Velký vojevůdce Jan Radecký z Radče

Většině z nás rezonuje jméno maršála Radeckého se slavným pochodem. Až teprve v poslední době vstoupilo do našeho povědomí sporem o to, zda by měl být obnoven jeho pomník na pražském Malostranském náměstí. Je Radecký opravdu natolik spornou osobností, abychom jej vymazali z českých dějin? Máme jej vnímat jen jako hlavního bachaře v "žaláři národů", jak vlastenečtí revolucionáři podunajskou monarchii přezdívali? Hlavně na tyto otázky hledal František Novotný odpovědi v pokračování Historického magazínu ze 14. června. Pomáhali mu s tím jeho hosté, jimiž byli Leonid Křížek (LK), vydavatel vojensko-historické literatury a historik Jiří Rak (JR) z Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

Z jakého rodu Radecký pocházel? Byl skutečně český šlechtic?
JR: Byl to český šlechtic. Jeho rod je znám už ze středověku, ale ničím zvláštním nevynikal. Jediné jméno, které stojí za připomenutí, je kanovník Václav Radecký, který byl jeden čas ředitelem huti pro stavbu katedrály svatého Víta. Jeho busta je také v triforiu.
Rod pocházel z východních Čech, později si zakoupili statky ve středním Povltaví, byli povýšení do stavu říšských hrabat. Ovšem v podstatě žili běžným životem české nebo rakouské šlechty.
Z hlediska pozdější slávy polního maršála by měl být zmíněn a vyniknout jeho strýc, který se po smrti Radeckého rodičů ujal poručenské správy. Jmění potom docela zdařile promrhal a mladému Radeckému tak zbývala jen duchovní dráha nebo vojenská služba.

Radecký měl ale s vojenskou službou zpočátku nějaké obtíže?
LK: Chtěl vstoupit do vídeňské válečné akademie již ve dvanácti letech, ale doktor ho odmítl pro celkovou tělesnou slabost. Dokonce mu doporučil, aby na vojenskou kariéru do konce života nepomýšlel. O pět let později se znovu pokoušel vstoupit do rakouského pěšího pluku, ale byl ze stejných důvodů jako minule odmítnut. Mezitím začal studovat brněnskou stavovskou akademii, která byla později sloučena s tereziánsko-savojskou akademií ve Vídni. Když císař Josef II. rušil podobná zařízení své matky a zrušil i tuto akademii, Radeckému se v osmnácti letech splnil jeho sen a vstoupil do kyrysnického pluku. Vstoupil tam ovšem jako kadet, takže si všechno platil sám – sloužil na vlastní náklady. Radecký tak vlastně neměl vojenské vzdělání.

Kdy se dostal maršál Radecký poprvé do žáru bitvy?
LK: Poprvé to bylo v roce 1778, kdy rakouská říše vedla válku proti Turkům. Účastnil se jí jako poručík kyrysníků. Tehdy se také ukázal jeho bojovný duch. Když turecký jezdecký odřad přepadl rakouské vozatajstvo, Radecký nastoupil do protiútoku a se svou jednotkou Turky zahnal. V tomto tažení se Radecký zúčastnil mnoha bitev, obléhání Berbiru a Bělehradu a potom ústupových bojů.
Toto tažení je známé tím, že tam více rakouských vojáků zemřelo na úplavici a jiné nemoci než v bojích s Turky. Navíc Josef II., který tažení vedl, se neosvědčil jako příliš dobrý vojevůdce. Po něm nastoupil Laudon, který si mladého Radeckého všiml. Od této chvíle se potom rozvíjí Radeckého kariéra.

Traduje se, že Radecký byl veliký šťoural, který zásoboval své nadřízené různými memorandy o zlepšení stavu armády?
JR: Zasypával je skutečně množstvím memorand o zlepšení stavu armády, což pochopitelně z hlediska byrokratů ve dvorské válečné raděpůsobilo tak, že je šťoural. Jenomže šťoural je ten, kdo lpí na nějakých maličkostech a formalitách, zatímco Radeckému skutečně šlo o zlepšení stavu armády. To také předvedl, když převzal službu v Itálii. Jeho armáda v Itálii byla skutečně připravená.

Vraťme se ještě do napoleonských válek. Jak se jich Radecký účastnil?
LK: Radecký nejprve sloužil v Belgii v roce 1792, kde bojoval pod maršálem Beaulieuaem a kde velel jednotce chorvatských kyrysníků a jednotkám domobrany. Opět se projevil jako statečný voják. Například když bylo třeba zjistit sílu vojska u Charleroi, přeplaval se svými vojáky řeku a potom přinesl informaci o nepříteli.
V dalších letech sloužil v Itálii jak v roce 1796, tak i později. Když se s Rakušany spojili Rusové, všiml si jej dokonce i maršál Suvorov, který byl vrchním velitelem těchto spojeneckých vojsk. Suvorov si Radeckého vybral za svého pobočníka.
Později Radecký sloužil pod generálem Melasem v nešťastné bitvě u Marenga. Tam ovšem opět vedl statečný jezdecký útok do boku Francouzů. Bitva tehdy skončila vítězstvím Rakušanů, ti se ale odebrali do svých domovů, když generál Melas řekl, že je věc vyřízena. Na to ale Napoleon nedbal a v závěru tažení je porazil.
Pak Radecký sloužil v Itálii pod arcivévodou Karlem, který ho vyslal na sever, když bylo potřeba zastavit nápor Francouzů. To se mu podařilo a umožnil tak spojení vojsk arcivévody Karla a arcivévody Jana. Nakonec sloužil ještě v bitvě u Wagramu, kde velel divizi na levém křídle.

Dostáváme se k roku 1813, bitvě u Lipska, kdy byl Radecký náčelníkem generálního štábu rakouské armády. Jaký vliv měl na plánování bitvy a tedy i vítězství nad Napoleonem?
JR: Jeho podíl byl pro plán bitvy rozhodující, protože vrchní velitel spojeneckých armád Karel ze Schwarzenberka se musel zabývat vrcholně diplomatickou činností. Měl kolem sebe totiž korunované hlavy, které sice byly spojenci, ale zároveň se do určité míry nenáviděly. Karel proto musel vyvinout obrovský diplomatický takt, aby udržel jednotu v hlavním stanu. Vlastní plánování bitvy tak padlo na Radeckého.
Je také známo, že po bitvě Radecký naléhal na důležitý, rychlý a razantní postup za Francouzi, aby se to nezdržovalo. Tam už to potom bylo bržděno právě diplomatickými ohledy. Takže po vojenské stránce jsou Radeckého zásluhy nepopiratelné.

Potom následovala poslední část napoleonských válek tažením spojeneckých armád do Francie a později až do Paříže, kde císař Napoleon abdikoval. Vždy jsem si myslel, že to byla záležitost zejména pruských a ruských generálů. Jak se na tom podílel Radecký?
LK: Svoji účast tam měli samozřejmě také rakouští generálové. Radecký se na tom podílel tím, že se zasazoval o rychlý přechod Rýna. A to v době, kdy mu to zakazoval i rakouský císař, který mu dokonce vyhrožoval Špilberkem. Jednou, když zase Radecký prosazoval svůj razantní plán, císařův pobočník mu řekl: „Chlape, vy si snad myslíte, že jste chytřejší než Evžen Savojský.“ Na to mu Radecký odpověděl: „Kdyby tady byl Evžen, byl by dávno za Rýnem.“
Nakonec došlo ke splnění Radeckého operačního plánu a spojenci překročili Rýn. Po těžkých bojích, ve kterých Francouzi bojovali velmi statečně a kdy Napoleon velice obratně řídil obranu, se nakonec dostali až do Paříže.
Maršál Radecký byl v té době nemocen. Doktor mu doporučil, aby každý večer vypil sklenici vína. To se dozvěděl car Alexandr, který ho obdivoval, a každý den za ním poslal svého osobního kozáka, který Radeckému nosil ve stříbrné lahvi Bordeaux. Kozák k tomu pak vždy dodal: „Dobrotivý car Alexandr posílá vaší excelenci tento doušek vína.“
Radeckému to skutečně pomáhalo, takže mohl vstoupit do Paříže pouhý den potom, co tam vstoupili ostatní tři mocnáři. Pak se zase vrátil ke své štábní práci do Vídně.

Prokázal Radecký během napoleonských válek, že patřil k předním taktikům své doby?
JR: Samozřejmě se postavil mezi plejádu generálů a vojevůdců, kteří byli na všech stranách v obrovském zmatku napoleonských válek. Jeho úloha je proto nezanedbatelná.

Pak nám ale maršál Radecký na jistou dobu mizí z dějin. Byl po napoleonských válkách odstaven?
JR: Mluví se o „vděku“ dvoru rakouského: Když někdo příliš vynikal, Rakousko ho dalo stranou, aby mohlo jít svým klidem. Radecký se potom stal velitelem divize v Šoproni, což skutečně nebylo místo odpovídající vítězi od Lipska. Nicméně nastala doba dlouhého míru. Radecký se tam zabýval svými memorandy, psal, snažil se zlepšit armádu, přemýšlel, jak využít železnici jakožto úplně nový fenomén pro potřeby války. Takže nezahálel. I když byl upozaděn, mezi uznávanou špičku rakouských vojevůdců bezesporu patřil.

Byl snad také velitelem pevnosti Olomouc?
LK: Ano. To byl jakýsi odchod na odpočinek. Tenkrát byl Radecký povýšen na generálmajora a jmenován velitelem olomoucké pevnosti. Tam setrval mnoho let a bral to jako penzionování. Samozřejmě to bylo se všemi poctami a veškerou úctou, nebylo to odložení do starého železa. Bylo to velmi lukrativní místo, které dostal jakoby do penze. Nikdo tehdy pochopitelně netušil, že největší vojenská sláva na něj teprve čeká.

Jde o dramatický obrat v jeho životě. Jak k tomu došlo a do jaké války byl povolán?
JR: Vlastně nebyl povolán do války, ale do funkce velitele rakouských vojsk v Lombardii v severní Itálii. Radecký si uvědomoval, že je to horká půda, a proto právě tam začal uvádět armádu do stavu pohotovosti. Bylo to poměrně k velké nelibosti armády a jejího důstojnického sboru, který si tam celkem v klidu hověl. Posléze byl povýšen na polního maršála a počítalo se s tím, že tam zemře.
Hvězdná chvíle jej však teprve čekala. Nejprve vypuklo v roce 1848 v souvislosti s evropskou revoluční vlnou povstání v Miláně. Toho využil sardinský král a také vypověděl válku. Tím se Radeckého armáda dostala do dvou ohňů vůči povstalcům i pravidelné piemontské armádě.

Radecký během italského tažení vybojoval dvě velké bitvy. Které to byly, jaký byl jejich průběh?
LK: Po ústupu z Milána, kde byla velká přesila, vedl obranné boje a snažil se o zachování Verony. Nakonec, když padla pevnost Peschiera, jejíž obrana byla hlavním bodem tohoto tažení, nastoupil Radecký k ofenzivě. U města Vicenza pak porazil Italy, což znamenalo pacifikaci Benátska. Z Benátska se Radecký obrátil k Piemontu, kde padl piemontským a povstalcům do týlu. U Custozy potom svedl rozhodující bitvu prvního roku italského tažení. Italové tam sice měli převahu, ale Radecký zvítězil jak díky svému vojevůdcovskému umu, tak díky disciplinovanosti a kvalitě rakouských vojáků, které na válku velice tvrdě připravil. Takže bylo uzavřeno příměří.
Nicméně Piemont necelý rok potom vstoupil do války a Radecký musel opět nastoupit do boje. Po dvou velmi tvrdých a víceméně nerozhodných bitvách, nakonec zastihl Italy u Novary. Ačkoliv se Italové tvrdě bránili a střetnutí vypadalo dlouho nerozhodně, Radeckému přicházely další posily, takže je nakonec porazil. Tím bylo tažení rozhodnuto.
Nevzdávaly se však a stále bojovaly Benátky. Byly proto ostřelovány z rakouských lodí. Zajímavé je, že tam také došlo k prvnímu vzdušnému bombardování, když byly z leteckých balonů shazovány jakési časované bomby. Benátky však nakonec padly spíše než rakouskými zbraněmi cholerou.
V tomto okamžiku bylo povstání potlačeno. Sardinský král Karel Albrecht rezignoval ve prospěch svého nejstaršího syna Viktora Emanuela a Radecký byl jmenován guvernérem Lombardsko-Benátska.

Zde začíná to, co bych pojmenoval jako „spor o Radeckého“. Je pochopitelné, že pro vlastenecké Italy představoval největší zlo. Jak se s tím má dnes historik vyrovnat?
JR: V dějinách už to tak je, že někdo představuje zlo a někdo dobro. Záleží jen na tom, do jaké míry a s čím se v historii identifikujeme. Existují italské práce, které jej vidí jako člověka, který své řemeslo provozoval s maximální možnou noblesou i ohleduplností. Rozhodně to totiž nebyl nějaký tupý řezník, který by si liboval v masakrech. Z hlediska italské jednoty i německého pohledu je potom radecký ten, kdo tomu bránil. Naši předkové v roce 1848 ale hleděli na Radeckého naopak velmi pyšně a hlásili se k němu a on se hlásil ke svým Čechům.

Patří k evropské historii, že ten, kdo je pro jedny hrdinou, je pro druhé národním nepřítelem. Týká se to i maršála Radeckého, jehož ostatky spočívají v Rakousku v monumentálním areálu jen kousek za moravskou hranicí (přepis doplňující reportáže):
Hovoří Leonid Křížek: Jde o takzvané „Návrší hrdinů“ několik kilometrů od Vídně, německy se mu říká Heldenberg. Tady vybudoval Joseph Gottfried Pargfrieder, jeden z nejbohatších mužů rakousko-uherské říše, veliký památník po vzoru Valhally. V roce 1830 zde zakoupil zámek Wetzdorf a v jeho zámeckém parku zbudoval galerii rakouských válečných hrdinů. Jsou zde busty a sochy rakouských vojevůdců, generálů a vojáků od časů Rudolfa I. až do časů Františka I.
Pargfrieder zbohatl na armádních dodávkách. Dodával ošacení, potraviny a obuv. Jeho velkými hrdiny byli dva rakouští polní maršálové: Max von Wimpffen a náš Václav Radecký z Radče. Ten zde má nejen svůj hrob, ale i monumentální sochu.
Pargfrieder za oba maršály zaplatil jejich soukromé, ale i rodinné dluhy. Jeho jediné přání přitom bylo, aby byl s nimi společně pohřben. Nejprve zde byl pohřben Max von Wimpffen. Radecký se určitý čas zpěčoval v závěti odkázat svou mrtvolu Pargfriederovi, dokonce se o tom zmínil knížeti Hohenlohe slovy: „Ten chlap pořád po mě chce, abych mu v závěti věnoval svou mrtvolu, což jsem dokonce slíbil. Mně se ale nechce, protože když to udělám, zemřu.“ Také jedna ironická veršovánka z té doby praví: „Zde jsou pohřbeni a odpočívají tři herojův, dva z nich války dělali a třetí dodával jen obuv.“
Radecký zemřel ve vysokém věku v Miláně potom, co dotáhl do úspěšného konce tažení v Itálii. Na odpočinku byl do té doby ve své rezidenci. Umírá v roce 1858 na komplikace po zlomenině stehenního krčku.
Po své smrti byl Radecký s velikou pompou převezen nejprve lodí a potom vlakem do Vídně. Mladičký císař František Josef, který jej velice obdivoval si přál, aby byl pohřben v kapucínské kryptě ve Vídni, kde byla do té doby i potom pohřbívána jen císařská rodina. Ke svému překvapení ale zjistil, že Radecký skutečně odkázal své ostatky Pargfriederovi. Zachoval se ovšem velmi kavalírsky a doprovodil svého maršála na poslední cestě až na Heldenberg do zdejší krypty. Do ní sestoupil jen s Pargfriederem a vzdal maršálovi poslední hold.
Heldenbergský památník byl osobním majetkem Pargfriedera, který jej chtěl později prodat císaři Františku Josefovi za milion zlatých. Císař tuto nabídku pochopitelně odmítl, Pargfrieder tak udělal z nepodařeného obchodu politické gesto a celý areál císaři věnoval. Císař velkorysý dar přijal a od roku 1908 se o památník staral jak císař osobně, tak armáda. V roce 1918 po prohrané válce a rozpadu Rakouska-Uherska převzala areál Rakouská republika a tak je tomu dodnes.
Po připojení Rakouska k nacistické říši nacisté tento památník ctili a zachovali jej. Radeckého si jako mnoho dalších rakouských vojevůdců přivlastnili. Pokládali jej za jednoho z největších německých velitelů a vojevůdců. V roce 1945 došlo k tragickým událostem, když zde sovětští vojáci hledali zlato. Tehdy zneuctili řadu bust i obě hrobky. Říká se, že když se dotkli sedícího Pargfriedera, upadla mu hlava. Nicméně v 50. letech bylo celé návrší i obě hrobky renovovány a rakouský stát se o toto místo stará až do dnešních dnů.

Jak to bylo s Radeckého památníkem na Malostranském náměstí?
JR: Nápad na jeho postavení se objevil již v roce 1848. Původně mělo jít o Památník ústavy, ale nakonec se to změnilo na Radeckého památník. Dokončen byl až po Radeckého smrti a odhalen za přítomnosti císařského páru. Potom se tam odehrávaly oficiální slavnosti. Po roce 1918 byl památník nejdříve zabedněn a posléze odvezen.
Zajímavé je, že když se za protektorátu vynořily návrhy obnovit tento pomník, nejvíce ostře proti byla fašistická Itálie. Ta v něm totiž viděla svého odpůrce. Takže Radeckého pomník je dodnes v lapidáriu, byť jde o sochařsky krásný pomník – je to asi nejlepší Radeckého socha ze všech, které existují.

Proti obnově památníku je hlavně Český svaz bojovníků za svobodu, který zastává názor, že se za obnovou památníku skrývá snaha rehabilitovat Habsburky, za kterou je ukryt sudetoněmecký landsmanšaft?
LK: To je nesmysl, protože postavením pomníku nebudeme rehabilitovat Habsburky, ale prostě vzdáme čest jednomu z největších českých nebo rakouských vojáku českého původu. Co by s tím měl mít společného sudetoněmecký landsmanšaft? Radecký nebyl žádný nacista, sudeťák; jde o naprosto nesmyslný argument.

Přesto mám pocit, že jde trochu o politickou záležitost a že za snahou obnovit památník je změna politické situace v Evropě po roce 1989. Tehdy levice prohrála svůj boj a kyvadlo dějin se přesunulo na druhou stranu?
JR: Vůbec nejde o levici a pravici. Jde o to, že po roce 1989, po nacistické okupaci a 50. letech, je nesmysl mluvit o Rakousku jako o době útlaku a žaláři národů. Dnes se mění pohled na celé rakouské dějiny, takže i na naši účast v nich. Musíme si zvyknout, že jsme nebyli pod Rakouskem, ale jeho součástí. Češi, kteří tvořili dějiny Rakouska, tam patří. Navíc jsme také Rakousko nerozbili.
K Radeckému bych připomněl, že si ho vážili i lidé, kteří jsou považováni za rebely. Za všechny stojí připomenout Svatopluk Čech, který se hlásí k tomu, když otec Radecký nás k slávě vedl. Také k porážce u Piemontu, k porážce sardinského království se hlásí velmi pozitivně, když píše, že jen jedenkrát jsme brnkli v strunu, když Karel Alberto se kácel z trůnu. Přesto je to tentýž Svatopluk Čech, který píše Písně otroka, které byly považovány za politický pamflet proti Rakousku-Uhersku.
Proto se nemůžeme na Rakousko-Uhersko dívat prizmatem posledních čtyř let této monarchie, tedy prizmatem války a legií. Musíme si zvyknout na jednoduchý fakt, že jsme byli součástí Rakouska-Uherska od roku 1526. Jeho osudy jsme sdíleli v dobrém i zlém. A to není žádná hanba.

Ačkoliv od smrti maršála Radeckého uplynulo už 150 let, spor o jeho místo v českých dějinách je silnější než kdykoliv předtím. Otevírá totiž choulostivou otázku, zda do naší historie patří nejen vymezování se podunajské monarchii, ale i služba mocnářství. Na návsi téměř všech českých a moravských vesnic stojí pomníčky, kde jsou uvedena jména jak těch, kteří padli v legiích, tak těch, kteří položili život za císaře pána. Snad právě v těchto pomníčcích je odpověď.

(redakčně kráceno)