Problém Těšínska má dlouhodobé historické pozadí. Z našeho pohledu dochází však k podstatnějším proměnám až v 19. století v souvislosti s národním uvědoměním národů zde žijících. Zásadní zlom pak představuje první světová válka a rozpad Rakouska-Uherska. Zatímco český stát požaduje Těšínsko z důvodů historických i ekonomicko-strategických, Polsko chce spolu s územím hájit i početnou polskou většinu. Vše vyvrcholilo česko-polským válečným konfliktem a obsazením sporných území československou armádou. Území setrvalo pod českou správou do roku 1938 a mnichovské krize, okamžitě po Mnichovu však polská strana Těšínsko vojensky zabrala. Polská anexe však vydržela jen rok. Po druhé světové válce na chvíli opět ožívají tendence zdvihnout těšínskou kartu, tentokrát však už bank drží Sovětský svaz a konfliktům ve „sbratřeném“ táboře zamezí.
Těšínské jablko sváru
Česko-polský těšínský problém má mnoho styčných bodů s příběhem Sudet a sudetských Němců a Čechů, přesto je v naší národní tradici jakoby pozapomenut, zasunut. Tento dluh, způsobený především komunistickým režimem, se snažila zčásti splatit Historie.cs z 5. Listopadu. O Těšínsku v ní hovořili historik Zdeněk Jirásek (ZJ) ze Slezské univerzity a Jan Rychlík (JR) z Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Moderoval publicista Vladimír Kučera.
Jsme ve Slezském zemském muzeu. Není to už takové staré harampádí? Nestačilo by „severní Morava“? Ostatně Severomoravský kraj už jsme měli.
ZJ: Severomoravský kraj jsme měli od roku 1960. Nicméně Opava se může pyšnit tím,že od roku 1742,kdy o Severomoravském krajinebylo ani ponětí,byla zemským hlavním městem rakouského Slezska.Myslím proto, že název Slezské zemské muzeum je na místě.
Přepis doplňujícího rozhovoru s historikem Krzysztofem Nowakem:
Ve Slezsku musíme rozlišovat mezi národním vědomím,mezi etnikem a mateřským jazykem. To, co známe jako pojem Slezsko, polská historiografie chápe jako země mezi Odrou a západní Haličí a takzvanou zemí krakowskou.
Ovšem pro nás je důležité opavské Slezsko a těšínské Slezsko. Tedy bývalé rakouské Slezsko, které se oddělilo od Slezska velkého v první slezské válce roku 1742. Tak jsme měli západní opavské Slezsko a východní těšínské Slezsko. Bylo to takové labilní společenství, které říkalo, já jsem Němec, já Čech, já Polák, já Slezan.
Těšínsko je jedním z významných pohraničních konfliktních území v Evropě. Podobně jako pohraničí sudetské, maďarsko-slovenské, jižní Tyrolsko atd.
JR: Historicky vzato bylo Slezsko jednou z vedlejších zemí České koruny od 14. století. Slezsko se skládalo z řady knížectví, která byla polonezávislá. Uznávala českého krále jako svého hlavního lenního pána, čili byla vazalem českého panovníka. A to i později, když už to byl habsburský císař.
Habsburkové se v případě, že to bylo možné, snažili tato knížectví buď vykupovat, nebo když rod vymřel, připojovali je k České koruně a vládli tam bezprostředně.
Z etnického hlediska je toto území smíšené. Ovšem pokud bychom Slezsko jako celé historické Slezsko, už v době, kdy patřilo k České koruně, bylo převahou německé. Osobně se proto domnívám, že z hlediska národotvorného procesu Čechů to, že Marie Terezie ztratila Slezsko, pro nás vlastně bylo výhodou, protože v Českých zemích jako celku poklesl procentuální počet německého obyvatelstva. Jinak tu žili Němci, Češi, Poláci, Poláci především v těšínském Slezsku, to znamená ve východní části.
ZJ: Tento česko-polský problém nebyl v části opavského Slezska až do konce druhé světové války reflektován. Projevoval se na Těšínsku. Vlastně až druhá polovina 19. století vnáší do vzájemných vztahů mezi Čechy a Poláky určitou nesourodost, určité jiskření. Koneckonců připomeňme si Bezručovu báseň Sto tisíc, která to podle některých reflektuje a zároveň proces určitého jiskření a střetů startuje.
Tady opravdu bylo sto tisíc lidí popolštěno?
JR: To rozhodně ne, to je básnická licence.
Přepis doplňujícího rozhovoru s historikem Krzysztofem Nowakem:
Jak říkají Poláci, poezie Petra Bezruče je krásná a důležitá pro české národní vědomí, ale je problém v tom, že Bezruč psal o Slezsku jako o zemi české, která byla přitom v podstatě obývána Poláky, lidmi, kteří mluví polsky.
JR: Oproti starší historiografii, především české, dnes není pochyb o tom, že větší část obyvatelstva těšínského Slezska, je autochtonní (původní), to znamená, že se tam Poláci nepřistěhovali převážně z Haliče, ale byli tam vždycky.
Problém je v tom, že až do 19. století je místní obyvatelstvo národnostně nevyhraněné – koneckonců to bylo běžné tehdy celkem kdekoli. Potom se Poláci nejprve vyhraňovali vůči Němcům, kteří byli silnější. A od druhé poloviny 19. Století dochází na těšínském Slezsku i k vzájemnému vyhraňování se Poláků a Čechů.
Zajímavé z hlediska polského pohledu je, že na těšínském Slezsku byla téměř polovina Poláků evangelická, což není běžné. „Poláctví“ je spojována s katolictvím – sami Poláci říkají, že Polák a katolík jedno jsou.
Bylo to způsobeno tím, že ve Slezsku na rozdíl od Čech a Moravy nebylo vydáno Obnovené zřízení zemské, které by nutně muselo evangelíky vyhnat, jak tomu bylo po roce 1620 v Čechách a 1627 na Moravě.
Naopak na Těšínsku po vestfálském míru byla potvrzena zásada „cuius regio, eius religio“ (jaké území, takové náboženství). Takže evangelická knížata mohla evangelíky zůstat. A i jejich poddaní včetně obyvatel královských měst evangelíky zůstali. To je rovněž důvod, proč toto obyvatelstvo do značné míry zůstává v 19. století protestantské.
Přepis doplňujícího rozhovoru s historikem Krzysztofem Nowakem:
Hlučínsko je specifické v tom, že ho v polovině 18. století zabralo Prusko. Byla to odlišná země než rakouské Slezsko. Pojem Prajzáka dodnes žije na pohraničí. Pro mě jako historika pohraničí je také zajímavý katolicismus, který žije na Hlučínsku dodnes a má blíž k polskému hornímu Slezsku než k rakouskému Slezsku.
Na druhé straně pojem Prajzáka nebo Slezana („mluvím česky, ale jsem Němec“) je sociologický historický, geografický i etnický fenomén, který dodnes v Česku není tak dobře vědecky zpracovaný jako problematika polského Slezska u polských historiků a sociologů.
JR: V sousedství těšínského Slezska je Halič, což byla největší korunní země Předlitavska. Od roku 1873 má Halič velký stupeň autonomie. Je to vlastně takový polský ministát, kde existuje polská správa, polština je vnitřní úřední řečí, jsou tam polské školy, dvě polské univerzity (ve Lvově a Krakově). To je pro Poláky na těšínském Slezsku (dnes Poláci říkají na Zaolží) velký magnet. Chápou, že tam najdou podporu pro své národní cíle a také ji nacházejí.
Dá se říct, že před rokem 1918 jsou na Těšínsku Češi až třetí v pořadí. Nejlepší postavení mají Němci. Ve Slezsku na rozdíl od Čech a Moravy není čeština uznána jako jazyk v zemi obvyklý – není úřední řečí. Bylo možné ji používat podle nařízení ministra spravedlnosti Pražáka pouze u soudu. Existuje jen jedna střední škola – v Opavě je české gymnázium.
Poláci mají poněkud lepší postavení. Mají zde silnější kulturní instituce, především Macierz Szkolna. To se samozřejmě projevuje v neustálých bojích o to, kde má být jaký učitel, jak se má úřadovat v jednotlivých obcích tohoto regionu atd.
Přepis úryvku z dokumentu Těšínsko – Divné století z roku 2003 (režie Ivo Macharáček):
Hovoří historik Dan Gawrecki:Abychom pochopili těšínský konflikt, musíme se podívat hlouběji do minulosti, aspoň do roku 1914, kdy začala světová válka a všechny tři národnosti, které zde byly, měly své vlastní a proti sobě stojící politické programy.
Němci většinou toužili po velkém Německu, Poláci po polském státě a Češi toužili po federalizaci Rakouska-Uherska v tom smyslu, aby na tom měli určitý podíl.
Když Rakousko-Uhersko skončilo, vznikla situace mnohem složitější. Najednou vznikla česká organizace Zemský národní výbor pro Slezsko a polská Rada Narodowa Księstwa Cieszyńskiego. Obě organizace se prohlásily za zástupce místního obyvatelstva a obě vyhlásily suverenitu nad celým Slezskem, případně Těšínskem, v zájmu svého národního státu.
Extrémní polské názory byly takové, že hranicí mezi československým státem a budoucí Rzeczpospolita Polska by měla být řeka Ostravice. Češi pak byli toho názoru, že hranice by měly být na řece Bialce, která rozděluje Bielsko a Białou, dnes souměstí, na část slezskou a haličskou.
Přepis doplňujícího rozhovoru s historikem Krzysztofem Nowakem:
V lednu 1919 začal válkou konflikt, který de facto trval až do roku 1945. V lednu 1919 totiž české vojsko zaútočilo na zemi obývanou Poláky a došlo 30 km směrem do Skočova.
Celá otázka Těšínska a Slezska měla svůj začátekv národním hnutí,ale skončila se v Pařížina mírové konferenci.Argumentace československéhovedení byla taková,že Československojako republikanemůže existovat bez karvinského uhlía košicko-bohumínské dráhy,která byla nejdůležitějším bodemmezi Slovenskem a Českem.
Bohužel tato dráha a toto uhlíbyly v oblasti, kde byla většina obyvatel polská a kde bylo centrumpolského národního hnutí.
JR: Československá vláda, respektive Národní výbor v Praze vznesl nárok na celé těšínské Slezsko z důvodů historických – patřilo k českému státu, Zemím koruny české. Poláci naproti tomu vystupovali s hlediskem národnostním, že většina obyvatelstva tohoto sporného území se při sčítání lidu v roce 1910 hlásila k polské národnosti. V tom zase hrálo roli právo národů na sebeurčení.
Dopadlo to tak, že 23. ledna 1919 Československá armáda zahájila vojenskou akci, která vedla k tomu, že Polská národní rada v Těšíně musela evakuovat a uchýlila se do Bielska. Až teprve po zásahu mocností bylo počátkem února zjednáno příměří. Po velice složitých jednáních pak došlo ke kompromisu v podobě rozdělení těšínského Slezska podle řeky Olše (Olzy) tak, jak hranice existuje de facto i dnes.
ZJ: Dodejme, že v opavském Slezsku nastává určité uklidnění situace poněkud dříve. Jsou tam totiž československé ozbrojené složky. A území, které bylo osídleno převážně Němci a kde byla vyhlášena jedna z německo-rakouských provincií, bylo podřízeno státní československé moci do konce prosince roku 1918.
Úryvek z knihy Josefa Šnejdárka Pochoduj, nebo zemři:
Ministr Klofáč se ujal slova. Stěžoval si na jednání Poláků na Těšínsku, že Poláci již zabrali Těšín, karvinsko-orlovské doly, že zabrali Bohumín a blíží se k Moravské Ostravě. Zakončil těmito slovy: „Takto již to nejde dál. Ministerská rada se rozhodla, že jest nutno obsadit Těšínsko a hlavně úplně zajistiti bohumínsko-košickou dráhu. Usnesla se, že toto obsazení provedete vy jako nejvyšší velitel operující armády.“
Toto mé setkání s ministrem a generálním inspektorem bylo podkladem polního tažení, za kterého jsem do deseti dnů zatlačil polského generála Latinika, dobyl Těšínska a získal pro republiku uhelné doly miliardové hodnoty.
Na misi plukovníka Šnejdárka vzpomínají obě strany s velmi rozdílnými pocity. Poláci se na ni dívají velmi nerudně, zatímco my ji považujeme za brilantní vojenský tah?
ZJ: Nepochybně tento armádní představitel sehrál dosti výraznou roli. Ovšem základem jeho úspěchu bylo to, že fakticky přesvědčil zdejší polskou reprezentaci o tom, že jedná v souladu s dohodovými státy. To byl trik. Se státy Dohody rozhodně nejednal, o čemž svědčí i další angažovanost dohodových států v těchto poměrech na Těšínsku.
JR: V Polsku existovalo přesvědčení, které bylo možná svým způsobem oprávněné, že Československo je u Dohody lépe zapsáno než Polsko. Souvisí to s tím, že za první světové války většina Poláků spojovala své naděje na národní obrození a obnovení polského státu s ústředními mocnostmi – Rakousko-Uherskem a Německem. To je z historického pohledu naprosto pochopitelné a nemůžeme se jim divit.
Rusko Polákům slibovalo, že po vítězné válce obnoví polský stát jako autonomní stát v rámci Ruska. S tím ale Poláci neměli dobré zkušenosti, a proto to příliš netáhlo.
Dohodové státy Velká Británie a Francie samozřejmě musely na Rusko brát ohled a nemohly toho moc slibovat. Ruce se jim uvolnily, až když v Rusku vypukla bolševická revoluce a Rusko z války vystoupilo. Pak už na něj ohled brát nemohly.
Jenže Německo a Rakousko-Uhersko Polákům slíbily zřídit polský stát z někdejšího ruského záboru Polska a z Haliče. Rakouští Němci byli totiž ochotni vzdát se Haliče, aby snížili počet slovanského obyvatelstva.
Následuje další událost, která zanechala trn v polských srdcích. To jest, že před Varšavou stojí v roce 1920 generál Tuchačevskij s bolševickou Rudou armádou, Buďonného jízdní jednotky ženou Poláky před sebou a zdá se, že Varšava padne. Tehdy jsme se podle polské strany nezachovali dobře a hrozilo, že umožníme, aby bolševismus pronikl do střední Evropy?
ZJ: To je trošku složitější problém. Interpretace, o které jste se zmiňoval, je opravdu poměrně častá. Tedy, že to bylo to Československo, které vrazilo Polsku kudlu do zad ve chvíli největší krize, kdy Rudá armáda stojí pod Varšavou. A díky tomu dostalo Československo tu část Těšínska, kterou koneckonců chtělo. Tak to ale zdaleka nebylo.
Zaprvé. Je třeba si uvědomit, že o Těšínsku se jednalo dávno předtím, než došlo ke konfliktu mezi bolševickým vojskem a Poláky. Druhá záležitost je, že Československo se přímo v tomto konfliktu neangažovalo.
A třetí skutečnost, na kterou se často poukazuje, je stávka československých železničářů, která omezila průjezd vlaků do Polska, včetně vlaků vezoucích munici, zbraně, zdravotnický materiál atd. To je nepochybně pravda. Československá vláda však tuto stávku ani náhodou neorganizovala. Tato stávka byla namířena stejně tak proti stávající československé vládě jako proti „třídnímu nepříteli“.
JR: Zúčastnil jsem se v Polsku několika debat na toto téma a skutečně je to v Polsku málo známo. Vznikl tam mýtus, že Češi zabrali těšínské Slezsko v důsledku polsko-ruské války. To není pravda. Šnejdárkova akce byla počátkem roku 1919, čili o rok a půl dříve. V té době polská vojska bojovala na Ukrajině a bolševici měli úplně jiné problémy.
Nadto tehdy bylo v Československu velké vnitropolitické napětí. Levice sociální demokracie, vlastně už komunisté jen ještě nepřejmenovaní, se chystala k rozhodujícímu zápasu o moc (to známe pak jako boje o Lidový dům v prosinci).
Když za této situace vypukla stávka, československá vláda si samozřejmě nemohla dovolit ji násilím zlomit. Ani na to neměla prostředky, protože kdyby proti stávkujícím železničářům poslala armádu, nebylo zdaleka jisté, že armáda bude poslouchat. V tomto smyslu je také třeba chápat výrok (podle mého názoru ani není autentický, ale Poláci ho často citují) ministra zahraničí Beneše, který měl Polákům říci: „My vám pomáháme už tím, že proti vám nebojujeme.“
Jinak tehdejší Tusarova československá vláda rozhodně neměla žádné sympatie k bolševickému Rusku a nehodlala nějak zpochybňovat polskou státnost.
Nakonec Piłsudski Tuchačevského zahnal a průnik bolševismu do střední Evropy se protentokrát nekonal. Ovšem na polské straně zůstala poměrně silná hořkost, na kterou se často ve výkladu našich dějin zapomíná. Hovoří se o sudetských Němcích, tedy českých Němcích. Zapomíná se ale, že vztahy na polsko-české hranici mnohdy působily podobným dojmem. Projevilo se to zejména v letech 1938 a 1939.
Přepis úryvku z dokumentu Těšínsko – Divné století z roku 2003 (režie Ivo Macharáček):
Hovoří historik Dan Gawrecki:Léta 1937 a 1938 byla léty otevřené polské diverze na těšínském území. Dnes bychom zřejmě použili termín státní terorismus. Je to příprava polského povstání v období Mnichova, kdy polská armáda stála na hranicích, a kdyby bylo třeba zasáhnout, připravovala se i vojenská akce.
Hovoří historik Petr Beck: Muselo to být živeno z polské strany. Konkrétně vila Gabriela v Ustroni bylo přímo místo, kde byli strategicky školeni a vycvičováni bojůvkáři. A bylo zajímavé, že přibližně současně v době, kdy v Sudetech začaly řádit Bílé ponožky, německé Freikorpsy, začaly na Těšínsku působit skupinky z Ustroně z vily Gabriela.
Přepis doplňujícího rozhovoru s historikem Krzysztofem Nowakem:
Když jsem viděl fotografie, jak polští vojáci obsazují v roce 1938 Těšínsko, opravdu to vypadalo, jako když němečtí vojáci vjížděli do Čech někde v Ašském výběžku?
Ano, nemůžeme chtít od chudého dělníka, aby myslel stejně jako politik. Pro něho to bylo naše polské vojsko, které nás nezachránilo od Beneše a Masaryka, ale před německou armádou. Lidé to brali tak, že kdyby Polsko neobsadilo Těšínsko, obsadila by ho německá armáda. A Hitler skutečně o Bohumín zájem měl.
Z české strany znějí výčitky, že se Poláci se připojili k Němcům při záboru našeho pohraničí.
ZJ: Ještě bych připomněljednu věc.Hovořil jste o určité hořkosti,která v obyvatelstvu zůstala.Hořkost zde nesporně byla,avšak nesouvisela až tak dalece s těmito otázkami vrcholně mezinárodní politiky,ale i s jejich vlastním prožitkemroku 1919 a roku 1920.
Pokud chceme být objektivní, musíme říct,že to, co se tenkrát dělo na Těšínsku formou různých bojůvek, výbuchů granátů, střelby partyzánského typu, provozovaly obě strany. A přitom se každá z nich domnívala,že bojuje za svá svatá práva a že se brání.Nějakou skutečnou pravdu v tomto hledatpodle mého soudu není možné.
Rok 1938 už je zase záležitost,kdy Těšínsko vystoupilo na scénuvelké mezinárodní politiky. O Těšínsku se přímo nejednalo v Mnichově (Mnichovská dohoda má pouze odstavec,že je rovněž třeba řešit sporné otázky s Polskem a Maďarskem,ale neřeší příslušnost Těšínska). Těšínsko se dostávápod polskou správu – máme-li hledat nějakédiplomatické linie –díky tomu, že pražská vláda obdržela od vlády polské ultimátum,které obsazení Těšínska Poláky požadovalo.
JR: Už v době mnichovské krize napsal prezident Beneš osobní list polskému prezidentovi Ignacy Mościckému, ve kterém navrhoval vyřešení sporných otázek. V podstatě navrhl, že za přátelskou neutralitu v nastávajícím konfliktu s Německem by Československo bylo ochotno vzdát se minimálně části sporného území na Těšínsku.
Na tento dopis, který byl předán prostřednictvím polského vyslance v Praze, Mościcki už neodpověděl. Mezitím došlo k mnichovské konferenci a polská vláda Sławoje Składkowského této situace okamžitě využila a dala československé vládě nejprve dvanáctihodinové a po prodloužení čtyřiadvacetihodinové ultimátum. Na jeho základě mělo být odstoupeno sporné území nikoli podle původní hranice (delimitační čáry z 5. listopadu 1918). Šlo jim skutečně o dva okresy, Těšínský a Fryštátský (Fryštát je dnes součást Karviné), které měly polskou většinu s tím, že území musí být odevzdáno okamžitě.
Jakmile Československo odpovědělo kladně, bylo toto území obsazeno polskou armádou v rámci zvláštní Skupiny armád Śląsk (Slezsko) pod vedením generála Bortnowského a podřízeno civilní správě.
Na českém i německém obyvatelstvu polská správa zanechala rovněž hořkost. Ne že by tu nebyly různé přehmaty české strany za těch dvacet let, kdy byli Poláci a Němci v době hospodářské krize prokazatelně propouštěni ve státních dolech a hutích na úkor Čechů. Kdy Poláci, jejichž domovské právo bylo v Haliči, měli problémy získat v roce 1918 státní občanství.
Polská správa vůči českému obyvatelstvu a do značné míry i vůči německému postupovala mnohem rigorózněji a rigidněji. Osoby, které zde nebydlely v roce 1918, byly vyhoštěny, byť se to ne ve všech případech realizovalo. Zlikvidovány byly v podstatě všechny české školy.
Zajímavá je však jedna věc. Místní obyvatelstvo se kupodivu stavělo k Čechům často vstřícněji než úředníci, kteří přišli z Polska. Dokonce vznikl takový stereotyp „varšaviaka“, úředníka ze starého Polska, který nezná místní poměry. Místní Poláci dokonce zorganizovali deputaci, která se odebrala do Katovic ke slezskému vojvodovi Grazyńskému a žádala, aby Češi nebyli z těšínského Slezska vyhošťováni.
Nutno poznamenat, že polská anexe trvala jen necelý rok. To znamená, že se všechny tyto procesy nemohly plně projevit.
ZJ: Kromě jiného se vyhošťování, ať už skutečně nucené nebo fakticky vynucené, týkalo daleko větší skladby obyvatelstva. Byli to bývalí státní úředníci, ale také třeba úředníci dolů a hutí, tedy do značné míry z privátního sektoru, čeští učitelé apod. A to na českém obyvatelstvu zase zanechalo značnou hořkost.
JR: Po porážce Polska 1939 koncem září bylo Těšínsko připojeno ke Slezsku a přímo anektováno do Říše. Byla zde však prováděna jiná politika než na ostatním území, které bylo zabráno už v roce 1938. V území, které bylo zabráno podle mnichovského diktátu, Němci tvořili naprostou většinu. Proto například vůči místním Čechům bylo vydáno nařízení, že nebudou povoláváni ke službě do německé armády, a nebyl na ně činěn ani žádný tlak, aby se přihlásili za Němce. Počítalo se s tím, že je to poměrně malá skupina (podle německého sčítání lidu bylo na celém tomto území asi 350.000 takových osob) a předpokládalo se, že část odejde sama a část bude časem asimilována.
Ale v samotném těšínském Slezsku Němci tvořili jen relativní většinu – Čechů a Poláků bylo dohromady více – a německé úřady chtěly toto území učinit „etnicky německým“. Proto zde byla snaha osoby, u kterých se předpokládal nějaký německý původ, přihlásit k německé národnosti – podepsat Volksliste. A také v horním Slezsku, které před válkou patřilo Polsku, třeba v Katovicích, byla také prováděna tato politika. Jinde se to nedělalo.
Díky tomu řada Poláků a Čechů, kteří měli třeba nějakého německého předka, nakonec skončila ve wehrmachtu, což se Čechovi, který tehdy žil třeba v Karlových Varech nebo v Chebu, nemohlo stát, ten do armády nešel.
Řada lidí na Těšínsku tak sloužila nejdříve v Československé armádě, pak v polské armádě a nakonec ve wehrmachtu. A jak uvádí historik Mieczysław Borak, asi 500 osob z Těšínska se dostalo do sovětského zajetí a skončilo v masových hrobech v Katyni.
Druhou zvláštností tohoto území je Hlučínsko. Hlučínsko totiž připadlo Československu teprve na základě versailleské mírové smlouvy 1919 – nebylo předtím součástí Rakouska. A ačkoli tam bylo vždy velké procento českého obyvatelstva, nacistické úřady postupovaly úplně odlišně. Každý, pokud patřil k autochtonům, ať se hlásil k jakékoli národnosti, musel do armády. Z tohoto území je pak asi největší počet Čechů, kteří sloužili v německé armádě.
Všechny tyto komplikované okolnosti se plně projevily po osvobození v roce 1945.
Čili těchto lidí se netýkal dekret o odsunu?
JR: Samozřejmě. Pokud mohli prokázat,že se přihlásili k německé národnosti pod nátlakem,což je vždycky sporné,ale ve většině případůtobyli schopni to dokázat, do odsunu nešli.Naopak měli výhodu, že brali penze ze Spolkové republiky až do 80. let.
ZJ: To je ovšem případ především Hlučíňáků, kde to byl jev poměrně velmi široký. Na Těšínsku to bylo daleko problematičtější a byl rozdíl vůči takzvaným „volkslistářům“. Zatímco polská strana vyhlásila po roce 1945 na svém území Slezska jakýsi generální pardon pro čtvrtou a třetí kategorii „volkslistářů“ (byly různé kategorie podle stupně němectví od 1 do 4), československá strana to nikdy neučinila, protože Čechů v rámci „volkslistářů“ bylo relativně málo.
Ostatně předtím se lišila i politika nacistů uplatňovaná vůči Polákům a politika uplatňovaná vůči českému obyvatelstvu na Těšínsku. Politika proti Polákům byla nesrovnatelně tvrdší a razantnější a měla také tragičtější vyústění.
Přepis úryvku z dokumentu Těšínsko – Divné století z roku 2003 (režie Ivo Macharáček):
Rok 1945 samozřejmě přinesl značnou úlevu na české i na polské straně, ovšem každá měla poněkud jiné představy o tom, v jakém státě bude žít. Češi předpokládali, že budou obnoveny hranice z období před Mnichovem. A Poláci se domnívali, že Těšínsko připadne polskému státu a hranice budou tak, jak byly po polském záboru v říjnu 1938.
Přepis doplňujícího rozhovoru s historikem Krzysztofem Nowakem:
V roce 1945 vypukl znovu konflikt a hrozilo, že tady bude pokračovat válka?
Určitě. Červen 1945 byl moment, kdy polská armáda chtěla útočit na Těšínsko. Zastavil to Stalin.
Polská argumentace byla stejná jako v roce 1918. (Etnikum polské pro Polsko, pro Československo košicko-bohumínská dráha a uhlí.) Polsko chtělo zaplatit Kladskema také Oravou a Spiší, tedy částí, která je dnes v Polsku. To ale bylo pro Beneše, mladého Masaryka i Gottwalda, komunisty, nepřijatelné.
JR: V létě 1945 došlo k místním srážkám mezi jednotkami četnictva a policejními oddíly a polskou obyvatelskou milicí, což byla de facto polská pořádková policie. Ovšem v prostoru Ratiboře to hrozilo i větším útokem. Do toho se potom musely vložit sovětské orgány.
Tady si musíme uvědomit, že Československu pomohl Sovětský svaz, který neměl z hlediska své taktiky zájem, aby mezi Československem a Polskem byl větší konflikt. Proto v otázce Těšínska a vůbec československých hranic dal sice zapravdu Československu, na druhé straně potvrdil Polsku hranici na Odře a Nise. Ta je z hlediska historického i etnografického naprosto nesmyslná. Na západ od Vratislavi nikdy žádní Poláci nebyli. A jestliže se Polsko odvolávalo na nějaká piastovská knížata v 11. století, je to dost absurdní. Je to, jako kdybychom my vznášeli nárok na Krakovsko z důvodu, že za Boleslava II. patřilo českému státu.
Definitivně to bylo vyřešeno v roce 1947 smlouvou o přátelství, kterou byla potvrzena víceméně předválečná hranice až na nějaké úpravy v oblasti Jizerských hor, které byly provedeny až koncem 50. let.
ZJ: Definitivní smlouva o hranicích je vlastně až z roku 1958. Ale pokud bychom chtěli hodnotit záležitost napětí roků 1945 a 1946, mělo to vazbu i na další území, především na Kladsko. A k obdobným střetům docházelo například v rámci Žacléře. To ale už byly opravdu spíše epizody.
O problémech Sudet a českých Němců se u nás mluví neustále, neustále to jsou boje, ale na problém česko-polský se jaksi v běhu dějin pozapomnělo. Čím si to vysvětlujete?
ZJ: Asi nemůžeme říci, že se zapomnělo. Ale faktem je, že v období komunistického systému se o těchto věcech víceméně nepsalo. S výjimkou let šedesátých, kdy se psalo především o etapě vzniku nástupnických států a konstituování hranice. Ale pokud jde o období po roce 1945 a vztahy na Těšínsku, byly tyto záležitosti reflektovány minimálně.
Po mém soudu to bylo i politicky utlumováno. Existovaly tady přece dva bratrské národy, dva socialistické státy, byli jsme ve Varšavské smlouvě, RVHP, v bloku socialismu. Oficiálně jsme byli velcí kamarádi.
Také se o tom vůbec neučilo na základních školách. A pokud si matně vzpomínám na středoškolské učebnice, ani tam nebyla těmto záležitostem věnována pozornost.
JR: Na obou stranách, ve Varšavě i v Praze, byla spousta řečí o tom, jací jsme bratři a přátelé, jak budujeme socialismus, že pryč jsou doby buržoazního Československa a beckovského Polska, které k sobě nedokázaly najít cestu. Fakta a skutečnost ale byly na hony vzdálené.
V meziválečném období, i když vztahy mezi Československem a Polskem byly špatné, byla hranice průchodná. Každý mohl dostat propustku. V roce 1925 byla dokonce podepsána turistická konvence, která umožňovala na turistickou legitimaci přecházet hranice mimo hraniční přechody.
Po vítězství socialismu a sbratření národů najednou na československo-polských hranicích začala vyrůstat jakási nová železná opona. Poláci dokonce na počátku 50. let začali hranici opevňovat. A ačkoli existovala formálně dohoda o malém pohraničním styku, počet vydaných propustek byl v řádu desítek, maximálně stovek, když byl někdo zaměstnán třeba v hutích nebo obhospodařoval pole na druhé straně hranice.
Neprůchodnost hranice se v 60. a na počátku 70. let snižovala a bylo potom možné víceméně už cestovat volně. Ale stačil jakýkoli politický pohyb v jedné nebo druhé zemi a okamžitě zase přišly restrikce, snaha obyvatelstvo obou zemí od sebe oddělit.
Ať už to bylo ze strany polské v roce 1968, kdy byla obava, že by se tady Poláci mohli „nakazit“. Nebo tím více z československé strany v roce 1980 a 1981, kdy jsou zaváděny restrikce v souvislosti s hnutím Solidarita v Polsku.
Dokonce úplné otevření hranic nenastalo ani po pádu komunismu v roce 1989. Úplně volný styk byl zaveden až v roce 1991. Tehdy noviny psaly, že na československo-polských hranicích je vůbec poslední železná opona v Evropě.
ZJ: U této záležitosti, bych ovšem už nehledal kořeny přímo politické. Tam šlo od počátku roku 1990 do roku 1991 o ekonomické záležitosti. Polská strana totiž trvala na uplatňování kurzu zlotého a koruny tak, jak byl dohodnut ještě v rámci RVHP. Kdyby se pak hranice otevřely, z hlediska československé strany by to mělo fatální důsledky.
JR: Charakteristické je, jak vím od tehdejšího polského velvyslance v Praze profesora Jacka Balucha, že to byl Václav Klaus, tehdy federální ministr financí, který se stavěl dost dlouho proti otevření hranice právě z ekonomických důvodů.
(redakčně kráceno)