„Žádná dobrá práce se nedá dělat pro všechny a všechno se nemůže líbit všem,“ říká historik umění Radek Horáček

Včera ještě ředitelem brněnského Domu umění, dnes vedoucím katedry výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, historik umění Radek Horáček. V úterý byl hostem Ley Surovcové v pořadu Před půlnocí z 2. ledna v brněnském televizním studiu.

Pane Horáčku, začnu trochu netradičně, v ruce mám dva anketní lístky. Jeden je z roku 2002 a druhý je z roku 2006. Oba jsou z předávání cen Jindřicha Chaloupeckého, na prvním je napsáno: „Zastřelit pana Chaloupeckého a doktora Horáčka, na to se nedá dívat,“ a na druhém: „Zastřelit doktora Horáčka, protože zlikvidoval Dům umění a zanesl ho, doslova, hnojem.“ Co na to říkáte, byl to ten důvod, proč jste,dobrovolně, opustil Dům umění.
Kdyby toto měl být důvod k odchodu, nebyl bych tam vydržel pět let, vždyť ten první anketní lístek je z roku 2002, kdy se nám podařilo dostat do Domu umění finále ceny Jindřicha Chaloupeckého, což je nejprestižnější podnik mladého českého umění. Je to spíše pro člověka upozornění na to, aby žil vždy v jakési harmonii kladů a záporů, protože když se tato rovnováha jakkoli poruší, je to vždy velmi podezřelé.

Nehraje v tom roli i kausa Rafani, ti co utopili obraz? Vás jsme v této souvislosti mohli vidět opravdu velmi rozhořčeného.
Je to velmi komplikované. Dobře víte, že já sám jsem velkým propagátorem současného umění a samotná pozice Domu umění je určena k tomu, abychom zprostředkovávali současné umění veřejnosti. Takže plně chápu projekt Rafanů, na druhé straně nám to způsobilo spoustu potíží (administrativa, policie, media..) a to nás pochopitelně odvádělo od závažnější práce-místo odborných textů si koresponduji s policií, Národní galerií apod.

Představte si, co byste na projekt Rafanů řekl jako nezávislý teoretik umění.
Vzhledem k tomu, že působím jako učitel současného výtvarného umění, dlouho jsem působil jako výtvarný publicista, tak jsem schopen akci Rafanů vidět v širším měřítku. Přijde mi, že je to v celku konsekventní výkon v rámci toho co dělali. A jsem schopen dokonce ocenit i to, že šli do rizika, uloupili obraz za dvacet tisíc a riskovali tím regulérní zápis do trestního rejstříku, nehledě na to, že tato kausa ještě není právně dořešena.

Takže to pro Vás nebyl jen prvoplánový výkřik?
Určitě ne. Naopak já oceňuji, že přímo na výstavě se skládá široké spektrum moderního výtvarného umění. Umělci pracující s multimédii,internetem, ale i sochaři a malíři a zároveň i lidé-autoři, kteří zasáhnou do nějakých sociálních vazeb, dokonce jsou schopni jít až k mezi kriminálního činu. A to je ta pravá krása umění, když se na těchto metaforách uměleckých skutků dozvídáme něco o sobě samých, o naší době. A právě díky umělcům získáváme tyto zhuštěné signály a pak s nimi nějakým způsobem můžeme pracovat.

Proč jste opustil tento mimořádně dobře rozjetý vlak, Dům umění?
Těší mě toto označení.Myslím si, že právě rozmanitost našich akcí, byť s různými výstřelky, dokazuje, že jsme naši práci dělali dobře. Včetně všech negativních ohlasů, protože žádná dobrá práce se nedá dělat pro všechny a zákonitě se všechno nemůže líbit všem. Mým hlavním důvodem byla, jak jsem předeslal, nerovnováha kladů a záporů, člověk byl omezován různorodostí svého úřadu, administrativou, nesmyslnou legislativou. A do jisté míry se završil dialog, který jsem vedl mezi Domem umění a Pedagogickou fakultou, kde jsem na poloviční úvazek vyučoval, a tím se mi podařilo studenty moderního umění dostat přímo do Domu umění, což neslo velké oživení a příliv nových návštěvníků. Bývalo běžné, aby se vernisáží účastnilo 500-600 návštěvníků. Ovšem toto všechno bylo vykoupeno obrovský stresem a pět let je dlouhá doba.

Teď jsme mluvili o negativech. Ale za co jste opravdu rád? Co se Vám podařilo v Domě umění za oněch uplynulých pět let?
Když to vezmu od konce, tak se nám podařilo prosadit dlouhodobý záměr rekonstruovat Dům umění. Takže během roku 2007 bude Dům umění uzavřen a začne první etapa rekonstrukce. Připomeňme, že Dům umění v Brně stojí od roku 1910, původně secesní dům, později funkcionalisticky přestaven architektem Bohuslavem Fuchsem. Pak je to velká řada, podle mě, velmi závažných výstav, ať už geometrické obrazce a písmena Davida Chatrného, které používaly veškeré interiéry Domu umění, nebo výstava Vladimíra Kokolji, který měsíc v Domě umění bydlel, a diváci tak mohli vidět nejen obrazy, ale i živého umělce. A pak se podařila akce Privátní pohled, já sám ji považuji za zásadní, kdy jsme, přestože jsme veřejnoprávní instituce, poskytli návštěvníkům pohled do sbírek soukromých galeristů, lidí, kteří umění opravdu milují a zároveň kupují a vystavují. Vystavili jsme pak řadu soukromých sbírek a rozjeli velmi zajímavý cyklus, který umožnil lidem nahlížet na umění nejenom akademickým okem, ale jakoby pohledem z venku, z pohledu milovníků umění, sběratelů.

Ohlasy na toto umění jsou určitě různé, jsou nějaké, které Vás příjemně překvapily?
Hlídání dramaturgie v takto velké výstavní instituci je nelehký úkol. A mě těší, že jsme, co se stran odborné akademické kritiky týče, vždy obstáli. A v kontextu se nám zvyšovala návštěvnost. A třeba co se týče ceny Jindřicha Chaloupeckého, kdy jde opravdu o to nejčerstvější, nejmladší umění, někdy velmi těžko uchopitelného uměleckého projevu, mohl divák pomocí anketních lístků jednou větou doporučit porotě svého favorita a je pravdou, že některé ohlasy na skutečně těžce pojímatelné prostorové umění Dominika Langa byly více než zajímavé.

Letos bylo mnoho negativních ohlasů na cenu Jindřicha Chaloupeckého, protože byla koncipována hlavně na konceptuální umění (žádna malba, kresba). Myslím si, že diváci přestávají toto umění chápat, jak si to vysvětlujete?
Jde o vícero okolností. Cenu Jindřicha Chaloupeckého považuji za významnou záležitost, neboť i když jde o to nejmladší umění, jeho kvalita je zaručována sedmičlennou mezinárodní odbornou porotou, která vybírá šestici nejlepších z téměř čtyřiceti uchazečů.

Čímž se nám naskýtá výběr toho opravdu nejmladšího, ale odborně garantovaného. To jsou všechno věci, které už dávno v minulosti byly, když někdo mladý přijde s něčím novým, neotřelým, laická společnost tápe, neví, jak s tím naložit, ale za to erudovaná část publika je už schopna kvality moderního díla vidět. Zároveň tak jde o jakousi výchovu našeho publika.

Ano, ale co si má pomyslet divák laik, který uvidí vítězku ceny Jindřicha Chaloupeckého, Barboru Klímovou, a řekne si: „Aha, tamhle leží, tamhle spí na stromě a, co to má vlastně znamenat?“
Tento vlastní tělový projev je vlastně velmi stará věc, vznikající už v sedmdesátých letech. Přesto se na to stále díváme, jako na jakýsi výstřelek. A Barbora Klímová se snažila zjistit reakci na repliku těchto akcí ze sedmdesátých let a zjistila, bohužel, že oproti reakcím původního publika-pobouření,zděšení,zavržení- je dnešní publikum mnohem otrlejší. A většina diváků, kolemjdoucích, na její vlastní tělesné kreace vůbec nereagovala. Na vině se určitě podílí televize, která neustále bombarduje diváky všemožnými hrůzami ze všech koutů světa, a člověk pak není připraven vstřebat toto jemné umělecké zasáhnutí do běžnosti dne.

Ode dneška jste vedoucím katedry výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity. Jde o malý návrat, protože jste tam současné umění vyučoval, co se pro vás změní?
Doufám, že se zbavím onoho stresujícího prostředí (maily, schůzky, personál, administrativa….) a budu se moci věnovat výuce a aktuální výtvarné publicistice.

Bude vaše nové působiště v něčem podobné tomu předchozímu?
To hlavní je spojující. Dům umění má za úkol seznamovat lidi s tím nejnovějším, s tím divným uměním, pokud možno co nejpřístupnější cestou. A to je i úkol výtvarné pedagogiky, která vychovává nové, mladé lidi a reflektuje moderní dění. Výtvarní pedagogové jsou ti, kteří lidem zprostředkují něco, čemu třeba i zatím málokdo rozumí, a snaží se zapálit touhu a zájem o umění.

Já sama jsem navštěvovala vaše hodiny současného umění a nikdy mi nepřišlo, že by jste postupoval podle klasických osnov. Podle čeho si vybíráte témata a zaměření?
Klíčovým momentem je dát studentům podmět zajímavou formou, který je nasměruje na nejdůležitější věci, co se ve světě umění odvíjí, aby si pak věci, které se toho konkrétního tématu týkají, hledali sami, protože přeci jen na krátké přednášce se nedá říci mnoho.Dodnes nezapomenu na kurz akční tvorby na zámku v Miroslavi, kde jsme měli absolutně volnou ruku na předvádění různých performancí, tenkrát, viděno z venku (novináři), jsme byli označováni za choromyslné. Co to mělo za smysl?
Vybavuji si skupinu dvaceti žen chodících v kruhu v trávě až do doby, kdy ten kruh skutečně vyšlapou. A ono jde právě o tento proces, který studentům bezprostředně nabídneme, a nemusíme jim pak kázat v uzavřených učebnách a samo zažití těchto performancí pak aktivizuje v studentech jejich vlastní tvořivost.

Kam by se měl ubírat Dům umění?
Není důležité, aby udržoval poměrně širokou dramaturgii, kterou jsem tam zavedl, nebo zavedl nějaký užší směr. Mnohem důležitější je, aby udržoval komunikaci s veřejností a aby lidé, kteří tam přijdou, cítili, že je o ně postaráno, že se na ně myslí. A jestliže se zdaří rekonstrukce, tak budeme mít špičkovou evropskou instituci, protože prostory Domu umění jsou fenomenální.

Která kulturní záležitost Vás naštvala nebo naopak potěšila?.
Dominantní věcí je pro mne ocenění Dalibora Chatrného státní cenou ministerstva kultury na základě mého doporučení. A že řada našich umělců má úspěchy v zahraničí. Tím bych zároveň pobídl domácí novináře, aby trochu více tyto úspěchy sledovali. Protože například Zdeněk Sýkora, Pavel Hájek, Jan Vančuška a celá řada dalších vystavuje úspěšně ve světě.
(redakčně kráceno)

video: Rozhovor ve videoarchivu