Pražské povstání vypuklo na základě nepodložených informacích o příjezdu spojeneckých vojsk do Prahy. Tento omyl se stal roznětkou, která odstartovala velké národní vzepětí proti okupační moci. Porobený národ, který netrpělivě očekával pád hroutící se nacistické říše, se začal bouřit. Díky zorganizované odbojové struktuře se z drobných nepokojů rychle vytvořil fungující organismus Pražského povstání. Zprvu zaskočené německé oddíly v Praze vedly s povstalci celkem vyrovnaný boj. Situace se ale dramatizuje s příchodem okolních venkovských jednotek nacistické armády. Květnové povstání se tak zásluhou bojové skupiny Wallenstein a příslušníků SS mění v dějiště mučení a poprav mnohdy i civilního obyvatelstva.
Praha volá o pomoc
V té době jsou již na českém území přítomny americké jednotky generála Pattona. Ten však díky dohodám o postupu armád, takzvaným demarkačním liniím, nesmí Praze pomoci. Navíc bylo se Sověty domluveno, že Československo patří a bude patřit do jejich sféry vlivu. Samotná Rudá armáda se proto měla postarat o osvobození Prahy. V rozhodujících momentech ale byla ještě příliš daleko.
„Za pět minut dvanáct“ se na českém území objevují příslušníci Ruské osvobozenecké armády, Vlasovci. Tito bývalí němečtí zajatci bojující původně po boku nacistů proti Rudé armádě představují zásadní zvrat v celém průběhu pražských květnových bojů. Vlasovci vyrovnali početní převahu nacistů a na mnoha místech v Praze pomohli k jejich porážce. Vzhledem k povaze jejich armády byl jejich podíl na povstání po dlouhá léta v Československu tabu.
Definitivní konec Pražského povstání znamená bezpodmínečná kapitulace Německa a příjezd Rudé armády. Ta vyhání z Prahy poslední oddíly SS a stává se symbolem osvobození.
Pražské povstání nemá však jen vojenský a historický význam. Už v jeho průběhu se z něj stává politikum. Pro komunistický režim po roce 1948 potom Květnové povstání znamená jeden z „morálních“ klíčů k jejich moci. I proto je dnes spojeno s řadou polopravd a mýtů.
Nastínit pravdivý obraz Pražského povstání se v pokračování pořadu Historie.cs z 1. května pokusil moderátor Vladimír Kučera společně s historikem Vladimírem Nálevkou (VN) z Ústavu světových dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a historiky Jaroslavem Hrbkem (JH) a Stanislavem Kokoškou (SK) z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd.
O květnovém povstání přetrvává řada mýtů, šíří se o něm nejrůznější dohady, někteří ho dokonce zlehčují. Proč je v tak zdánlivě jednoduché věci taková řada názorů a různých pohledů?
VN: Je to proto, že se z Květnového povstání stala bytostně politická záležitost. Koneckonců každá politická garnitura se snažila přizpůsobit jeho průběh k obrazu svému.
JH: Viděl bych to v širším kontextu problému osvobození Československa jako takového a jeho ideologického výkladu, který měl poskytovat oprávnění k existujícímu společenskému systému.
SK: Politikem se pražské povstání stalo již v květnu 1945, bezprostředně po osvobození. Diskutovalo se kolem otázky Vlasovců, což bylo první tabuizované téma. Pak tady byla otázka zda povstání zvítězilo, či nikoli: zda Praha byla osvobozena Rudou armádou nebo samotným povstáním. Takže už v roce 1945 se zde objevily určité politické limity, pokud šlo o výklad Pražského povstání.
Květnové povstání má řadu souvislostí, širších i místních. Jaká byla tehdejší doba z hlediska mezinárodních úmluv už jasných vítězů? Byli jsme již přiřčeni Východu? Jak to s námi bylo?
VN: Stále existují mýty o Jaltě, že právě tam došlo k rozdělení sfér vlivu. To skutečně není pravda. Daleko důležitější než průběh jaltské konference, i když byl samozřejmě velmi významný, byl průběh teheránské konference. Tam se prosadila zásada, která posléze byla uplatňována mocnostmi antihitlerovské koalice. Určovala, že země, jejíž jednotky obsadí nebo osvobodí příslušné území, budou také odpovídat za jeho následnou politickou správu. V podstatě tyto země měly osvobozená území přizpůsobovat svým záměrům. Když to trochu přeženu, prosadila se zásada tridentského koncilu: Čí země, toho náboženství.
Podle toho se tedy formovaly fronty?
JH: Fronty se formovaly spíše z důvodů vojenských. Skutečností ovšem je, že se zejména v Jaltě předpokládalo, že celé území Československa osvobodí Rudá armáda. Československo bylo totiž jediným menším státem protihitlerovské koalice, který měl uzavřenu výlučnou smlouvu s jednou mocností, se Sovětským svazem. Tím byla navenek dána zcela jasně budoucí zahraničně-politická orientace země.
Vzhledem k této skutečnosti se předpokládalo, že Rudá armáda osvobodí celé území. Západní spojenci proto až do jara 1945 o osvobození Československa nejevili prakticky žádný zájem.
VN: Poté, co byly odtajněny dokumenty různých sovětských komisí, které se zabývaly poválečným uspořádáním světa, bylo v Litvinovově komisi nebo v Majského komisi zdůrazněno, že Československo bude náležet do sovětské zájmové sféry. V Majského memorandu se dokonce vysloveně říkalo, že Československo bude v poválečné době prodlouženou rukou Sovětského svazu ve střední Evropě.
Počítali s tím odbojáři, kteří chystali Pražské povstání?
SK: Domácí odboj si politické požadavky v této době už nekladl. Víceméně spoléhal na zahraniční vládu a prezidenta Beneše a vycházel z toho, že oni mají hlavní mandát, aby tyto záležitosti dojednávali. Je to typické třeba u vojenského odboje nebo demokratického odboje.
Pokud šlo o komunisty, ti samozřejmě počítali s tím, že se bude uplatňovat sovětský vliv, čemuž budou nějakým způsobem napomáhat. Domácí odboj pak spíše formoval programy, které se týkaly poválečného uspořádání. Nutno říci, že tyto programy, pokud se třeba podíváme na Českou národní radu, byly vyloženě levicové. To ale celkem odpovídalo vývoji v celé tehdejší Evropě.
Levicové nebo komunistické?
SK: Komunisté měli samozřejmě své komunistické programy. Programy ústředního vedení domácího odboje nebo přípravného Národního revolučního výboru nebo České národní rady byly založeny spíše na socialistických principech. Počítají se znárodňováním, ale i se státním dirigismem a dalšími záležitostmi. To odpovídalo tehdejšímu myšlení, takže to nebyly věci nějakým způsobem dobově výjimečné. Nicméně tyto programy současně zdůrazňovaly demokracii, humanismus a další zásady, které se vztahovaly k první republice.
Bylo povstání připravováno dlouhodobě, nebo šlo o spontánní záležitost?
SK: Povstání bylo připravováno od roku 1939, od vzniku Obrany národa. Nicméně vypuklo naprosto spontánně, ovšem v připravených podmínkách. Byť domácí odboj nepočítal s tím, že by dokázal vyvolat povstání (hodnotil své síly v závěru války naprosto realisticky) řada lidí byla na tuto eventualitu připravována. Byly zde plány a úvahy, které se odvíjely od roku 1939. Takže se velmi rychle podařilo povstání vojensky podchytit - vytvořit velitelskou strukturu.
Ne všichni jeli na pomoc pražskému rozhlasu, ale například budovali místní velitelství, vytvářeli první jednotky k mobilizaci. A to je to, co víceméně rozhodlo o tom, že povstání velmi rychle nabylo organizovaný charakter.
Co tomu říkali Spojenci, když v Praze vypuklo povstání?
VN: Připomenul bych poslední Churchillovu iniciativu, který v okamžiku, kdy se začala situace dramaticky odvíjet v celém teritoriu střední Evropy, prosazoval, aby se generál Eisenhower rozhodl pro tažení na Berlín. Chtěl, aby Spojenci postupovali jednak na Prahu a posléze na další cíle v české kotlině. Domníval se totiž, že pokud Spojenci obsadí tuto část Evropy, získají i výhodnější pozici pro pozdější politické vyjednávání.
Již předtím však byly dohodnuty rámcové čáry dotyku mezi jednotlivými armádami, takže došlo ke konzultaci mezi americkým a sovětským velením. Sověti kategoricky odmítli jakékoli zásahy Spojenců do jejich vymezeného demarkačního prostoru. Také byla urychlena drážďanská operace Rudé armády, aby Sověti rychle pronikli do oblasti, kterou považovali za svou doménu.
A koneckonců Eisenhower odmítl táhnout na Berlín, protože se celkem oprávněně obával, že by došlo k velkým ztrátám v boji o město, které stejně mělo připadnout do sovětské okupační zóny. Navíc existovala obava (a tam také Američané soustředili pozornost), že se Němci budou bránit v Alpské pevnosti, a proto byl útok směrován tímto směrem.
Měla západní fronta šanci dorazit do Prahy dřív a povstání pomoci ve chvíli, kdy začalo?
JH:Z vojenského pohledu je nepochybné, že Američané mohli dorazit do Prahy dřív než Rudá armáda. Navíc v prvních květnových dnech už německá vojska proti západním Spojencům bojovala pouze sporadicky. Ve většině případů byli němečtí vojáci rádi, že se dostanou do zajetí britského či amerického. Bojovali ale naopak proti Rudé armádě, protože se snažili uniknout sovětskému zajetí.
Pattonův útok, zahájený 6. května odpoledne z prostoru Plzně, Karlových Varů a Strakonic, by jistě dorazil již ve večerních hodinách toho dne na pražská předměstí a přinejmenším sedmého ráno do centra města. O tom lze těžko pochybovat. Německé jednotky v prostoru mezi Američany a Prahou nezaujímaly žádné významnější obranné pozice. Pokud zde byly dílčí, drobné posádky, nepochybně by se rády vzdaly stejně jako jednotky, které byly soustředěny v Praze.
Ovšem když už tady tekla krev, proč se nedohodli, že by sem Američané vstoupili a zase se stáhli? Tradovalo se, že takové návrhy byly.
SK: Když se jednalo o demarkační čáře, sovětské straně se ji podařilo dohodnout tak, že v podstatě neměla logiku pokud šlo o československé území. Logickým rozhraním by byla čára řek Vltavy a Labe, která by potom dál pokračovala na demarkační čáru. To byl první problém. Druhý problém byl v tom, že Američané nestáli o nějaké komplikace, pokud šlo o sovětskou stranu.
Reálně uvažovat o zásahu v Praze se začalo až v případě, že by se ukázalo, že Rudá armáda nedokáže Prahu osvobodit do půlnoci na 9. května. Na základě remešské kapitulace měla totiž tento den skončit druhá světová válka. Pro tuto eventualitu byla v Plzni připravena jednotka, která měla zajistit v Praze klid. To znamená dorazit do hlavního města, obsadit přístupové komunikace a zajistit, aby německé jednotky složily zbraně.
VN: Američané nestáli o komplikace ve střední Evropě, protože měli zájem, a to už bylo domluveno v Jaltě, na vstupu Rudé armády do války na Dálném východě. Atomová zbraň byla teprve před dokončením, takže se americká generalita obávala při očekávaném vylodění na japonských ostrovech velkých ztrát. A na ztráty byla americká veřejnost vždy citlivá.
S Pražským povstáním to souvisí jen vzdáleně, ale mnoho lidí neví, že Sovětský svaz vstoupil do války s Japonskem až po svržení první atomové bomby?
JH: Tento závazek byl zcela jasný. Byl přijat v Jaltě, kdy bylo explicitně řečeno, že do tří měsíců po ukončení války v Evropě vstoupí Sovětský svaz do války v Asii. K tomu potom došlo opravdu na den přesně o tři měsíce později.
Jak to vůbec začalo? Říká se, že povstání začalo de facto omylem?
SK: Začalo spíš spontánně než omylem. Už od konce dubna se vytvářela jakási revoluční nálada. O tom, že je Německo na pokraji porážky, v té době nikdo nepochyboval, a to nejen Češi, ale ani Němci. Státní aparát se rozkládal a současně tady bylo velké očekávání konce války, kdy se Německo zhroutí nebo kapituluje.
Za této situace se šířily různé fámy, které obvykle stály u vzniku těchto událostí. Ať už šlo o povstání v Přerově 1. května, kde se hovořilo tom, že Německo kapitulovalo, nebo nakonec o povstání v Praze. Tam se zase hovořilo o tom, že americké jednotky dorazily do Prahy, že americká letadla přistávají v Ruzyni, že Dönitzova vláda vydala rozkaz složit zbraně.
Na takovéto fámy samozřejmě veřejnost spontánně reagovala tak, že vyvěšovala československé prapory a zamazávala německé nápisy. Současně s tím různé ilegální organizace vystupovaly z ilegality a přebíraly moc. Takže zcela logicky začaly odzbrojovat první německé vojáky. Nejdřív na ulicích a pak i menší jednotky a služebny.
Abychom byli spravedliví, povstání nevzniklo jen v Praze, ale i v řadě menších měst v Čechách?
SK: Určitě. V podstatě po celém území protektorátu. Některé oblasti Prahu předstihly, typicky Přerov, ale máme i Podkrkonoší, Nymbursko atd. Tam docházelo k různým podobným událostem. Praha ovšem sehrála roli hlavního iniciátora. Zkrátka v okamžiku, kdy rozhlas začal volat o pomoc, povstání se šířilo lavinovitě celým protektorátem.
Hovoří pamětník Pražského povstání Radovan Procházka (přepis doplňujícího rozhovoru):
Mládenci, kteří měli za sebou vojnu, dostávali samopaly a pušky, my mladší, nad 16 let, jsme dostávali pistole, a ti nejmladší nedostávali už nic. Ti byli bráni jenom na to, aby nosili munici.
My s pistolemi jsme chodili na kraj Stromovky a zajišťovali jsme mládence, kteří pronikali hlouběji do Stromovky. Jenže potom se začali objevovat Němci záškodníci, říkalo se jim Werwolfové, kteří začali z horních pater domů, kde bydleli, střílet do ulice. Nás použili k tomu, že nás vysazovali na horní balkony, abychom sledovali, jestli tam někdo střílí. Pak se do vytipovaných bytů udělal přepad. Obvykle se nevyrážely dveře, ale pronikalo se tam ze sousedních bytů světlíkem.
Mělo Pražské povstání nějaký vojenský vliv?
JH: Vojenský vliv povstáníje vždycky diskutabilní. Předeslal bych, že z pohledu spojeneckých generálních štábůnebylo žádné povstání v nějaké okupované zemi vítanou záležitostí.
V případě,že by Spojenci vědomě podnítilitakové povstání, přebírali politickou zodpovědnostza jeho případnou porážku. Z hlediska vojenského pak znamenalo podobné povstání spíš zátěž než výhodu.Bylo totiž třeba předem dopravit zbraně, později zásobovat povstalecké jednotky municí,zdravotnickým materiálem a v řadě případů i proviantem. Přitom bojová efektivita povstalců se nikdy nemohla rovnatvycvičenýmspojeneckým jednotkám.Navíc nemohli být zásobováni těžkými zbraněmi,protožedopravit na místo tanky, dělostřelectvo apod. bylo tenkrátleteckým mostem nemožné. Vojenský vliv povstání proto nelze přeceňovat.
Význam povstání byl především morální a politický. Ve vojenské rovině se pouze omezil na to, že v Praze blokoval důležité komunikační centrum pro případný ústup německých armád. I když ústup a odpoutání od útočící Rudé armády by byl pro Němce v květnových dnech 1945 v každém případě velmi složitý a patrně by stejně neměl naději na úspěch.
SK: Němci se obávali vypuknutí povstání právě s ohledem na obranné možnosti skupiny armád Střed. Existovala proto celá řada iniciativ, které směřovaly k tomu povstání předejít. Jde o různé plány K. H. Franka, o kterých byl informován i Ferdinand Schörner. Týkalo se to možnosti předat nějakým způsobem moc české reprezentaci a jednat se Západem o tom, že by do Čech postoupily americké jednotky. To všechno mělo svou logiku, protože s povstáním v týlu se velmi špatně bojuje, což Schörner velmi dobře věděl.
Nakonec se Pražské povstání stalo velmi důležitým faktorem, pokud šlo o obranné možnosti skupiny armád Střed. Je to vlastně i jeden z důvodů, proč nakonec Dönitzova vláda neměla zájem na dalším pokračování bojů ve střední Evropě a nařídila Schörnerovi, aby zahájil postup k americkým liniím.
Nebyla jistá brutalita některých německých vojsk v Praze důsledkem toho, že Němci povstáním znervózněli?
SK: Všechno se odvíjí víceméně od Schörnerových rozkazů. Už při potlačování povstání v Přerově je hlavním iniciátorem represí právě Schörner. Jde o popravy, vyhlášení stanného práva. To byl asi ten hlavní motiv.
Roli v tom hrála také samozřejmě uvolněná morálka. Tito lidé to považovali za boj na život a na smrt. Takže používali postupy, o kterých sami příslušníci Wehrmachtu museli vědět, že jsou v rozporu s vojenskými řády. U jednotek zbraní SS to byl, nechci říci běžný postup, ale podobné věci se odehrávaly i v jiných místech Evropy. Oni je zde v podstatě opakovali ve snaze vyvolat paniku a podlomit bojovou morálku.
V tomto směru se velmi negativně projevovala především bojová skupina Wallenstein. Určitou roli pravděpodobně hrálo i to, že to byli z valné části čerství rekruti odvedení na jaře roku 1945, mladí kluci, kteří prošli výchovou Hitlerjugend. V některých momentech se chovali krajně fanaticky nejen vůči Čechům, ale i vůči příslušníkům Wehrmachtu, kteří složili zbraně nebo nechtěli bojovat. Jsou zdokumentovány popravy příslušníků Wehrmachtu, kteří například předčasně kapitulovali nebo odmítli splnit rozkaz.
V Praze bylo několik center, kde byly zásahy německých jednotek skutečně velmi krvavé?
SK:Je to především oblast, kde operovala bojová skupina Wallenstein. Typicky Pankrác, ale bojovalo se i na jiných místech. Některé věci se týkaly pacifikace území tím, že byli bráni rukojmí. Docházelo ale i k represáliím na civilním obyvatelstvu, na lidech, kteří se bojů neúčastnili. Civilisté byli používáni jako živé štíty – byli stavěni před vojenskou techniku. Zcela běžně se to praktikovalo i na jiných místech.
Na základě stanného práva docházelo (i když nevím, zda to lze za stanné právo považovat) k exekucím, brutálním popravám a mučení. Nositeli těchto represálií byli zpravidla příslušníci zbraní SS.
Neměli Spojenci nakonec cukání na Prahu vyrazit ?
JH: Cukání necukání, vojenské rozkazy jsou vojenské rozkazy. Nelze pochybovat o tom, že velitel 3. americké armády Generál Patton, jejíž jednotky stály v západních Čechách, byl proslulý v řadě případů svou insubordinací. Osvobodil například v rámci průzkumu hlavní sicilské město Palermo, přestože mu to vrchní velení zakázalo. Stejným způsobem se hodlal postarat i o Prahu.
Ovšem právě proto, že Eisenhower věděl, že je Patton tak podnikavý, výslovně mu zakázal, aby jeho jednotky postupovaly i v rámci průzkumu dál, než je 10 km z Plzně. To jsou přesně Rokycany, kam americká armáda dospěla.
Patton se několikrát snažil v průběhu 6. května u svého nadřízeného, velitele 12. skupiny armády generála Bradleyho, zvrátit toto rozhodnutí, ale nepodařilo se mu to. Američané byli zvyklí poslouchat - byli to vojáci, takže Patton prostě nemohl.
VN: Generál Bradley v telefonických rozhovorech s Pattonem neustále zdůrazňoval: „Ike si nepřeje žádné komplikace v posledních dnech války.“
JH: Patton na to měl jiný názor. Později tvrdil, že americká vojenská mašinérie byla tak silná, že komplikací se měl bát spíš potenciální protivník než Američané. Šlo především o angažovanost Rudé armády proti Japonsku a o to, že Američané neměli žádný eminentní zájem na tom, aby Československo osvobozovali.
Neexistovalo žádné americké politické rozhodnutí, které by jasně stanovilo, že je politický zájem, aby americká vojska dospěla do Prahy dřív než sovětská. Zatímco ze strany druhé takový záměr Stalin samozřejmě dávno měl. A to když se Stalin maršála Koněva v době vrcholící bitvy o Berlín ptal, kdo bude osvobozovat Prahu, a naznačil, že by to měla být Rudá armáda.
Američané takové politické rozhodnutí neměli. Částečně to bylo způsobeno i tím, že prezident Roosevelt zemřel a prezident Truman byl ještě příliš krátce v úřadu, než aby se stačil zorientovat. V tom se odrazil negativní vliv amerického politického systému, kde je viceprezident, s odpuštěním, páté kolo u vozu.
Čechy krvácejí, Američané sem nesmějí, Sověti jsou daleko. Najednou se objevuje další mýtus. V tu chvíli přichází jako deus ex machina armáda generála Vlasova a Prahu de facto zachrání?
JH: Vlasovci byla jedna z ruských vojenských jednotek, kterou vytvořili Němci pro boj proti Sovětskému svazu nebo bolševickému režimu, případně Stalinovi osobně. Motivy jejích představitelů byly různé.
Generál Vlasov byl sovětský generál, který ještě za druhé světové války sloužil v Rudé armádě, ale v roce 1942 padl do německého zajetí. Později velení Rudé armády nechalo jeho armádu u Volchova vykrvácet a zajmout. Jeho zklamání se promítlo do toho, že nabídl Němcům, že postaví vojenské jednotky pro boj (v jeho případě) proti Stalinovi.
Vlasovova skupina byla vytvořena z válčených zajatců v zajateckých táborech. Motivy zajatců pro přechod byly různé. Osobně jsem přesvědčen, že pro většinu to byla záchrana života, protože podmínky sovětských válečných zajatců byly příšerné. Uvědomme si, že z 5,5 milionu jich 3,3 miliony v německém zajetí zahynulo.
Proč bylo postavení sovětských zajatců tak strašlivé?
SK: Sovětský svaz jednak nepodepsal ženevskou konvenci o zacházení a jednak zde byla snaha eliminovat tento lidský potenciál.
JH:Zdůraznil bych eliminaci. Sovětský svaz sice nepodepsal ženevskou konvenci, ale již první den války prostřednictvím švédské vlády sdělil německé vládě, že se cítí povinen podmínky konvence dodržovat.
Především to tedy byla snaha likvidovat a zpočátku dokonce nezájem o takovouto masu zajatců. Uvědomíme-li si, že Němci neměli výzbroj ani pro vlastní vojáky, tak jak mohli mít vůbec nějakou výstroj pro zajatce.
Asi 50.000 takto zbědovaných sovětských zajatců se přihlásilo do služby ve Vlasovových jednotkách, které byly formovány v rámci německé armády. Další jednotky se formovaly v rámci SS. Podobné jednotky potom byly tvořeny z nejrůznějších národností, což byly takzvané Ost-Bataillony na západní frontě.
Tyto divize, zformované z bývalých válečných zajatců, byly krátce nasazeny v roce 1945 na frontě a potom staženy do českého prostoru, čímž se dostaly do oblasti, kde vypuklo povstání.
SK: Nasazena byla jen první divize, Buňačenkova na Odře, a nasazení to nebylo nijak zvlášť úspěšné. Už v této době velení Ruské osvobozenecké armády, respektive Vlasovova výboru, diskutovalo o možnosti vlastní záchrany po skončení války. Budoucnost viděli jedině v tom, že se jim podaří dostat do amerického zajetí, kde budou nějakým způsobem internováni.
Z oderské fronty se jim podařilo stáhnout těsně předtím, než začala berlínská operace Rudé armády. Na vlastní rozhodnutí potom ustupovali směrem na jih do Čech ve snaze spojit se s druhou divizí, která se teprve formovala někde v Bavorsku. A to byl také hlavní důvod, proč se dostali na české území.
Tehdy německé jednotky neměly šanci tuto divizi zastavit a odzbrojit, protože neměly dostatek volných kapacit. Takže Ruská osvobozenecká armáda se tady ocitla počátkem května 1945, tedy v okamžiku, kdy v Praze vypuklo povstání.
Zapojit se do povstání byla pro Vlasovce samozřejmě ideální příležitost. Jednak proto, že valná část vojáků Němce nenáviděla. To bylo dáno jejich vlastním osudem, jak šli německým zajetím. Případně tam byli takzvaní Ost-arbeiteři, kteří byli nasazeni v průmyslu za naprosto nedůstojných podmínek. Také předpokládali, že tímto činem získají možnost dostat se do amerického zajetí.
Byl to svým způsobem utilitární zájem jak ze strany vlasovců, tak ze strany vedení pražského povstání, aby tyto síly společně nebo vedle sebe bojovaly proti Němcům.
Pokud šlo o samotné povstání, jejich účast byla velmi důležitá. Přišli totiž v době, kdy se na Prahu začínaly stahovat německé jednotky z venkovských posádek ve snaze potlačit povstání. Povstalecké jednotky byly schopny vázat a bojovat s pražskou posádkou. Ovšem v noci z 5. na 6. května dochází k dramatickému obratu v poměru sil, který Vlasovci zase vyrovnávají. Víceméně vyvažují to, co dokáží Němci poslat na Prahu, jako byla třeba bojová skupina Wallenstein nebo bojová skupina generála Reimanna.
Vlasovci bojují v oblastech, kde útočí bojová skupina Wallenstein, zasahují i na dalších místech, která jsou ohrožena, takže působí nejen na Smíchově nebo na jihu Prahy, ale také ve Strašnicích a dalších oblastech. Takže jejich účast byla důležitá, protože dorazili v okamžiku, kdy se o Prahu začalo skutečně bojovat.
Hovoří publicista a pamětník Pražského povstání Stanislav A. Auský (přepis doplňujícího rozhovoru):
Teď se musí vzít v úvahu hmota. Když se dá hmota do pohybu, a vy řeknete „stop“, nedá se hned zastavit. Takže když se vlasovská divize dostala do Prahy, nikdo ji tady vlastně nechtěl. No nikdo, to je zas takový pojem. Oni tu byli a lidi je vítali, takže je někdo chtěl, jenomže do politického prostředí už se nehodili.
Hovoří pamětník Pražského povstání Radovan Procházka (přepis doplňujícího rozhovoru):
Během povstání využíval Alex mého otce pro dokonalou znalost ruštiny k tomu, aby jednal s Vlasovci. Bylo to dost ošemetné poslání, protože u Vlasovců se dost dobře nedalo čekat, jak se budou chovat.
Otec za nimi zajel na Zlíchov a dojednal s nimi jakousi spolupráci. Ta vedla k tomu, že se jednak ulevilo přetížené obraně na Pankráci. Možná i část Prahy byla zachráněna před německou dělostřeleckou palbou, protože tam Vlasovci pronikli a obsadili to. Potom se samozřejmě stáhli.
Do amerického zajetí v Dvorcích u Nepomuku se Vlasovcům sice dostat podařilo, ale…
JH: To je skutečný důsledek Jalty. V Jaltě bylo rozhodnuto, že všichni sovětští občané bez výjimky, ať chtějí či nechtějí, budou po válce repatriováni zpět do Sovětského svazu. A to se samozřejmě týkalo všech vojáků, tedy i jednotek bojujících na straně Němců.
VN: Osud Vlasovců byl tragický. Prostí vojáci putovali bez rozdílu na 25 let do gulagů a většina důstojníků byla zastřelena. Se samotným velením vlasovské armády byl uspořádán monstrproces v Moskvě a všichni byli popraveni.
Na začátku jste mluvil o politických aspektech, jak bylo povstání využíváno, ale politika se přece objevovala už při průběhu povstání? Vlivy v České národní radě byly přece různé.
SK: Samozřejmě. Česká národní rada byla nejen levicovým orgánem, což odpovídalo stavu odbojového hnutí, ale hlavně byla orgánem, kde svůj vliv prosazovali komunisté. A to ne díky Albertu Pražákovi, byť to byl člověk konciliantní, který se vzhlédl v Josefu Smrkovském, ale především díky tomu, že se jim podařilo uzavřít dohodu s Ústřední radou odborů, respektive s posledním vedením odborářského odboje. To představoval Evžen Erban a další lidé, kteří stáli na vyloženě levicových pozicích.
To tedy byla hlavní páka, která se uplatňovala v České národní radě, když se jednalo o klíčových otázkách, jako bylo jednání s K. H. Frankem o tom, jakým způsobem bude řešena situace v Praze. Tento vliv také zapracoval, když se jednalo o účasti Ruské osvobozenecké armády, protože jednání bylo pochopitelně složité. Jak vedení povstání, tak Vlasovci měli své vlastní cíle. Měli zájem nějakým způsobem sdělit světu, že v Praze bojují, měli zájem dostat se do rozhlasu.
Ve všech podobně sporných záležitostech potom vystupovala koalice mezi ilegální KSČ a odbory. I situaci ve vedoucím orgánu povstání zvládala tato koalice díky tomu, že už si předem připravovali stanoviska, která potom společně prosazovali. Také dokonce tlačili na demokratické politiky.
VN: To, že komunisté odmítli jakékoli koncese Vlasovově armádě, způsobilo, že se po klíčovém angažmá podstatná část Buňačenkovy divize stáhla z bojů v Praze a snažila se dostat k americkým liniím.
Jinak samozřejmě komunisté, což byl leitmotiv jejich činnosti, mysleli i v procesu Pražského povstání na svou budoucnost. Takže si snažili vytvořit pozice pro pozdější politické angažmá.
SK: U odchodu Vlasovců z Prahy má také důležité místo skutečnost, že už v té době věděli, že Američané do Prahy nepůjdou a že tuto oblast obsadí Rudá armáda. To se vědělo už 7. května večer, když přišly první rozkazy a když štáb Buňačenkovy divize začal uvažovat o odsunu dál na západ. Čili raději upalovali.
Jistě, konflikty s komunisty byly, ale povstání bylo ve špatné situaci, takže komunisté udělali ústupek a poslali další delegaci, aby jednali s Buňačenkem. Takže to asi nebyl hlavní důvod. Spíše šlo o vědomí, že toto území obsadí Rudá armáda.
Osvobodila se Praha sama prostřednictvím povstání nebo byla osvobozena Rudou armádou?
SK: To je spíš akademická otázka. Kdybychom šli do důsledků, jsou části Prahy, které se osvobodily samy, a pak jsou části Prahy, které osvobodila Rudá armáda. Takto to ale asi nelze stavět. Tam je důležité, že Pražské povstání mělo velký význam, bylo velkým úspěchem Prahy. Podařilo se ho totiž dotáhnout do konce, který byl přijatelný a který vůbec na cti netratil.
Na druhou stranu je fakt, že skutečný klid a pocit svobody a bezpečí znamenal teprve příjezd Rudé armády. V tom okamžiku Praha byla svobodná, respektive lidé to vnímali tak, že konečně došlo k osvobození.
Hovoří pamětník Pražského povstání Radovan Procházka (přepis doplňujícího rozhovoru):
Bratr se stal tlumočníkem maršála Rybalka, protože poslední den povstání, devátého ráno, se svítáním, když pronikly zprávy, že Němci odsud už utekli, odešel do Podbaby, tam, co je dnes hotel International. Tam narazil na první ruské tanky a ruské džípy. Přihlásil se nějakému kapitánovi jako tlumočník, protože otec (ruský legionář) ho naučil rusky, takže mluvil rusky jako česky. Kapitán ho okamžitě sebral a odvezl k nějakému vysokému důstojníkovi, ze kterého se vyklubal velitel armády, maršál Rybalko. Ten už si potom bratra jako tlumočníka nechal pořád.
To byla zajímavá situace, protože nikdo nevěděl, jak Rybalko k tomu Čechovi přišel. Komunisté si mysleli, že to je jeho člověk, kterého si přivezl, takže si nedávali celkem pozor na rozhovory. Bratr se tak dozvěděl spoustu důležitých věcí, které potom otec předával prostřednictvím generála Píky prezidentu Benešovi.
JH: Přeskočili jsme jeden den mezi odchodem Vlasovců a příchodem Rudé armády: osmý květen.
Je třeba zdůraznit, že osvobození spadalo přesně do dne, kdy Německo formálně kapitulovalo. Když byla v Remeši uzavřena kapitulace, což bylo v noci na 7. května, probíhala také jednání o tom, aby i posádka Prahy skončila boj a složila zbraně. Nakonec to přímo k tomu nevedlo, ale přimělo to k odchodu větší část německých vojáků z Prahy směrem k Američanům. Nakonec tedy značná část Němců bojovat přestala.
Jednotky SS se ovšem tomu odmítly podřídit a dohodu mezi Toussaintem a vojenským velením povstalců neuznaly. Potom přišel zákrok Rudé armády, který donutil i esesáky, kteří byli ještě stále ochotni v Praze bojovat, aby Prahu vyklidili.
Nutno proto vidět osvobození jako souběh celé řady událostí, z nichž je na jedné straně důležitá funkce povstání. Na druhé straně je potom stejně důležité, že došlo ke kapitulaci Německa a válka formálně skončila, a samozřejmě zákrok Rudé armády. Ten jednak přinutil zbývající německé jednotky ke kvapnému opuštění Prahy a jednak přinesl skutečný pocit osvobození.
VN: Poslední tečkou za ozbrojenými boji byl střet u Milína, kde se shromáždily ustupující německé jednotky. Nakonec byly obklíčeny jednotkami Rudé armády. 12. května tak u Milína padl poslední výstřel, který ukončil velké ozbrojené boje ve středních Čechách.
Zdůraznil bych ovšem, že to, že Česká národní rada 8. května přistoupila na dohodu s Němci, jí bylo, konkrétně Smrkovskému, vyčítáno. Byl to také jeden z důvodů negativního pohledu na celou historii České národní rady.
SK: Klíčovým okamžikem je podepsání kapitulace v Remeši. V okamžiku, kdy je stanoven termín, kdy mají být ukončeny boje, bojovat dál o Prahu už nemělo smysl ani z německé strany.
Tehdy se skutečně vytvořil prostor pro novou fázi jednání, kdy partnerem České národní rady už není K. H. Frank, ale generál Toussaint jako nejvyšší vojenský představitel. Tím vzniklo prostředí pro dohodu, která skutečně vycházela ze situace. Bojovat dál už bylo naprosto zbytečné. Ovšem bylo jim to pak vyčítáno. To je otázka i dalšího poválečného vývoje. Šlo o sovětské nóty, které měly určité politické pozadí.
Věcně však toto rozhodnutí bylo naprosto správné a v pořádku. Navíc víme, že dospět k tomuto kompromisu bylo poměrně složité. S Toussaintem se nevyjednávalo zrovna lehce, ale bylo to nezbytně nutné, protože pokud by dohoda nebyla podepsána, znamenalo by to další ztráty na lidských životech.
Nicméně s Pražským povstáním se spojují také pochybnosti. Řada lidí říká, že to bylo zbytečné a navíc že to bylo za pět minut dvanáct. Šest let jsme mlčeli, a když bylo hotovo, pustili jsme se do toho?
SK: Nemohlo vypuknout nikdy jindy než v závěru války. Povstání nebylo ani Obranou národa koncipováno jako kolektivní sebevražda, ale jako vojenská akce, která má k něčemu přispět a napomoci. Navíc i kdyby to byla záležitost Obrany národa, tak se bude hledat vhodný okamžik, a ten skutečně přichází v momentu, kdy se okupační moc hroutí.
Mluvit o povstání jako o „za pět minut dvanáct“ nemá v podstatě smysl. V Paříži, ve Varšavě, v severní Itálii atd. to bylo zrovna tak. Naprostá většina povstání se odehrála v okamžiku, kdy na to byla příhodná doba.
VN: Povstání mělo nejen obrovský vojenský aspekt, ale i aspekt morální, politický a chcete-li, jde i o zvednutou hlavu národa.
JH: Nejvíc bych zdůraznil morální aspekt: Potřeba toho, aby demonstrovali čeští vlastenci i sami před sebou, že jsou za svou svobodu ochotni bojovat se zbraní v ruce a nasazovat své životy.
(redakčně kráceno)