V Praze se konalo zasedání Asociace evropských senátů. Hlavním tématem zasedání byla aktuální evropská politika a především se mluvilo o úplném otevření vnitřních hranic EU pro nové členské státy Unie. Na dvoudenní setkání přijel do Prahy také místopředseda španělského senátu Juan José Lucas.
„Nesmíme stavět zdi, ale mosty,“ říká o přistěhovalecké politice španělský senátor Juan José Lucas
Pane místopředsedo, od kdy existuje druhá komora, tedy senát, v dějinách španělského parlamentarismu?
Moderní parlamentarismus má ve Španělsku své počátky v roce 1812, kdy byla přijata první španělská ústava. Od té doby jich bylo – myslím těch ústav – mnoho. Ale jen dvě z nich nepočítaly se senátem. Právě ta první z roku 1812 a pak ústava z roku 1931.
To znamená, že za republiky Španělsko senát nemělo?
Nemělo senát. Dokonce tehdejší prezident republiky Alcalá Zamora napsal – už za občanské války - kdyby bylo mělo Španělsko senát, mohla být zachráněna republika, mohlo být Španělsko uchráněno fašismu. Ano, je historická pravda, že jen dvě ústavy, zrovna ty, jejichž platnost vydržela nejméně, ústavy z roku 1812 a 1931, byly jediné, které neustavily senát. V moderních parlamentních systémech je senát prvkem stability a síly demokratického zřízení. Moderní systémy demokratické legislativy se senátem většinou počítají. Jednak jako s pojistkou pro přijímání zákonů, jednak slouží senát v některých zemích jako zastupitelstvo regionů.
A za frankismu?
Nebyla skutečná demokracie, proto nebyl ani skutečný senát. Byla jedna komora, takzvaná národní rada Hnutí. S velkým H. Ta rada zasedala ironií osudu v místnostech senátu. Ale byla na hony vzdálena jakékoli představě té či oné komory demokratického parlamentu.
Dvoukomorový systém nikdy ve Španělsku nevyvolával polemiku? Nikdo nikdy nepochyboval o užitečnosti senátu, nikdo neříkal, že senát je drahý přepych?
Ovšemže ano. Bylo takové období. Po pádu Frankova režimu. A skutečně se argumentovalo tím, že senát zatěžuje rozpočet. A že zdvojuje legislativní činnost. Že v něm vládne stejný poměr sil, jako v Kongresu, tedy v poslanecké sněmovně. Ale tahle polemika, která proběhla v ústavodárném období, po nastolení demokracie, vedla k tomu, že většina politického spektra, většina stran si vzpomněla na špatnou zkušenost toho jednatřicátého roku, kdy parlament neměl senát a republika byla slabá. Zakotvili jsme tedy v ústavě dvoukomorový systém. Existence senátu dává možnost přezkoumat dvakrát každý návrh zákona. A krom toho ve Španělsku je důležité, že senát je sněmovnou regionů. Občané jsou přímo zastoupeni svými poslanci v Kongresu, v poslanecké sněmovně. Ale v senátu jsou zastoupeny také národnosti a regiony.
Délka mandátu senátora je stejná jako u poslance?
Je stejná. Ale tohle je třeba změnit. Volební období je u obou komor čtyřleté. Specifické je u senátu to, že za každý okres se volí pevné číslo senátorů - čtyři. A další specialita španělského senátu je v tom, že z celkového počtu 259 senátorů jich 51 volí regionální poslanecké sněmovny. Nevolí je přímo voliči jako všechny ostatní.
Kdo má nyní ve španělském senátu většinu?
Lidová strana, tedy opozice. Ale předsednictví, které jsem jako představitel té lidovecké většiny zastával já, už nyní připadá socialistickému senátoru, protože nacionalistické menšiny – především Katalánci a Baskové - se spojily s vládnoucími socialisty a přehlasovali lidovou stranu, přesto, že má v senátu většinu.
Promiňte mi krátký exkurz do historie a teorie a pojďme nyní k aktuálním politickým otázkám. Jakou pozici zaujímá senátní většina k otázce evropské integrace? Má se postupovat rychleji k evropskému sjednocení nebo se už naopak má brzdit? A vedle toho, má se už rozšiřování Evropské unie zastavit nebo má pokračovat?
Zástupci lidové strany, tedy zástupci opozice, požadují, aby se španělská zahraniční politika utvářela konsensuálně, a evropská politika je, aspoň podle mínění mé strany, stále ještě zahraniční politika. Tedy v evropské politice by měla všem rozhodnutím národní vlády předcházet domluva velkých stran. Předešlo by se tak výkyvům ve španělských stanoviscích Španělska, podle toho, kdo by zrovna v zemi vládl.
Většina v obou parlamentních komorách je shodou okolností toho názoru, že Evropa jednadvacátého století by měla být otevřená. Ovšem měla by se v rámci Evropské unie přísně dodržovat práva a povinnosti, k nimž se zavázaly všechny členské země. Přistoupení Španělska k Evropské unii přineslo Španělům velký prospěch. Právě tak jako další rozšíření Evropy. Chceme tedy budoucnost vidět ze zorného úhlu solidarity, vzájemné prospěšnosti ale i nezávislého rozhodování o domácích záležitostech.
Pro Španěly, kteří velkou většinou přijali evropskou ústavu v referendu, musel být obrovským zklamáním fakt, že Francouzi a Nizozemci ji odmítli a tím zablokovali.
To skutečně bylo zklamání.
Jak tedy teď vyzbrojit unii pro budoucnost?
Já jsem přesvědčen, že jednání, která jistě budou v příštích letech probíhat, povedou k tomu, že se to téma znovu otevře. Vždyť došlo jen k jakémusi momentálnímu zablokování. Cestu k naplnění evropského snu je prostě třeba najít.
A problém Turecka?
Turecko to je velký problém. Debata o něm je v běhu. Evropská unie požadovala od Turecka značné změny v legislativě, protože je třeba přizpůsobit turecký politický systém evropským demokratickým normám, které jsou běžné v členských zemích Unie. Odvažuji se říci, že v příštích letech bude tento požadavek na půdě Unie zaznívat stále energičtěji. Turecko bude muset své zákony přizpůsobit aspoň natolik, aby bylo schopné se zvolna přibližovat budoucí Evropě. Neboť ani Evropa nezůstane stát na místě.
A nakonec jeden problém, který teď zaměstnává celou Evropu. Je to přistěhovalectví, imigrace, ale ještě konkrétněji politika pracovního trhu. Ve Španělsku je už dnes hodně Rumunů a Latinoameričanů, mnoho lidí přichází z nových členských zemí Evropské unie a v blízké budoucnosti k nim přibudou lidé z dalších nových členských zemí. Ve Velké Británii už začínají váhat, zda mají ponechat pracovní trh otevřený. Jak tomu bude ve Španělsku. Jaká politika převládne?
Přistěhovalecká politika musí být založena na velkorysosti. Samozřejmě také na určitých zárukách. Ty ovšem nesmějí být úzkoprsé. Správná imigrační politika nemůže být úzkoprsá. Na druhé straně je pravda, že hostitelské země musejí mít právo na to, připustit imigraci jen pokud je v rámci legality. Není možné trpět mafie, pašování lidí, obchod s lidmi. Z Afriky je nejblíže do Španělska, máme s tím vším tedy velkou zkušenost. Ovšem nejde jen o Afričany. Do Španělska opravdu přišlo hodně Rumunů a lidí z dalších východních zemí. Na lavinový charakter přistěhovalectví se díváme s obavami. Proto trváme na tom, aby se imigrace udržela v legálním rámci. Ovšem podtrhuji, že hlavním rysem přistěhovalecké politiky musí být velkorysost. Stavět hráze proti imigraci je nesmyslné. Zdi nebo dráty odhodlaného člověka nezastaví. Rozhodně ne, když v emigraci vidí své poslední východisko. Co to tedy chce? Nestavět zdi, ale mosty. Chce to vymyslet způsob řešení problému emigrace tam, kde se rodí. Odhalit a odstranit kořeny emigrace. Chce to jednat s vládami těch zemí, odkud lidé utíkají. A jednat by měla Evropská unie jako celek, protože ti běženci nemíří do Španělska, ale do bohaté Evropy. Nelze se vyhnout určité solidaritě bohatších s chudými. Podporovat v chudých zemích zaměstnanost a ukázat tamním lidem jiná východiska než útěk. Španělsko se na migraci dívá jako na akutní problém. Přes všechny své problémy s terorismem považuje imigraci za svůj nejvážnější problém.
Děkuji vám za odpovědi na všechny mé otázky.
(Připravil Zdeněk Velíšek)