Nejslavnější český exulant, Jan Ámos Komenský

Historický magazín z 1. března byl věnován asi nejslavnějšímu českému exulantovi všech dob Janu Ámosi Komenskému. Od jeho odchodu z vlasti uplynulo právě 380 let. Především v zahraničí pak vytvořil dílo světového významu. O Komenském, jeho tvorbě, ale také o problematice exilu v českých dějinách hovořila moderátorka pořadu Marie Koldinská s historiky Antonínem Kostlánem (AK) z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a Vladimírem Urbánkem (VU) z filozofického ústavu AV ČR.

 

Co vlastně znamenal nucený odchod do exilu pro pobělohorskou českou společnost?
AK: Byla to jedna z výrazných záležitostí, které ovlivňovaly vývoj v české společnosti po bitvě na Bílé hoře. Exil jako takový se v první fázi týkal hlavně kazatelů, predikantů atd., tedy lidí, jako byl Komenský. Ten měl štěstí, protože byl ještě nějakou dobu držen pod ochranou Karla staršího ze Žerotína, velice významného moravského mecenáše. Později se otázka odchodu do ciziny týkala stále širšího okruhu lidí. Jestliže predikanti byli ze země vypovězeni okolo roku 1621, v roce 1624 byl podobný postup uplatněn proti všem měšťanům v královských městech. A od 31. července 1627, na jezuitský svátek svatého Ignáce, který je spojený se zakladatelem jezuitského řádu Ignácem z Loyoly, přešel tento postih i na hlavní politické představitele českého národa té doby, tj. na vyšší i nižší šlechtu.
Vedle odchodu do ciziny, pro který se lidé odhodlali, protože nechtěli přestoupit na katolickou víru, probíhaly i hospodářské sankce – konfiskace majetku. Ty však byly oficiálně zdůvodňovány politickými důvody – účastí na vzpouře proti císaři Ferdinandovi II. atd. Nucený odchod do ciziny neskončil vypovězením šlechty, ale pokračoval dál hlavně po konci třicetileté války, kdy byl uplatněn hlavně proti velkým poddanským vrstvám. Takže víme, že největší, masové odchody spadají až do 40. a 50. let 17. století. Hovoří se asi o 150.000 lidech, kteří odešli z českých zemí jen směrem do Saska, čímž vlastně pomohli naší sousední zemi obnovit hospodářství, které bylo poničeno třicetiletou válkou. A samozřejmě můžeme vysledovat také další odchody ještě na začátku 18. století.

Mezi exulanty byla celá řada vynikajících osobností – Pavel Stránský ze Zápské Stránky, Pavel Skála ze Zhoře a další, mezi kterými výrazně dominuje Jan Ámos Komenský. Jaké byly Komenského osudy potom, co opustil svoji vlast? Kde působil?
VU: Komenský nejprve odchází spolu s dalšími členy jednoty bratrské do Velkopolska do Lešna, kde nachází útočiště v roce 1628. Tam žije až do roku 1641. Do tohoto období spadá vznik jeho významných děl, kterými se proslavil po celé Evropě - v roce 1631 vychází učebnice Dveře jazyků otevřené, která se ve své latinské podobě stala v řadě evropských zemí bestsellerem. Takže se o Komenském začalo v Evropě vědět a diskutovat.
V roce 1641 přichází na pozvání okruhu svých do té doby korespondenčních přátel do Londýna. Tam strávil kratší, ale na dramatické události bohaté a období. V této době však také pilně pracuje. V Londýně napsal Cestu světla, jakýsi první ucelený rozvrh toho, co později nazve Obecná porada o nápravě věcí lidských.
Z Anglie na pozvání významného podnikatele, zbrojaře a mecenáše Ludvíka De Geera putuje nejprve přes Nizozemí a severní Německo do Švédska, kde ho přijme dokonce královna Kristýna a švédský kancléř Axel Oxenstierna. Později se usazuje v Elbingu (dnes Elbląg) v Polsku, tehdy Královských Prusech, které byly pod kontrolou Švédů. Zde pracoval na učebnici pro Švédy a zároveň zde vyvíjí své další aktivity zaměřené směrem smírným – na smír mezi konfesemi. Začíná také psát své životní dílo Obecnou poradu o nápravě věcí lidských.
Na konci třicetileté války v období vestfálského míru se v roce 1648 na dva roky vrací do Lešna. Potom působí čtyři roky v Uhrách ve službách rodiny Rákoczijů. Pak odchází opět do Lešna. V době švédsko-polské války, kdy bylo Lešno vydrancováno a vypáleno, Komenský odchází do nizozemského Amsterdamu, kde tráví zbytek života od roku 1656 až do své smrti v roce 1670 opět podporován mecenášskou rodinou de Geerů.

Jan Ámos Komenský se setkal s jedním z největších myslitelů tehdejší doby René Descartem. Jak vnímal Komenský Descarta a naopak?
VU: Setkali se v roce 1642, když se Komenský vracel z Anglie na kontinent, v létě na zámečku Endegest u Leidenu. Toto setkání zprostředkovali Komenského nizozemští přátelé a zároveň známí Descarta. Patrně se tedy toto setkání neodehrálo jako rozhovor mezi čtyřma očima, ale byla to asi větší společnost mužů. V tomto rozhovoru Descartes vyslovil základ své filozofie a Komenský mu předložil své úvahy o pansofii – vševědě, všemoudrosti.
Pro Descarta bylo klíčové hledání jasné metody filozofování a vycházel z racionálně myslícího subjektu, což byla jediná jistota. Komenský se také zajímal o nalezení pravé metody, ale jeho klíčovým úsilím byla také náprava pokažených věcí lidských – tj. pokažené vědění, politika a náboženství. Tato motivace byla v závěru teologická, protože mělo jít o překonání prvotního hříchu: o znovunalezení původní moudrosti, která byla přítomna v rajském stavu před pádem prvních lidí.
Z Descartovy strany není zachováno žádné svědectví o schůzce s Komenským, ale známe z jeho korespondence docela zajímavé komentáře prvních náčrtů Komenského pansofie. Nedávno byl nalezen dopis, ve kterém Descartes velice ostře kritizuje Komenského a dokonce jej přirovnává k alchymistům, kteří slibují výrobu zlata, ale nakonec k ničemu nedojdou.

Komenský se ovšem v exilu setkal nejen s René Descartem. Traduje se, že jej portrétoval sám Rembrandt. Je to pravda?
AK: Může to být pravda, protože Komenský i Rembrandt žili ve stejném městě, Amsterodamu, dokonce ve stejné čtvrti kousek vedle sebe. Oby byli staří lidé, kteří se pomalu připravovali na smrt. Existuje portrét starého muže z roku 1665, který bývá nazýván Starý muž nebo Starý rabín a který je částí nizozemské kunsthistorie přisuzován J. A. Komenskému jakožto zobrazenému. Takže taková možnost tady je, není ovšem potvrzena a pravděpodobně se nám ani stoprocentně potvrdit nepodaří.

VU: Byl bych skeptičtější a opatrnější. Většina komeniologů se kloní k tomu, že se nejedná o Komenského portrét. Mám dojem, že i autor této hypotézy (nizozemský kunsthistorik Ernst van de Wetering) od ní začal pomaloučku ustupovat.

Komenský se stal cennou inspirací pro mnoho svých současníků, ale nepochybně i lidí pozdějších staletí. Čím je Komenský pro vás?
AK: Pro mne je Komenským především autorem Labyrintu světa, krásné knihy, ve které se ukazuje zároveň jako básník, který dokáže svůj poetický přístup spojit se strašně krutým pohledem na svět. Celé to pak pro mě končí ponaučením: „Vrať se do komůrky srdce svého a zavři za sebou dveře.“

Vidíte jako komeniolog Komenského dílo jinak? Zvolil byste jinak?
VU: Určitě bych přitakal Labyrintu, což je nejživotnější Komenského dílo. Také je to dodnes nejvydávanější a nejpřekládanější dílo starší české literatury.
Komenský je však velmi komplexní osobnost – osobně jej vnímám jako muže mnoha tváří. Včetně takových rysů jeho osobnosti, jako byla víra v proroctví a revelace a na druhé straně jeho racionální projekty reformy školství a vzdělávání. Nemyslím si ale, že by byl Komenský nějaký nadčasový mudrc, který by nám poskytoval recepty pro naše dnešní labyrinty, i když je velmi lákavé z něj vytrhávat a aktualizovat jednotlivé věty a pasáže. Toho se však asi nezbavíme.
To už je však Komenského druhý život. Mě zajímá Komenský jako svědek vlastní doby, což je svědek nesmírně zajímavý a jeho dílo je nesmírně bohatým svědectvím o době 17. století.

Komenský je nejčastěji zjednodušeně vnímán jako „učitel národů“ – reformátor pedagogiky. Zmínil jste jeho víru v předpovědi, proroctví. To je poměrně málo známá část Komenského osobnosti?
VU: Komenský se od poloviny 20. let 17. století, v období krize a tápání v letech po bitvě na Bílé hoře, začal zajímat o zjevení a nová proroctví a proroky a tento zájem mu vydržel až do konce života. Potom dokonce tato proroctví vydal v latinském překladu během svého amsterodamského pobytu.
Podobným způsobem se k proroctvím stavěli ale i další čeští exulanti (třeba Jan Jiří Harant), ale nebylo to specifikum jen českého exilu. Například francouzští kalvinisté, hugenoti, v exilu dokonce i proroctví sbíraná Komenským znovu vydávali a aktualizovali.
Proroctví a zjevení fungovala v rovině jakési politické propagandy zaměřené samozřejmě protihabsbursky. Pro Komenského však měly i širší teologické pozadí: „Bůh vstupuje aktuálně do dějin a dává lidem 17. století nejrůznějšími znameními najevo, kam se bude ubírat svět.“
Komenský věřil v brzký příchod tisícileté říše Kristovy a jeho víra revelace s touto chiliastickou vírou úzce souvisí.

(redakčně kráceno)