V 18. a 19. století nepředstavovala uranová ruda významnější surovinu, využívána byla především jako barvivo a později v lékařství. Totální zlom přišel s druhou světovou válkou a vynálezem atomové bomby. Uran se stal rázem strategickou surovinou číslo jedna. To ale nedokázala nebo nechtěla vidět československá vláda, která na sklonku roku 1945 uzavřela se Sovětským svazem smlouvu o těžbě uranu na našem území. Sovětům tato dohoda otevřela česká ložiska uranu na dlouhá desetiletí prakticky bez možnosti zásahu československé strany. Pochybné ekonomické výsledky nadto podtrhují zanechané děsivé ekologické škody, jejichž odstraňování bude stát desítky miliard korun. Naprosto neopomenutelnou kapitolou v „československé uranové historii“ je pak využívání politických vězňů k otrocké práci v uranových dolech především v 50. letech. Tato zrůdná praxe víceméně převzatá ze Sovětského svazu má na svědomí tisíce mrtvých a desetitisíce na celý život poznamenaných lidí.
Drahý uran
V Historii.cs z 23. prosince, tentokrát z „kulturního domu“ lágru Vojna, hovořili o těžbě uranu na našem území ředitel Hornického muzea Příbram Josef Velfl, a historici Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu a Tomáš Bursík z Národního muzea.
O českých Vánocích 1945 a ruské jolce 1946 vznikal „krásný zářící dárek“, československo-sovětská smlouva o našem uranu. Byla ta smlouva výhodná, nebo nevýhodná?
Tomek: Zaručovala uhrazení všech výrobních nákladů plus určité procento ze zisku. Druhá věc ale je, jestli bylo vůbec výhodné uzavírat takovouhle smlouvu, která byla monopolní a zaručovala Sovětskému svazu celou československou produkci uranu na 20 let a dostala nás tak do pozice, ze které nebylo úniku. Takže výhodná byla v prvním momentě, ale v celkovém kontextu rozhodně ne.
Bursík: Musíme si uvědomit, v jaké době ta smlouva vznikala. Bylo po ukončení druhé světové války v Evropě a ložiska uranu na československé straně Krušnohoří byla pro Moskvu první použitelná. Navíc když Američané svrhli atomové bomby na Nagasaki a Hirošimu, pro Stalina, který roli atomové zbraně do té doby podceňoval, najednou jaderný výzkum dostal maximální prioritu.
Vědec Kurčatov se začal s maximálním úsilím věnovat tomu, aby byla v Sovětském svazu co nejrychleji vyhotovena atomová zbraň. Jenže v Sovětském svazu se čistky nevyhnuly ani ruským vědcům. Takže i když tam ve 20. a 30. letech výzkum probíhal, nedosáhl úrovně výzkumu Velké Británie ve spojení s Američany a projektu Manhattan.
Velfl: Musíme to brát především v kontextu konce války a možná i několik let zpět: Jak známo obě soupeřící strany se snažily vyvinout během druhé světové války účinnou zbraň, kterou by zlikvidovaly protivníka. A jak Američané a později Sověti, tak samozřejmě i hitlerovské Německo se snažili pro to využít jadernou energii, o kterou se pak mezi vítězi soupeřilo.
Protože Američané, byli v tom vývoji minimálně o čtyři roky před Sovětským svazem, dokázali to již zkouškou v červenci 1945, tedy svržením dvou atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki. Sovětský svaz byl v tu ránu v depresi a potřeboval najít rychle alternativu. Na území Sovětského svazu, kde jsou obrovská naleziště uranu (Ruská federace má dnes 4. největší zásoby uranu na světě), v té době ale těžba neprobíhala. Vědělo se o Jáchymovu a částečně o druhé straně Krušných hor, proto se ten zájem upřel na Jáchymov, potažmo na Německo.
Bursík: Je strašně zajímavé, jak ta smlouva vznikala. Bylo to poměrně utajené a celá československá vláda ji dostala na projednání až těsně před podpisem. Jednání vedl Fierlinger (snad o tom věděl Ripka) a za sovětskou stranu Bakulin.
Zajímavé jsou také interpretace toho, co vlastně vzniklo. Třeba jak to prezentoval ministr Šrámek, nebo později Masaryk na Valném shromáždění v Londýně. Nadto je z historického pohledu strašný problém materiály k uranu vůbec dohledávat. To je jedno z nejpřísněji utajených témat studené války.
Tomek: Pro smlouvu byl problém stanovení ceny uranu, protože neexistoval žádný světový trh, takže se vstupovalo na neznámou půdu. Uran do té doby nebyl nijak významná surovina. V Jáchymově se vyrábělo radium pro léčebné účely, ale celkem v minimálním množství. Na to skutečné využití se teprve čekalo, vědělo se o něm, ale technologie ještě neexistovaly. Je to možná taková omluva toho, že to naše vláda tehdy podcenila.
Zajímavé je, že se to prezentuje jako komunistický projekt, ale bylo to už v roce 1945. A smlouvu podepsal ministr zahraničního obchodu Hubert Ripka, národní socialista. (Samozřejmě se tím, když po únoru 1948 odešel na Západ, příliš nechlubil.) Bylo mu pak vytýkáno, že se vláda Národní fronty takto zcela dobrovolně vzdala strategické suroviny.
Je pravda, že při jednání o smlouvě Sověti přímo řekli, že chtějí bombu, jako mají Američané, a že proto potřebují ten uran. Bylo tedy jasné, že to je pro válečné účely. Ale byl to nás největší spojenec a smlouva měla být určitou kompenzací za pomoc ze strany Sovětského svazu při územních sporech s Polskem (o Ratibořsko a Hlubčicko). Takže se zdálo, že se jedná o docela výhodný obchod. Záhy se ukázalo, že to je jinak.
Nebylo našim politikům nápadné, že se plukovník Alexandrov a generál Michajlov přijeli podívat do Jáchymova a pak to vzápětí obsadili sovětští vojáci a nepouštěl se tam nikdo bez sovětské průkazky?
Velfl: Politici tím byli možná, aspoň někteří, částečně zaskočeni, nicméně platilo všeobecně napříč všemi politickými stranami, že jakákoli kritika politiky Sovětského svazu je nepřípustná. Takže zcela nekriticky se k tomu stavěli jak ze strany národních socialistů, třeba právě Hubert Ripka, i lidovců, monsignor Šrámek nebo monsignor Hála.
Obsazení Jáchymova sovětskou armádou, kdy tam dorazila skupina asi 60 vojáků, kteří tam vydali svoje nařízení, bylo v rozporu s československými zákony, a to už jsme byli na půdě Československa. Ale i to se tolerovalo, protože kritizovat Sovětský svaz se v té době prostě nenosilo.
Z projevu Jana Masaryka na Valném shromáždění OSN v lednu 1946:
„Mluvím o tom s jistou odbornou znalostí, neboť naše doly na Jáchymově byly jedny z prvních, které dodávaly lidstvu radium k léčebným účelům, než byly objeveny doly další. Dovolte mi, abych před vámi se vší skromností, ale i s hlubokým přesvědčením vyslovil naději, kterou jistě všichni sdílíte, že ani částečky uranu vyrobeného v ČSR se nikdy neužije pro dílo ničení a zkázy ve velkém. My, českoslovenští občané, chceme, aby naše radium mělo právě opačné poslání: vytvářet, zaručovat a zvyšovat životní úroveň, abychom žili intenzivněji a s pocitem většího bezpečí. Tomu bychom chtěli věnovat své doly na radium a prosíme vás, abyste nám v tom pomohli.“
Projev Jana Masaryka mi připomíná tu neustálou debatu o mírovém využívání uranu, kterou jsem prožil celý svůj život, přitom se uran využíval hlavně na válku. Ale Masaryk to tedy věděl. A toto bylo celému světu poslané poselství, jakési varování a žádost o pomoc. Jak to tedy bylo s jeho projevem a naší vládou?
Tomek: Asi to vyplývá z vlastností politika a úředníka Jana Masaryka, který buďto tu smlouvu nezaznamenal nebo to bagatelizoval. Takže když v OSN v lednu 1946 řekl tuto věc, nekoordinoval to s vládou a nedomyslel důsledky svého výroku. Navíc tento projev, pokud vím, si sám obsahově nepřipravoval. Připravoval to někdo, kdo nebyl obeznámen s tou smlouvou, protože ta byla věcí jednání velice úzkého okruhu lidí.
Byly kolem toho nějaké potíže. Fierlinger na dálku Jana Masaryka řekněme sjel, z čehož byl Jan Masaryk dosti otrávený. Ovšem sovětská strana to celkem brala klidně, přešla to.
Bursík: Ta smlouva má samozřejmě tajné dodatky, u jejichž podpisu Jan Masaryk nebyl, už to nepodepisoval.
Ještě k reakci politiků: Je docela zajímavé, že i Šrámek chtěl okamžitě povolat Jana Masaryka zpátky a vynadat mu, nakonec se to neuskutečnilo. Sověti se pak hlavně zděsili pasáže, že by tam byla mezinárodní kontrola, že by najednou přišla komise z OSN a kontrolovala jáchymovský uran. To jim vadilo úplně nejvíc.
Velfl: Podle některých materiálů Jan Masaryk po té kritice nabídl svou rezignaci jak na post ministra zahraničních věcí, tak na post člověka, který byl v přípravné fázi mezivládní dohody. Druhou stránkou věci zůstává otázka, do jaké míry byl v materiálu, který prezentoval v Londýně, zainteresován – zda si ho sám psal, nebo mu ho připravoval sekretariát.
Mezivládní dohoda z 23. listopadu má dvě části, textovou část v osmi bodech, a „Protokol“. V té textové části jsou první tři body víceméně v souladu s československými zájmy: Proč neinvestovat do báňského podnikání, když nám to někdo pomůže zaplatit a dodá kapacitu. Závěr mezivládní dohody, hlavně body 4, 5 a 8 jsou pak ale tvrdě protičeskoslovenské.
Bod číslo 4 konkrétně stanovuje jmenování čtyřčlenné komise, ve které má Československo a Sovětský svaz zastoupení 2 : 2, ale hegemonem a určujícím subjektem je sovětská strana. Bod číslo 5 stanovuje, že odborníci v této stálé komisi budou mimo jiné stanovovat i podmínky, za jakých se bude uran prodávat, respektive kupovat.
Ty podmínky byly nakonec nastaveny na prvním místě ve prospěch Sovětského svazu. Platba měla být buď ve valutách, nebo také ve zboží, ale zase to bylo na rozhodnutí té čtyřčlenná komise, ve které měl hegemonii Sovětský svaz.
Dalším nevýhodným bodem bylo stanovení hlavních garantů v rámci samotné báňské činnosti. Technickým ředitelem měl být Sovět, hlavním inženýrem sovětský geolog i závodním toho dolu a výstupním kontrolorem. Takže všechna klíčová místa měl Sovětský svaz ve svých rukou.
Druhá část mezivládní dohody, „Protokol“, obsahuje nařízení, kterými se upřesňují některé akty. Má čtyři body, z nichž ten poslední praví, že to podléhá přísnému utajení. Jinými slovy je otázka, jestli když to podepsal Hubert Ripka, měl tyto poslední čtyři body prostudované i Jan Masaryk.
Bursík: Paradoxně smlouva v originále se našla až v roce 1963 na československém území, což je samo o sobě velmi zajímavé.
Ale pokud to můžu malinko shrnout – Československo se jakoby vzdalo uranu ve prospěch Sovětského svazu. Smlouva také vylučovala, že by s uranem obchodovala jakákoliv soukromá firma. Sověti třeba navrhovali, že bude vytvořen společný podnik, akciová společnost, a my jsme to odmítli s tím, že budeme znárodňovat a že to vlastně nejde. To jsou dvě věci, které jsou strašně důležité.
Tomek: Je pravda, že to byla velice přísně utajovaná záležitost, veškeré informace o těžbě i o organizaci, protože to bylo samozřejmě spojeno s vězeňskou problematikou. Spočívalo to tedy nejen v odborných záležitostech, ale i v bezpečnostních.
Ztratilo to svůj smysl po roce 1968, respektive po roce 1971, kdy velice dramaticky emigroval bývalý generální ředitel Československého uranového průmyslu (ČSUP) Karel Boček, který unikl přímo z vyšetřovací vazby.
Karel Boček, to byla pozoruhodná postava, chtěl vyhodit do povětří doly, když jsme byli v roce 1968 okupováni?
Tomek: Ano, když sem přišli Sověti v srpnu 1968,v Uranovém průmyslu vznikla stávka pod heslem „Ani gram uranu okupantům,“byly tam velice radikální požadavky a Karel Boček to dokonce zaštítil.
Hovoří Karel Boček, generální ředitel ČSUP v roce 1968:
V rámci generální stávky jsme rozhodli netěžit a nedodávat uran, pokud Rudá armáda neopustí Československo. Chtěli jsme zabránit těžbě, takže jsme ukryli dokumentaci, protože bez ní se těžit nedá, a zároveň se připravili zatopit šachty.
Jako organizátor stávky jsem byl potom zatčen a uvězněn v Ruzyni. Stanovili mi, že jsem provedl sabotáž s velkými škodami, za což bylo 15 let, případně i trest smrti. Denně mě převáželi, to bylo už v roce 1970, z Ruzyně na Pankrác, takže jsem na Pankráci přemýšlel, jak by bylo možné utéct. Nakonec se mi podařilo vyskočit z okna a najít úkryt u přátel. Poté jsem našel řidiče tiráku, který mě vzal pod plachtu a dovezl do Německa.
Stalo se něco po roce 1948, kdy už bylo řečeno, ano, jste naše zájmová, služebná země?
Velfl: Vzpomněl bych jména našich prvních dvou reprezentantů v té čtyřčlenné československo-sovětské komisi pro výzkum a těžbu radioaktivních surovin. Figurovali tam inženýr Kovář a inženýr Rada. Po roce 1948 inženýra Kováře zatkla Státní bezpečnost, byl několik měsíců vězněn, a pan inženýr Rada spáchal sebevraždu.
Bursík: Říká se, že spáchal sebevraždu, ale také jsou poznatky o tom, že to v tom dubnu v roce 1952 měla být fingovaná vražda.
Velfl: Také stojí za to upozornit na další významnou osobnost v rámci toho triumvirátu, na pana inženýra Hegnera. To byl první ředitel nově vzniklého podniku Jáchymovské doly, což byla instituce, po které volala mezivládní dohoda, aby vznikl vůbec nějaký národní subjekt. Proto ministerstvo průmyslu zřídilo se zpětností k 1. lednu 1946 tento národní podnik.
V čele byl právě inženýr Hegner, který byl v roce 1949 zatčen Státní bezpečností a spolu s dalšími obviněn z protistátní činnosti. Byl odsouzen na doživotí, jeden z té skupiny dokonce k trestu smrti, který mu pak byl změněn na doživotí. Nakonec byla tato akce s krycím názvem „Budovatel“ v roce 1954 označena za nezákonnou a většina těch lidí byla propuštěna. Nicméně pan inženýr Hegner byl propuštěn z vězení až v roce 1960, kdy mu bylo 68 let.
Bursík: Jsou to určité paralely i s vývojem v Sovětském svazu a budováním průmyslu, respektive zastrašení těch jednotlivých elit, ať už se jedná o sport, o bezpečnost, komunistickou stranu a tedy i v tom těžkém průmyslu. Myslím, že je to docela významná věc.
Tomek: Pokud se podíváme na vývoj uranového průmyslu, v období do roku 1948 byla aspoň formálně snaha vytvářet jakési zdání, že to jsou poměry stanovené smlouvou a že se dodržují určitá pravidla.
Ovšem po únoru začal Sovětský svaz tlačit postupně, ale velice razantně na snižování ceny uranu. To, jak byla cena konstruována, tedy že budou zaplaceny veškeré výrobní náklady plus procento zisku, totiž znamenalo, že se těžilo velice neekonomicky. Cokoli bylo vynaloženo na těžbu, bylo uhrazeno, což je naprosto nepodnikatelský postoj. Sovětský svaz proto celkem logicky tlačil na to, aby se snižovaly náklady a snižovala cena.
V roce 1959 to dospělo k tomu, že byly nasyceny zásoby uranu na použití do jaderných zbraní a jaderná energetika teprve vznikala. Sovětský svaz tak sice měl nadále zájem na tom získávat veškerý československý uran, aby se nedostal jinam, především k nepříteli, nicméně už za to nepotřeboval platit jakoukoli cenu. Ztratil pro něj hodnotu, kterou měl na začátku.
Navíc už měl sám svoje doly…
Tomek: Hlavně měl doly v německém Sasku, kde byla ohromná těžba. Tamní podnik Wismut byl o jeden řád větší, navíc tam měli Sověti od začátku naprosto ideální podmínky, protože to byla okupační zóna Německa a sovětská správa si tam mohla dělat, co chtěla. V roce 1953 tam bylo zaměstnáno asi 130.000 lidí v uranovém průmyslu, kdežto u nás asi 40.000 lidí.
Československý uran už nebyl jediným známým ložiskem, přesto až do 80. let trvalo to, že jsme nemohli s uranem svobodně nakládat a musel se dodávat do Sovětského svazu za ceny, které byly nadiktované a horko těžko vyjednané.
Bursík: Nicméně byl bych rád, aby zazněla jedna důležitá věc, která je opředena řadou legend: V prvotním vývoji atomové zbraně hrál pro Sovětský svaz jáchymovský uran zásadní roli. Bylo to totiž těch tisíc tun, které jsou potřeba pro výrobu atomové zbraně, právě z období let okolo roku 1945, než rozkvetla těžba v Sasku, v Kazachstánu a podobně. Takže československý uran sehrál zásadní roli v tom, že Sovětský svaz vyzkoušel atomovou zbraň v roce 1949.
Hovoří geolog Karel Škvor, DIAMO Příbram:
Uran se skládá ze tří izotopů. Uran 235, 238 a 234. V hmotě uranu je maximum uranu 238. Uranu 235 je tam asi 0,718 % a uranu 234 asi 0,0004. Ten je v podstatě nevyužitelný. Pro výrobu atomové bomby je třeba uran 235.
Rozdíl mezi atomovou bombou a využitím pro mírové účely je v tom, že pro atomovou bombu se musí uran obohatit, aby tam bylo minimálně 90 % uranu 235. Přitom pro mírové účely se do palivových tyčí obohacuje uran na 2 až 4 %. Tento proces je strašně náročný, proto si atomovou bombu nemůže vyrobit každý doma.
Samotný princip atomové bomby je ale velice jednoduchý. Stačí mít patřičné neboli kritické množství uranu 235, které se rozdělí na dvě části, aby to samo o sobě nebouchlo. Tyto dvě části se výbuchem konvenční výbušniny spojí dohromady, čímž nastane řetězová reakce.
Bavíme se pořád o Jáchymově, ovšem během těch let se uran nacházel jinde, kromě jiného tady na Příbramsku, kde, jak se později ukázalo, toho bylo ještě víc?
Velfl: Bylo to dáno zkušeností báňských podnikatelů, montanistů, již z období 19. století a můžeme říci i 18. století. Uran a kov, který horníci nazývali smolka z důvodu, že jim přináší smůlu, když na něj narazí, se v průběhu 18. a 19. století u nás a v dalších zemích Evropy i světa používal především jako barvivo v textilním a sklářském průmyslu. Poté se začal využívat také v lázeňství jako radioaktivní voda.
Tyto tři proudy se zásadně změnily v momentě, když se objevila ta obrovská energie, kterou je možné z uranové rudy získat. Těžba z Jáchymova během 19. století činila asi 4 tuny za rok. Za první republiky do roku 1938 to bylo 13 tun denně. Na barvivo a lázeňství to bohatě stačilo. Ovšem, jak zde zaznělo, pro výzkum a vývoj atomové bomby bylo potřeba tisíc tun. Jáchymovské ložisko tak vydalo od roku 1946 do roku 1954 asi 7.000 tun.
Souběžně s tím se vědělo, že Příbramsko se v minulosti pyšnilo tím, že se tam rovněž narazilo na uran. Proto už v roce 1947 vyslali Sověti z Jáchymova průzkumnou skupinu v čele s geologem Zubovem, aby na Příbramsku provedla geologický průzkum. Jak se ukázalo, průzkum byl velice pozitivní.
S uranem je spojena ještě jedna smutná kapitola naší historie. Je to práce na úrovni práce otrocké, a to jest, že speciálně na Příbramsku a i předtím v Jáchymově byli k té práci využíváni trestanci, zejména političtí vězni. Kdo to vymyslel a jak to vlastně bylo s tím začátkem?
Bursík: Na Jáchymovsku pracovali za druhé světové války zajatci z Rudé armády a francouzští zajatci. V mezidobí let 1946 až do roku 1953 tady zase pracovali němečtí zajatci v různém počtu. Uvádí se až 4.500 německých zajatců dovezených ze Sibiře.
Velfl: Československu tak vznikl další problém se Sovětským svazem. Němečtí zajatci komunikovali přes Červený kříž se svými blízkými. Ale ty dopisy najednou nepřicházely ze Sovětského svazu, ale z Československa, které bylo do roku 1948 demokratické. Nakonec se to se Sovětským svazem vyřešilo tím, že byli Němci postupně odsunuti do Německa.
Je docela pikantní, že moc nezkoumali, odkud z Německa pochází, a většina z nich směřovala do Saska a Durynska, to znamená po roce 1949 na území NDR. Také jim dali na vybranou: Buď podepsali závazek na dva roky, že budou v Jáchymově pracovat a poté si budou moci vybrat, kam půjdou. Nebo půjdou na území Německa, do Saska, kde si odkroutí zbytek období žalářování jako váleční zajatci. A když by odmítli i to, šli zpátky na Sibiř.
Nutno říci, že cestu zpátky na Sibiř si vybrala nepatrná část Němců. Ostatní šli buď do Saska, nebo zůstali u nás. Mnohokrát se nám pak před rokem 1989 stalo, že sem jezdili turisté z bývalé NDR a vzpomínali na to, jak pracovali v Jáchymově, ale poté i tady v Příbrami na Vojně.
(Z Jáchymova byla část toho komanda převezena nejprve na výstavbu a poté zde na Vojně působilo trestní komando v letech 1947 až 1949, což byli němečtí váleční zajatci, kteří se odtud potom vraceli na území NDR.)
Bursík: Ve využití levné pracovní síly opět vidím zjednodušení pracovních nákladů. A to masivní nasazení vězňů je myslím spojeno opět se sovětským vzorem. A nešlo pouze o vězně politické. Byli tady kriminální a retribuční vězni (retribuční vězni byli ti první v mezidobí 1945 až 1948).
Lidé měli prostě nahradit mechaniku, která se sem ostatně nedovážela ani ze Sovětského svazu. Taky proč? Mohli přece nasadit ty lidi za velmi primitivních podmínek, kdy nebyly holínky, haleny, neexistovala nějaká bezpečnost práce a člověk se změnil pouze v jakousi čárku.
Když politického vězně odsoudili na 15 nebo 20 let do vězení, myslím, že režim nepočítal s tím, že se ti lidé vrátí. Navíc je ideální, že byli odsouzeni na tak dlouho. Za tu dobu ho zaučíte. Kriminálník vám sem přijde na půl roku a pak musíte znova někoho zaučovat, ale tohle byla stabilní síla plánovaná na několik let dopředu.
Hovoří historik Václav Trantina z Památníku Vojna:
Historii lokality Památníku Vojna lze rozdělit do několika etap. První je vymezena lety 1947 až 1949, kdy zde pobývali němečtí váleční zajatci, můžeme říci v počtu několika desítek osob. Nakonec museli být odsunuti do své vlasti. Tak nastal problém lidských zdrojů.
Tento problém cynicky řečeno vyřešil únor 1948, kdy ze dne na den vznikly statisíce nepřátel nového, lidově demokratického zřízení. Od roku 1949 do roku 1951 zde byl zřízen tábor nucených prací, kam byli umisťováni chovanci. Status chovance znamenal, že to byli lidé, kteří neprošli řádným soudním řízením. Tato situace byla z mezinárodního hlediska neudržitelná, a proto začaly od počátku 50. let probíhat soudní procesy a od roku 1951 zde již vzniká nápravně pracovní tábor, tedy věznice.
Tomek: Nejdřív sem byli posíláni přímo vězni s dlouhodobými tresty, kteří podepisovali v podstatě slib mlčenlivosti. Někteří kvůli tomu pak měli určité potíže, zvlášť když se jim podařilo utéct na Západ a byli sem pak vysláni jako kurýři a chyceni. Ti potom byli bráni k zodpovědnosti, že vyzradili v zahraničí informace o těžbě uranu, což bylo de facto prozrazení státního tajemství.
Jsou rovněž určité fámy o tom, že ta práce byla výborně placená. Výborně byla placená pro civilní síly. Ovšem veškeré náklady Vězeňská správy, tedy „péče“ o vězně jako ubytování, stravování i ostraha, byly strhávány z platů vězňů, které dostávaly od správy Jáchymovských dolů. Takže nakonec vězeň dostal celkem zanedbatelný plat.
Prostě velké peníze si vydělali civilní zaměstnanci, ne vězni.
Bursík: Nasazení vězňů do uranového průmyslu v podstatě vydělávalotéměřna celé vězeňství Československa. Podle sovětského vzoru mělo být postaráno o vězně, přes zatčení, soud až po uvěznění, jedním ministerstvem. Vzniká proto ministerstvo národní bezpečnosti, kam jsou vězňové v uranovém průmyslu převedeni jako první – možná o jeden a půl roku dříve než celé vězeňství. Je docela zajímavé sledovat diskusi mezi zástupci ministerstva spravedlnosti a ministerstva národní bezpečnosti. Na spravedlnosti se toho nechtěli vzdát, protože to pro ně byly obrovské příjmy.
Takže ono nešlo tak zcela jen o ideje. Šlo taky o prachy.
Bursík: Samozřejmě.Když se pak podíváte, že střežení lágrů má na starosti ministerstvo národní bezpečnosti, ale že vevnitř má být Sbor vězeňské stráže, který patří pod ministerstvo spravedlnosti, najednou narážíte i na osobní antipatie nebo velké ambice jednotlivých funkcionářů.
Nechci ale, aby to přikrývalo, jaké oběti a jaké útrapy tady prožívali političtí vězni. A to zejména na počátku a ještě více po převzetí lágru ministerstvem národní bezpečnosti kolem června 1951. Vlastně od této doby do konce roku 1953, kdy se projeví jisté změny v politice, jde o nejtěžší období, na které političtí vězni vzpomínají velmi těžce.
O podmínkách, v jakých tady žili političtí vězni, už se řeklo hodně. Na jednu věc bych se ale chtěl zeptat: opravdu byla práce na uranu naprosto zničující, co se týče zdravotních podmínek? Byli skutečně ve stavu permanentního ozáření? Nebo se na takové věci myslelo? Vy jste říkal, že je tady měli na dlouhou dobu, tak přece museli myslet na to, aby jim taky dlouho vydrželi.
Bursík: Myslím, že nemuseli. Nechci to příliš zjednodušovat, ale pro ně byla otázka, kterou mohli řešit až na pátém šestém místě.
Strašně těžko se dohledávají věci, jakákoli dokumentace k aktivitám, k činnosti toho tábora a tak i samozřejmě k pracovním podmínkám pro vězně. Můžeme pouze ze střípků dávat dohromady, že hygienické podmínky v táborech byly tragické, především na počátku. Byl nedostatek holínek, vězni si je museli navzájem půjčovat. Bylo málo postelí, takže se v nich střídali – když šel jeden na směnu, druhý spal v posteli místo něj. Ten obraz si ale můžeme pouze domalovávat.
Skutečností je, že třeba v třídírně u Janové, na Věži smrti, tábor L, vězni přicházeli do kontaktu s uranem v tom nejsurovějším slova smyslu. Ovšem ty zdravotní podmínky se nemusely projevit hned, ale třeba až po propuštění.
Hovoří geolog Karel Škvor, DIAMO Příbram:
V první fázi těžby se ruda nebo smolinec bedýnkoval do bedýnek o rozměrech asi 30 x 40 x 50 centimetrů. A aby se do té bedýnky toho vešlo co nejvíc, musel se natlouct na menší kousky. Ve Věži smrti byla třídírna této rudy, třídilo se to ručně, tlouklo se to a dávalo do bedýnek, které se potom exportovaly do Sovětského svazu.
Tomek: Nejde přímo o nebezpečí nemoci z vlastního ozáření, protože přírodní uran v československých ložiscích neměl takovou mocnost, aby ohrožoval dlouhodobým pobytem. Problém je zaprášení plic uranovým prachem. Ty nemoci jsou zejména tohoto charakteru. Další věc je, že číslo smrtelných úrazů bylo velmi vysoké, za celé Jáchymovsko a Příbramsko to vychází asi na jeden týdně.
Také byla řada mrtvých při pokusech o útěk. Vězni byli stíháni velice tvrdým, nekompromisním způsobem. Ti, kteří byli chyceni, byli popraveni, zvlášť když třeba odzbrojili strážného. Byla to rozhodně krutá doba, takže si nebrali příliš servítky a následky byly velice zásadní.
Byl to takový zvláštní dárek, zářivý, jak v československých Vánocích 1945, tak v sovětské jolce 1946. Ale on ten dárek z mnoha důvodů u nás přebývá, funguje tady dál a myslím si, že nadlouho. Jaké důsledky jsou na české přírodě a na životním prostředí?
Tomek: Do bilance uranu (to, co jsme za to dostali od Sovětského svazu) se vůbec nezapočítávaly tyto následné zátěže. V některých oblastech v severních Čechách, v oblasti Stráže pod Ralskem se využívala těžba loužením. To se uranová ruda získává vháněním zředěné kyseliny sírové do vrtů do uranonosných hornin.
Tato těžba byla sama o sobě nebezpečná, nevyzkoušená a přinesla nečekané následky. Dodnes je tam kontaminované ohromné množství podzemních vod. Tyto zátěže se budou řešit ještě řadu desítek let a stojí to miliardy korun ze státního rozpočtu – jedná se o částku asi 20 miliard. Horniny budou louhovány a čištěny asi do roku 2040, potom mají být nadále monitorovány. Také je tady třeba třídírna uranu MAPE Mydlovary, kde jsou obrovské laguny, odkaliště a rovněž kontaminovaná půda. Tyto zátěže staví výsledek tohoto podnikání na hlavu. A je to tragédie zejména z tohoto hlediska.
Velfl: Tragédií v případě uranové těžby bylo, že jsme v určitém období nemohli rozhodovat, jak s tímto bohatstvím nakládat. Na druhou stranu je nutné si uvědomit, že uranová ruda i do budoucna představuje významný fenomén v rámci energetiky. Česká republika by si měla jasně stanovit, jakým způsobem chce tyto otázky řešit.
Mělo by též zaznít, že uranový průmysl zaznamenal kromě negativ řadu pozitivních jevů, ať už v oblasti vědy, vývoje, v neposlední řadě i ve zdravotnictví. Československý uranový průmysl a jeho zdravotnictví, které se formovalo v průběhu 60. a 70. let, bylo na špici tehdejšího státu.
A v současné době je to tak, že československý uran, který se těží v oblasti Moravy na Rožínce, je zcela ekonomicky soběstačný a ziskový. Jinými slovy historik nesmí používat slůvko kdyby, ale mít Československo tuto šanci v minulosti, určitě by se řada věcí řešila jinak.
(redakčně kráceno)