Ankara - Mocná turecká armáda již od jara vyzývá k přeshraniční operaci na severu Iráku, ale Ankara zatím dávala přednost diplomatickému řešení. Nicméně turecký premiér Recep Tayyip Erdogan připustil, že Turecko a Spojené státy by mohly zahájit společnou vojenskou operaci proti základnám povstalců ze Strany kurdských pracujících (PKK) na severu Iráku.
Ankara zatím váhá s vojenským zásahem proti Kurdům v severním Iráku
Turecký ministr zahraničí Ali Babacan odmítl příměří navrhované PKK s tím, že Ankara s „teroristickými organizacemi“ nevyjednává. Aktivní pomoc s kurdskými radikály, kteří mají základny na severu země, přislíbila Ankaře i irácká vláda.
Podle politologa Emila Souleimanova je pravděpodobnější samostatná operace Turecka. Společná operace je podle něj spíše přání Washingtonu, aby měl kontrolu nad vojenským zásahem. Takový vývoj ale zřejmě nebude v zájmu Ankary.
Turecko bude muset v případě, že útoky PKK budou pokračovat, vojensky zasáhnout, a to i přesto, že takové rozhodnutí by mohlo ohrozit vztahy s USA či EU. Turecko by tak muselo učinit pro svoji bezpečnost, pro případnou jednotu republiky. „Dojde-li k masivnímu útoku PKK, Ankara zasáhne i teď. Nicméně v tuto chvíli lze vojenskou akci očekávat v průběhu několika měsíců,“ ve studiu ČT24 charakterizoval situaci Souleimanov.
Proti tureckému vojenskému zásahu na severu Iráku se dosud odmítavě stavěla nejen samotná irácká vláda, ale i Spojené státy a Evropská unie, podle nichž by takový krok vedl k další destabilizaci válkou zdevastovaného Iráku. Pro Washington navíc znamená kurdská oblast na severu Iráku jedinou stabilní zónu v této zemi a Kurdové se také zatím projevují jako spolehliví spojenci USA v jejich tažení proti iráckým povstalcům.
Kurdští separatisté o sobě dali opět vědět na konci září, kdy členové PKK zabili 12 cestujících malého autobusu. Následovaly přestřelky mezi tureckou armádou a Kurdy v severním Iráku. V neděli přišlo o život 12 tureckých vojáků, při následné operaci tureckých sil zahynulo 34 rebelů, osm vojáků padlo do zajetí. Turecko podle agentury Reuters rozmístilo u hranic s Irákem až 100.000 vojáků podporovaných tanky, stíhacími letouny F-16 a bitevními vrtulníky.
Kurdští povstalci z PKK bojují proti ústřední turecké vládě od roku 1984 a základny mají v severním Iráku. Ozbrojený boj si vyžádal na obou stranách konfliktu 37.000 lidských životů. Bojovníci, v jejichž čele stojí zakázaná PKK, usilují o vytvoření samostatného kurdského státu.
Boje mezi povstalci a tureckými bezpečnostními silami téměř ustaly poté, co byl v roce 1999 polapen a uvězněn vůdce PKK Abdullah Ocalan, ale v posledních letech znovu zesílily. Za teroristickou organizaci považují PKK nejen Ankara, ale také Washington a Evropská unie, do níž chce Turecko vstoupit.
V současné době je Kurdů asi 24 miliónů (skoro stejně jako obyvatel Rumunska) a pomyslný Kurdistán, o který léta neúspěšně usilují, zaujímá rozlohu zhruba 450.000 kilometrů čtverečních (zhruba jako Irák) v pěti státech - v jihovýchodním Turecku, severním Iráku, severozápadním Íránu, v Sýrii a Arménii. Přes polovinu tohoto indoevropského národa žije v Turecku (asi 15 až 20 milionů), okolo čtyř milionů v Iráku, tři miliony v Íránu, milion v Sýrii a menší komunity žijí i v Arménii, Gruzii, Ázerbájdžánu a na Západě - hlavně v Německu (kolem 400.000).
Kurdové byli v sedmém století násilně islamizováni - asi 80 procent jich je sunnitských muslimů. Obývají především nehostinné horské kouty, ale někdy i oblasti s bohatými zásobami ropy (okolí Mosúlu v Iráku). Kurdský nacionalismus se objevil koncem 19. století a soustředil se na sjednocení kurdských kmenů a vytvoření státu. Po porážce Turecka v první světové válce chtěli Britové v okolí Sulajmáníje vytvořit kurdský stát pod britským protektorátem. Toto úsilí ale v roce 1919 selhalo. Severská mírová smlouva ze srpna 1920 počítala se vznikem Velkého Kurdistánu, tyto snahy zase zhatilo vítězství mladoturecké revoluce v čele s Kemalem Atatürkem o tři roky později. Turečtí kemalisté a Britové usilovali o začlenění ropných polí kolem Mosulu do Iráku, jenž byl britským mandátním územím. Lausannskou konvencí z července 1923 tak byl očekávaný Kurdistán rozdělen mezi Turecko, Irák, Írán a Sýrii.
A od té doby je vznik kurdského státu v nedohlednu. Další vzepětí tureckých Kurdů spadá do roku 1984, kdy zahájila činnost Ocalanova PKK. Ta však vystupovala ostře levicově a požadovala vytvoření socialistického Kurdistánu. Dosud při jejích útocích v Turecku, ale i v Německu zahynulo 37.000 lidí, podle kurdských zdrojů ale turecká armáda zničila přes 4000 kurdských vesnic a na tři miliony civilistů byly násilně přesídleny.
V dubnu 1991 turecký parlament schválil zákon umožňující omezené používání kurdského jazyka, což bylo zakázáno v roce 1981. Nadále ale nesmí být kurdština vyučována ve školách, nesmí se používat v politické propagandě či ve vysílání. Jako první turecký státník od roku 1924 poprvé uznal existenci Kurdů v roce 1991 bývalý prezident Turgut Özal, přesto ale Kurdové stále nejsou v Turecku uznáváni jako menšina (stejně jako Řekové, Arméni, Asyřané či Židé).
Těžiště kurdských nacionalistických snah se v 50. letech přesunulo do Iráku, kde legendární Mustafá Barzání založil Demokratickou stranu Kurdistánu (KDP). Dlouhé povstání kurdských „pešmergů“ (1958-1974) vyústilo v březnu 1974 v plán omezené autonomie, který se však nerealizoval. Po dohodě Iráku s Íránem o hranicích o rok později začal masový exodus Kurdů do Turecka.
Po nástupu Saddáma Husajna do čela Iráku v roce 1979 se osud Kurdů vůbec nezměnil. Tvrdě zaplatili za svou podporu Íránu, když Husajnova armáda v březnu 1988 zamořila otravným plynem město Halabdža (zahynulo na 5000 lidí) a navíc zcela vyplenila kolem 5000 kurdských obcí. Po porážce Husajna ve válce v Zálivu v únoru 1991 byla po zásahu mezinárodního společenství na severu země zřízena tzv. bezletová zóna s autonomním územím pro Kurdy.