Smetanova Libuše otevírala Národní divadlo i v roce 1983

Praha - Na budování Národního divadla se sbírkami podílely široké lidové vrstvy. Slavnostní položení základního kamene se 16. května 1868 stalo všenárodní politickou manifestací. Když pak v srpnu 1881 divadlo během dokončovacích prací vyhořelo, byla to celonárodní tragédie. Nicméně již za necelé tři roky se 18. listopadu 1883 opět otevřelo. Avšak 18. listopad se do historie Národního divadla zapsal ještě jednou. V roce 1983 se totiž „zlatá kaplička“ otvírala znovu. Tentokrát po téměř sedmileté rekonstrukci a dostavbě, díky níž získalo i Novou scénu.

Myšlenka vybudování důstojného českého kamenného divadla se rodila od podzimu 1844 na poradách vlastenců v Praze. V roce 1845 se z podnětu Františka Riegra a Josefa Kajetána Tyla obrátilo 140 pražských měšťanů na stavovský výbor s žádostí, aby jim propůjčil divadelní privilegium a prodal stavební místo. Teprve v dubnu 1851 vydal mezitím ustavený Sbor pro zřízení českého národního divadla v Praze první veřejné provolání k zahájení sbírek. O rok později byl z výnosu prvních sbírek zakoupen pozemek bývalé solnice o rozloze necelých 28 arů, který sice předurčil nádhernou polohu divadla na vltavském břehu proti panoramatu Hradčan, zároveň však svou stísněností a lichoběžníkovým tvarem vytvořil těžké podmínky pro autory budovy.

Národní divadlo pak bylo poprvé otevřeno 11. června 1881 na počest návštěvy korunního prince Rudolfa. Nicméně tato událost nebyla příliš slavnostní, protože divadlo stále ještě nebylo hotové. I tak se v něm odehrálo ještě dalších 11 představení a pak byla budova uzavřena pro dokončovací práce. Znovu otevřena měla být 11. září 1881. K tomu bohužel nedošlo, protože z dosud neznámých příčin divadlo 12. srpna 1881 zachvátil požár, který zničil měděnou kupoli, hlediště i jeviště divadla. Požár byl pochopen jako celonárodní katastrofa a vyvolal obrovské odhodlání pro nové sbírky: za 47 dní tak lidé vybrali milion zlatých.

Původní budovu ve stylu novorenesance navrhl architekt Josef Zítek, ten se však pro rozpory se Sborem pro zřízení českého národního divadla, které řídilo stavbu budovy, odmítl na přestavbě podílet a do divadla už nikdy nevkročil. Dokončení budovy svěřil sbor do rukou jeho žáka Josefa Schulze. Ten spojil budovu Národního divadla s Prozatímním divadlem a takzvaným Schulzovým domem a zároveň pozměnil prostorové dispozice hlediště, aby zlepšil viditelnost. S citem také respektoval Zítkovu architekturu a podařilo se mu spojit tři budovy různých autorů do stylové jednoty.

Právě 18. listopadu 1883 se v Národním divadle slavnostně zvedla opona - tentokrát od Vojtěcha Hynaise, neboť ta od Františka Ženíška při požáru shořela - a na jevišti zazněly slavnostní tóny opery Libuše, kterou Bedřich Smetana právě pro otevření „zlaté kapličky“ zkomponoval.

Divadlo pak sloužilo bez větších přestaveb téměř sto let. Až 1. dubna 1977 bylo představením Jiráskovy Lucerny kvůli rozsáhlé rekonstrukci spojené s dostavbou okolí divadla na více než šest let uzavřeno. Rekonstrukce historické budovy byla provedena pod vedením architekta Zdeňka Vávry. Dostavba byla řešena v návaznosti na rekonstrukci historické budovy. V jejím sousedství byly naplánovány tři samostatné objekty: v nároží Ostrovní a Divadelní ulice provozní budova, při Národní třídě dům se společenským sálem a výstavními prostorami a mezi nimi spojovací křídlo s kavárnou a restaurací.

Václav Zítek jako Přemysl v opeře Libuše (Národní divadlo, 1983)
Václav Zítek jako Přemysl v opeře Libuše (Národní divadlo, 1983)

Na podkladu studie, vytvořené roku 1975 ateliérem vedeným Pavlem Kupkou, vznikl projekt. Nicméně na jaře 1981 tehdejší vedení státu rozhodlo o tom, že společenská budova bude přeměněna na malou divadelní scénu tzv. Novou scénu. Stalo se tak dle návrhu architekta Karla Pragera, který Novou scénu obložil zelenými mramorovými deskami a stěnou ze skleněných prvků. Na tomto řešení spolupracoval se sklářským výtvarníkem Stanislavem Libenským.

Sál moderního činoherního charakteru, chlouba socialistické výstavby se nesetkal s příznivým ohlasem u herců. Již krátce po dokončení se však Nová scéna, jejíž jeviště lze variabilně uspořádat i do kruhu (takzvané arény), stala terčem kritiky pro bezohlednost vůči historické budově i pro řadu provozních nedostatků - dodnes má své obdivovatele i odpůrce.

Ke 100. výročí otevření Národního divadla byla 18. listopadu 1983 historická budova opět představením Smetanovy Libuše předána veřejnosti. O den později zahájila Strakonickým dudákem od Josefa Kajetána Tyla provoz i Nová scéna. Dnes budovu využívá Laterna Magika, které nájemní smlouva končí v roce 2009. O jejím dalším využití se zatím spekuluje. A jednou z možností je, že se sem činohra vrátí.

Funkce ale hlavně vzhled Nové scény vyvolaly řadu negativních ohlasů, a to i proto, že vznikla ve stejné době, jako jedna z diskutabilních dominant socialistické architektury Prahy, Palác kultury.