se k ní dá vůbec dobrat?
KS: Tato interpretace se udržuje v historické a memoárové literatuře od konce padesátých let, kdy byly publikovány paměti vysokého představitele nacistické bezpečnostní služby Waltra Schellenberga. Ten vytváří konstrukci, která spočívala v tom, že Heydrich jako představitel bezpečnostní služby SS prefabrikoval materiál, který svědčil o konspiraci Tuchačevského generality proti Stalinovi. Tyto materiály měly být konspirativní cestou předány Edvardovi Benešovy a přes něj se měly dostat do Moskvy.
Tato verze se v historické literatuře udržovala donedávna, jenže všechny tyto výklady a interpretace mají podstatnou vadu v tom, že chybí zřejmý a jasně dokumentovaný pramenný doklad, že by se tak skutečně stalo. Tyto interpretace stojí na velmi nespolehlivých pamětech. Skutečnost je taková, že Edvard Beneš se v letech 1936-37 obával opětovného sblížení Sovětského svazu s Německem, z čehož by plynulo značné ohrožení i pro Československo a jeho postavení v Evropě.
Jediné, co je prameně doloženo, je, že od berlínského vyslance Vojtěcha Mastného dostal Beneš zprávy, že v Berlíně kolují jakési informace, že má dojít k brzkému pádu Stalinova režimu, postižen měl být i Molotov a Litvinov. Vlády nad zemí se pak měla ujmout skupina generálů, která sympatizovala s myšlenkou sblížení se s Německem, což ohrožovalo Československo.
Z dokumentů, které byly u nás publikovány v roce 1989, ale vysvítá, že sovětský zplnomocněný zástupce v Praze Alexandrovskij se od Beneše dozvěděl, že takovými informacemi disponuje až na začátku července 1937, kdy už byl Tuchačevskij mrtev.
Jak obrovské čistky v Rudé armádě ovlivnily vnímání naší generality o možnostech Rudé armády nám pomoci v září roku 1938?
KS: To je velice zapeklitá otázka, ke které je potřeba přistupovat velmi citlivě. Existují totiž zprávy, že náčelník generálního štábu armádní generál Ludvík Krejčí se před francouzskými spojenci vyjadřoval, že Rudá armáda sice má neduhy (čistky), ale to nemá vliv na její vojenské kvality. Ale nedávno byl na západě publikován poznatek, který pochází z francouzských pramenů, že při jiné příležitosti se generál Krejčí vyjadřoval ve smyslu, že čistky postihly Rudou armádu natolik, že na několik let nebude schopna rozsáhlejší akce právě například ve prospěch Československa, které by bylo napadeno nacistickým Německem. Hovoříme o roku 1937, ale pod dojmem hrozby, která v roce 1938 vzrůstala, se tyto obavy rozptylovaly.
Dá se vůbec odhadnout počet ztrát na obyvatelstvu Sovětského svazu v druhé polovině třicátých let?
VB: Nedá. Můžeme hovořit o desítkách miliónů. Otázka je, co všechno do toho počítáme. Poslední údaje hovoří o čtyřiceti jednom miliónu.
(redakčně kráceno)