„Pro ženy píšu strašně ráda,“ říká Barbara Nesvadbová

Romány pro ženy? Nebo spíše příběhy, které čtou převážně ženy? Jak by se měl správně nazvat ten druh literatury, který mnohdy trefně a s vtipem pojednává o tom, co většina žen prožívá v partnerských vztazích? A proč ženy tuto literaturu vyhledávají? Nejen o tom hovořila spisovatelka Barbara Nesvadbová v pořadu Před půlnocí z 10. června. Ve středečním vydání se v ostravském studiu tradičně ptala moderátorka Šárka Bednářová.

Jak to tedy je s literaturou pro ženy? Čtou ji skutečně převážně ženy, nebo i třeba tajně muži?
Strašně nerada kastuji, že je něco jen pro ženy a něco jen pro muže. Ale primárně asi čte i kupuje moje knížky o hodně více žen než mužů. Neznám moc mužů, kteří se plíží do knihkupectví pro moji knížku, byť jich pár potkávám.
Jinak je to asi jako u časopisů. Máte danou cílovou skupinu a časopisy pak migrují do ostatních skupin. Někdo si to s chutí přečte třeba proto, aby se o dané cílové skupině něco naučil, dozvěděl něco nového.
Sama se ale vůbec nebráním pojmenování ženská literatura. Naopak. Pro ženy píšu strašně ráda. Mám ženy ráda. Ráda se jimi obklopuji, ráda si s nimi povídám, poslouchám jejich příběhy. Označení „ženská literatura“ má přitom v češtině takový pejorativní nádech, stejně jako feminismus. Nevím proč zrovna ženská literatura má přívlastek „blbá“.

A co mužská literatura? Existuje literatura jen pro muže? Nežijí i oni ve stereotypech, v motivech, které se stále opakují?
Jako rybaření a automobily…? Myslím, že skoro výhradně mužská literatura je sci-fi, jak jsem to pozorovala v dětství u tatínka a jak dnes mohu pozorovat různé scifisty. Dokonce jsem se dnes ráno zamýšlela, jestli v Čechách existuje sci-fi autorka. Kromě Karol Biedermannové a Evy Hauserové, které nějaké scifistické pokusy měly, jsem na nikoho nepřišla. A také literatura typu Snuff nebo Trainspotting je spíše mužského charakteru.
Spíše bych v tom hledala rovnoprávnost a to, že si to přečte spousta žen. Nemusí to být přitom ani autorem primárně zamýšlené pro předem dané lidi.

Musím přiznat, že při čtení vašich knížek mi často mluvíte z duše. Opravdu ženy prožívají stále stejné příběhy, problémy, vztahy? Čím to je?
Vůbec netuším. Začala jsem psát celkem nedávno. A že se s tím ženy ztotožňují a že je to baví, mě strašně těší. Kvůli tomu jsem i po své čtvrté knížce, po Pohádkáři, začala jezdit na autorská čtení. Vůbec jsem totiž předtím netušila, jak moc potřebuji zpětnou vazbu. Vlastně své čtenářky potřebuji vidět víc než ony mě.
Proč je to baví číst, jsem však doteď nezjistila. Ptám se na to… Můj tatínek vždycky chodil, na hlavě mokrý hadr, a říkal: „Jak je to možné, že prodáváš tolik knih? Vždyť já prodávám desetinu z toho.“ Na to jsem jen říkala, že nevím.

Možná je to tím, že dokážete vystihnout partnerské vztahy se svou ženskou optikou, specifickým ženským humorem. Jak se vůbec liší mužský humor od ženského?
Jejda, to jsou kategorie…, mně se příčí říkat, že je něco ženské a něco mužské… Myslím, že holky jsou sarkastičtější, víc na dřeň, a kluci se víc předvádějí. Ale jinak ví bůh. Strašně záleží na intelektu, vzdělání.

Existuje vůbec nějaký ideální vztah mezi mužem a ženou? Ženy stále sní o svém princi na bílém koni…
To je samozřejmě strašné. Dokonce převymýšlím Bibče (dceři Bibianě) pohádky a říkám: „Na žádného prince nečekáme. Budeme se seberealizovat.“
Nevím, jestli existuje ideální vztah. Pro každého je jiný. Ideálním vztahem je partnerství a přátelství. Ovšem jestli může vydržet partnerství a přátelství, byť je úzké a ti lidé vychovávají děti, jestli vydrží sexuální poblouznění, jestli stojí jít v životě za náhlou ideou nebosedět doma a okousat si všechny nehty, na to odpověď nemám.

Jedna z povídek z vaší poslední knížky Brusinky se jmenuje Hledání ideálního muže je proces bez konce. Hledáte stále svého ideálního muže, který neexistuje?
Ne, ne. Muže zkouším, což mě nesmírně baví, ale rozhodně nehledám ideálního muže.

Pro vás byl ideálním mužem otec, úspěšný spisovatel Josef Nesvadba. Srovnávala jste vždy vaše partnery se svým otcem?
Ideálním… Těžko říct. Nikdy bych si ho nevzala, nikdy bych s jeho povahou nevydržela. Vdala jsem se za generačně stejného kluka a tak strašně jiného a hodného tatínka, že tam toto srovnání vlastně ani nemohlo existovat. Ale na druhou stranu bezesporu „vaterkomplexem“ trpím a je jasné, že bych chtěla být malá holčička. Kdo by nechtěl?

Provdala jste se za exministra za sociální demokracii Karla Březinu, se kterým máte dceru Bibianu. Dnes jste velmi dobří přátelé. Věříte na přátelství mezi mužem a ženou?
Velmi dobří přátelé… Prostě se respektujeme v rámci výchovy. Můj dobrý kamarád je člověk bližší.

Měla jsem strašně dobrého kamaráda fotografa Petra Škvrně, který mi vždycky říkal: Nesíku, vždycky, když jsem hodně vožralej, se chci s tebou vyspat." Takže to přátelství má svoje meze.

Jak jste vnímala vajíčkovou kanonádu, kterou utržila ČSSD včetně vašeho bývalého muže?
Říkala jsem si: „Kájo, Kájo, když si vybereš nějakou práci, zase to není dobré.“ Ale snažila jsem se to nějak vysvětlit Bibče. Vysvětlovala jsem jí základy sociální demokracie a proč to tatínek dělá. Bibi si jen povzdechla: „No jo, táta…“, nedá se nic dělat.
Jinak nejsem nijak radikální, abych šla po někom házet vajíčka. Na druhou stranu nejsem ani volič sociální demokracie a rozhodně nejsem volič pana Paroubka a Ratha. To by mě museli asi svázat a upálit jako čarodějnici.

Jste srdcem pravičák. Jak jste tedy dokázala žít se sociálním demokratem?
Žila jsem s tím chlapem, ne s politickou stranou.

Vraťme se k literatuře. Jak vůbec váš otec sledoval vaše prvopočátky? Povzbuzoval vás nebo vám to vymlouval?
Od začátku mě povzbuzoval svou pouhou existencí. Vyrůstala jsem vlastně ve vajíčku. U nás doma si podávali literáti dveře. Tím mi můj otec dal velkou podporu a základ.
Chtěla jsem ale také být baletkou, a to strašně řval, samozřejmě. Pak jsem chtěla být herečkou, a to řval snad ještě víc. Pak mi s Honzou Grossmanem vysvětlovali, že nemám tak velký rozsah a neumím plakat ani smát se na požádání. A když jsem začala psát, trochu se tátovi ulevilo, že se přece jenom trochu budu živit hlavou, ale byl nesmírně kritický.
Tatínek byl ale kritický vůči všemu. Buď jsem byla moc tlustá nebo moc hubená, buď jsem byla moc namalovaná nebo nenápadná, blbě oblečená, málo vzdělaná, velký zadek, odstávající uši. Můj táta nikdy neřekl, že mi to sluší, to se u nás asi nestalo.
Jednou mi ale s Lustigem pochválili povídku z mé první knížky. To mě samozřejmě velmi hřálo u srdce.

Takže váš otec byl vlastně vaším prvním kritikem?
První čtenář byla asi Magdalenka Dietlová. Tehdy jsem dělala v jejím časopise, takže jsem jí dávala nějaké úryvky přečíst.
Táta byl vlastně prvním reálným kritikem, na kterého jsem nikdy nedala. Vzpomínám si, že u mé třetí knížky mi napsal (on mi totiž psával dopisy): „To nesmíš dát na trh, bude to strašná ostuda, je to nedodělané. Dcero, nedělej to!!!“ Druhý den to dostala Romana Přidalová, promptně to vydala, prodalo se toho strašně moc, kusy z toho šly do scénáře k filmu. Tatínek pak chodil a říkal: „Nerozumím téhle generaci. Nerozumím a nechci rozumět.“

Jak vůbec vznikají vaše knihy? Máte podrobný plán toho, co v knize bude? Nebo máte dar automatického textu, fantazii s křídly, která si vystačí s lehkou skicou?
Nemám ten „Sitzfleisch“ jako spisovatelé dříči, kteří ránou sednou a napíší svých šest sedm stránek a pak si to už jenom redigují. To neumím už jen díky tomu, že mám občanské povolání a jsem šéfredaktorkou časopisu a že mám malou dceru, jejíž potřeby jsou vždy na prvním místě. Navíc jsem měla v psaní dlouhou pauzu, protože byla maličká a na psaní nebyla energie.
Jinak píšu nárazově po nocích. Píšu rukou, mám tam takový mozol. A věci si rediguji, když je přepisuji do počítače. Takže napřed napíšu třeba třicet stránek rukou a pak přepisuji.

Máte problém psát o sobě? Jak dalekou jsou ve vašich rukopisech autobiografické prvky?
To je proklatá věc každého spisovatele, jak na to odpovědět popravdě a nebýt za úplného trumpetu. Myslím si, že všichni spisovatelé píšou o sobě a ze sebe. I když píšou o vzpouře robotů, výpravách na Měsíc nebo o pejskovi a kočičce, vždy píší o sobě. Vždy jsou to jejich slova, jejich hlava, jazyk, výběr vět, vždy je to o nich, ale zároveň to není jejich vlastní život. Moje babička vždycky říkala, že spisovatel detektivek taky nevraždí.
Každý píšící člověk je jako houba, která nasává všechno, co potká, nějak si to v sobě skládá a pak to dává na papír. Víceméně jsou ty historky reálné plus něco k tomu. Proklatá je v tom ona ich forma, která nastoupila někdy v 60. letech v rámci „nového románu“. Pak kdokoliv jen trochu chce, za tím může reálně vidět autora.

Do čeho byste se v psaní vůbec nikdy nepustila? Máte nějaké tabu?
Určitě je to sci-fi, na to můj intelekt jistě nestačí. Své dceři jsem ovšem slíbila pohádky. Mám velikánskou trému, ale zároveň se nesmírně těším, že si zkusím psát pro někoho jiného a že to nebude ani ženská ani mužská, ale dětská literatura.

Mohla byste zkusit i jiný žánr literatury (pomineme-li pohádky), třeba román?
Když mi Romana Přidalová volala, že na Pohádkáře dává záhlaví román, udělalo se mi zle. Říkala jsem jí, ať tam napíše novela, ale ona ne, že to má přes 200 stránek a že uvidím.
Pohádkář je tak asi v očích některých lidí první román, který jsem zplodila. Vždycky jsem se toho strašně bála, protože jsem si říkala, že román musí být tlustá knížka, větší příběh, než jsou povídky, fejetony, glosy či cokoliv jiného.

Nejbližší je mi ale povídkový útvar. Nejsou to dvě tři stránky, ale má to nějaký začátek, gradaci, konec, pointu. Desetistránkové útvary jsou mi asi nejbližší.

Nemáte strach z tvůrčí krize? To je asi noční můra všech spisovatelů?
Když se lidé opakují a opakují se relativně dobře, pánbůh zaplať a ať nemigrují nikam jinam. Jak reflektuji knížky třeba Evy Hercíkové, Michala Viewegha, Ireny Obermannové, Petra Šabacha, je to ve své podstatě stále to samé, ale v mnoha obměnách. Jsem ráda, že vím, co si jdu koupit.
Pamatuji si to z příkladu svého tatínka. On měl obrovské úspěchy se svými prvními povídkami, byly to skutečně neuvěřitelné náklady. Ale pak, protože byl zhýčkaný čtenářským úspěchem, si řekl, že má hlavu na něco jiného, a vrhl se do sci-fi, kde se rank lidí, kteří ho četli nesmírně zúžil.
Myslím, že ho to mrzelo, byť to nikdy nepřiznal. Byl zvyklý na to, že jeho čtenářů je víc a že je reálně potkává, zná. Zatímco pokud ho scifisti vyhledávali, bylo to jen u něj doma.

Jste považována za jakéhosi Viewegha v sukních. Lichotí vám tohle přirovnání?
To je strašné. Vůbec ne. Myslím, že ani Michalovi by nelichotilo, kdyby mu někdo řekl, že je Nesvadbová v kalhotách.

Michal Viewegh nedávno v 13. komnatě řekl, že se nesrovnává s Thomasem Mannem, ale na srovnání se středním americkým proudem, třeba s Johnem Irvingem, by si troufl. Kam byste se ve světovém kontextu zařadila? Na koho byste si troufla?
Michala Viewegha mám moc ráda. A třeba jeho Výchova dívek v Čechách je jedna z knížek, kterou jsem četla dvakrát. Sekundárně si myslím, že Irving píše jiné texty. Jeho román Rok vdovou, který byl zfilmován jako Dveře v podlaze, nebo Dokud tě nenajdu o hledání otce a vlastního já a vůbec nebudeme mluvit o Světu podle Garpa, který má mnoho rovin… Neznám českého autora, který by napsal tento typ románu, kde by postihl tolik postav a úrovní.
A kam bych se zasadila já? To ať udělá někdo jiný, povolanější. Samozřejmě vám můžu říkat, že zbožňuji Eriku Jong, ale taky si nemyslím, že bych dokázala napsat Strach vzlétnout.

Viewegh jako spousta osobností české kultury má špatnou zkušenost s bulvárem. Co soudíte o bulváru vy? Jaká je vaše zkušenost s bulvárem?
S bulvárem nemůžete mít dobrou zkušenost, pokud nejste dívka, která se tam prodává. Moje největší zkušenost s bulvárem je asi z doby, kdy jsem byla vdaná. To bylo asi na ráně: holka, která píše o vztazích a sexu, a ministr. Asi není lepší sousto. Tenkrát vydával Epic, pan Motlík, bulvární deník Super, který byl hodně hnusný. My jsme ale také byli hodně mladí, takže jsme si dost nabíhali na smeč.
Je to strašně těžké. Bulvár tady je, byl a bude. Buď mu budete dávat rozhovory a něco pustíte, nebo nebudete. V současné chvíli zašla česká bulvární scéna strašně daleko, kdy používají věci, které nejsou pro ně řečené.

Váš exmanžel se soudil s časopisem Reflex kvůli Zelenému Raulovi. Soudní spor vyhrál. Dnes se chce s Reflexem soudit Petra Paroubková. Jsou tyto soudní spory účinné nebo nejsou?
Především bych se nesoudila ani s Reflexem ani s Marešem ani se zelenou figurkou. Ostatně nesoudila bych se ani s žádnými jiným novinami, protože vám to sebere mnohem víc, než vám to dá. Magdalenka Dietlová vždycky říkala, že čím víc se h… rozmazává, tím víc smrdí. Asi je lepší se nad to povznést a nechat to tak. Tedy pokud vám to neublíží tolik, že s tím nemůžete existovat.
Ovšem spousta lidí, kteří takto křičí, s bulvárem flirtuje. Vydávají u bulváru filmy, dávají rozhovory. Ale není to jen bulvár. Teď někde nedávno v rozhovoru pro Lidové noviny nebo Mladou frontu Michal David tvrdil, že Kubišová mohla zpívat, kdyby tenkrát chtěla. Kde je tedy hranice bulváru? A co to je bulvarizace současných médií?

Čtete bulvár?
Nečtu. Jsem jím přesycená. Čtu dva jmenované české deníky, čtu zahraniční tisk, nejčastěji Frankfurter Allgemeine a jiný německý tisk. Televizní zpravodajství nesleduji, protože nemám televizi. Ale jinak jsem obklopená printem a časopisy pro ženy, které si hodně užívám.

Slyšela jsem, že vás baví sledovat mezinárodní politiku. Kdybyste jednou chtěla odejít od psaní, nelákala by vás diplomacie?
Tajná touha mojí maminky, že budu jednou mít seriózní zaměstnání. Neláká mě to. Asi už zůstanu na vesnici a budu chovat kočky a hrabat se v zahradě.

Co soudíte o současné české politice?
Je mi z ní ouvej. Jsem docela ráda, že sociální demokraté nevyhráli evropské volby. Asi by to chtělo hodně nové krve. Nemyslíte?

(redakčně kráceno)