„Sebe bych do filmu nikdy neobsadil,“ říká režisér a herec Jiří Strach

Před více jak týdnem Česká televize odvysílala poslední díl třídílné mysteriózní detektivky Ďáblova lest. Netradiční a tajuplný příběh přilákal k obrazovkám neobvyklé množství diváků a vzbudil vesměs velice pozitivní reakce. Režisérem tohoto televizního filmu byl pětatřicetiletý Jiří Strach. Toho diváci dříve vnímali především jako herce, ovšem dnes má za sebou již řadu režijních úspěchů. Určitě mezi ně patří pohádka Anděl páně nebo televizní filmy Operace Silver A a Brainstorm. O úspěchu, dalších plánech i nešvarech českého filmu hovořil režisér a herec Jiří Strach v pořadu Před půlnocí z 9. března. Přivítal ho a ptal se moderátor Aleš Cibulka.

Spíte na vavřínech?
Nemám důvod. Ďáblova lest měla poměrně hezkou sledovanost a v číslech ukazující diváckou spokojenost vychází docela dobře. Nicméně nepatřím mezi lidi, kteří se ukájejí vlastní dokonalostí.

To je přeci režisérův sen natočit třídílnou inscenaci, která má úžasnou sledovanost (1,5 milionu diváků). Většině se to líbilo a i neoblomní kritici chválili Ďáblovu lest?
Jsem za to rád. Režisérův život je však trošku složitější. Po jednom úspěchu se člověk nemůže domnívat, že je mistr světa a že dosáhl jakési hvězdnosti. Tak to určitě není. Všechny další filmy, které točím, jsou výzva a oříšek a musí dopadnout minimálně stejně dobře jako film předchozí. Proto mám už teď trochu staženou „prdýlku“ z toho, co mě čeká. Bojím se neúspěchu, bojím se kritiky, bojím se vlastní prohry.

Nepříjemná kritika samozřejmě přichází na internetu v různých chatech a diskuzích, protože anonymita je pro spoustu lidí velmi lákavá. Vím, že jste takový „sebevrah“, že si to všechno čtete a probíráte se tím? Je to normální?
Normální to asi úplně není. Ovšem když člověk odfiltruje tu anonymitu, která je někdy urážející a hrubá, a ponechá si zdravé názory, je to nesmírně poučné čtení. Nepotřebuji být jenom chválen, ale potřebuji se nějak posouvat.
V tomto směru je mi takovým sebereflektivním zrcadlem server CSFD (Česko-Slovenská filmová databáze). Když se tam začnou nějaké výtky objevovat příliš často, začínám se zamýšlet nad tím, jestli nemají pravdu a jestli jsem se v odhadu divákovy nálady a přijetí nezmýlil.

Když jste se probíral reakcemi na Ďáblovu lest, našel jste v nich něco, kdy jste si řekl, že se vám to opravdu nepodařilo?
Asi bych nešel nic přestřihávat. Často se ale objevují výtky ke konci - ne zcela všichni diváci přijali tu nadsázku a humor. V druhé polovině třetího dílu, kdy už je znám vrah, se to totiž trochu žánrově překlápí ze seriózní detektivky v lehkou komedii, nadsázku. Ve třetím dílu jsem jako režisér divákům řekl, že si z nich i ze žánru dělám legraci. Leckdo to nezkousl, někdo se tím možná cítil i osobně dotčen.
V tom je půvab velkých amerických studií, která si dělají zkušební projekce. Vezmou si vzorek třeba pěti set lidí, film jim pustí a pak chtějí, aby jim upřímně řekli, co si o tom myslí.

V Čechách si nelze pozvat dvacet třicet přátel, pustit jim film a zeptat se jich, jestli je tam nějaká chyba?
To jsem udělal v případě Anděla páně při rozhodování, jestli má nebo nemá jít do kin. Tehdy jsem si pozval skupinu kamarádů, ale zároveň velmi přísných kritiků, kteří mi vlastně odhlasovali, jestli mám film pustit do kin. Výsledek znáte.
Při televizní práci to jde trochu hůř. Zaprvé to tady není zvykem. Zadruhé to vyrábíme v mnohem větším tempu než běžný celovečerní distribuční film. Srovnání je jednoduché: Jestliže se průměrný český film natáčí čtyřicet natáčecích dní, u televizní práce je natáčecích dní zhruba polovina.

Je možné, že z Ďáblovy lsti vznikne celovečerní film? Co je vůbec pro režiséra víc - televizní inscenace, kterou vidí 1,5 milionu diváků, nebo klasický film, který však takové návštěvnosti v kinech dosáhne jen stěží?
Nenazývejme to televizní inscenací. Inscenace je vnímána jako tvar, který je točen v televizním studiu na více kamer. Tímto způsobem jsou natáčeny například některé seriály na komerčních stanicích.
My se snažíme přiblížit co nejvíce k filmu, takže tomu vzletně říkáme televizní film. Výhoda je, že to točíme jednou kamerou. Máme tam takovou předsádku, na kterou nasazujeme 35milimetrové objektivy, čímž vzniká jakási hloubka ostrosti. Sem tam použijeme kamerovou jízdu. Tím se to snažíme přibližovat estetice, na kterou je divák zvyklý z kina.
Jinak Ďáblova lest už nemá šanci stát se distribučním filmem, i kdyby se přestřihala, zkrátila. Zkrátka 1,5 milionu televizních diváků je nějaké číslo. A ti by do kin určitě nepřišli.

Televizní film je tak pohřben; nemá šanci dostat se na filmová plátna…
Ano, je to v jistém slova smyslu jeho pohřeb. Respektive film se založí do archivu, pakliže se povedl má za dva za tři roky reprízu (u detektivky to trvá déle, než diváci zapomenou, kdo byl vrah). Je to smutný osud televizních filmů - jednou se zahrají, vidí je hodně lidí, ale tím to hasne.

Větší radost byste tedy měl z filmu, který by šel do biografů? Vidělo by ho sice 650.000 diváků, ale byl by to film v kině?
Stále máme tendenci vnímat kino jako něco hvězdného, jako něco, co je víc než televize. A je to pravda. Když se nějaký tvůrce rozhodne dělat celovečerní film, je to se vší parádou - premiérami, rozhovory a titulními stranami v časopisech atd.
Zastávám názor, že do kina se má chodit jako do kostela, s pokorou. Plátno je pro filmaře cosi magického, je to nejvíc, co může být. Zatím jsem velmi opatrný ve volbě látek pro kino. Jsem velmi přísný v tom, co bych sám za sebe do kina pustil a co už ne. Teď se přede mnou rýsují věci, kterými bych filmové plátno možná neušpinil.

Ví se ve skutečnosti, co bylo na listech vyříznutých z Ďáblovy bible?
V průběhu historie bylo z Ďáblovy bible vyříznuto osm stran. U šesti z nich historikové například díky kontextu předcházejících a následujících stránek vědí, co na nich bylo. U zbylých dvou netuší a asi se to už nikdy nedozví. Důvod, proč byly vyříznuty, mi však zůstává utajen. Možná kdybychom se zeptali odborníků, řekli by nám to. Pro Ďáblovu lest a její příběh pravý důvod nehrál moc roli - upravili jsme si ho k obrazu našemu.

Při závěru tohoto televizního filmu mi přišlo, že si připravujete půdu pro pokračování?
To ani ne. Spíše šlo o to, že když jsme do filmu vytáhli ten list z historické ztracenosti, potřebovali jsme ho do historické ztracenosti zase vrátit. Nenechat ho zde na tomto světě. Scenárista Arnošt Vašíček přišel podle mě s velmi vtipným závěrem, ale nějaká příprava na pokračování to nebyla.
Pochopitelně tady máme připravenou vyšetřovací trojici - Jiří Dvořák, Ivan Trojan, Anna Geislerová. Té bychom mohli přisoudit nějaký nový příběh, dát je někam jinam a pokračovat s nimi v jiné detektivce. To ale záleží na České televizi a dramaturgii, bude-li chtít.

Jak to chodí? Je týden po odvysílání. Zavolal si vás někdo na kobereček a řekl, že to vypadalo dobře, takže bude pokračování?
Strategie dramaturgie je delší než v horizontu týdne. Nicméně nechci jakkoliv napovídat místní dramaturgii, co má nebo nemá dělat, jaké scénáře přijímat do výroby… Možná to je i trochu o divácích, jestli budou pokračování chtít, jestli si o něj napíšou. Na to jsem jen malý pán.

Režisérům bývají často vyčítány „partičky“, které si neustále obsazují do svých filmů. Třeba když točí Jiří Strach, je jasné, že tam bude Ivan Trojan, Jiří Dvořák atd., atd. Jak to vnímáte?
To je strašně těžká otázka. Netvrdil bych, že dělám jen s Trojanem a Dvořákem. Obsadil jsem také Jiřinu Jiráskovou, Jiřinu Bohdalovou, Josefa Somra, velmi rád pracuji s Viktorem Preissem nebo Radkem Brzobohatým. Nicméně s Ivanem a Jirkou, Terezou Voříškovou, Vojtou Dykem, Aničkou Geislerovou, Táňou Vilhelmovou se mi pracuje velmi dobře, protože jejich herectví dokáže velmi přesně prezentovat moji režisérskou duši. Jsou těmi nejlepšími možnými interprety mé režijní vize.

Jak vnímáte novou hereckou generaci okolo Vojty Dyka a jeho ročníku z DAMU? Jak se vám s nimi pracuje?
Byl bych velmi optimistický, co se týče mladé generace. Vojtu Dyka jsem obsadil už podruhé nebo potřetí a hodlám ho obsazovat i nadále. V této generaci jsou velmi zajímaví herci - Terezka Voříšková, mladý Prachař… Všechno jsou to herci, kteří mají velký potenciál, a jednou přeberou to žezlo po „Trojanech“, až je odpálí do důchodu. 

Tyto své de facto vrstevníky režírujete, říkáte jim svoje výtky. Potom je na place najednou Jiřina Jirásková nebo Jiřina Bohdalová. Jaké to je, když tyto dámy přijdou a neudělají to podle vašich představ? Máte vůbec odvahu říci jim nějakou výtku?
Takovou odvahu člověk mít musí, bez ní to nejde. Samozřejmě volím třeba jiný slovník - diplomatičtější, pokornější. Ivanovi Trojanovi nebo Jirkovi Dvořákovi můžu říct: „Hele vole, už to tam prdni pořádně.“ To se paní Jiráskové říká špatně.
Mám ale pocit, že všichni tito bardi čekají na určitou přísnost. Oni hráli v životě všechno a i oni potřebují mít nad sebou dozor, zpětnou vazbu. Potřebují říci: „Mistře, ano, príma, ale pojďme to zkusit trochu jinak, jak jste to ještě v žádném filmu nezahrál.“ To je pak i pro sedmdesátileté herce nesmírný drive: Jo, tak on to ode mne ještě neviděl, tak to já mladíkovi předvedu, že to umím zahrát. Takže takto se je snažím motivovat k maximu.
Nejhorší je, když právě takového mistra necháte usnout na vavřínech a po každé první klapce říkáte, že je to skvělé a netřeba to opakovat. Opakovat je občas potřeba.

Kdybych srovnával vaší hereckou a režisérskou filmografii, jako herec jste toho natočil asi mnohem víc?
Jistě. Hrál jsem ale už jako dítě. Vlastně jen dvě větší role přišly v dospělém věku, obě byly od Karla Smyczka. První byl Láďa Bajza v Bylo nás pět a druhý byl Lotrando v Lotrandovi a Zubejdě. Přiznám se, že po těchto rolích jsem příliš netoužil, protože tehdy už jsem studoval režii a směřoval úplně někam jinam.
Možná ale že právě tato herecká „netouha“, „bezambicióznost“ do mého neherectví přinesla jistý rozměr svobody, uvolnění - bylo mi jedno, jestli mě pak někdo obsadí nebo neobsadí. S touto lehkostí a bohorovností jsem šel před kameru. Možná je to na filmu vidět a přineslo to nějaké plus. Neumím to posoudit. Jinak musím dodat jednu věc: Sám sebe bych do filmu nikdy neobsadil.

Nicméně jste stále obsazován. Jste snadno režírovatelný? Neříkáte si, že byste to udělal jinak?
To si možná říkám, ale právě proto, že jsem režisér, snažím se splňovat všechno, co mi režisér řekne a nařídí. Otázka je, nakolik kvalitně herecky jsem to schopný naplnit oproti talentovaným Trojanům a Liškům a mnoha jiným. I to jsou mimochodem důvody, proč před kameru dnes tolik nelezu.

Chystáte se natočit zase nějakou pohádku?
Chystám pohádku Dlouhý, Široký a Bystrozraký podle scénáře Marka Epsteina. Scénář je v současnosti už v poměrně zdařilé verzi. Pokud producent Přemek Pražský seskládá kýžených 80 milionů, budeme napřesrok točit.

Je z poslední doby nějaký film, u kterého vám skutečně „spadla brada“?
Když jsem střihal Ďáblovu lest, moje žena přišla s DVD Skrytá identita. Film jsem zhlédnul do konce přikován do křesla. Pak jsem své ženě řekl, že do střižny už ani nepůjdu, protože to po tak fascinující nádheře za mnoho milionů dolarů nemá smysl. Srovnání s Hollywoodem člověku občas bere chuť a sílu, protože toho nikdy nedosáhneme, nemáme šanci, a to ve všech směrech.

Kde je problém? Máme méně talentů? Peněz?
Trochu to souvisí s penězi. Trošku to souvisí i s tím, když si srovnáte titulky českého a amerického filmu. U amerického filmu se na celé jeho tvorbě podílí mnohem více lidí. A je jasné, že když se obklopíte více a více talenty, vzniká lepší film.
U nás v Evropě zase máme úhybný manévr směrem k artu (umění), k evropským filmům, kterými se snažíme prosadit na nezávislých festivalech. Mnoho takových cest je pravdivých, upřímných a pěkných, ale spoustu z nich považuji za pozérské. Osobně mám rád jiný druh filmu - filmy žánrové a velké příběhy.

Je tedy nedostatek scenáristů?
Snažím se obklopovat lidmi, kteří prostě psát umí. Je to třeba Lucka Konášová, Marek Epstein. Teď chystáme s Tomášem Končínským scénář k druhému dílu prezidentských milostí (druhý po Václavovi). Takže scénáři to až tak není. Možná je chyba i v nás režisérech, že se bojíme jít do velkého filmu. Chyba je i v producentech, kteří se možná bojí svěřit nám víc peněz. Celý ten systém je takový nějaký český.

Mluvil jste o tom, že čekáte na materiál, který chcete převést na filmové plátno…
Už ho mám. Je to román Miloše Urbana Sedmikostelí, na který jsme s Honzou Matlachem koupili práva na zfilmování. Teď ho přepisuje scenárista Zdeno Kubina, je u druhé nebo třetí verze a rýsuje se to velmi zdařile. Problém je, že „gotickému“ Urbanovi je málo věřeno, producenti do toho nechtějí jít. A to bohužel včetně České televize, která se bojí, že je to příliš umělecké a nesrozumitelné.

Takže ani vaše jméno není záruka?
Zdaleka ne. Moje jméno není skutečně tak hodnotnou zárukou. Nejmenuji se Honza Svěrák.

Pak by to bylo jednodušší?
Asi ano. Je to ale tím, že Honza na filmovém plátně už mnohokrát dokázal, že to umí skvěle. Zkrátka každý musíme vědět, ve kterém patře se nacházíme. Já jsem v prvním mezaninu a Honza vyjel výtahem někam do patnáctého patra.

Kdo bydlí úplně nahoře?
Ti, kteří už netočí. Ti, kteří už točí v nebi. Z těch českých tam pro mě určitě patří Jaromil Jireš, Karel Kachyňa, a kdybych nezmínil Františka Vláčila, ukřivdil bych mu.

Co budete dělat až dnes skončíme?
Pojedu domů za svou ženou Magdalenou. Slibovala mi hovězí polévku s nudlemi. Většinou jím takto pozdě, protože přes den nemám čas. Jsou pověry, že člověk by neměl po šesté večer jíst, protože přibírá. Jsem živoucím důkazem, že to není pravda.

Sleduje vás vlastně teď vaše žena?
Myslím, že ano. Je mým kritikem a řekne, že tohle jsem neměl říkat a že jsem o ní neměl mluvit, protože nemá ráda, když se o ní veřejně někde zmiňuji. Takže mě možná doma čeká takový lehký výprask.

(redakčně kráceno)