„Semafor neztratil na mládí,“ říká ředitel Václav Marek

Legendární divadlo Semafor oslaví letos na podzim neuvěřitelných padesát let své existence. Scéna neodmyslitelně spjatá s postavou a poetikou jejího současného ředitele Jiřího Suchého se nesmazatelně zapsala do kulturního dědictví země, koneckonců vychovala desítky talentů a populárních osobností, a i dnes přitahuje tradiční i mladé publikum. O plánovaných oslavách, obnovené premiéře Kytice, ale i o hudbě 30. a 40. let hovořil v Před půlnocí ze 17. srpna Václav Marek, technický ředitel divadla Semafor, zakladatel a kapelník skupiny Blue Star.

Ředitel divadla jste vy nebo Jiří Suchý?
Divadlo Semafor od ledna změnilo právní formu a stalo se obecně prospěšnou společností. Jiří Suchý je ředitel společnosti. Já jsem v hierarchii samozřejmě pod ním, jsem jakýsi výkonný technický ředitel. Mám zodpovědnost za technický chod divadla.

Ředitelem jste se stal ve třiatřiceti, Semafor bude letos slavit padesátiny. Jaký je to pocit? Pouštěl jste si třeba jako dítě písničky Suchého a Šlitra?
Ukažte mi rodinu, kde nezněl Semafor. Cesta k této práci ale nebyla jednoduchá. Začátky mají všichni stejné: Chodí do školy, učí se hrát na nějaký hudební nástroj, studují odbornější školy (u mě konzervatoř). Potom jsem se začal věnovat hudbě 30. a 40. let (ostatně z Osvobozeného divadla hodně vychází i pan Suchý) a založil kapelu zaměřenou právě na tuto dobu. Shodou okolností naše první CD z roku 2006 pokřtil v divadle Semafor Jiří Suchý. Tehdy začaly jakési námluvy, což byl první krůček k tomu, aby si mě otipoval a nabídnul to, co mi nabídnul.

Jak takováto nabídka probíhá? To si někde sednete s Jiřím Suchým na dvojku bílého nebo kávu a on vám řekne: „Je ti dvaatřicet, měl bys to ředitelovat.“
Jednoho krásného dne jsem měl telefonní hovor: Na mobilu se mi objevilo skryté číslo, když jsem to zvedl, ozvalo se: „Dobrý den, tady Jiří Suchý. My se tak trošku známe, viďte?“ Pak se mě zeptal, jestli bych to nechtěl dělat.
Nerozhodl jsem se okamžitě. Člověk samozřejmě takovouto nabídku neodmítá, na druhou stranu si ji musí rozmyslet. Musí zvážit, jestli na to stačí, jestli může být divadlu prospěšný, jestli divadlu nebude škodit. Nakonec jsem si uvědomil, že bych to rád dělal a že bych chtěl být divadlu v dalších letech nápomocný.

Semafor je divadlo plné legend, minimálně Jiří Suchý, Jitka Molavcová. Můžete vůbec přijít a říct, že to bude podle vás, protože je to tak finančně výhodnější atd.? Nebo jste partneři, kteří rovnocenně spolupracují?
Nemůžu přijít a říct, jak to bude. To bych si vzhledem k úctě k panu Suchému, paní Molavcové a lidem, co tam dělají řadu let, nedovolil. Ale když je potřeba udělat nějakou změnu, která je z mého pohledu prospěšná, konzultuji to s panem Suchým. A pokud se mu to líbí, souhlasí s tím, a naopak pokud váhá, nesouhlasí, samozřejmě respektuji jeho volbu.

Chodí se dnes do Semaforu na Suchého a Molavcovou? Nebo i na nové mladé tváře?
Semafor je plný mladých tváří. Sám Jiří Suchý řekl, že v současnosti má opravdu skvělý soubor. Pochopitelně legenda pana Suchého, Molavcové jde dál. Publikum se tak jakoby doplňuje: někdo se jde podívat na legendy a někdo na to, co nového Semafor přinesl.
Ostatně je známo, že Semaforem prošla řada umělců, kteří pak působili velmi úspěšně sólově a na svých projektech. A i dnes jsou tam kvalitní herci, herečky a muzikanti.

V české populární hudbě 60. let snad skutečně nebyl nikdo, kdo by nezačínal v Semaforu. Letos slavíte padesátiny. Co vlastně chystáte? Oslava bude v Semaforu?
Oslava bude v Obecním domě. Pod taktovkou Libora Peška bude hrát Český národní symfonický orchestr za účasti velkých hvězd Semaforu, jako je Karel Gott, Eva Pillarová, Pavlína Filipovská, Karel Štědrý, i současných hvězd divadla Semafor. Zúčastní se také velká řada dalších umělců, kteří Semaforem prošli. Koncert bude natáčet Česká televize.

Je dnes Semafor jiný něž před padesáti lety? Samozřejmě to není ta Šlitrova éra nebo éra 70. let (Kytice apod.). Co tam z toho zůstalo? Jak na to reagují diváci?
Někomu se tvorba Semaforu líbí neustále a někdo po určité dekádě divadlo opustí a hledá si něco jiného. Je pochopitelně pravda, že lidé chodí na známá jména. Ale do Semaforu chodí i mladí lidé, což je dobře. Divadlo tím neztratilo na mládí, jde dál, vyvíjí se. A třeba po hudební stránce působí v Semaforu řada autorů, kteří dělají kvalitní muziku. Proto bych doporučil, aby lidé vyrazili do Semaforu a zjistili, co nového se tam děje. Je toho spousta.

Chystáte premiéru Kytice. Jak se na to těšíte? Nemáte strach? Milovníci Semaforu znají slavné zpracování s Josefem Dvořákem, Jitkou Molavcovou, Datlem Novotným a dalšími. Nevstupujete na tenký led?
Strašně se na to těšíme. Samozřejmě je to spojené s velkým očekáváním veřejnosti. Myslím, že by se to nemělo porovnávat. Nikdy to nebude takové jako předtím, přitom neříkám, jestli lepší, či horší. Bude to jiné. A o tom by se měli diváci přesvědčit.
Sám jsem třeba první Kytici neviděl, ani nemohl, a znám ji jen z audionahrávky. A neviděl jsem ani druhou Kytici. Pro mě to tedy bude novum, bude to živé.

Jiří Suchý říká, že je sám překvapený, jak dlouho Semafor funguje. Co dál? Jaká je budoucnost Semaforu? Oslaví Semafor sedmdesátku, osmdesátku?
Doufám, že oslaví, že půjde dál. Pan Suchý je nesmírně vitální člověk. Domnívám se, že jestli se tady za deset let sejdeme, zase budeme říkat, že pan Suchý slaví šedesátiny Semaforu. A půjde to podle mě dál – když se přijdete podívat do divadla, vidíte, že na jevišti je plno síly.

Účinkujete v některých hrách divadla Semafor?
Pan Suchý naší kapele nabídl účinkování v revue „plném foxtrotu a humoru“ Modrá Hvězda, které je inspirováno 30. a 40. lety.

Když se ještě před pár lety řeklo hudba 30. a 40. let minulého století, lidem se vybavil Originální pražský synkopický orchestr (OPSO), Ondřej Havelka, Melody Makers. Dnes už také Blue Star Václava Marka. Kdy se začala psát historie vaší kapely?
Teď budeme slavit deset let. V září 1999 jsme dali dohromady jakési sdružení, které jsme později nazvali Blue Star, ale už tehdy jsme vyznávali tuto dobu.
Moje první seznámení s touto hudbou nebylo skrze staré filmy, staré nahrávky, ale právě přes OPSO v čele s Pavlem Klikarem a zpěvákem a konferenciérem Ondřejem Havelkou. Asi v roce 1995 pak přišel ten zlom, kdy jsem si uvědomil, že je to hudba, kterou bych chtěl dělat.
Děkuji předcházejícím generacím za to, že nám zanechaly dědictví, které má melodii, harmonii a rytmus. Součinnost těchto tří složek je dnes totiž poměrně vzácná.

S kapelou vystupujete v dobových šatech, účesech atd. Vyžadujete, aby pánové a dámy ve vašem souboru měli vzhled z 30. let? Třeba kdyby někdo přišel se špatně, nedobově, upraveným vousem, pošlete ho domů?
To určitě vyžaduji. Zrovna teď mám takový malý restík s kolegou z kapely, který má právě takový vousek, který není úplně dobový. To budu muset řešit, protože to nezapadá do kontextu. Je to jako kdybyste měl ve veteránu zabudovaný CD přehrávač.

Jste prý vůbec přísný kapelník. Nikdo z kapely například nesmí před vystoupením ani deci alkoholu. Jak důležitá je disciplína v kapele?
Nesmírně. Když jsem zakládal první studentské kapely, chodil jsem se radit ke zkušeným kapelníkům. Všichni se do písmene shodli, že demokracie v kapele neexistuje. Ze začátku je to proto často „svátek nedorozumění“ (krásný termín pana Suchého), ale pakliže se začne dařit a lidé vás začnou chválit, i kapela pochopí, že to tak musí být.

Člověk by čekal, že objíždíte domovy seniorů. Má hudba této doby odezvu i u mladého publika?

Hrozně moc. Jednou jsme někde hráli. Byl tam takový opiercingovaný mladík, který se na nás díval jako na zjevení. Když jsme pak scházeli po schůdkách z jeviště, řekl jen: „Fakt hustý.“ To je velká odměna.

Je pro kapelu vašeho zaměření výhoda, že nemáte přece jenom takovou konkurenci?
Rozhodně není tolik podobných kapel. I to je možná důvod, proč když někam přijedeme, působíme jako zjevení. Na druhou stranu muzika, kterou hrajeme, přináší určité zklidnění, které dnes docela postrádáme. A možná i trochu hřešíme na to, že je to jiná muzika, než se dnes produkuje.

Bylo by v případě vaší kapely možné nemít tuto hudbu rád? Že byste si řekli, že je to dobrý byznysplán a hráli vlastně jen pro peníze?
To by nešlo. Když je něco kalkul, posluchač to pozná. Kdyby se mnou měl někdo takový hrát v kapele, nebyl bych moc šťastný. Jsem proto nesmírně rád a děkuji za to své kapele, že se mnou hrají lidé, kteří tu muziku opravdu milují.

Mluvil jste o Ondřeji Havelkovi. Je to dnes pro vás spíše konkurence? Rozlišujete třeba repertoár – říkáte si, že když tohle hrají oni, my budeme jiní?
Není to konkurence. Ondřej Havelka má klasický bigband 40. let. My máme malou partičku, vlastně něco podobného, co měl R. A. Dvorský ve 30. letech. Takže je to jiné, nedá se to zaměnit. I když hrajeme stejnou písničku, je to rozdíl.

Kde berete inspiraci a vlastně i původní noty? Písniček z té doby jistě není nekonečné množství?
Čerpali jsme z dobových filmů, literatury i notových záznamů. Ale vzhledem k tomu, že máme specifické složení kapely, musíme si nechat noty aranžovat. Takže mám dva až tři aranžéry, kterým dám nahrávku na CD a řeknu, jak bych si představoval, aby to znělo. Oni to pak napíšou kapele na míru. To je fantastické. Sám bych to nedokázal.

Jako kapela jste znovuobjevili Václava Pokorného, což je velmi slavné jméno, co se hudby týče. Tento vrstevník a přítel R. A. Dvorského je stále naživu. Kolik mu vlastně je?
26. července oslavil 91. narozeniny. Seznámili jsme se, když mu bylo 88 let. Tehdy jsme si  říkali, že když se mu blíží devadesátka, bylo by dobré ji oslavit. Tak jsme vybrali řadu písní, které jsme dali na naše druhé CD a uspořádali jsme mu koncert v divadle Semafor za účasti pana Suchého, paní Molavcové.
Jsem nesmírně šťasten, že jsem mu mohl dát takovýto dárek. Na takové lidi by se totiž nemělo zapomínat. Jak hezky říkal náš kamarád Miloň Čepelka: „Bez včerejška by nebylo dneška.“ Děkuji všem lidem, jako je pan Pokorný. Především pro ně děláme tuto muziku.

Nemáte strach, že současný módní návrat doby 30. a 40. let za pár let opadne a o vaše písničky nebude zájem?
To se nestane. Přirovnal bych to ke starým automobilům, veteránům. Ukažte mi současné auto, které bude za osmdesát let veterán. Dnes je to masová výroba, tehdy se to dělalo ručně. Myslím, že to přežije.
Navíc když si poslechnu současnou hudební produkci… Neříkám, že je špatná muzika, ale musí se hodně vybírat. Zajímalo by mě, co budou z naší doby jednou poslouchat naše děti, vnoučata.

Na co se teď těšíte?
Těším se na krásné chvíle strávené v Semaforu a na krásné chvíle s Blue Star.

(redakčně kráceno)