„Poučené debaty je málo, protože tomu ve skutečnosti skoro nikdo nerozumí,“ říká Vlastimil Ježek o projektu nové Národní knihovny

V pořadu Před půlnocí z 12. dubna přivítal moderátor Petr Žantovský ředitele Národní knihovny, vystudovaného historika, literárního vědce a bývalého novináře Vlastimila Ježka. Ten je jedním z největších zastánců projektu nové Národní knihovny na okraji Letenské pláně. Projekt z dílny českého architekta Jana Kaplického vyvolal v médiích i ve společnosti bouřlivou diskuzi. Většina odborné veřejnosti však za Kaplického návrhem stojí. Netradiční archirektura v kontextu historické Prahy, neregulérnost soutěže i mediální štvanice, to všechno se stalo obsahem předpůlnočního rozhovoru.

Na vašem tričku vidím zobrazený vítězný návrh nové budovy Národní knihovny. Byl jste nejen organizátorem této soutěže, ale také členem poroty. Jak jste spokojen s výsledky soutěže?
Musím říci, že jsem mnohonásobně spokojený. První důvod ke spokojenosti spočívá v tom, že vyhrál návrh, který není šedivý a který vyvolává emoce. Vůbec se nezlobím na lidi, které ten návrh neoslovil nebo potřebují více času, aby si na něj zvykli, protože v zemi, kde se desítky let nepostavila významná veřejná stavba skrytá do moderní architektury, to pro mě není žádné překvapení. To, že návrh způsobil debaty a že si o něm lidé nahlas říkají různé věci, je dobře. Druhý důvod je ten, že v debatě už zdaleka nejde jen o Národní knihovnu nebo knihovnu vůbec, ale jde o nádhernou debatu o architektuře. Když se podívám patnáct let zpátky, tak jsem příliš veřejných debat o architektuře nezažil, ačkoli je to druh umění, který nás nesmírně ovlivňuje, do kterého chodíme, v kterém žijeme, který nás obklopuje. Architektura není jen krásno, které nám předkové dříve či později zanechali, ale také to, co dnes vytváříme. Třetí důvod je obecně knihovnický. Téma Národní knihovny a její nové budovy připomnělo médiím, že v České republice je téměř šest tisíc veřejných knihoven, že je to velmi hustá zajímavá síť, že knihovny už dávno nejsou instituce, kam si lidé chodí pouze vypůjčovat knihy, ale místa, kde probíhají výstavy, všelijaký společenský život, v některých regionech dokonce rekvalifikační kurzy.

V čem vidíte pozitiva návrhu? V čem bude kvalifikovaněji sloužit potřebám Národní knihovny než ostatní?
Porota měla jediný úkol, komplexně posoudit všech 355 soutěžních návrhů a z tohoto hodnocení nechat zvítězit ten, který nejvíce vyhovuje zadání nové budovy Národní knihovny po stránce architektonické i po stránce organizační či provozní. Návrh Jana Kaplického je především dokonale organizovanou knihovnou. Všimněte si, že v mediálních debatách toto téma téměř chybí. Málokdo se zabývá tím, co je pod pláštěm, přitom to je to nejdůležitější. Jakým způsobem bude knihovna organizována, jak bude poskytovat služby, jak se zvýší počty volných výběrů, jak přehledná knihovna bude a co všechno v rámci svých několika pater nabídne. To byl hlas, který v porotě měla Národní knihovna, za kterou jsem zasedal já a náhradní porotkyně (měli jsme však jen jeden hlas).
Další hlasy hodnotily jiné věci, především architekturu, ale byl tam i například světově uznávaný expert na enviromentální záležitosti. Řešil se urbanismus – ono diskutované umístění na okraji Letenské pláně. Byla tam světově uznávána odbornice na urbanismus historických center, která také hlasovala pro Kaplického návrh. Naše snaha byla mít vyváženou porotu, která bude schopná posoudit všechny aspekty komplexního posouzení všech soutěžních návrhů. A z toho vyšel vítězný návrh skutečně nejlépe, ať se to někomu líbí nebo nelíbí. A to, že porota ztvrdila toto rozhodnutí výrokem osm k nule - všichni pro – je velmi silný mandát.

Hlavním předmětem diskuze je především estetická stránka, začlenění do urbanistiky a okolí. Pravdou ale je, že když vítěznou budovu srovnáme s ostatními návrhy řekněme z první dvacítky, tak Kaplického knihovna působí nejnápadněji, nejkontroverzněji. Do jaké míry zvítězila v porotcích snaha zaujmout, vybrat něco kontroverzního, zajímavého?
To neumím posoudit. O člence poroty, velmi slavné světové architektce Zahe Hadidové, se říká, že to je velmi excentrická architektka a bývá podezřívána, že v soutěžích, o kterých spolurozhoduje, vybírá návrhy, které jsou jí blízké. Nikdy před tím jsem ji nepotkal a s tímto jednoduchým hodnocením úplně souhlasit nemůžu. Ani jsem nezaznamenal v rámci debat, které probíhaly při práci poroty, že by se tam vedly rozhovory typu: tohle je nejzajímavější, nejzvláštnější, to vyvolá spoustu emocí, to vybereme. Takto to opravdu nebylo. Poté, co jsme se dopracovali k nejužšímu výběru šestatřiceti návrhů, se každý návrh ve skupině hodnotil po všech stránkách. Pravdou ale je, že návrh Jana Kaplického, alespoň dle mého soudu, byl nejoriginálnější, co se vnějšího vzhledu týče.
Trochu mne mrzí, že spousta lidí se nenamáhala si o tom zjistit něco víc. Většina zná letecký pohled shora, který ve skutečnosti skoro nikdo neuvidí, málokdo ví, že barva aplikovaná na model není úplně přesná, v originále má jít o barvu šampaňského, že fasáda nebude jednolitá, ale vytvořená z šupinek. Nejvíce mne potěšila předsedkyně Klubu za starou Prahu paní Bečková, což je krásná, velmi vzdělaná dáma, která dovede být protivná, když hájí své zájmy, ale také upřímná a otevřená, která bezprostředně reagovala na vítězný Kaplického návrh slovy: „V první chvíli jsem nevěděla, co mám dělat, a chtělo se mi smát.“ Já si myslím, že veřejná budova, byť tak úctyhodné instituce jako je Národní knihovna, nemusí být vůbec strohá, šedivá, přísná, nevlídná - naopak může být veselá a vyvolávat pozitivní emoce.

Kaplického návrhu je vytýkáno, že nedodržel jednu ze zásadních podmínek soutěže, a to umístění knihovních fondů nad zem.
Dvě poznámky. Ještědská rozhledna vypadá tak, jak vypadá, protože její autor nedodržel podmínku soutěže dvou budov a spojil je do jedné, z čehož vznikla jedna z nejzajímavějších architektur v této zemi. Pokud vím, tak vítězný tým architektů na stavbu nové Alexandrijské knihovny nedodržel zadání nejvyšší možné výšky a vyhrál, vyhrál právem, ta stavba je úžasná. To je jedna poznámka.
Druhá poznámka. Musím říci, že jsme jako Národní knihovna udělali chybu, že jsme při zadávání umístění konzervačního fondu byli až příliš přesní, určití a návodní. A opravdu v první větě v zadání ke konzervačnímu fondu je ono must be - musí být. Kdyby tam bylo cokoliv jemnějšího, tak by to bylo asi lepší. Ale šestnáct stran, které jsou věnovány konzervačnímu fondu, přesně vysvětlovaly, proč je umístění v nadzemní části. Do dnešního dne totiž neexistuje ve světě příklad národní knihovny, který by bezpečně v podzemní části ukládal nejcennější fond z novodobých fondů – konzervační fond. Takže tuto chybu musím přiznat. Na druhou stranu obdivuji každého, kdo přestože původní podmínka zněla takto, nabídne řešení, které nejenže je bezpečnější než uložení nadzemní, ale které muselo být navíc určitým riskem, protože architekt mohl díky tomu skutečně vypadnout.
Pak přichází otázka třetí, nejdůležitější, jestli porota měla nebo neměla, musela nebo nemusela, na základě umístění konzervačního fondu, což je jen asi 7000 metrů čtverečních z celého obrovského objemu budovy, návrh vyřadit. Členem poroty byl zástupce Mezinárodní unie architektů (UIA), čili na práci poroty fyzicky dohlížel ředitel soutěžní sekce UIA. Jestliže tvrdí, že porota směla rozhodnout, že návrh nevyřadí (porota nevyřadila žádný návrh z formálních důvodů), a že směla upravit podmínky mezi prvním a druhým kolem soutěže, tak já tomu věřím. Všechny debaty, které se o tom vedou, by měly skončit u toho, že soutěž probíhala podle pravidel UIA, jejíž centrum je v Paříži. Takže jediný způsob, jak napadnout tuto soutěž, je stížnost do Paříže a pokus vyvolat arbitráž. V posledních x letech se to nikomu nepodařilo. Tím se dostáváme k jádru věci. Porota měla jediný úkol, komplexně posoudit jednotlivé návrhy a vybrat ten nejlepší, a ona to tak udělala.
Můžeme hodnotit svět rakousko-uherským pozitivistickým způsobem, kdy nejdříve odškrtáme tisíce kolonek a komu chybí podpis na straně B5, ten jde ven. To je možný přístup, ale zároveň je to přístup, který říká, že rezignujeme na hledání toho nejlepšího možného řešení. Takový přístup je mi velmi cizí. Tady přece nejde o to, že by chtěl někdo někoho podvádět, někam manipulovat nebo něco dělat v něčí prospěch. To je absolutní nesmysl. Jde opravdu jen o to, aby lidé, kteří tomu rozumí (architekti), směli vybrat návrh, který je nejlepší. Já sám si doopravdy myslím, že návrh Jana Kaplického tím nejlepším je. Koneckonců v Klementinu probíhá veřejná výstava všech architektonických návrhů, takže kromě pondělí si od deseti do osmnácti hodin může každý ověřit pravdivost toho, co říkám, nebo svůj názor porovnat s mým.

Proč se v našich médiích o uměleckých záležitostech, architekturu nevyjímaje, mluví s tolika emocemi a s tak málo věcnými argumenty? Kdo je vůbec oprávněn to posoudit, existují nějaká trochu objektivní kritéria?
Poučené debaty je málo, protože tomu ve skutečnosti skoro nikdo nerozumí. Paradoxně o architektuře platí, že čím míň o tom vím, s tím větším nadšením o tom mluvím. Přitom tady je řada expertů, kteří rozumí architektuře a urbanismu. Ale ti kupodivu nedostávají moc prostoru. V bohaté debatě posledních dnů, když jsem slyšel někoho, kdo se profesně architektuře, urbanismu věnuje, tak ať už to byly názory nesouhlasné či souhlasné (těch byla většina), tak vždy byly fundované, poučené, neukřičené, používající argumenty. Mám architekturu rád, ale nikdy bych si netroufl tvářit se jako poučený hodnotitel toho, jestli něco splňuje parametry světové architektury, která třeba za padesát let bude možná ikonou Prahy. Je to věc médií. Žijeme v době, kdy média určují agendu, říkají to, o čem se bude mluvit. A když už určují agendu, tak také určují, kdo ji podává, v jakém poměru se objeví souhlas a nesouhlas. Další vlastností médií je situaci vyhrocovat. Nejlepší je pořad, kam jdete něco přátelsky vysvětlit a oni vám tam pustí dva nejnavztekanější odpůrce. Když potom odcházíte, máte z toho smíšený pocit, protože víte, že lidé si nakonec budou pamatovat právě ty navztekané oponenty.

Proč v českých médiích panuje taková řevnivost? Proč se třeba i debata o nové knihovně vede způsobem – kdo nesouhlasí se mnou, je automaticky proti mně?
Nevím. Všech médií se to netýká. Četl jsem řadu příspěvků, které nebyly poučené nebo inspirované vzděláním, ale snažily se dobrat objektivní pravdy, zjištění, porovnání. Snaha vyvolat nevraživost a válku tady je, protože máme pocit, že to lidi zajímá nejvíc, když už to není o krvi skutečné, tak je to alespoň o sporech a hádkách. Navíc o tom pak můžete mluvit a referovat opakovaně, jak se ten spor vyvíjí, jestli už Paříž odpověděla nebo ne, jestli vůbec odpoví, když ten, kdo si stěžoval, na to neměl vůbec právo apod. Nejhorším na tom je, že tím se z podstaty věci, kterou je návrh sám, dostáváme na povrch, který opravdu zajímavý není. A nakonec může celá debata sklouznout do debat o debatách. A úplně se zapomene, že na začátku byl nějaký návrh Národní knihovny, který byl zajímavý a který, jak doufám, bude realizován.

Kdy myslíte, že by mohla tato budova stát?
Otevíráme 15. září 2011.

(redakčně kráceno)