550 let od korunovace Jiřího z Poděbrad

Ačkoliv rádi meditujeme o významu osmičkových roků v našich dějinách, obvykle si připomínáme jen ty z 20. století a málokdo si uvědomí, že k nim patří i rok korunovace Jiřího z Poděbrad, od níž uplyne letos v květnu 550 let. Posledním vskutku českým králem byl zvolen již 2. března 1458. Okolnosti této volby byly prvním, na co se ptal František Novotný v Historickém magazínu z 22. března Petra Čorneje (PČ), rektora Literární akademie Josefa Škvoreckého a Ondřeje Felcmana (OF), docenta a ředitele Historického ústavu Univerzity Hradec Králové.

Jak se člověk, který nebyl královské krve, vůbec stal kandidátem na český trůn?
PČ: To vycházelo z poměrů, které panovaly v tehdejším českém soustátí. Země byla konfesijně rozdělena – většinu (asi 70 procent) obyvatelstva v Českém království tvořili kališníci. Takže po zkušenostech s katolickými králi, především se Zikmundem Lucemburským a také Ladislavem Pohrobkem, došli k závěru, že by bylo nejlepší, kdyby měli krále vlastní konfese. Jiří z Poděbrad tak jako dlouho uznávaný vůdce kališnické strany přicházel v úvahu.

I když byla země rozdělena na dva tábory, byl Jiří z Poděbrad zvolen jednomyslně. Dá se říci, že byl lepším vyjednavačem než třeba Václav Klaus, když vzpomeneme nedávnou prezidentskou volbu? Musel kromě tajného slibu katolíkům, slíbit ještě něco jiného?
PČ: To je aktualizace, která není zcela přesná a na místě. Jiří z Poděbrad byl vynikajícím vyjednavačem a měl i své vyjednavače, kteří pracovali v jeho prospěch. Předpokládá se, že katolické šlechtě, jejíž hlas byl rozhodující, aby mohlo dojít ke konsensu pro jeho zvolení, slíbil, že jí ponechá v majetku zábory katolické církve. Též se předpokládá, že měl jakési eso v rukávu, dlužní rožmberský úpis na 16.000 zlatých, který ovšem nepoužil.
Volba byla přesto velmi dramatická i proto, že šlo po první skutečnou volbu. Do té doby byli panovníci de facto přijímáni na základě dědičnosti, anebo na základě příslušnosti k tradičním vládnoucím dynastiím. V tomto směru je to zlomový politický moment českých dějin, umožněný ovšem také tím, že 24. ledna 1458 v Pešti Uherský sněm zvolil králem mladého Matyáše Korvína, který byl také pouze panského původu. Nebyl to ani hrabě, přestože titul hrabě byl do té doby nejnižším možným titulem, s kterým mohl člověk kandidovat na královské postavení.

Vládnout zemi, která byla takto rozdělená, jistě nebylo jednoduché. Jak se s tím Jiří z Poděbrad vypořádal? Dalo by se říci, že byl právě tím panovníkem, který zrekonstruoval zemi po husitských válkách?
OF: Nepochybně to byl člověk, který zemi přinesl klid sice jen na desetiletí, nicméně v daných souvislostech to byla zřejmě šťastná fáze vývoje české státnosti. Jiří z Poděbrad budoval stát, podařilo se mu znovu zaoblit všechny rozkradené pohraniční části, od saských vévodů získal nazpátek severočeská města a královské hrady. Postupně se mu dařilo přemluvit jednotlivé stavy ve vedlejších zemích Koruny české (s výjimkou Vratislavi) k tomu, aby jej uznali za krále a svého panovníka. A kromě toho začal poměrně odvážnou dynastickou politiku, sňatkovými spojeními svých početných dětí navázal velmi úzké a přátelské vztahy k mnoha německým říšským rodům - k nejčelnějším dynastiím patřili saští Wettinové a braniborští Hohenzollernové.

Říká se, že handicapem Jiřího z Poděbrad byla neznalost cizích jazyků. Co víme o jeho výchově a mládí? Zúčastnil se nějak husitských válek?
PČ: O jeho dětství nevíme vůbec nic. Víme jen, že se narodil v roce 1420 a že jeho otcem byl Viktorín z Poděbrad a Kunštátu, jméno jeho matky také není zcela známé. Poměrně brzo se stal sirotkem, takže jej vychovávali příbuzní. Kdo mu poskytoval vzdělání, můžeme pouze usuzovat. Nejspíše to byl nějaký husitský kaplan, který se zaměřil na výchovu v náboženském duchu. Jiří z Poděbrad uměl velmi špatně německy a latinsky neuměl. Tajnou korunovační přísahu mu museli překládat z latiny do češtiny.
Ve velkých dějinách se poprvé objevuje ve věku čtrnácti let, což je odpovídající věk, ve kterém se mohl šlechtický synek účastnit bitvy. Byla to osudová bitva u Lipan 30. května 1434, kam Jiřího přivedl jeho tehdejší poručník, vzdálený moravský strýc Herald z Kunštátu.

Se jménem husitského krále, ač patřil k rodu pánů z Kunštátu, jsou spojeny Poděbrady. Proč tomu tak je, připomněl historik Polabského muzea v Poděbradech Petr Šorm (přepis doplňujícího rozhovoru):
Poděbradský zámek byl v době Jiřího z Poděbrad hrad, na kterém Jiří určitě pobýval. Kunštáti tento hrad přestavěli do vrcholně gotické formy a kolem vybudovali jedno ze svých nejdůležitějších center.
Jiří z Poděbrad, který pocházel ze starobylého moravského rodu pánů z Kunštátu, nebyl prvním majitelem pozdějšího panství. Na Poděbrady přešel už na počátku poloviny 14. století jeho pradědeček Boček, který zdejší hrad s okolním panstvím získal jako dědičné léno. Poděbrady byly v té době malou vesničkou se starým gotickým hradem. Kunštáti se snažili o zvelebení svého majetku a zároveň se začali psát po Poděbradech – stali se z nich pánové z Kunštátu a Poděbrad.
Jiří z Poděbrad zdědil poděbradské panství po svém strýci Bočkovi z Kunštátu, ale dlouho zde nepobýval, neboť v roce 1427 musel po smrti svého otce Viktorína odejít na Moravu ke svému strýci Heraldovi z Kunštátu. Tam do svých čtrnácti let vyrůstal na rodovém hradě Kunštátu.
Z poděbradského hradu a přilehlého panství si Jiří z Poděbrad udělal majetkovou základnu budoucího rodového a mocenského vzestupu. Hrad pak využíval při svých mocenských plánech, mimo jiné i jako vězení. V té souvislosti musíme připomenout rok 1448, kdy Jiří dobyl Prahu, kde zajal nejvyššího zemského úředníka, pražského purkrabího Menharta z Hradce, kterého uvěznil právě na poděbradském hradě.
V Poděbradech také žila a hodně pro ně udělala Jiřího první manželka Kunhuta ze Šternberka. Ve své závěti se zasloužila o vybudování první poděbradské školy, o založení špitálů, který stojí dodnes a který bývá nazýván jejím jménem. Každý návštěvník Poděbrad si Jiřího z Poděbrad připomene prostou chůzí po náměstí, jehož dominantu tvoří novorenesanční socha krále Jiřího.
Poděbradský Sokol založil v roce 1883 Spolek pro vybudování pomníku krále Jiřího, který poté pověřil Bohuslava Schnircha zhotovením návrhů na Jiřího jezdecký pomník. Návrhy byly úspěšně přijaty a poprvé byl pomník vztyčen na Jubilejní zemské výstavě v Praze na Výstavišti v roce 1891. O pět let později byl pomník vcelku převezen do Poděbrad. Převoz a odhalení pomníku v Poděbradech doprovázely velké lidové a národní oslavy. Není divu, neboť Jiřího jezdecký pomník je jediným takovým v Čechách i na Moravě.

Dá se něco říci o povaze Jiřího z Poděbrad? Byl klasickým arogantním feudálem, nebo to byl člověk velkorysejší povahy?
PČ: Byl to muž konsensu a kompromisu, muž, který velmi nerad přistupoval ke krajním a extrémním řešením. Spíše se snažil vše dojednat, a nikoliv prosazovat silou. To však neznamená, že by nebyl v případě potřeby pozvednout meč. Ovšem už jeho charakteristiky z doby, kdy nastupoval na trůn, hovoří o tom, že je to muž velkého úsudku. To znamená, že u něj více převažovala politická moudrost nad pouhou odvahou a statečností, která je někdy bez rozmyslu.

Co víme o jeho soukromém, rodinném životě? Kolikrát byl ženatý?
OF: Jiří z Poděbrad byl dvakrát ženatý. První jeho manželkou byla Kunhuta ze Šternberka, druhou Johana z Rožmitálu, která patřila k menší, katolické části českého obyvatelstva. Právě tento sňatek husitského krále a předáka a dcery z katolického panského rodu byl rovněž svědectvím o tom, že Jiří chce spíše smiřovat protivníky, než aby dál rozděloval zemi.
Jeho rodinný život byl jistě velmi bohatý. S oběma manželkami měl celkem čtrnáct dětí, z nichž některé umíraly poměrně brzo, jak bylo na tehdejší dobu obvyklé. Čtyři jeho synové se ale dožili dospělého věku a tři z nich, počínaje druhorozeným Viktorínem, Jindřichem starším a Jindřichem mladším zvaným Hynkem, se stali zemskými knížaty. Jindřich starší se pak stal zakladatelem slezské dynastie.

Přesto byl Jiří z Poděbrad často po staletí pomlouván, že prý připravil o život Ladislava Pohrobka, aby si otevřel cestu k trůnu. Kdo s touto pomluvou přišel? Byla dnes úplně vyvrácena?
PČ: S Jiřím z Poděbrad se motiv travičství spojoval i v případě Menharta z Hradce, kterého propustil z fešáckého kriminálu na Poděbradech a který cestou zemřel. Byl to však už starý a nemocný muž. S odstupem doby se objevily zprávy, že jej měl o život otravou připravit Jiří z Poděbrad. V případě Ladislava Pohrobka se to objevilo po několika týdnech, či měsících v prostředí, které bylo k Jiřímu krajně nepřátelské – v rakouských zemích a slezské Vratislavi. Byla to ale fáma, která byla poměrně bezpečně vyvrácena antropologickým šetřením Emanuela Vlčka, který doložil, že Ladislav Pohrobek zemřel na jednu z forem leukémie. Tehdejší medicína nebyla schopná diagnostikovat tuto chorobu, takže se pak z politických důvodů objevily tyto difamace ve snaze Jiřího z Poděbrad na evropské veřejnosti znemožnit.

Jak se rod Jiřího z Poděbrad zapsal do dějin?
OF: Právě Viktorín a Jindřich představují dva z jeho synů, kteří mají potomky v další generaci. Ve Viktorínově případu tento pokus skončil v další generaci neúspěšně. Nicméně jeho syn Bartoloměj z Münsterberku se zapsal jako předák šlechtické opozice a představitel městského svazku do velkých národních dějin na začátku 16. století. Zahynul nešťastně v roce 1515, když byl pověřen diplomatickým jednáním ohledně případných přátelských vztahů mezi Habsburky a Jagellonci.
Druhý syn Jindřich starší byl v tomto směru nepochybně úspěšnější. Nejen, že se mu podařilo vyvarovat konfliktu s uherským králem Matyášem, vyhnout se zajetí, ale také se mu podařilo založit početnou rodinu, která začala budovat na zděděných panstvích novou mocenskou doménu. Jindřich přesídlí do Slezska, respektive Kladska, tehdy ještě českého, a jeho synové do Slezska, do Olešnice. V šesti generacích tam slezská dynastie (třetí knížecí slezská dynastie) žije až do poloviny 17. století. Jen náhoda pak zabránila tomu, aby vymření Poděbradů neslo na konci také osmičku – poslední mužský potomek Poděbradů Karel Fridrich umírá v roce 1647, rok před skončením třicetileté války.
Jiří z Poděbrad měl kromě synů také dcery, které provdával do německých knížecích rodin. Jedna jeho dcera se stala manželkou saského knížete z Wettinů, a odtud vede složitější, nicméně velmi zajímavá genealogická cesta, protože v žilách současné britské královny Alžběty II. koluje rovněž pár kapek krve z rodu pánů z Kunštátu a Poděbrad, konkrétně našeho českého krále Jiřího z Poděbrad.

Jiří z Poděbrad se zapsal do dějin ojedinělým projektem, který se srovnává s dnešní existencí OSN. V čem vidíte význam tohoto projektu? Nebyla to pouze z nouze ctnost, když byly české země obklíčeny nepřáteli? Nebyl tento mírový projekt v tehdejší rytířské době považován za zbabělost?
PČ: Byl to konkurenční projekt projektu papeže Pia II., který měl projekt velké evropské křižácké výpravy, která by vyhnala Turky z Evropy zpět do Malé Asie. Jiří z Poděbrad plánuje svůj mírový projekt pro Evropu a pro evropské panovníky s tím, že tito panovníci budou bojovat proti Turkům, ale mezi sebou války nepovedou. Dojede-li pak mezi nimi ke sporům, budou se řešit u evropského soudního dvora. Měl také existovat stálý parlament zástupců evropských států, který měl být společně financován podobně jako Evropská unie určitým procentem z daní příslušného státu. Takže tady určité podobnosti jsou. Na druhou stranu to bylo aktualizováno v nové době mnohokrát. Třeba mladý František Palacký tento projekt přirovnával k předchůdci Svaté aliance z doby po napoleonských válkách. Aktualizacím se tedy nejspíše nevyhneme.

Jiří z Poděbrad vyslal do západních zemí poselstvo, aby šířilo jeho plán. Kdo stál v čele tohoto poselstva? Splnilo svůj účel?
OF: V čele poselstva stál Jiřího příbuzný Lev z Rožmitálu. Ten s poselstvem procestoval valnou většinu dnešní západní Evropy, dostali se dokonce do Portugalska. A i když původní účel podpořit myšlenku evropské unie nevyšel, v každém případě tím Jiří z Poděbrad pomáhal odvracet případné zájemce o křížovou výpravu. České království tak touto reprezentací získávalo. To dokládaly rytířské skutky, protože někteří z Čechů se přihlašovali do rytířských turnajů, kde dokazovali, jak pádné rámě mají. I těmito činy hlásal věhlas husitského krále a odbourával některé animozity, které tam byly neustále vnášeny.

PČ: Poselstvo krále Jiřího vycestovalo v době, kdy papež Pavel II.vydal půhon na Jiřího z Poděbrad. Mělo tak ukázat, že Češi nejsou takoví barbaři a kacíři, jak je prezentuje v Evropě papež.

Nakonec ke křížové výpravě došlo. Jak se ukázal Jiří z Poděbrad jako vojevůdce?
PČ: Ke křížové výpravě sice opravdu došlo, nebyla to však už taková výprava jako z dob husitských válek. Nejdříve to byly malé křižácké oddíly ze sousedních německy mluvících zemí. Hlavní akce se ujal na jaře 1468 uherský král Matyáš Korvín, který se rozhodl vybudovat středoevropskou monarchii pod svým žezlem a využil této záminky. Jiří z Poděbrad se proti němu vojensky postavil, bojoval s ním po dva roky, ale nakonec válčení přeťala Jiřího smrt v březnu 1471, i když válka v jiném obsazení pokračovala.
Ovšem ještě v roce 1470 bojoval Jiří proti Korvínovi na Moravě a ve Slezsku. Váže se k tomu jedna historka: Přestože byl Jiří vážně nemocný a tělnatý, nabídl Matyáši Korvínovi osobní souboj, který by válku rozhodl. Souboj na omezeném prostoru. Matyáš však takovouto výzvou, která ve středověké kultuře nebyla ojedinělá, opovrhl.

Jiří z Poděbrad vyslal poselstvo nejen do západní Evropy. Jako významný státník vyslal i poselstvo do času. Jak byste zhodnotil jeho význam pro dnešní dobu?
OF: Jsou tam minimálně dvě vrstvy. Jednak zahraničně-politická a diplomatická, kdy se tento král zapsal do dějin tím, že se snažil nabádat rozdělenou Evropu k míru a vzájemné toleranci. Druhá vrstva je vnitropolitická a státnická – spojovat ty, kteří jsou po desetiletí rozděleni, k tomu, aby začali myslet na to, že rozvoj a pokrok bez jednoty není možný.

PČ: Byl to jeden z největších státníků, kterého tato země měla.

Na rozdíl od Jana Husa a Jana Žižky není Jiří z Poděbrad tak široce zakotven v našem historickém povědomí. Jako bychom stále dávali přednost rebelům a bořitelům před budovateli, což je v případě posledního vskutku českého krále zvláště škoda. Neboť i Jiří z Poděbrad se, přinejmenším jako Masaryk, zasloužil o stát.

(redakčně kráceno)