„Televize dokáže povzbudit národ stejně jako zlikvidovat jednotlivce,“ říká Zdeněk Velíšek

Host pořadu Před půlnocí z 12. března patří k nejznámějším reportérům České televize. Nejčastěji se věnuje evropským tématům, rozhovorům s předními světovými politiky a komentování světových událostí. Letos vstoupil do dvorany slávy ankety Tý-Tý. Původním povoláním filolog a lingvista, překladatel, redaktor a také spisovatel – Zdeněk Velíšek. V pražském studiu zpravodajské stanice ČT24 s ním hovořila Veronika Paroulková.

Možná bychom měli divákům přiblížit váš poslední úspěch. O co se vlastně jednalo?
Šlo o nominační večer ankety Tý-Tý, kde bylo vyhlášeno pět kandidátů do každé z devíti kategorií. A na konci tohoto nekonečného jmenování kandidátů bylo vyhlášení člověka, který tohoto roku vstupuje do dvorany slávy. Já tomu říkám, že jsem ten večer byl mumifikován. Sám jsem si kladl otázku, jak jsem k tomu přišel? Vybrala mne porota sestavená z reprezentantů tří televizí (Prima, Nova, ČT) a časopisu Týdeník televize, který tu anketu pořádá a tradičně už mnoho let jmenuje každoročně někoho do dvorany slávy. Když jsem se podíval na své předchůdce – pak se nedivte, že tomu říkám tak, jak říkám – taky už nejsou všichni mezi námi.

Vy jste ještě mladík, jak o sobě rád říkáte. Je pravda, že vaší energii by vám mohla spousta lidí závidět. Dvorana slávy už napovídá tomu, že slávu si musí člověk vydobýt. Připomeňme si, jak se původním povoláním filolog a lingvista dostal na televizní obrazovku.
Já to trochu zkrátím, abych tady svůj životopis nevykládal celý večer – co bych potom psal za memoáry. Vystudoval jsem filologii - španělštinu a češtinu. A zabýval jsem se především překládáním do španělštiny, ale nenalézal jsem v tom žádné velké uspokojení, protože překlady během těch čtyř desetiletí komunismu nebyly právě takové, které by člověka uspokojily. Ten výběr byl orientován z jiných míst než z míst literárních a uměleckých.

A vaše první setkání z Českou televizí?
Moje první setkání s ní bylo v osmašedesátém roce. Musím dodat, že jsem v tu dobu pracoval v organizaci pro rozhlas a televizi, kde jsem se zabýval výměnou zpravodajských šotů. Automaticky mi to dávalo předpoklady k tomu, abych ve chvíli, kdy se televize konečně rozdýchala, kdy zpravodajství bylo skutečným zpravodajstvím, uplatnil zkušenosti v České televizi – dlouho to netrvalo.

Vrátil jste se až po revolučních dnech roku 1989. Co bylo mezi tím?
Abych řekl pravdu po televizi se mi nějak zvlášť nestýskalo, protože i když jsem z ní byl vyhozen, tak jsem se měl kam vrátit. Moje filologické vzdělání mi dávalo jisté šance, které někdo neměl a šel dělat k zeměměřičům figuranta. Mně se tedy po televizi nestýskalo, ale věděl jsem v té chvíli, že je to mocný prostředek. Televize dokáže národ stejně povzbudit jako jednotlivce zlikvidovat. Věděl jsem, že když se otevřou obzory pro tvůrčí novinářskou práci, ke které jsem si přeci jen trochu přičichl, že je kam se vrátit a nechtěl jsem nikam jinam než do televize.

V České televizi jste nyní bez přestávky sedmnáct let. Jaká byla ta uplynulá léta?
Byla velice pestrá. Pro mne to znamenalo od překladatelského řemesla změnit naprosto životní rytmus. Představila jste mne jako reportéra. Reportér ve zpravodajství je někdo, kdo sebou musí na place opravdu hodit, aby to stihnul do střižny.

Práce reportéra je velice pestrá. Co na ní máte nejraději?
Nemám na ní rád to sezení v kanceláři – studování a přípravu. Mám skutečně rád ten stres reportérské práce, i když člověka dokáže pokaždé naprosto převálcovat. Ne možná pokaždé, ale jak já to znám, jsem asi pomalejší, tak stres byl u mne všudypřítomný.

Lekla jsem se, že nemáte rád sezení ve studiu?
Ano, pokud dostávám takovéto otázky, na které lze bez rozpaků odpovídat. Nebo jindy, pokud mohu ve studiu říkat to, co já považuji za důležité a co chci, aby se lidé dozvěděli. V takovýchto případech jsem spokojen. Víte, že obrazovka je droga? Já to vím určitě, ale stejnou drogou je mi práce v terénu. Ta práce ve Španělsku, Francii, Dánsku i svého času v Rakousku a v jiných evropských zemích. Udělal jsem si z Evropy tak trošku cíl svého snažení o informaci. Myslím si, že nám tato informace čtyřicet let chyběla, že je co dohánět. Abychom zapadli do světa, do kterého jsme vstoupili po roce 1989, je potřeba ho znát.

Jaká jsou srdeční témata Zdeňka Velíška?
Začnu u svého dětství, ale nebojte se nebude to přes půlnoc. Můj otec a celá rodina z jeho strany jsme venkované, rolníci, i když otec byl nakonec úředník. Ale pět bratrů nemohlo zůstat na statečku, který byl stejně nakonec začleněn do družstva. Lásku k venkovu mi otec, i když ne slovně, ale jakousi mimoverbální komunikací určitě předal. A mně to zůstalo, a dnes je s venkovem spojeno téma energetiky – alternativní energetické zdroje. Už před mnoha lety jsem vycítil, že je to téma. Za prvé vysídlení venkova. To, že venkov ztrácí význam v industriální Evropě, v globalizovaném světě, kdy si stát může všechno koupit laciněji z třetího světa. Že venkov potřebuje přebudovat, že potřebuje podporu. Bez venkova není vlast, není krajina, není identita našeho národa. Energetika do toho dnes přináší novou dynamiku. Z biologickými plodinami je možné pracovat i v energetice. Není to možná úplně nejekonomičtější, nejlevnější cesta, ale zabijete tím dvě mouchy jednou ranou. Toto jsou témata, s kterými v posledních letech rád pracuji. Samozřejmě žijeme v Evropě a potřebujeme v ní, v západní civilizaci zakořenit. To je druhá věc, na které se snažím pracovat.

Pokud vezmeme pestrou paletu lidí a osobností, politiků, s kterými jste se setkal, která setkání byste označil za nejzajímavější?
Je jich taková řada, že mi teď nestačí všichni defilovat před očima. Když se mluví o politicích, tak nejčastěji zmiňuji Françoise Mitternada. Ale možná, že je to jen tím, že tento velice jemný člověk (možná, že za mlada byl dravý politik, ale to jsem to ještě nezažil), s kterým jsem dělal najednou v roce 1990 patnáctiminutové interview, mi tak krásně pomáhal, že jsem byl na vrcholu blaha, jak se to krásně povedlo. Posléze, když jsem se setkával s jedním politikem za druhým, jsem zjistil, že to umějí všichni. Že nejsou jako někteří naši politici, kteří říkají, proč jste se nezeptal na tu a tu otázku a ptáte se je na něco jiného. To není jejich případ, oni odpovídají tak, aby vyšli z toho obrazu co nejlépe.

Kdo další ve vás zanechal určitou stopu, na kterou si rád vzpomenete?
Vezmu to trochu jinak. Byli to francouzští umělci, architekti, s kterými jsem se setkal při natáčení delšího, půlhodinového materiálu o francouzské architektuře bydlení. Ti architekti měli velmi pregnantně zformulovanou svoji filozofii bydlení. To na mne tehdy zapůsobilo. Takže jsem, ač totální laik, ten obrazový materiál, který jsem tam točil, nezkazil. Seděli se mnou potom ve studiu dva čeští architekti velkých jmen a oba tu architekturu označovali za krásnou a podnětnou pro architekturu naší. To jsem byl velmi rád. Později jsem točil o architektuře dál i ve Španělsku. V Barceloně jsem natočil dokument o mrakodrapu, který vypadá jako homole cukru z dílny francouzského architekta Jeana Nouvela.
Pak jsem se setkal se spoustou lidí z uměleckého prostředí tak trošku bokem. Jak jsem jezdil do Francie, tak v roce 2002 tam probíhal Rok české kultury, za celý rok tam česká strana uspořádala sedm set akcí. Takže kdykoli jsem tam přijel, měl jsem na vybranou pět, šest akcí, které jsem mohl z ušetřeného času po večerech natočit. Pak z toho vznikl mně velice příjemný dokument Na soutoku Seiny s Vltavou, který byl o vzájemném působení a o historických kořenech vzájemného působení mezi českou a francouzskou kulturou. Při té příležitosti mně bylo líto, že tradice z první republiky už nikdy nepokračovala. Kromě toho jsem právě tady v těch záběrech, které jsem natočili, mohl ocenit to, co já mám na televizi velmi rád a o co mne obohatila – o vidění. O úplně jiné vidění prostřednictvím kameramanů, kteří mne naučili vidět věci jinak, než je vidí člověk. Zvednout oči na celý dům a nedívat se jenom na chodník nebo maximálně do prvního patra. Vnímat realitu jako krásu, i když to je třeba jenom skrumáž novinářů před politikem. Řekl jsem kameramanovi, ať to vezme ze zadu. Najednou to vypadalo akčně, jinak než to vidí člověk obyčejně. I ve zpravodajství se dá pracovat s obrazem.

Ve vašich slovech dominuje Francie. Kterou zemi máte nejraději? A třeba i jakou kuchyni? Jaké jídlo a záliby má rád Zdeněk Velíšek?
To jste mne přistihla s mou Achillovou patou. Nedávno jsem křtil knížku svých kolegyň U nás v Evropě (podle stejnojmenného pořadu na ČT), ta kniha obsahuje i recepty jednotlivých zemí Evropské unie. Je to docela podstatná část knihy. Musel jsem se přiznat, že udělali kozla zahradníkem, protože já jsem, co se jídelníčku týče, naprostý ignorant. Už jako překladatel jsem nenáviděl překládání jídelníčků, protože to, jak víte, je spousta vyfantazírovaných jmen a jak to pak máte přeložit, když ani nevíte, jestli je to vepřové nebo hovězí. Jinak mně docela vyhovuje česká kuchyně, k tomu ostatnímu nemám příliš velkou důvěru. Už jsem vám řekl, že jsem původem venkovan, a když se setkávám s těmi exotickými jídly, tak u toho venkovanství zůstávám.

Jaké máte záliby? Zbývá vám na ně při vašem vytížení vůbec čas?
Nezbývá. Stalo se to, že mým koníčkem je práce. Mne skutečně baví sledovat ze dne na den, co se událo, a pak si to nějakým způsobem vyhodnotit.

V úvodu jsem vás mimo jiné jmenovala jako spisovatele. Vyšla vaše kniha Svět týden po týdnu. Prozradil jste mi, že nebyla určitě ve vaší tvorbě poslední.
Jestli nebude poslední záleží na tom, kolik mi zbývá ještě času něco napsat. Knihu Svět týden po týdnu jsem psal pro webovou stránku ČT24, kde mám rubriku – jde mi z toho vždy mráz po zádech – Svět podle Zdeňka Velíška. Není to svět podle mě, ale je to svět, který se snažím interpretovat. Šlo o týdenní komentáře, které jsme shrnuli po více než roce a vydavatelství České televize to vydalo. Knížka vyšla, měla uzávěrku v létě a od té doby, možná řidčeji než loni, dále píši komentáře a hodlám je psát i dál. To je totiž věc, která mne baví, protože to je ta stopa, kterou po sobě může člověk nechat. Není to tak efemérní, pomíjivé jako obraz, který člověk vypne.

Máme to vnímat tak, že se stanete více spisovatelem než reportérem?
Ó to ne. To bych neměl o čem psát. Já to vidím všechno přes tento sdělovací prostředek, oko kamery. I když nebudu mít kameramana po levém nebo pravém rameni, tak to stejně do smrti nepřestanu tak vidět. Protože když i za volantem vidím svět okem kamery, možná té policejní na křižovatce, tak to už asi bude profesionální deformace.

Prozraďte, jaká témata vás lákají do vaší příští práce?
Především mám jeden velký dluh. Loni v létě jsem byl v těch největších vedrech v Andalusii, kde jsem natočil spoustu krásných materiálů o tom, jak se tam ve středověku setkaly a vzájemně oplodnily tři kultury – islámská, židovská a křesťanská. Ty materiály mám, ale je to veliká věc a já na to nejsem specialista. Potřebuji k tomu arabistu. Chtěl bych z toho udělat dokument. To je mé velké přání, aby mi na toto zbyl čas. A to ostatní? To se uvidí.

(redakčně kráceno)