Henry Kissinger – mág americké diplomacie

V České republice kupodivu není to, že se ministr zahraničí narodil v cizině, něčím neobvyklým. Josef Zieleniec spatřil světlo světa v Moskvě, Jan Kavan zase v Londýně. Ve Spojených státech, klasické zemi přistěhovalců, ale něco takového stále vzbuzuje pozornost. Ve více než dvousetletých dějinách USA stáli v čele státního departmentu, tedy amerického ministerstva zahraničí, jen dvě osobnosti narozené v cizině. Byla to naše krajanka Madeleine Albrightová, rozená Korbelová, na přelomu tisíciletí a čtvrt století před ní Henry Kissinger, rodák z německého Fürthu.

Kissinger byl sice už několik let coby bezpečnostní poradce Richarda Nixona jednou z nejdůležitějších postav americké politiky, ale jeho jmenování do čela diplomacie v září 1973 bylo považováno za senzační událost a milník v dějinách Spojených států. Kissinger byl intelektuálním motorem zahraniční politiky své adoptované vlasti až do roku 1977. Po pádu Richarda Nixona jej totiž jeho nástupce Gerald Ford ponechal v úřadě. I v posledních více než třiceti letech si Kissinger podržel velký vliv v mezinárodněpolitických debatách a platí za jednoho z nejvýraznějších diplomatů všech dob. V těchto dnech se Henry Kissinger dožil 85 let.
Po konci komunistické éry ve východní Evropě a Sovětském svazu se zdálo, že nastává nové údobí světové politiky určované dominantním postavením Spojených států jako jediné skutečné supervelmoci. Nyní jsme však svědky toho, že ve světové politice hraje stále významnější úlohu Čína a že i Rusko obnovuje své mocenské ambice. Svět se tak dostává opět do tripolární pozice, kterou nabyl s pomocí Henryho Kissingera na konci 70. let minulého století. I v tom spočívá nová aktuálnost Kissingerových názorů na národní zájmy jako na hybný impuls politiky světových mocností a jeho snah o zachování světového míru prostřednictvím mocenské rovnováhy.
Jak se Kissinger stal druhým nejmocnějším mužem Ameriky? Jaké byly cíle jeho politiky? Do jaké míry byl úspěšný? Co mu vyčítají jeho kritici? Proč je mezidosavadními šestašedesáti šéfy americké diplomacie tak výjimečnou postavou? To byly některé z témat Historického magazínu z 24. května. Petr Brod v něm tentokrát přivítal bývalého ministra zahraničí ČSFR Jiřího Dientsbiera (JD), který Kissingera poznal už v 60. letech jako rozhlasový zpravodaj, a historika Miloše Caldu (MC) zInstitutu mezinárodních studií FSV Univerzity Karlovy v Praze.

Jak to bylo s Kissingerovým původem z Německa?
MC: Henry Kissinger se narodil v židovské rodině v roce 1923 v německém městě Fürthu, které leží poblíž Norimberku. V roce 1938 se jeho rodina dostala z dosahu nacistů a odjela do Spojených států, Kissingerovi bylo patnáct let. Na konci druhé světové války působil Kissinger v amerických ozbrojených silách, kde využívali jeho perfektní znalost němčiny. Po druhé světové válce vystudoval Harvard, kde získal jak bakalářský, tak magisterský a doktorský titul a na níž se stal profesorem.

Celou svou akademickou kariéru spojil s Harvardem. Proč tomu tak bylo?
MC:Byl to výjimečně nadaný člověk a Harvard je podle všech hodnocení světovou jedničkou, takže to odpovídalo jeho schopnostem i ranku univerzity.

JD:Právě proto, že žil do svých patnácti let v Evropě, mohl v americké politice naprosto jasně rozeznat, jak se rovnováha mezi idealismem a pragmatismem neustále přechyluje. Když se přechýlí na jednu z těchto stran, je to špatně. Kissinger patří k málo americkým politikům, kteří jsou schopni vnímat svět v celé komplexitě, a proto je tak významnou osobností.
Každý, kdo by se chtěl zabývat diplomacií, si musí jako povinnou četbu přečíst Kissingerovu Diplomacii. Pokud si nechce přečíst přímo jeho doktorandskou práci o Vídeňském kongresu, z níž ovšem některé pasáže přenesl právě do Diplomacie.

Vy jste knihu Umění diplomacie, jak zní český název, překládal. Co na vás nejvíce zapůsobilo?
MC: Jako na překladatele na mne zapůsobil jasný, brilantní styl – to se překládalo jak víno. Zapůsobil na mne jeho obrovský rozhled, protože ne každý politik má nastudované evropské dějiny do takových nuancí a tak hluboce pochopné jako právě Henry Kissinger. Pasáže o Vídeňském kongresu a rolích britského politika Castlereagha a Metternicha pro mne byly skutečně objevné.

Už v začátcích své akademické kariéry se neomezoval na čistě teoretické bádání, ale vždy působil jako poradce různých institucí a jednotlivých politiků. Do jaké míry je takovéto propojení akademického světa s praktickou politikou ve Spojených státech pravidlem? Do jaké míry je důležitější než v Evropě?
JD: Je to dost velkým pravidlem. Někteří odborníci si dokonce myslí, že to není úplně dobře. Mnozí univerzitní profesoři se totiž snaží působit tak, aby se v příští administrativě stali důležitými poradci nebo dokonce vstoupili do nejvyšších státních funkcí. Když se podíváme padesát let zpátky, skutečně mnoho univerzitních profesorů z Harvardu, Yelu a odjinud vstoupilo do politiky a pak se zase vrátilo ke své akademické činnosti.

Je nějaké pravidlo, že zvláště ti poradci, kteří se vyznají v evropské politice jako třeba Zbigniew Brzezinski nebo Condoleezza Riceová, dosáhnou nejvyšších met?
MC: Dává jim to určitou výhodu oproti lidem, kteří jsou intelektuálně spojeni jen s Amerikou. Dodal bych ale, že Henry Kissinger nebyl politicky neutrální veličinou, protože se velmi záhy přiklonil k Republikánské straně, kde působil na jejím umírněném křídle.

Proč došlo k tomuto příklonu?
MC: Došlo k tomu, protože Republikánská strana se od 50. let výrazněji profilovala jako strana, která chce udržet sílu Ameriky.

Dalo by se namítnout, že J. F. Kennedy, který reprezentoval Demokratickou stranu, byl jedním z nejsilnějších amerických prezidentů v zahraniční politice.
Nehrálo tam možná úlohu to, že měl Henry Kissinger zkušenost s nacistickou totalitou, a proto chtěl být tvrdý vůči dalšímu totalitnímu systému, komunismu?

JD: Takto bych to nehodnotil. Kissinger měl především zájem o vyváženost a nepodléhal ideologickým tlakům, dokonce proti nim vždy vystupoval. I ve věcech velice pozitivních, jako jsou třeba lidská práva, vždy dbal na to, jestli tlak na jejich prosazování, nezpůsobí náhodou to, že věci pak budou ještě horší než před tím.
Pokud jde o dobu studené války, obě strany se tenkrát snažily působit tak, aby nikdo nepřešel v rovnováze na druhou stranu. Z toho jsou pak různé výtky typu podpory autoritářského Pinochetova režimu v Chile nebo původní podpora Vietnamu.
Kissinger byl však první, kdo pochopil, že žádný sovětsko-čínský blok neexistuje. Věděl, že mezi Čínou a Sovětským svazem panuje už od dob Stalina a Maa nesmiřitelné nepřátelství, a že tím, že se udržuje idea čínsko-sovětského bloku, tento blok posiluje. Totéž pochopil i s Vietnamem, když se pokoušel tuto válku vyřešit.

Henryho Kissingera jste poznal poprvé v roce 1964. Od této doby se poměrně pravidelně vídáte. Jaký je v soukromí? Jaký na vás udělal prvotní dojem? Změnilo se od té doby něco?
JD: Henry Kissinger tehdy přispěl k jednomu z velkých průlomů v 60. letech u nás. Natočil jsem s ním totiž v Praze hodinový rozhovor, ale zjistilo se, že jsem to nesměl, že jsem k tomu neměl povolení tiskového odboru ÚV-KSČ. Nevěděl jsem, že nějaké potřebuji, a i kdybych to věděl, stejně bych na to kašlal. Takže jsme měsíc bojovali. Nakonec nemohli na ÚV rozhodnout individuálně, ale systémově, takže rozhodli, že odpovědní novináři mohou takovéto rozhovory dělat. To byl velký průlom.
Henry Kissinger je osobně velice přátelský člověk, jeho druhá žena Nancy také. Kissinger je skutečný symbol a autorita. Ovšem ne zbytečný symbol, protože je neustále velice aktivní a neustále pečlivě přemýšlí o zahraniční politice.
Jednou jsem se ho ptal, když byl poradcem pro národní bezpečnost a Rogers byl ministrem zahraničí, jaký Rogers je. On mi řekl, že je to skvělý člověk, ale není to člověk, který ráno při holení myslí na zahraniční politiku.

Jedním z mála českých novinářů kromě Jiřího Dientsbiera, kteří mohli s Henry Kissingerem mluvit, byl veterán české televizní publicistiky Zdeněk Velíšek. Stalo se tak v létě 2003 a ptal se ho na to, jakou roli by ve světové politice měly hrát malé země, jako je Česko (přepis doplňujícího rozhovoru):
Hovoří Henry Kissinger: Především si země, jako je ta vaše, musí samy určit své místo. Musí umět odhadnout, co umějí nejlépe, v čem může spočívat jejich nejdůležitější přínos dnešnímu světu a pak to, co prostě považují za správné dělat. Potom se už dokáží prosadit. Ostatně máte příklad v člověku, jehož jsem velký přítel, Václavu Havlovi. Ten vaší zemi dokázal právě touto cestou ve světě zjednat velkou úctu. Osobně cítím velkou úctu k České republice proto, že je demokratickým státem, a to je velká věc.

Jaký jste měl dojem z četby jeho děl, co se týče právě úlohy malých zemí ve světové politice? Mnozí kritici mu vyčítají, že zájmy malých zemí přehlížel.
MC: Na těchto kritických hlasech určité zrno pravdy bude. Ve své interpretaci 19. století klade Kissinger značný důraz na evropský mír. Vyvstávají mu tam politici typu Metternich, ale už méně pochopení má pro národní aspirace malých národů. Mám z toho dojem, že byl nostalgický z rozpadu Rakouska-Uherska a uspořádání Evropy, které panovalo do roku 1918.

Vycházel Kissinger ve svém myšlení z toho, že svět bude muset dlouho žít v jaderné rovnováze mezi svobodným Západem a komunistickým blokem?
JD: Jedna z nejcennějších věcí, kterou Kissinger prosazoval, bylo to, co vedlo k Helsinskému procesu v 70. letech. Helsinský proces nám pak pomohl k tomu, že jsme se měli o co opřít v naší disidentské činnosti. V Helsinkách byla totiž přijata zásada, že hodnocení lidských práv patří do hodnocení evropské bezpečnosti. Podepsali to i šéfové komunistických zemí zřejmě v dobré víře, že se nebude nic dít. Byli pak velmi překvapeni, když jsme založili Chartu a začali vznikat helsinské výbory.
Velmi důležité byly následné konference. Rusové se hádali, jestli to bude trvat týden nebo tři neděle. Už tehdy jsem ale říkal, že je jedno, jestli se mluví týden nebo jak dlouho. Podstata tkvěla v tom, že Sovětský svaz musel přijmout fakt, že se určitou dobu bude hodnotit, jak zachází s lidskými právy.
To je při onom hledání rovnováhy jedna z velkých Kissingerových zásluh, že se podílel na prosazení Helsinského procesu. Je toho, ale určitě víc. Čína, konec vietnamské války, helsinský proces jsou ale ty nejdůležitější průlomy druhé poloviny 20. století do pádu komunismu.

MC: Zdůraznil bych podíl Henryho Kissingera na otevření se Čínské lidové republice. Do nástupu Nixonovy administrativy a do chvíle, než Kissinger zaujal postavení, které ho vyneslo na ministerské křeslo, jednali Američané příliš moralisticky. Podobně jako neuznávali Sovětský svaz až do roku 1933, Čínskou lidovou republiku odmítali uznávat do poloviny 70. let. Uznávali totiž Tchaj-wan jako jediný legitimní čínský režim. Zatímco například Britové usoudili několik měsíců po roce 1949, že se tam čínský režim udrží, a navázali diplomatické styky. Samozřejmě byli pod větším tlakem, protože tam měli Hongkong.
Tato politika otevření se Číně oslabila relativní postavení Sovětského svazu a zahájila trojúhelníkovou diplomacii. Ta nakonec dala Spojeným státům možnost tyto dva komunistické giganty proti sobě rozehrávat a posílila tak postavení Spojených států. Mohla to přitom udělat jedině republikánská administrativa, která nemohla být tak snadno obviňována z toho, že je vůči komunistům měkká.

JD: Podobné otevření v Evropě znamenala Helsinská konference.

Henry Kissinger byl první Žid ve funkci amerického ministra zahraničí. Arabské státy měly proto obavy, že to povede k jednostranné politice Spojených států na Blízkém Východě a silně ji to ovlivní. Stalo se tak?
JD: Jestli byl někdo z amerických ministrů zahraniční nejschopnějším v nemožném řešení téměř nemožného konfliktu na Blízkém Východě, tak to byl on. Nikomu opřed ním ani po něm se už tak nepodařilo tento proces rozhýbat. I když jeho snaha skončila, všichni víme jak. Ovšem jak říká Shimon Peres: „Je-li nějaký problém neřešitelný, není to problém, ale situace, se kterou je třeba žít.“

MC: Pozitivní vztah Spojených států k bezpečnosti Izraele má daleko hlubší kořeny než národnost jednoho politika.

Když srovnáte Kissingera s jinými, nejen americkými, ministry zahraničí, jaký na vás udělá dnes dojem? Je to historická postava?
MC: To samozřejmě ano. Některé jeho spisy, zejména ty, které se týkají dějin diplomacie, jsou naprosto fenomenální. Jeho klasifikace problémů jako například wilsonismus oproti rovnováze moci mu pak poskytla skvělé interpretační nástroje pro politiku jak Spojených států, tak Evropy. Proto jen tak zapomenut nebude.

Vidíte také nějaké velké negativní stránky jeho politiky? Často se v této souvislosti zmiňuje Kambodža. Američané tehdy kvůli větším úspěchům vůči Severním Vietnamu bombardovali Kambodžu. To vedlo k pádu tamního relativně liberálního režimu a k nástupu Rudých Khmerů.
JD: To jsou takzvané vedlejší škody, které jsou vždy špatné. Problém byl v tom, že bylo nějakým způsobem nutné ukončit vietnamskou válku. To je to samé jako dnes s Irákem, což je úplně nesmyslná válka, ale sebrat se a odejít prostě nejde. Když bylo ve Vietnamu jasné, že to žádným bombardováním ani vojenskou akcí nepůjde, byl Kissinger ten, kdo inicioval pařížská jednání, která ukončila vietnamskou válku. Také mu to přineslo Nobelovu cenu.
Když někdo hraje na takovémto světovém jevišti, které bylo takto rozervané, a navíc se hraje o rovnováhu mezi Východem a Západem, dochází k negativním jevům. Jsou podporováni příšerní diktátoři a dělají se věci, které jsou zcela kontraproduktivní. McNamara, který vedl jako ministr obrany USA osm let válku ve Vietnamu, napsal ve svých pamětech, že to byl naprostý nesmysl a nepochopení tamní civilizace. Vietnamci totiž vedli dva tisíce národněosvobozenecký boj proti Číně, Francouzům, Japoncům a nakonec proti Američanům.

Henry Kissinger je rozporuplná postava, která jistě bude ještě dlouho předmětem prudkých sporů. Jeho přívrženci vyzdvihují jeho přínos k překonání některých zásadních konfliktů v mezinárodní politice. Připomeňme jen smlouvy o omezení jaderného zbrojení mezi Washingtonem a Moskvou nebo to, jak se mu podařilo zapojit Čínu do mezinárodních institucí, aniž by Tchaj-wan ztratil svou nezávislost.
Odpůrci Kissingerovi předhazují například to, že v souladu s úmysly prezidenta Nixona nařídil tajné a plošné bombardování části Kambodže. Podle známého lingvisty a kritika americké politiky Noama Chomskyho se tak dopustil válečných zločinů.
Nikdo však nepopírá, že Kissinger byl nejen šikovným vyjednavačem, ale také vlivným teoretikem mezinárodních vztahů. Tento evropský intelektuál se v tvrdém světě americké politiky prosadil jedinečným způsobem a i dnes, v devátém desetiletí svého života, ovlivňuje myšlení zahraničněpolitického establishmentu v mnoha zemích.

(redakčně kráceno)