Nicolas Winton: „Vůbec nic jsem neriskoval“

Londýn - Před druhou světovou válkou zachránil několik stovek dětí před jistou smrtí v nacistických táborech smrti, po válce zakládal domovy důchodců nebo pomáhal ústavům pro mentálně postižené. Při čtení o neobyčejných skutcích sira Nicholase Wintona, bývalého britského makléře, se dodnes tají dech, on sám ale vše bere s nadhledem. O záchraně 669 českých dětí převážně židovského původu se svět dozvěděl jen náhodou a označení hrdina či světec odbývá sarkasticky s tím, že přece nic neriskoval. Stále mimořádně aktivní Brit pomáhá celý život ostatním a své zásluhy na záchraně československých dětí na počátku války spíš bagatelizuje.

Winton se narodil 19. května 1909 v Londýně jako Nicholas Wertheimer v německo-židovské rodině, která odešla do Londýna na počátku uplynulého století kvůli antisemitským náladám v Německu. Mladý Nicholas byl pokřtěn a po studiu na střední škole pracoval v bankách v Londýně, Hamburku, Berlíně a v Paříži, což bylo přání jeho rodičů. V roce 1933 také získal kvalifikaci pilota, závodně šermoval a nakonec se stal makléřem londýnské burzy. K záchraně dětí z Československa se dostal náhodou. 

Místo na lyže jel zachráňovat uprchlíky ze Sudet

V prosinci 1938, kdy se právě chystal na lyže, mu zavolal přítel, se kterým měl jet na dovolenou, a oznámil mu, že se nikam nejede. Prý dostal zajímavý úkol a potřebuje Wintonovu pomoc. Kamarád byl členem Britského výboru pro uprchlíky z Československa (BCRC), který z hotelu Šroubek pomáhal lidem, které ohrožoval nacistický režim. „Když jsem tehdy přijel do Prahy, ukázali mi tábory uprchlíků ze Sudet. Žily tam celé rodiny a představte si, jak to asi vypadalo v zimě, pod sněhem. Dozvěděl jsem se tehdy, že existuje organizace, která pomáhá starým lidem vystěhovat se na Západ. Jenže o děti se nestaral nikdo,“ vysvětlil, proč se rozhodl založit dětskou sekci uprchlického výboru. 

Winton vše organizoval jako soukromá osoba, zaštítil se výborem pro uprchlíky a spolupracoval s cestovní kanceláří Čedok. Děti zachránil před válkou tím, že zorganizoval vlakové transporty z Prahy do Británie. Malá skupina opustila zemi přes Švédsko. Pro děti musel zajistit od Němců povolení k výjezdu, od Britů povolení ke vstupu, přijetí v britské rodině a složit padesátilibrovou kauci. První vlak odjel z Prahy 14. března 1939, den před obsazením zbytku českých zemí nacistickým Německem. Poslední, osmý vlak odcestoval 2. srpna 1939. Celkem se podařilo dostat do bezpečí 669 dětí, z nichž většina byla židovského původu, zbytek tvořily děti z rodin komunistů, spisovatelů a dalších nepřátel nacistů. Většina jejich příbuzných později zahynula ve vyhlazovacích táborech. 

Největší vlak s 250 dětmi měl odcestovat počátkem září 1939

Kvůli vypuknutí druhé světové války však neodjel a většina malých pasažérů, kteří již stáli na nástupišti a na které v Londýně čekali jejich náhradní rodiče, později zahynula. Tuto událost společně s pohledem na uprchlíky ze Sudet Winton označuje za nejsmutnější okamžik svého života. 

Po válce se Winton věnoval charitě; zakládal domovy důchodců, což prý bylo daleko složitější, než vypravovat dětské vlaky, a pomáhal ústavům pro mentálně postižené. Příběh zachráněných dětí se na veřejnost dostal až na konci 80. let. Winton své tajemství neprozradil ani vlastní ženě Gretě, ta ale v roce 1988 přišla náhodou na půdě jejich domu na dokumenty, které se vztahovaly k příběhu. Winton je chtěl ze skromností sobě vlastní vyhodit, manželka je ale předala historičce Elizabeth Maxwelové, která zorganizovala setkání Wintona s „dětmi“ ve studiu BBC. Tehdejší emotivní záběry dojaly celý svět a z Wintona se stala známá a uznávaná osobnost. 

Winton své činy zlehčuje

Svérázný zachránce ale „humbuk“ kolem své osoby zlehčuje s tím, že „vůbec nic neriskoval“. Němci se prý do určité doby rádi židovských dětí zbavovali a největší problém mu prý dělalo shánění náhradních rodin. „Všichni bojujeme proti zlu, které je někde v nás. A musíme se postupně naučit, jak být dobrým, což mě rodiče učili,“ tak také vysvětlil pohnutky svého jednání. 


Některé zachráněné děti ale musely vlast opustit podruhé, když moc v Československu převzali komunisté. Takový byl osud například kanadského publicisty českého původu Joe Schlesingera a britské spisovatelky Very Gissingové. Za svůj život vděčí Wintonovi podle serveru www.jewishvirtuallibrary.org také například bratr rabína Karola Sidona Julius, sestřenice bývalé americké ministryně zahraničí Madeleine Albrightové Dagmar Šímová nebo slavný režisér Karel Reisz. 

Winton byl za své činy několikrát vyznamenán a povýšen do rytířského stavu. Václav Havel mu v roce 1998 udělil vysoké české státní vyznamenání - Řád Tomáše Garrigua Masaryka. V roce 2007 ho čeští studenti navrhli na Nobelovu cenu za mír. Jeho činy připomněl slovenský režisér Matej Mináč, když natočil film Všichni moji blízcí (1999). Podruhé vzdal Mináč hold britskému zachránci o tři roky později v dokumentu Síla lidskosti - Nicholas Winton. Winton několikrát navštívil Českou republiku, při poslední návštěvě v roce 2007 musel být hospitalizován.