„Lituji sovětské invaze v roce 1968,“ říká generál Eduard Vorobjov

Byla to vojenská síla, která byla v Československu bez pozvání 22 let. Tisíce sovětských vojáků sem přišly během srpnové okupace v roce 1968. Jejich definitivní odchod začal 20.února 1990, kdy sovětská strana a nová čs. reprezentace podepsaly v Moskvě dokument o návratu 73.000 sovětských vojáků domů. Jedním z hlavních aktérů tehdejšího dění byl generál Eduard Vorobjov, velitel sovětských vojsk v ČSSR. Do země přijel během sovětské okupace v srpnu 1968. O dvě dekády později odjížděl jako poslední sovětský voják z Československa zpátky do své vlasti. V Moskvě s ním mluvil Josef Pazderka.

Eduard Vorobjov (1938)

Narodil se v ruské Voroněži. Vystudoval stavební střední školu a krátce poté vstoupil do sovětské armády. V roce 1961 absolvoval vojenské učiliště v Baku, pak sloužil v sovětských jednotkách na Ukrajině a ve východním Německu. V srpnu 1968 byl součástí sovětských jednotek, které z NDR vstoupily do ČSSR a obsadily oblast kolem Domažlic. Po návratu do SSSR a velitelských štacích na Ukrajině, v Arménii a v Afghánistánu se do Československa vrátil v roce 1987 jako vrchní velitel sovětské Střední skupiny vojsk. Účastnil se složitých jednání o odsunu sovětských jednotek z ČSSR a po návratu do Ruska se stal prvním náměstkem velitele ruských pozemních vojsk. V roce 1994 se odmítl účastnit vojenské operace v Čečensku a rezignoval na všechny armádní funkce. Aktivně se zapojil do politiky a stal se blízkým spolupracovníkem reformního ruského premiéra Jegora Gajdara. V letech 1999-2007 působil jako poslanec ruského parlamentu za stranu Svaz pravicových sil. Je ženatý, má dvě dospělé děti.

Do Československa jste přijel už jako sovětský voják v roce 1968. Co jste tehdy o té zemi vlastně věděl?
Moc toho nebylo. Nikdy jsem v Československu předtím nebyl, ale věděl jsem, že patří do východního bloku. Sloužil jsem tehdy v sovětských jednotkách ve východním Německu. Věděli jsme, že se v Praze něco děje, že se tehdejší vedení ČSSR a Sovětského svazu nedokážou úplně shodnout. Ale detaily jsme neznali.

Co jste si tedy těsně před invazí o dění v ČSSR mysleli? Že je potřeba zasáhnout?
Já i moji kolegové jsme byli hluboce přesvědčeni, že někdo se snaží Československo svést ze správné socialistické cesty, rozhádat ho se Sovětským svazem i druhými státy východního bloku.

A kdo měl být v tomhle pojetí tím, kdo se snaží ČSSR svést ze správné cesty?
Samozřejmě Západ, který chtěl vnášet rozkol do jednoty socialistického tábora.

Odkud jste čerpali informace o dění v ČSSR?
Zdroje byly omezené. Oficiální sovětská radiová stanice Volga. Pak státní televize, sovětský tisk a samozřejmě daleko nejvíc obrovský aparát sovětské vnitřní propagandy. Školení a přednášky velitelů.

Pochyby o invazi jste tedy v momentě, kdy vás posílali do ČSSR, neměl?
Ne, jiné informace jsme mohli získat až poté, co jsme sami do země vstoupili a začali si dělat obrázek o tom, co se tam děje. Teprve pak jsme samozřejmě začali chápat, že to neodpovídá tomu, co nám velitelé říkali.

Kdy jste to konkrétně zjistil vy?
To nebyl jeden moment, spíš postupná série událostí. Ráno 21. srpna jsme projížděli městečkem Stříbro kousek za Prahou. Mířili jsme k Domažlicím, kde jsme měli na starosti úsek blízko západoněmecké hranice. Jakmile naše kolona vjela do Stříbra a úzkou ulicí se blížila k malému náměstí, viděl jsem v ranním oparu dav mladých lidí, který nám zatarasil cestu. Sedli si na zem a bránili nám v průjezdu. Poprvé mi došlo, že něco není v pořádku. Ale říkal jsem si, to je mládež, asi je někým zmanipulovaná.

Mimochodem, jak jste ten problém s průjezdem vyřešili?
Naštěstí bez krve. Nedalo se nic dělat, museli jsme dál, ale ti mladí lidé tam pořád seděli. Naše kolona nemohla tam ani zpátky, byli jsme v pasti. Pokoušel jsem se s nim mluvit, ale bezvýsledně. Nakonec jsem dal vojákům příkaz nasadit si plynové masky, zapnout naprázdno plný plyn a dýmem z výfuků jsme ty mladé lidi postupně rozehnali. Nadávali nám, ale pak zmizeli. Od té doby jsme se městům raději vyhýbali a objížděli je. Pak jsme se zastavili u Domažlic, kde jsme strávili několik měsíců do odjezdu zpátky do NDR.

Incident ve Stříbře ale asi nebyl moment, kdy jste si řekl, že je s vaší invazí něco špatně?
Ne, jak jsem říkal, považoval jsem ty mladé lidi za oběti propagandy. Když jsme se ale potom utábořili u Domažlic a měli možnost se víc stýkat s lidmi, došlo mi, že to naštvání na nás je velké. Poslal jsem třeba vojáky pro pitnou vodu. Vrátili se a řekli mi, že ji nemají. Říkám: jak to, že ji nemáte? Oni na to: u vodovodu byla stará babka, zalehla ho tělem a ukazovala nám, ať ji radši zastřelíme, ale že nás k vodě nepustí.
Blízko našich jednotek se taky začal objevovat nějaký Čech. Vždycky dopoledne přišel, díval se na nás a pak zase zmizel. Po několika dnech mi to bylo divné, tak jsem ho nechal zatknout a přivést. Ukázalo se, že je to československý voják, který studoval v Moskvě. Vyprávěl nám, že se ve svých jednotkách snažil vysvětlit, že invaze je v pořádku, že je to správné řešení. Ostatní vojáci ho ale vyhnali. Když přišel domů a dozvěděla se to jeho žena a její otec, vyhnal ho tchán z domu taky. Nakonec skončil u nás. Byl to normální člověk, ale v duchu jsem si říkal – to je divné, že ho takhle vyhnali.

To byl pro vás zlom?
Zlom ne, ale měl jsem vnitřní pochyby. Znovu připomínám: byl jsem tehdy plně sovětský člověk, naší akci i všemu dalšímu jsem věřil, takže prostor pro nějaké zásadní zlomy nebyl. Ale vnitřní pochyby se samozřejmě zvyšovaly.

A u toho jste zůstal i po návratu z ČSSR koncem roku 1968?
Ano.

I v SSSR ale bylo alespoň pár lidí, kteří invazi do Československa dokázali v té době odsoudit a vyšli veřejně protestovat na Rudé náměstí. Co jste si o nich myslel?
Jak jsem už říkal, byl jsem sovětský člověk. Říkal jsem si, že ti lidé byli nějací blázni, které popletla západní propaganda. Ale ta odvaha jít hlavou proti zdi mě vnitřně oslovila. Nějaký zásadní zlom v mém pohledu na celou věc to nicméně nebyl, to bych přeháněl. I když pochyb bylo stále víc. Dovezl jsem si třeba z Československa nejrůznější letáky, které se během invaze válely po českých ulicích. Hodně z nich bylo protisovětských. Když se to dozvěděli lidé z KGB, hned si mě předvolali a zabavili mi je. Říkal jsem si, proč po tom tak tvrdě jdou, ale nechal jsem to raději být.

Kdy jste události v roce 1968 a své zapojení do akce v ČSSR definitivně přehodnotil?
V polovině osmdesátých let, když jsem se do ČSSR vrátil jako velitel sovětské Střední skupiny vojsk. Mluvil jsem s obyčejnými lidmi a oni mi vykládali o co vlastně v Československu v roce 1968 šlo. Hodně jsem tehdy pochopil.
Pak přišel rok 1989 a naše politické vedení veřejně invazi do Československa odsoudilo. Jasně řeklo, že tehdejší vojenský vstup do Československa byl politickou chybou. Když to přiznali politici, musel jsem se k tomu postavit čelem i já. Bylo těžké si připustit, že jsem byl aktivním nástrojem politiky, kterou mi jako vojákovi přikázalo tehdejší sovětské vedení a pak ji označilo za chybu. Ale je to tak a já toho samozřejmě zpětně lituji.

Jak jste už říkal, stal jste se v roce 1987 vrchním velitelem sovětských vojsk v ČSSR. Měl jste pod sebou více než 70.000 vojáků. To byla velká síla. Když začaly v roce 1989 revoluční události, neměl jste chuť do nich zasáhnout? Nebo nežádal vás o to někdo?  
Chuť ani možnost zasáhnout jsem neměl a o zásah mě nikdo nežádal. Berte v úvahu tu dobu: už od poloviny osmdesátých let byly v samotném Sovětském svazu cítit velké změny. Nastoupil Gorbačov a začala perestrojka. A změny ve východní Evropě byly v té samé linii. To jsem chápal a podle toho jsem se k tomu taky stavěl.

Situace ale byla napjatá a nejasná až skoro do konce roku 1989. Tehdejší sovětský ministr zahraničí Eduard Ševardnadze nám nedávno v rozhovoru řekl, že v říjnu 1989 letěl s Michailem Gorbačovem do východního Německa, aby zabránil tomu, že tamní sovětská vojska zneužijí kremelští jestřábi k nějaké ozbrojené akci?
Ševardnadze dnes hodně přehání. Takové nebezpečí neexistovalo. Podobné příkazy se přece nedávají náhodou, tajně nebo v opilosti. Armáda má nějaký systém a řád. Nemůžu mluvit za jiné, ale pro mě byla taková možnost vyloučená. I kdyby se mi někdo z Moskvy pokoušel dát příkaz zasáhnout, musel by o tom vědět sovětský premiér Ryžkov i sám prezident Gorbačov. V případě nutnosti bych ho sám informoval. S Gorbačovem jsme se v osmdesátých letech setkali i osobně. Opakovaně mi zdůraznil, že se nemáme do dění v Československu vměšovat. Jeho politika byla jasná: v žádném případě neopakovat rok 1968. Toho jsme se drželi.

Ani nikdo z tehdejšího československého vedení – třeba Gustáv Husák - se na vás tehdy neobracel?
Husák byl natolik chytrý a obratný politik, takže i kdyby o naši pomoc stál, nikdy by se na mě neobracel přímo. To by ho podle mě nikdy nenapadlo. Obracel se přímo na Gorbačova. U něj ale neuspěl.

Krátce po sametové revoluci bylo jasné, že vás bude nová čs. reprezentace tlačit co nejrychleji ven ze země. Jak jste to vy a vaši vojáci přijímali?
Já jako logický proces. Byli jsme v Československu dvacet let. Mluvil jsem se spoustou Čechů i Slováků a jejich názor byl jasný: trpěli jsme vás tady dvacet let, je čas odejít. Po sametové revoluci bylo jasné, že pohár české trpělivosti s naším pobytem přetekl.
S mými lidmi to bylo složitější. Cítili v sobě určitou hořkost. Když tehdejší sovětské vedení označilo okupaci Československa za chybnou a politováníhodnou, hodně mých vojáků se s tím nedokázalo smířit. Měli pocit, že za rok 1968 nemůžou. Vysvětloval jsem jim situaci, uklidňoval jsem je, ale hořkost tam byla cítit.
Druhý moment byl ale daleko závažnější. 56 procent našich vojáků nemělo doma v SSSR své bydlení. Všichni tušili, že návrat domů nebude jednoduchý. Zaměstnávalo je, co bude následovat. Kam se vracíme, co nás tam čeká? To byl největší problém.

Tehdejší členové čs. delegace mluví o tom, že jestřábi z Kremlu se jednání o odsunu z ČSSR snažili všemožně sabotovat?
Byly různé problémy, ale tím hlavním byla skutečně absence bydlení a zázemí pro vojáky doma. Proto se to celé táhlo. Nejdřív naše strana požadovala na odchod 5 let. Pak to samozřejmě klesalo –  4, pak 3 roky. Nakonec jsme to zvládli ještě rychleji. Byl to ale výsledek složitých jednání.
Mně jako hlavnímu veliteli sovětských jednotek v ČSSR bylo ale každopádně jasné, že čím kratší bude náš odchod, tím organizovanější a klidnější bude celý proces. Představte si vojáky, kterým řeknou, že do 5 let odejdou. Jaká bude morálka, disciplína, čím se ti lidé budou zabývat, když budou vědět, že domů pojedou za takovou dobu? Proto jsem na rychlost odsunu tlačil a myslím, že se to nakonec povedlo.

Častokrát jste jednal s čs. delegací. Koho z jejích členů si osobně vybavíte? Jak na vás tehdy působili?
Vybavím si Michala Kocába. Několikrát jsme se od té doby setkali a jsme, myslím, dodnes přátelé. Ta jednání nebyla jednoduchá, první měsíce v nich bylo hodně strohosti a odměřenosti. Pak jsme ale našli společný jazyk a věci se začaly posunovat kupředu. Kocáb mě nakonec pozval na svůj koncert v Praze. Věděl jsem, že je hudebník, ale to pozvání mě zaskočilo.

Jak se vám koncert líbil?
Byl to zážitek. Kocáb na mě čekal a uvedl mě dopředu, někam na čestné místo. Hudba nebyla zrovna to, co bych normálně poslouchal, ale bylo to zajímavé. Viděl jsem, jak tehdejší československá mládež z té hudby šílela a pochopil jsem, že Kocáb je ve své zemi opravdu populární.

Sovětští vojáci po sobě nechali v Československu velkou spoušť. Škody, hlavně ty ekologické, vyčíslila postupně česká vláda až na 6 miliard korun. Proč byly tak velké a nemohl jste jim zabránit?
To jste mě trochu zaskočil. My jsme po sobě nenechali jediný objekt, u kterého by obě strany nepodepsaly přejímací akt. To, že by teď česká vláda musela do těch objektů či pozemků vkládat nějaké velké peníze, je pro mne velké překvapení. Všechno jsme přece řešili už tenkrát a žádné větší výhrady nebyly.

Týkalo se to hlavně chemického znečištění a devastace životního prostředí.
My jsme po sobě nenechávali žádné chemické látky, nic nebezpečného. Všechny bývalé sklady, nádrže, všechno se řádně předávalo. Ty vámi zmíněné české miliardy na odstraňování škod mi přijdou divné.

(redakčně kráceno)

Generál Eduard Vorobjov - poslední sovětský voják opouštějící území Československa.
Generál Eduard Vorobjov - poslední sovětský voják opouštějící území Československa.