77.000 do výroby!

Po únoru 1948 přichází totální zvrat ve vývoji naší země. Začíná se hledat nová, komunistická, doba a s ní i „nový člověk“, který by jasně naplňoval ideály komunistických vůdců. Typickým projevem těchto změn je sociální inženýrství, kdy se z dělníků stávají ředitelé a naopak z úředníků dělníci. Vytváří se „pracující inteligence“, hrdinou doby není vzdělanec, ale uvědomělý a proškolený dělník-úderník plnící normu na 500 procent. De facto je tak cíleně likvidována jedna svébytná vrstva obyvatelstva. Efektivnost takovéhoto počínání přitom byla pochopitelně mizivá, ne-li přímo záporná.

O zásadních proměnách společnosti v prvních letech po únoru 1948 hovořili v Historii.cs ze 7. února historici Zdeněk Jirásek ze Slezské univerzity v Opavě, Michal Pehr z Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd a Jaroslav Cuhra z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd.

Pánové, 77.000 nebo 70.000 do výroby? Jak to bylo?
Pehr:
Objevuje se ještě jedno číslo, a to 77.500, ale většinou se používá číslo 77.000, protože ono to i docela dobře zní, když se řekne: „77.000 do výroby!“

Co ta akce vůbec znamenala a proč vznikla?
Jirásek:
Měla v podstatě dva důvody. Jeden důvod byl řekněme mocensko-politický. Bylo to namířeno proti určité části lidí, která měla být vyřazena ze svého běžného života a (dle tehdejšího výraziva) včleněna do dělnické třídy, se kterou se měla sžít, přetavit se v ni.
Druhý důvod byl ekonomický. Československý průmysl trpěl chronickým nedostatkem pracovních sil. Takže tato akce, jakož i mnohé další, měla doplnit tyto pracovní síly především do oblasti těžkého průmyslu, ale nejen do něj.

Cuhra: Byl tu ještě jeden důvod, a to rostoucí administrativní zátěž celého státního aparátu. Poválečné zestátňování přináší nové a nové úřednické funkce. Druhá vlna přichází po roce 1948, kdy komunistická strana ingeruje do státního aparátu a rozrůstají se nejrůznější kontrolní a další funkce, včetně těch známých kádrových odborů. Takže úřednické administrativy paradoxně neustále přibývá.

Pehr: Rovněž to byla snaha komunistické moci přetvořit společnost ve svůj obraz. S tím samozřejmě souvisejí ty mocensko-politické a ekonomické důvody, snaha rozbít staré úřednické elity a dosáhnout toho, aby staří úředníci praktici odešli a vznikala tu nová společnost komunistického typu. Takže to mělo sloužit i jako propagandistická záležitost.
A v neposlední řadě tady byl jistě také důvod určité závisti, který se tu využíval jako model. Úřednický stav vyvolával v očích mnohých závist, protože to byli relativně solidně zajištění lidé.

Cuhra: A nebyl to první pokus. Už na konci roku 1948 proběhla podobná akce. Jde samozřejmě o změnu komunistické politiky: od přetažení většiny národa na svou stranu je to návrat k jistému třídnímu instinktu a zesilování strachu z vnitřního nepřítele. A ten se vyskytuje na úřadech, je zakuklený, je zapotřebí ho odhalit.
A další je jistý „generační“ posun. Tehdy už vychází nová komunistická elita třeba z dělníků, kteří prochází různými rychlokurzy, Vysokou školou politickou a podobně. Pro ně se pak hledají místa a oni nahrazují tu starou obtížně převychovatelnou nebo „nebezpečnou“ prvorepublikovou elitu.

Jirásek: Koneckonců představy o tom, že je třeba vybudovat vlastní novou komunistickou pracující inteligenci, zazněly vícekrát nejen z úst ideologů, ale i lidí, kteří byli určitými mocenskými praktiky. A nutno podotknout, nebylo to specifikum československé. Setkáváme se s tím už v samotném sovětském Rusku, posléze v Sovětském svazu a potom ve všech zemích, které příslušely sovětskému mocenskému bloku.

Nejdřív to zkusili asi se 60.000 lidmi, pak přišla tahle akce se 70.000. Co to znamenalo, když přijde takovýhle úředník do fabriky, k čemu tam je?
Jirásek:
Obecně lze říci, že produktivita práce těchto lidímusela být nesrovnatelně nižší než produktivita zaučených dělníků, kteří měli jakousi praxi. A nejen to. Tyto skupiny lidí se nemalou měrou podílely na růstu zmetkovitosti výroby. Když si vezmete dobové statistiky národních podniků, vidíte, jak zmetkovitost roste. A do toho navíc přichází obludná ideologická konstrukce o tom, že každý zmetek je dílem třídního nepřítele.

Cuhra: Tento problém má ještě odvrácenou tvář. Nejsou to jenom nekvalifikovaní dělníci, ale je to i výsledek stachanovštiny, údernického hnutí, které vytváří tlak na vyšší a vyšší produktivitu bez dostatečné kontroly. Prostě ty normy nejde neustále zvyšovat, protože to nejde kontrolovat a tak dále.
Mimo to na této konkrétní akci, ale i na mnoha ostatních je potřeba sledovat rozdíl mezi sociálním konstruktivismem (představou) a realitou. Ta čísla se nikdy nepodařilo naplnit. A není to jenom tím, že tolik lidí nepřešlo do výroby. Ti lidé se zpětně vracejí na svoje místa nebo aspoň mizí z fabrik, dostávají se pryč. Čili v konečném důsledku je ta akce pofidérnější, než jak vypadala na papíře.

Na místa kvalifikovaných úředníků, ale i na místa ředitelů podniků, ekonomických náměstků, kádrováků, kteří, byť to vypadá hrozně, měli vybírat lidi, aby se lépe pracovalo, přicházejí nekvalifikovaní lidé, často i lidé neschopní. Co to přináší?
Pehr:
Přináší to obrovské zásahy do života společnosti, kdy je ta zmetkovitost a špatná produktivita práce určitě jedním z rysů společnosti.
Nesmíme ale zapomínat, že společnost se transformuje jako celek. Komunisté chtějí vytvářet novou společnost podle svých vzorů. A tam nejde jen o přesunutí úředníků do výroby. Ta snaha je popsána řadou dalších, navazujících akcí. Například ruku v ruce s tím šla „Akce B“, kdy se masově stěhovali lidé z velkých měst na venkov do přidělených bytů. Zároveň vznikaly Nápravně pracovní tábory (NPT). Rovněž je to doba, kdy se bojuje proti živnostníkům, kulakům, církvi, proti zbytkům politické opozice. Je to ono hledání třídního nepřítele, který by mohl v rámci těchto skupin jít proti komunistické straně a komunistickému hnutí. To vše společnost neobyčejným způsobem proměňuje.

Cuhra: Vždy máme tendenci vidět primárně represivní zásahy, celou tu škálu postihů, ale musíme brát vážně i to, co komunisté říkají. Oni měli skutečně představu nového řádu, nového člověka. A tato represivní opatření jsou pak jen dílem ve skládačce přetváření celé společnosti výchovou a převýchovou.
Když čtete dokumenty z počátku 50. let, respektive konce 40. let, neustále narážíte na nějaká školení, převýchovu, socialistické vlastnosti, formování úplně jiného, nového člověka. Čili v kontextu nejde jen o represivní opatření, ale o opatření „pozitivní“, která mají vést k vytvoření toho nového člověka.
Dost pikantní ovšem je, že v řadě případů lze doložit, že dělníci vlastně ani nechtěli jít studovat, dělat kariéru, nechtěli být funkcionáři. Čili už na této bázi ta ideální představa do určité míry okamžitě troskotá.

Pehr: Snaha vytvořit novou společnost, nového člověka je tu velmi silná a velká část československé společnosti na to slyší. Takže když si vzpomeneme na nejrůznější akce, na budovatelské hnutí, tak to jsou právě příklady toho, kdy mnozí dobrovolně a s nadšením budují novou společnost, jsou ochotni chodit na dobrovolné brigády.

Jirásek: Druhým faktorem je ovšem to, že celé to stachanovské a údernické hnutí se v mnoha případech i v tehdejším pojetí ekonomiky promítalo fakticky kontraproduktivně. Koneckonců v uhelných revírech to Československo zažilo už v roce 1946. Tehdy, přestože komunistická strana měla velmi silné zastoupení ve vedení dolů, se vedení začalo stavět proti zavádění sovětských metod. A to proto, že to nabourávalo rozpracované československé pracovní postupy.
Po únoru 1948 samozřejmě tento odpor zcela mizí. A hrdinou se stává člověk, který podává největší výkony. A nejsou to jenom horníci, mohou to být tkadleny, které obsluhují 60, 70 nebo 90 stavů. Jak takováto produkce mohla vypadat, si jistě každý umí logicky odvodit.

Cuhra: Také seukazuje, že úderníci nejsou populární. Jsou sice populární z hlediska propagace, ale pro samotné podniky i pro ostatní dělníky vytvářejí problém, neboť zvyšují normy, ukazují, že to jde lépe. Na vedení podniků je pak tlačeno s tím, že když to jde tady, můžou to tak dělat všichni ostatní.

Z projevu Klementa Gottwalda na IX. sjezdu Komunistické strany Československa v roce 1949:

„Akce darů republice, konaná na počest dnešního sjezdu strany, ukázala mimo jiné, jak mnoho skrytých rezerv v hospodářství ještě máme. Běží o to, tyto rezervy najít a mobilizovat. Běží o to, aby náš znárodněný průmysl vyráběl více, lépe a levněji, než jak se vyrábělo za kapitalismu. Nechť naši reakční nepřátele doma i za hranicemi se nám vysmívají, že pořád úderničíme, soutěžíme, brigádujeme, stachanujeme a tak dále. Nakonec je přece jenom přejde smích, neboť i zde platí, kdo se směje naposledy, směje se nejlépe.“

O nadšení a o pozitivním duchu svědčí například film Pan Novák, který vznikl poté, co zkrachovala první akce přeškolování úředníků na dělníky. Tahle agitka, která byla před akcí 77.000 do výroby, byla iniciativou samotného Jindřicha Plachty. To byl přitom člověk rozumný, s rozhledem, citlivý, za války se choval velmi statečně. A najednou dával takovouhle pokleslou agitku jako dar IX. sjezdu strany. Jak to ty lidi mohlo takhle strhnout?
Pehr:
Musíme to brát v historickém vývoji. Jindřich Plachta, podobně jako celá řada dalších umělců, podporoval to nové hnutí naprosto dobrovolně a s nadšením. A film Pan Novák v roce 1949 nevytváří jako svůj první čin. Už v roce 1946 podporoval ve volbách komunistickou stranu. Jindřich Plachta byl skutečně přesvědčeným idealistou, který věřil, že se otevírá nová společnost a nová doba.
Je zajímavé, že někteří komunističtí funkcionáři, jmenovitě Rudolf Slánský, byli z toho filmu trošku překvapeni. Zvlášť „krásný“ je záběr, kdy mírně rachitický Jindřich Plachta podstupuje prohlídku u doktora, který se ho ptá, jak je na tom. Plachta mu říká, že je zdráv a schopen jít do výroby. A právě to si mnozí vzhledem k fyziognomii Jindřicha Plachty vysvětlovali naprosto opačně, než jak to sám Jindřich Plachta myslel.

Komunistická strana měla po únoru 1948 2,5 členů, byť potom přišly čistky. Ale po mém soudu to nebyli všechno jenom prospěcháři?
Cuhra:
Poúnorový nábor, kdy se otevřela strana lidem, je obrovský, jde o statisíce lidí. Ale zdůraznil bych, že v tom hraje roli i něco jako česká tradice. (Koneckonců strana byla silná v Čechách, a ne na Slovensku.) To znamená, že úředník je loajálním, a když pochopí (otázka je, jestli je to rakousko-uherská, prvorepubliková tradice), že ministerstva jsou partajní záležitost, tak tam vstoupí, a nic to pro něj neznamená.
Ostatně také s nimi rychle zametli. Už na konci roku 1948 je velká prověrka, kdy je ze strany jakoby vyloučeno 500.000 poúnorových členů (stávají se kandidáty strany, což je nově zavedená funkce) a přes 100.000 je ze strany úplně vyvrženo. To se opakuje v roce 1950.
Čili v roce 1948 tady máme nabobtnalou stranu, ale kolem roku 1950 a na začátku roku 1951 už je to strana, kterou známe po celou dobu, strana se 1,7 milionu členů.

Jirásek: Čistky pokračovaly po celá 50. léta a neměly vždycky naprosto plošný charakter. V druhé polovině 50. let pak dochází k čistce v tehdejší nomenklatuře po takzvaných maďarských událostech. Tato čistka se přitom odvolává na nápravu překotného náboru, a tak bychom mohli pokračovat.

Pehr: Důvodů pro vstup do komunistické strany bylo samozřejmě daleko víc. Jedním z nich byl pragmatismus, vedle toho bylo nadšení, strach a tak dále. Pravdou také je, že komunisté byli ze začátku velmi otevření, co se týká přijímání nových členů, ale uvědomovali si to jako problém. A to v okamžiku, kdy komunistická moc už zlikvidovala téměř všechny „vnější“ nepřátele, takže už jí potom zbýval jenom nepřítel vnitřní.

Podívat se do zrcadla, vyloučit sám sebe…
Jirásek:
Lze to dokumentovati na praxi výrobních podniků. S velkým překvapením se dozvídáme, že asi v polovině roku 1948 existoval trend zaměstnávat bývalé podnikatele v továrnách, které jim předtím patřily. Samozřejmě nebyli na ředitelském místě, ale řekněme na místě náměstka nebo vedoucího odbytu. To však trvalo nepatrnou chvíli – několik měsíců. Končí to už v říjnu a listopadu 1948, kdy jsou tito lidé jednoznačně odsouváni z pozic, do nichž byli původně vyzýváni.

Československý týdeník z roku 1948:

Ve Slovanském domě v Praze se konala celostátní konference živnostníků komunistů. Ministr vnitřního obchodu Krajčír řekl: „Vypořádáme se s pijavicemi našeho hospodářství, a tím zlepšíme životní podmínky všech pracujících, tedy i živnostníků. Práva středních a malých živnostníků budou zajištěna v ústavě.“ Přednosta kabinetu ministerstva financí inženýr Spáčil promluvil o schválené osnově zákona o živnostenské dani. Tento zákon ušetří našim živnostníkům miliardu korun, aniž by se tím porušila rovnováha rozpočtu a měna. V našem státě se nikdo z poctivých živnostníků nemusí bát o svou práci a o svou budoucnost.

Rok 1949 byl v mnohém přelomový. Komunisté si svolali sjezd, jehož mottem bylo „Dělnická třída zvítězila“. Celý rok 1949 je pak v podstatě další vlnou likvidace jedné skupiny lidí, a to živnostníků. Proti živnostníkům funguje zavedení dvojího trhu, volného a lístkového, pak vzniká Ústřední svaz živnostníků, čímž se likvidují živnostenské cechy.
Proč šli komunisté po těch drobných živnostnících tímto naprosto brutálním, plošným a řekl bych až „genocidním“ způsobem?
Cuhra:
Musíme se na to podívat v kontextu. Rok 1949 je (a vlastně už druhá polovina roku 1948) jsou obdobím změn. Zásadní je změna sovětské politiky a roztržka s Jugoslávií, kdy se vnitřní nepřítel rodí velmi silně, protože Jugoslávci byli komunisté a zradili, takže se hledají další zrádci. Navíc v roce 1949 přicházejí do Československa poradci do Státní bezpečnosti. V lednu 1949 se také rodí RVHP, s čímž se mění orientace našeho zahraničního obchodu a jsme tlačeni ke spolupráci s Východem. A začíná se plnit první pětiletka v komunistické podobě.
A pokud jde o ty živnostníky, zcela zásadní věcí je skutečnost, že Stalin přitvrdil svou politiku. Nějaké řeči o národních cestách socialismu, které se vedly do té doby, musí pryč, protože národní cesta k socialismu je cesta ke zradě – stejně jako zradili Jugoslávci. A pokud pak nepřipadá do úvahy národní cesta k socialismu, zbývá jenom sovětská cesta, a ta živnostníky ani soukromé zemědělce nezná.
Takže šlo nejen o vnitřní záležitost – jistě, dělali to Češi a Slováci „vlastníma rukama“, ale je to i výsledek sovětské změny: už nebudete vykládat, že si to budete dělat po svém.

Já bych si ale dovolil namítnout, že například v Polsku, Maďarsku a dokonce ani v NDR to takhle brutální ani plošné nebylo?
Jirásek:
Jak kde.V Maďarsku to bylo snad dokoncedaleko intenzivnější než u nás.Naprostožádný soukromník. Ale Maďarsko se začíná měnit už v roce 1954, 1955 v souvislosti s vyhlášením jakýchsi ekonomických reforem. A po roce 1958 je potom otevřena cesta kádárizaci.
V Polsku se po Gomułkovi dostává do čela vedení, které rovněž požaduje obrovské restrikce částí společnosti, jako jsou živnostníci. Jenže Polsko bylo neuvěřitelně poškozeno válkou a rozkolísané obrovským přesídlením Poláků. Ti, kteří sídlili na někdejších polských územích, byli najednou na územích anektovaných Sovětským svazem. takže byli přesouváni do někdejších německých území. Čili v Polsku to mělo poněkud jiný rys.
A pokud jde o NDR, tak ta byla de iure od roku 1949 až do roku 1953 z hlediska ekonomiky a řízení jen mírně poupravenou sovětskou okupační zónou.

Jak to bylo s takzvaným volným a vázaným, neboli lístkovým trhem?
Jirásek:
Byl tady trh vázaný a byl zaveden trh volný, kde bylo možné nakupovat za peníze (ale podstatně dráž než na trhu vázaném) především některé druhy potravin a textilií, někdy i další věci.
Problém nastal tehdy, kdy byla určitá část obyvatelstva vyloučena z užívání vázaného, lístkového trhu. Šlo o část živnostníků, ale byli to i lidé spjatí s vysokými funkcemi v předválečném nebo v poválečném období, tedy zase vysocí úředníci, a byla to i část zemědělců a tak dále. Vyloučení z vázaného trhu vedlo k tomu, že tito lidé museli sahat do svých úspor, což ale nebylo tak jednoduché. Obrovské množství jejich úspor bylo totiž na vkladech, ke kterým neměli fakticky přístup. To byla situace nesmírně těžko řešitelná a byl v tom už prvek jednoznačné diskriminace.

Co ti lidé začali dělat? Odcházeli také do průmyslu?Proč ten průmysl potřebovalnajednou tolik lidí? A jak to, že je pohltil?
Cuhra:
Opět to souvisí s mezinárodními kontexty. Ta silná orientace na těžký průmysl nebyla naším výmyslem. Souviselo to s militarizací společnosti, s hypotetickou přípravou na válku. Těžký průmysl pohltil neuvěřitelné množství lidí. Jsou to statisíce, o které to narůstá, a nejde jen o živnostníky, ale týká se to i žen, odlivu pracovních sil z venkova i ze spotřebního průmyslu a tak dál. Prostě spotřeba lidského materiálu byla extrémní. Ovšem je to věc, která nesouvisí jen s námi. Souvisí to jak se sovětskými požadavky, tak s představou o fungování celé RVHP, kde máme nějaké úkoly, které plníme pro ostatní.

Jirásek: Všechno se totiž mělo plánovat. Plánovaly se dokonce i takové věci, kolik má být módních salonů ve městě s 10.000 obyvateli, kolik tam má být hospod, sedlářů, kolářů a tak dále. Ty úvahy šly ale zpravidla směrem, že jsou podobné služby vysoce naddimenzovaná a že je třeba zrušit obrovské množství obchodů.
A nepodceňoval bych ani skutečnost, že živnostník byl svým způsobem pán pro sebe. Sám si organizoval čas, produkci, její odbyt. A to stát, který chtěl naplánovat všechno do posledního šroubku, nemohl připustit a nepřipouštěl.

Pehr: Když chcete lidi postupně zbavovat jejich svobod, musíte je centralizovat, hlídat je, vytvářet jim plány, a to všechno se tu dělo.

Cuhra: Aby to nebylo tak černobílé. Nemělo by se zapomenout, že ne všichni živnostníci skončili se svým podnikáním a zmizeli ve výrobě. Je celá řada případů, kdy ten člověk třeba vlastnil hospodu, pak ji vlastnil stát, a on byl vedoucí. To znamená, že ta změna byla v jistém znevolnění, ale neznamenala automaticky přechod někam jinam.

Jirásek: Navíc v drtivé většině těchto případů nešlo o nějaké znárodnění nebo zestátnění. Hlavně v městských organismech se postupovalo formou takzvaného zkomunálnění. To se vytvářely komunály, které zaměstnaly určitý počet instalatérů, zedníků, pokrývačů.
Daleko hůř se proces rychlého zkomunálňování nebo likvidace živností prosazoval ve vesnickém prostředí. Šlo o truhlářství a podobně, kde tyto živnosti fungovaly mnohdy až do roku 1954. V mnoha směrech se uvádí, že měnová reforma v roce 1953 zlámala vaz i této činnosti, protože tito lidé se najednou ocitli bez podnikatelských finančních prostředků.

Cuhra: Já bych to i protáhl. V druhé polovině 50. let probíhá nejen druhá vlna kolektivizace, která je zásadní a láme vesnici, ale i druhá vlna tažení proti přežívajícím živnostem, která končí kolem roku 1960. Šlo asi o 6.000 živnostníků, kteří byli vždy víceméně solitérní – nikoho nezaměstnávali. To znamená, že přežívali dlouho. A až teprve po roce 1956, po Maďarsku, a po třídní politické prověrce v roce 1958 přichází definitivní krach tohoto druhu přežívání.
Mimochodem když jste zmiňoval ty národní rozdíly, je zajímavé, že ve východním Německu přežívají živnostníci až do 70. let. Čili je to stejný blok, ale ty rozdíly je nutné vždycky připomenout.

Jirásek: S převáděním lidí do výroby souvisela ještě jedna skutečnost, na kterou se dost zapomíná, a to byla likvidace svobodných povolání. To byli soukromí advokáti i soukromé lékařské ordinace. Toto je likvidováno v průběhu roku 1949, 1950 mnohdy dokonce bez zákonného podkladu, pouze jakýmsi rozhodnutím určité mocenské struktury, například příslušného národního výboru.
A zvláště v případě lidí, jako byli architekti, právníci a podobně, jsou tito lidé nasáváni do výroby v podobě převádění úředníků.

Z projevu ministra financí Jaromíra Dolanského z roku 1948:

„Mluvíme-li o pracující inteligenci, máme na mysli obvykle onu početnou masu lidí zaměstnaných ve státních a veřejných úřadech, v ústavech, ve školách, pracovníky z kanceláří, průmyslových a peněžních podniků, obchodů a tak dále. I tato sociální vrstva má svoji historii a je produktem moderní kapitalistické doby a v tomto smyslu je jakýmsi sourozencem dělnické třídy. Sourozencem, který si sice na svém původu tolik zakládá, ač z něj celkem nic nemá, ale který na druhé straně se za svůj příbuzenský svazek s dělnickou třídou stydí, ač kdyby o něj více dbal, bylo by to jen v jeho prospěch.“

Jakým způsobem byla inteligence přeorganizována a přeměněnaz normální inteligencev inteligenci pracující? Jak tohle proběhlo?
Pehr:
Samozřejmě průběh byl různý. Začal tady být zaváděn pojem „pracující inteligence“, který byl mnohdy skutečně zavádějící. Část inteligence, která nebyla ochotna se smířit s novým režimem, totiž skutečně končila v dělnických profesích.
Jenže na druhé straně má režim snahu vyzdvihovat tu „prověřenou“ inteligenci. Snahu poukázat, že režim má zájem o inteligenci. Jsou to nejrůznější propagační akce vybraných umělců, intelektuálů, kteří jsou tím režimem protežováni, aby se stali jeho pomyslnou ikonou s tím.

Atmosféra byla taková, že lidé měli pocit,že je dobře, že se společnost mění,že to k něčemu směřuje.Kdy se tato atmosféra začala lámat,kdy si to začala společnostuvědomovat?Dá se to nějak vystopovat?
Cuhra:
Vystopovat se to dá dost obtížně, ale je naprosto zřetelné,že ta změna přichází velmi rychle,a to z několika důvodů.
Není to jenom represe nebo šok z přeměny,ale je to například neplnění příslibu blahobytu.Na čem jiném to stálo než na tom, že se říkalo, teď přijde blahobyt, protože si ho sami vybudujeme? Ale pro dělníky to neznamenalo žádný zásadní sociální posun, ale naopak. Dělníci a celá tato vrstva ztrácejí lecjaká práva, která si za desetiletí vybudovali a vybojovali. Ať je to odborová organizace, která opravdu chrání dělníky, nebo právo na stávku. To sice formálně existuje, stávky se skutečně odehrávají, ale v podstatě jde o nepřátelské akty.
To znamená, že lidé zjišťují, že to není jen cesta k blahobytu, ale že to jsou velmi zásadní změny, které dost často nevedou k lepšímu. Proto se nálada vůči komunistické straně podle mě proměňuje už od podzimu 1948 až do roku 1953. Tedy ne, že by se politicky radikalizovala, že by tady byl nějaký silný potenciál odporu, ale je rozhodně cítit pocit frustrace a zklamání.

Pehr: Ten zásadní okamžik, kdy se společnost ve velké míře přestává identifikovat s politikou komunistické strany, jsou podle mého názoru až události 60. let, které vrcholí intervencí, sovětskou okupací. Tam myslím přichází definitivní zlom, od kterého velká část společnosti bere režim jako nutné zlo.

Jirásek: 60. léta už bylo něco úplně jiného. Tehdy již po mém soudu neexistoval potenciál nadšených lidí, kteří by šli po práci na brigádu a po brigádě do práce.
Osobně se domnívám, že nadšení části obyvatelstva se začíná postupně lámat už od počátku 50. let. Samozřejmě na to působí soudní procesy a celá ta atmosféra, ale působí na to často i zdánlivě nepatrné záležitosti. Například zrušení deputátů v některých továrnách vyvolalo u tehdejšího dělnictva silnou nespokojenost. Také vím, že v některých oblastech byly mohutně zaváděny dělnické autobusy (v březnu, v dubnu 1948), které svážely dělníky z obcí do měst do jejich továren. Najednou se začínají tyhle „výdobytky revoluce“ v roce 1949 omezovat, v roce 1950 mizí úplně. A dokonce jsem viděl některá hlášení Státní bezpečnosti o tom, jak se ti lidé cítí podvedeni, zklamáni a podobně. Čili ono nemuselo vždycky jít o ty obrovské věci, ale o těch tisíc každodenních maličkostí, s nimiž se lidé setkali.
Jinak u obrovské části společnosti dochází k radikálnímu zlomu v roce 1953 provedením měnové reformy. To byl naprostý šok.

Pehr: Samozřejmě je zajímavé pozorovat, jak celá řada lidí v 60. letech stále věří, že dojde k jakýmsi postupným reformám. Lidé se do značné míry smířili s existencí komunistického režimu, učili se s ním žít a doufali, že půjde nějakým způsobem reformovat. To koncem 60. let padá.

(redakčně kráceno)