Historie světových výstav

Za pár týdnů budou zahájeny letní hry XXIX. olympiády, avšak v čínském Pekingu půjde nejen o výkony a rekordy jednotlivých sportovců, ale i o národní prestiž. O totéž však usilovaly jednotlivé země již od poloviny 19. století, kdy se předháněly v průmyslu, umění a vědě na světových výstavách. Československo si pak dobylo největší prestiž na Expu 58 v Bruselu před padesáti lety. Na to, jak se tento úspěch zrodil a kde vlastně mají světové výstavy kořeny, se v Historickém magazínu z 12. července ptal František Novotný svých hostů. Pozvání přijali Milan Hlavačka (MH), ředitel Ústavu českých dějin při Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, a Jaroslav Halada (JH), který se věnuje historii světových výstav.

Za první světovou výstavu se počítá výstava v Londýně z roku 1851. Byla to skutečně první výstava tohoto druhu?
MH: První světová výstav byla skutečně tato. Nicméně jí předcházelo několik zajímavých výstavních podniků ve Francii, Německu, ale také u nás. Tady však nešlo o předvádění výrobků a vyspělosti, ale spíše o dobročinný bazar či předvádění výrobků panovníkovi. To bylo spojeno s návštěvou Marie Terezie ve Veltrusech v polovině 18. století anebo později s korunovací Leopolda II. na českého krále v roce 1791. Tehdy se expozice „průmyslového“ zboží konala v Klementinu.

Proč se lidé pustili do konání světových výstav?
JH: Touha předvádět se, exhibovat, je v každém z nás. Ženy to dělají trochu jinak. Mužům nezbývá než se chlubit silou svých paží nebo hlavou či kombinací obojího. Tehdy vznikne předmět, který je možné vystavovat. Se zrodem velkých států tak vznikají i výstavy. Vysocí hodnostáři velkých států proto začali pořádat pro své panovníky a panovnické rody pompézní výstavy, aby ohromili všechny okolo.

Byl toto důvod pro uspořádáni velké výstavy v Londýně? Chtěli Britové prostě předvést své impérium?
MH: I to v tom nepochybně hrálo roli. Nicméně koncept výstav, který předložil princ Albert, manžel královny Viktorie, byl daleko širší a spíše zaváněl civilizační nadřazeností bílé rasy. Takže nešlo o to jen představit Británii jako průmyslovou dílnu světa a velmoc technických inovací, ale vnést do toho něco jako sociální otázku. To třeba znamenalo, jak zlepšit podmínky slabým sociálním vrstvám. Měly se tam proto ukazovat nové materiály, které by mohly sloužit k levnému oblékání, nebo levné suroviny používané ke stolování – takto byl poprvé užit hliník.

Co bych jako návštěvník londýnské výstavy z roku 1851 viděl?
MH: V Hyde Parku byste uviděl jako první křišťálový palác, který tam postavil Joseph Paxton. Byl to obrovský 500 metrů dlouhý a 100 metrů široký skleník, ve kterém existoval jakýsi svět pod střechou. V tomto minisvětě bylo předváděno vše, co dokázala především britská civilizace (vystavovány byly hlavně vyspělé stroje, zařízení a předměty každodenního života). Přestože šlo o mimořádně velkou budovu, její výstavba probíhala neobvykle ohleduplně k přírodě. Takže když se například nějaké stromy dostaly do půdorysu stavby, nebyly pokáceny, ale staly se součástí výstaviště.

Jsou světové výstavy dítkem průmyslové revoluce?
JH: Průmyslové výstavy mají své předchůdce. Ve středověku to byly trhy a veletrhy. Střediskem každého města bylo tržiště, kde hlavně v hanzovních městech probíhaly výroční veletrhy. Nejznámějším hanzovním městem s velkým veletrhem bylo Lipsko, které už roku 1165 dostalo privilegium městské, ale i tržní. Potom přišly velké národní výstavy, které byly přímým předchůdcem velkých světových výstav.

Které velké vynálezy, které jsou dnes pro nás samozřejmostí, viděli lidé na světových výstavách poprvé?
MH: 19. století je stoletím páry. Nejdříve proto návštěvníky ohromovaly obrovské pokroky v dopravě a komunikacích. Šlo hlavně o parní stroje uvedené v chodu, posléze elektromotory zabudované do nějakých vozidel na kolejích (jde o výstavy hlavně v 80. letech 19. století). Vystavovaly se však i vynálezy pro každodenní život, jako byly například zimotvorné stroje, což není nic jiného než lednička, nebo využívání kaučuku a vytváření gumových předmětů. S 19. stoletím však souvisí i pokroky v radiokomunikacích, vynález spalovacího motoru, přenos elektrické energie. Dotýká se to proto nejen techniky, ale i nové, obrovské mobility euroatlantického společenství, které se potřebuje přesouvat už nejen za prací, ale i za zábavou na velké vzdálenosti. To všechno ulehčuje náš život dodnes.

Mohl byste uvést další velké výstavy 19. století? Která z nich byla ta největší, nemohutnější, nejvýznamnější?
JH: Asi nejobjektivnějším kritériem pro úspěšnost výstavy je návštěvnost. V té jednoznačně dominuje pařížská výstava z roku 1900 s 50 miliony návštěvníků (respektive návštěv). Byl to skutečně krásný odchod 19. století s velkou pompou.
Významná však byla i výstava v roce 1876 ve Filadelfii. To byl další velký krok ve světových výstavách, protože byl rozťat krunýř velkého výstavního prostoru (křišťálový palác v Londýně, koloseum v Paříži) a bylo postaveno více než 250 pavilonů. Prostor tak byl roztříštěn a decentralizován, čímž byl lépe přístupný pro návštěvníky.
Ke konci 19. století přichází hlavně v Americe velmi pozitivní rys, kdy se snaží výstaviště umístit mimo centrum velkých měst. To byly výstavy právě ve Filadelfii a Chicagu v roce 1893. Ad absurdum to na začátku 20. století dotáhli v St. Louis v Americe. Tam bylo v parku mimo město vybudováno výstaviště, které mělo rozlohu 515 hektarů. To je dodnes nepřekonaný rekord.

MH: Kdybychom vzali jiné kriterium, než je návštěvnost, tak je co do inovací vrcholem světových výstav druhé poloviny 19. století výstava v Paříži v roce 1889 (kdy vznikla Eiffelovka). Byla to oslava technické zručnosti a zrození nového člověka, inženýra (verneovská vize), který dokázal, že postaví obrovské paláce a věže, které přetrvají věky. To vše bylo ve výstavním programu rozšířeno o krásná umění, retrospektivní výstavy atd. Poprvé do toho také vstupuje moment zábavy – výstava nemusí být jen vážná věc. Takže se najednou začnou objevovat různé atrakce k pobavení diváctva včetně kulinářských záležitostí. Ty pak nakonec převezmou celou vůdčí ideu.

Která první světová výstava byla v rakouském mocnářství?
MH: Všichni se divili, že dalším velkým výstavním městem Evropy je po Londýně a Paříži Vídeň. Stalo se tak v roce 1873. Monarchie prodělala obrovské změny, rozdělení a chtěla se prezentovat jako velká, evropská, konsolidovaná a liberální velmoc. Na jedné straně se jí to podařilo, i když nemohla vystavovat tak vyspělé výrobky technického rázu jako Francie a Anglie. Nicméně se mohla chlubit vynikající alfabetizací (gramotností) obyvatelstva. Takže koncept výstavy posunula směrem ke školství a vzdělávání.
Negativní stránku této výstavy zapříčinil souběh nešťastných okolností. Jednak šlo o špatné počasí, ale také o epidemii cholery. To se však nedalo předvídat. Nejkritičtější moment ovšem přišel s pádem vídeňské burzy právě v týdnu, kdy se otevíraly brány světové výstavy.
Takže se sice výstavou demonstrovaly obrovské úspěchy, které vznikly během panování Františka Josefa I. Na straně druhé byla ale odhalena skrytá tvář liberalismu a volného tržního kapitalismu, který není regulován vůbec ničím. Hra kolem zlatého telete, kdy si každý myslel, že může hrát na burze a donekonečna vydělávat peníze, najednou skončila. Všechny události kolem tohoto krachu (sebevraždy burzovních makléřů, pády bank atd.) se potom pochopitelně podepsaly na návštěvnosti výstavy ve vídeňském Prátru.

Jak ve srovnání s touto výstavou vychází Zemská jubilejní výstava v Praze z roku 1891?
MH: To úplně srovnatelné není. Království české se snažilo prezentovat samostatným pavilonem už na výstavě ve Vídni v roce 1873. To nebylo dovoleno. Frustrace ze 70. let tak byla do jisté míry kompenzována velkou zemskou výstavou na pražském Výstavišti a Stromovce.
Původně to bylo koncipováno jako „zemská“ výstava – tedy výstava všech obyvatel Království českého, tedy Čechů i Němců. Shodou politických okolností (především kolem takzvaných punktací) se stalo, že se většina německých podnikatelů odmítla této výstavy zúčastnit. Češi ovšem dokázali, že jsou schopni takto velký podnik zrealizovat, financovat a dokonce z této soutěže vyjít s určitým profitem.
Hlavní zisk byl potom v oblasti symbolického kapitálu. Český národ si totiž uvědomil, že je podobné akce schopen, všichni viděli, co už umí vyrobit. Neméně důležitý byl také integrační moment, protože na výstavu přicházeli lidé z Moravy, ze Slovenska, z Vídně i ze zámoří a všichni byli pyšní na to, co dokázali. Nadto Praha ukázala, že je centrem českého živlu, což předtím nebylo pro moravské (brněnské) obyvatelstvo tak samozřejmé.

Do první světové války jakoby se se světovými výstavami roztrhl pytel. Někdy se konaly i dvě do roka. Čemu připisujete tuto inflaci?
JH: K této situaci došlo jednoznačně proto, že zde neexistovala instituce, která by zastřešovala a organizovala celé výstavní dění. Došlo to tak daleko, že v roce 1911 byly uspořádány čtyři světové výstavy: v Glasgow, Londýně, Římě a Turíně.
Již před první světovou válkou bylo v Paříži několik pokusů dát dohromady instituci, která by koordinovala tuto činnost a hlavně dohlédla na kvalitu a frekvenci světových výstav. Nedařilo se to až do roku 1928. Tehdy se do Paříže sjeli představitelé 43 států, kteří 22. listopadu podepsali mezinárodní konvenci, která začala platit od roku 1931. Zároveň vznikla zaštiťující instituce, BIE (Bureau of International Expositions, mezinárodní úřad pro výstavy), který má dodnes sídlo v Paříži.

Jak se na těchto výstavách před vznikem samostatného československého státu podíleli Češi?
MH: Svůj podíl na tom Češi jistě měli, jen nebyl tak mediálně prezentován, protože se vždy museli zařadit do pavilonů, které patřily buď Rakousku nebo Uhersku. Tyto země měly totiž od roku 1867 svoje vlastní pavilony. Ovšem například na světové pařížské výstavě v roce 1900 byl pavilon Bosny a Hercegoviny, který byl především vytvořen Alfonsem Muchou.
Také existovala možnost dostat se na výstavu prostřednictvím obchodních a živnostenských komor. Třeba pražská komora financovala české umělce, aby dodali některá díla pro pavilony nebo do plenéru. Takže především takzvaní pařížští Češi, jakoby například Ženíšek, Hynais apod., byli na pařížské výstavě také prezentováni. Například sochař Josef Václav Myslbek poslal do Paříže sochu klečícího biskupa Schwarzenberga. Ovšem protože dílo nebylo dostatečně prezentováno, nikdo v podstatě nevěděl, co to je a kdo to vytvořil.

Které výstavy se poprvé zúčastnilo samostatné Československo?
JH: Československo se potřebovalo po svém vzniku prezentovat. Mělo totiž velký exportní průmysl, který bylo potřeba předvést. První příležitost se naskytla už v roce 1922 v Rio de Janeiru, kde byla konána velká světová výstava a kde Československo přijalo účast. Velmi pozitivní roli sehrál doktor Ladislav Turnovský, který dělal na této i dalších výstavách, kterých jsme se během první republiky zúčastnili, generálního komisaře.

Překvapilo mne, že se Československo podílelo na výstavě v roce 1940, tedy v době, kdy ho již Hitler vymazal z mapy. Jak se to stalo?
MH: Jde o zajímavý fenomén, protože se na světové výstavě v New Yorku prezentoval stát, který už neexistoval. Stalo se to ale velice jednoduše: Světové výstavy se plánují velmi dlouho dopředu. V tomto případě existoval výstavní výbor už od roku 1936, odkdy se připravuje koncept výstavy, jsou přichystány finance.
Také to bylo umožněno osobní iniciativou statečných lidí, kteří tušili věci, které přijdou. Nicméně měli namysli, že by se měla udržet a být na očích státoprávní kontinuita našeho státu, a to třeba i takovouto chytrou formou. Takže ještě těsně před okupací Čech a Moravy převádějí peníze a oborníky do New Yorku.
Tento tým pak již nereaguje na výzvy okupantů, aby výstavu zlikvidovali a vrátili se domů. Naopak pavilon dokončí a vybaví – nakonec má dokonce velmi strategické místo vedle pavilonů USA a Sovětského svazu. I v takovýchto časech tak dosáhli nemožného a Československo žilo dál, byť v Americe. Velkou zásluhu na tom měl komisař výstavy Hugo Vavrečka.

JH: Zajímavé je, že německé říšské ministerstvo rozhodlo o tom, že bude na likvidaci tohoto pavilonu posláno do New Yorku 10.000 dolarů. Peníze byly skutečně převedeny, ale využity byly právě opačně, tedy na dostavbu pavilonu.
Jinak jsme se už v roce 1939 zúčastnili světové výstavy v San Franciscu. Pro velký úspěch pokračovala tato výstava ještě v roce 1940. Takže jsme se jako stát, který de iure neexistoval, prezentovali na dvou velkých výstavách.

I přes ztráty, které Evropě způsobila druhá světová válka, rozhodla se Belgie na popud svých průmyslových kruhů uspořádat světovou výstavu. Kvůli dozvukům korejské války ale muselo být její konání přesunuto z roku 1955 na rok 1958.
Odkud se vzal název Expo? Proč se tato výstava, když ještě trvala studená válka, stala takovou legendou?

JH: Název Expo bylo neoficiální pojmenování, které poprvé familiárně použili Pařížané v roce 1937 pro svou výstavu. Název se vžil a jako neoficiální žil svým životem desítky let. Až teprve v roce 2000 v Hannoveru bylo Expo přijato jako součást oficiálního názvu.
Na samotnou výstavu z roku 1958 mám ambivalentní názor. Je to vlastně obrovský úspěch socialistické propagandy. Realita u nás však byla docela jiná. Proto názory, že to byla Potěmkinova vesnice, jsou do jisté míry oprávněné.
Byli tady však vynikající odborníci, Jindřich Sutnar napsal vynikající scénář, byli tady vynikající umělci. Ti všichni pracovali na tom, aby to vyšlo. Nikdo tomu nevěřil, ale nakonec se stal zázrak a náš pavilonbyl vyhlášen jako nejlepší mezi všemi pavilony vůbec.

Jak to bylo s československou účastí na dalších výstavách do roku 1989?
JH: Osobně považuji ještě za větší úspěch světovou výstavu v Montrealu v roce 1967. Tehdy panovalo velké očekávání od naší expozice a my jsem ho dokázali naplnit. Lví podíl na tom měl generální komisař Miroslav Galuška. Tehdy jsme tam předvedli kinoautomat, polyvizi, diapolyekran a ohromili svět. Mnohahodinové fronty, které se točily kolem našeho pavilonu, mluví za vše.

Světové výstavy začaly jako přehlídky techniky, neboť je v polovině 19. století vyvolalo okouzlení z průmyslové revoluce. Avšak v dalším století se proměnily v expozice národních kultur. Zda se proto v dnešním globalizovaném světě nestanou jen folklórní záležitostí, prokáže budoucnost.

(redakčně kráceno)