„Když kolem nemáte dobré lidi, život za moc nestojí,“ říká Rudy Linka

Host pořadu Před půlnocí z 30. června je typický světoobčan. Vyrůstal v Česku, pak emigroval do Skandinávie, za manželku má Švédku a většinu času tráví v New Yorku, tedy v metropoli, kde žijí a setkávají se snad všechny kultury světa. Prestižní hudební magazín Down Beat ho před časem zařadil mezi deset nejlepších kytaristů světa. 14. července začne již třetí ročník Bohemia Jazz Festu, na jehož vzniku a organizaci má hlavní podíl. Moderátor Tomáš Procházka přivítal ve studiu České televize jazzmana Rudyho Linku.

Cítíte se jako světoobčan?
Jako člověk žijící v New Yorku si myslím, že ano.

Na druhou stranu světoobčan není nikde doma?
To je úplně správně. Jak se jednou člověk pohne ze svého „písečku“, není cesta zpátky – už navždy budu jiný člověk, než když jsem odešel.

Máte švédské a české občanství, v Americe zelenou kartu. Takže pojmy jako patriotismus, vlastenectví se u vás vážou k čemu?
Vždy, když jsem v Americe, jsem velkým obhájcem Švédska a Česka a Evropy vůbec, a když jsem v Evropě hájím naopak Ameriku. Blbost je všude, stejně jako je všude plno dobrých lidí. Takže člověk to pak začíná vidět všechno v jiných barvách.

První nástroj, na který jste se učil hrát nebyla kytara, ale housle?
Housle jsou nádherný nástroj. Sice na ně neumím, ale hrozně rád na ně hraji. Vždycky je dobré hrát také na nějaký jiný nástroj. Takže jiných nástrojů než kytara, na které hraji, je docela dost. Mám třeba troje bicí, ale když se mně zeptáte, jestli jsem bubeník, odpovím ne. To ale ještě neznamená, že si za bicí nesednu a nesnažím se. Jde ale hlavně o to, že bubeníci, se kterými jsem hrál, byli hrozně dobří. Člověk se na ně dívá, vypadá to hrozně snadně, takže se člověk prostě rozhodne to zkusit. Nakonec snaha hrát na jiný nástroj pomůže také hře na kytaru.

Dostaví se i pocity méněcennosti…
To také, ale je to dobré i na koordinaci rukou pro můj nástroj.

Odkud pramení vaše muzikantské kořeny? Jste taková muzikantská rodina.
Dá se to tak říct. Když se mě před deseti lety někdo zeptal, jestli jsem z muzikantské rodiny, odpovídal jsem vždy, že nejsem. Moje maminka totiž nebyla klavírní virtuos a tatínek hudební skladatel. Na druhou stranu je fakt, že můj bratranec je violoncellistaJiří Bárta a druhý bratranec je Tomáš Linka, který hraje na foukací harmoniku. Takže jsme tři bratranci, kteří se živí hudbou, proto jsem vlastně z hudební rodiny.

Viktor Hugo kdysi napsal větu: „Když chcete změnit člověka, začněte jeho babičkou.“ Na počátku vaší kariéry jak jazykové, tak muzikantské stála právě vaše babička?
Ano, Ludmila Kopáčová, maminka mojí maminky. To jsem si ale uvědomil až o hodně později. To byla žena, která neuměla hrát na žádný nástroj ani necestovala do zahraničí, ale tak nějak si představovala, že všichni musí na něco hrát a všichni musí umět mluvit nějakou řečí. Takže i mě nutila jako malého kluka hrát na housle a učit se německy. Skutečně až o hodně později, když jsem byl často v Německu a četl své smlouvy v němčině, jsem si uvědomil, že mě postavila na cestu, po které jsem se vydal.

V poměrně raném věku jste emigroval. Vládla u vás v rodině antikomunistická nálada, rebelanství, mluvili jste o tom?
To, jak se na to dívali moji rodiče, mi bylo úplně jasné (mluvili o tom). Navíc u všech kamarádů, které jsem měl a kteří hráli jazz, to bylo jasné, i když jsme o tom vlastně nikdy nemluvili. Vždy tam byly jen určité fórky a narážky, ale bylo to jasné.

V roce 1968 vám bylo osm let. Máte na to nějaké vzpomínky?
21. srpna jsem byl na pionýrském táboře. Pamatuji si, jak ti co nás vedli byli strašně zmatení. Poprvé v životě jsem viděl, že dospělí lidé nevědí, co mají dělat. Tábor se tehdy nějak okamžitě skončil a několik dní potom jsme jeli do Prahy.
Vzpomínám si také, že (bydleli jsme za Bílou labutí v Biskupské ulici) u nádraží Těšnov a pražského muzea stanovali ruští vojáci a že jsem kolem nich chodil. To je asi všechno, co si pamatuji.

Když vám bylo sedmnáct, požádal jste o výjezd na Západ. Tehdy to bylo na čtyři dny, ale zamítli to. Pak jste každý týden volal do kanceláře prezidenta republiky, jestli už vaše odvolání, které jste následně poslal, bylo vyřízeno, a z jakého důvodu vás nechtějí pustit. Nakonec jste se tam snad osobně dostavil?
Když nad tím přemýšlím, říkám si, že bylo sakra dobře, že jsem odešel. Kdybych neodešel, byl bych totiž neustále v nějakém maléru. Letos v lednu, když byl prezident Klaus v New Yorku, zavolala mi jeho sekretářka s tím, že by se mnou chtěl jít poslouchat jazz. Tak jsme šli, poslouchali jsme jazz a bylo to večer hrozně príma. Pak prezident Klaus řekl, že až budu v Praze, mám se stavit v kanceláři prezidenta na kafe. Najednou jsem si vzpomněl a řekl panu prezidentovi, že už jsem v kanceláři prezidenta byl, když mi bylo sedmnáct let.
Ono to tenkrát bylo strašně veselé, protože v zamítacím dopisu na moji žádost byla pouze jedna věta, že není v zájmu Československé socialistické republiky, abych vycestoval. Na druhé straně dopisu bylo napsáno, že se mohu do čtrnácti dnů odvolat. To jsem udělal a pak mi přišla ta samá věta s tím, že na druhé straně bylo tentokrát napsáno, že proti tomuto rozhodnutí není žádné odvolání.
Někde ale jsem se tehdy dočetl, že když už není žádná možnost, lze se vždy odvolat k prezidentu republiky. To jsem udělal a stále jsem tam potom volal, jestli už to dostali. Nakonec se mně tam nějaký člověk zeptal, co vlastně chci. Když jsem mu řekl, že vůbec nerozumím oné větě, řekl mi, že by bylo nejlepší, kdybych tam přišel.
Šel jsem tedy do kanceláře prezidenta republiky, kde jsem čekal asi dvě hodiny. Pak přišly dvě úplně mladé slečny (bylo jim maximálně devatenáct let). Ty si mě odvedly do jiné místnosti, kde mi řekly, že mi to vysvětlí. A začaly: „Není v zájmu…. To jako znamená, že stát nechce…“ Postupně mi to tímto způsobem začaly vysvětlovat. Na to jsem jim řekl, že rozumím, co tato věta říká, ale nevím proč. Ony řekly jen: „Aha, tak vy nevíte proč…,“ a vyhodily mne o odtamtud ven. Pak jsem šel dolů Nerudovou ulicí a měl strašně špatný pocit s tím, že odsud musím nějak odjet.

To jste také učinil. O dva roky později jste emigroval do Švédska. Tam jste studoval nejprve matematiku, potom hudební vědy, poznal jste tam svou manželku. Ovšem tady jste nechal rodinu, přátele, zázemí… Nemrzelo vás to někdy trochu?
Tenkrát to bylo rozhodnutí, kdy jsem si skutečně myslel, že se nikdy nevrátím. Přátelé, které jsem tady měl, byli skvělí a měli jsme dobrý život. Pochopitelně tyto věci člověk pochopí, až když je nemá. Možná proto si moc vážím přátel, které mám ve Švédsku a Americe a vůbec všude ve světě. Stavby, hory atd. je všechno kulisa, život je o lidech. Když člověk kolem sebe nemá dobré lidi, život za moc nestojí.

Proč zrovna Švédsko?
Odešel jsem s tím, že chci studovat jazz. Švédsko tehdy v Evropě mělo v jazzu největší tradici. Také tam bydlelo spoustu amerických muzikantů. Navíc Švédsko má pro Evropu něco mystického podobně, jako jsou Indiáni v Americe. Vydavatelství ECM z Mnichova je jediné, které je opravdu světové, tenkrát natáčelo právě s lidmi jako Bobo Stenson nebo Ian Garberek, kteří jsou ze Švédska a Norska. Nakonec i jejich studio bylo v Oslu.
Do Švédska jsem se také vydal proto, že jeden můj přítel z konzervatoře, který hrál na saxofon, emigroval šest měsíců přede mnou a byl ve Stockholmu. Takže jsem se vydal za ním, protože jsme měli velmi dobrý kontakt. Přijel jsem tedy do Stockholmu, bydlel s ním tři měsíce, potom jsme se pohádali a od té doby jsem s ním nemluvil.

Ve Švédsku jste strávil pět let. Dostudoval jste tam a málem jste se tam stal profesionálním muzikantem, ale čtrnáct dní před tím jste odešel do Ameriky. Jakou to má logiku?
To nemá logiku. Všechno, co dělám, dělám intuitivně. Tenkrát jsem ale neodcházel ze Švédska, ale odjížděl s tím, že jedu studovat do Ameriky. To bylo dobré. Dostal jsem stipendium na Berkeley College Of Music a moje žena dostala stipendium na Columbia University v New Yorku, kde studovala u Miloše Formana film. Takže jsme do Ameriky jeli na jeden rok.
Švédsko mám hrozně rád, protože mi dalo možnost, že jsem přijel do Ameriky a měl jiný pocit, než že tam musím být a něco tam dokázat. Přišel jsem totiž s tím, že žijive Švédsku a jsem tam jen studijně. To je něco úplně odlišného, než začínat rovnou v Americe, protože tam jsou začátky o hodně tvrdší než ve Švédsku nebo Evropě vůbec.

Mimochodem první film, na kterém jste spolu byli, byl Ragtime?
Tenkrát měla moje žena jiný názor na film než já, takže šla na druhé straně ulice. Já jsem na ní přitom křičel, jak je blbá, a ona na mě, jaký jsem idiot. Okamžitě jsme tehdy věděli, že spolu budeme žít.

Je pravda, že je New York jakési centrum, kde se sbíhá to nejlepší ze všech oborů?
Myslím si to. Nemyslím si, že lidé, kteří se tam stěhují, jsou ti nejlepší. Oni buď okamžitě odejdou, anebo tam vydrží a v průběhu času se ve svém oboru velmi zlepší. Nejlepší na New Yorku je, že tam má člověk inspiraci ke všemu, co dělá. Tam nelze sedět a myslet si, že už jsem nejlepší. New York je o tom, že se člověk neustále vyvíjí, a to je na tom to krásné.

Do Česka se vracíte jednak kvůli usedlosti na Prachaticku, kterou jste zakoupil a kterou renovujete. Je to práce na hodně dlouho, ale vás baví?
To má velmi mnoho společného s New Yorkem, protože se to neustále vyvíjí a nikdy to nebude hotové.

Dalším důvodem pro vaši návštěvu Česka je každoroční Bohemia Jazz Fest, letos to bude již třetí ročník, začne 14. července. Co nabídne?
Každý rok jsme větší a větší. Navíc tři roky v jazzu jsou strašně dlouhá doba, takže jsem rád, že jsme přežili. Je to vlastně jubilejní ročník, který, jak jsem se rozhodl, bude o kytaře. Takže máme spoustu vynikajících kytaristů jako Ralph Towner, Mike Stern. Do Domažlic, kde jsme letos poprvé, přijede hrát brazilská kapela. V Prachaticích vystoupí Tuck & Patti…

Kde tedy vůbec všude jste?
14. a 15. července jsme v Praze na Staroměstském náměstí. 16. července jsme v Domažlicích. 17. července v Plzni mimo jiné vystoupí Yellowjackets a Mike Stern. 18. července se přesuneme do Prachatic, kde zahraje duo z Kalifornie Tuck & Patti, kteří jsou úplně fantastičtí: on hraje na kytaru a ona zpívá. 19. července budeme v Českých Budějovicích, kde zahraje Ralph Towner and Oregon.

Nevadí vám, že náklady na tento festival hradíte z valné části z vlastních peněz? Nebo se na tom něco změnilo?
To se musí změnit tento rok. Mně se to hrozně líbí a mám velkou radost, že se to daří. Ovšem dnes už to nabírá takových rozměrů, že už to takto opravdu nejde. I když jsme jen tři lidé, kteří na tom celý rok pracují, ale dělají to bokem, protože každý z nás má ještě něco jiného, je ještě tak padesát lidí, kteří se na tom podílejí. Poprosil bych tedy všechny, kdo se na festival přijdou podívat, aby se podívali na naše webové stránky bohemiajazzfest.cz. Tam jsou uvedeni všichni naši partneři a sponzoři, kteří to všechno umožnili, za což jsem jim opravdu vděčný.

Kolik posluchačů chodí?
Minulý rok přišlo 47.000 lidí, ale to bylo o jedno město méně. Letos máme šest dní, je to o kytaře, takže doufám, že na kytaru přijde ještě více lidí.

Jak vidíte Česko po osmadvaceti letech odloučení?
Asi už žiji jinde moc dlouho. Takže vidím Česko jako nádhernou zemi, která má neskutečné možnosti. Příroda i architektura je zde naprosto fantastická. Jsou zde příjemní lidé, jichž jsem potkal několik a snažím se je zmapovat: píši si do mapy, kde přesně bydlí. Možná by se někteří lidé mohli chovat ke svým bližním trochu slušněji. Je zde stále hulvátství, které není vůbec potřeba.

Nějaký příklad hulvátství…
Třeba stojím ve frontě a někdo přijde, že chce projít. Ustoupím, dotyčný projde, ale paní za mnou řekne, že ona by ho teda nepustila. To mě hrozně překvapilo, protože se vůbec nic nestalo, ale paní byla rozčilená. Tak jsem se otočil a řekl, že mám úplně jiné problémy.
Mám také pocit, že si tady lidé myslí, že je život v Americe o tolik jednodušší, že se tam lidé jen usmívají. Podle mě jsou tam lidé zvyklí brát život, jak přijde, a vědí, že člověk má takový život, jaký si jej udělá.

Je to tak, že se lidé v Americe jen usmívají?
Je to stoprocentně hrané atd., ale mně se tato hra líbí. Je to lepší na delší běh, protože člověk má daleko optimističtější náladu, než když se řekne, že budeme dělat festival, a někdo hned opáčí, že je to blbost.

Vyprávěl jste mi historiku, že jste na dálku z New Yorku radil dělníkům na Prachaticku, kterým se rozbilo kolečko?
Řekli mi, že píchli kolečko a co mají dělat. Řekl jsem jim, že kolečko musíme opravit… Tak to tady ale v podstatě je. Tady je vůbec spousta věcí, které v Americe nejsou. Čas tady plyne o hodně pomaleji , takže lidé mají daleko více času si sednout a dát si pivo. Mohou si říct uprostřed dne, jdeme a musíme si dátpůllitr, to v New Yorku není.

Jeden váš soused, když jste koupil onu usedlost, řekl: „Bydlíte v New Yorku, kde se toho tolik děje, a tady se neděje vůbec nic. Proč jste si nekoupil chalupu alespoň v Českých Budějovicích?“ Proč tedy?
V New Yorku jsem dvacet tři let. Nemusím přitom být v New Yorku , abych se cítil jako Newyorčan. To město je ve mně. Mohu proto sedět na chalupě v Prachaticích a nemám pocit, že se nic neděje. New York je něco jako atomová elektrárna, kterou někdo nahodí, a najednou vidíte všechny možnosti. V Prachaticích mám najednou čas přečíst si knížku, kterou jsem si chtěl přečíst před dvěma lety, nebo dělat něco na kytaře, na což během cestování nemám vůbec čas.

(redakčně kráceno)