„Polská politika je výjimečně bídná,“ říká Olaf Lubaszenko

Jura Baran ve filmu režiséra Vladimíra Michálka Je třeba zabít Sekala je pro českého diváka asi nejznámější role polského herce a režiséra Olafa Lubaszenka. Sám, přestože oba jeho rodiče byli herci, o herectví nejdříve neuvažoval a studoval obory tak rozdílné, jako je sociologie, teologie či filologie. Herectví a umělecká tvorba ale nakonec zvítězila. Dnes má za sebou více než sedmdesát filmových rolí a desítku filmů, které sám režíroval, včetně komedie Stozs, která slavila úspěch jak u publika, tak u kritiky. O Polsku, Polácích i smutku z polské politiky hovořil s Olafem Lubaszenkem v exkluzivním rozhovoru pro Českou televizi varšavský zpravodaj Miroslav Karas.

Proč jste nestudoval rovnou herectví?
Myslím, že jsem sám sobě předstíral, že bych v životě mohl dělat něco jiného. Herectví mě pronásledovalo od raného dětství díky mým rodičům i díky tomu, že jsem jako dvanáctiletý měl možnost poprvé si zahrát ve filmu. Byl to velmi smutný film z meziválečného období o citlivém chlapci, který byl svědkem hrozných událostí. Možná mi to, co ten kluk viděl, herectví trochu znechutilo, a proto jsem hledal něco jiného. Ale nepodařilo se to.
Představa, že budu v životě dělat něco jiného, trvala snad 10 let. A až někdy v roce 1995 nebo 1996, krátce před filmem Je třeba zabít Sekala, jsem se rozhodl, že budu dělat herectví, protože to může být něco fascinujícího. Později přišly pochybnosti. Je to totiž profese, při níž se pochybnosti mísí s nadšením, což je přirozené.

Cítíte se jako herec šťastný?
Zdá se mi, že trvalý stav štěstí neexistuje, vůbec ne v životě a v herectví obzvlášť. Herectví je specifická profese především v tom, že se od herce v jednom okamžiku vyžaduje představit absolutně protikladné schopnosti a vlastnosti. Pro vynikající herectví je nutné být ve stejnou chvíli absolutně soustředěný sám na sebe a současně být schopný spolupracovat s týmem lidí kolem. Prostě být individuálním sportovcem a členem fantastického týmu zároveň. A to jde skloubit velmi těžko.
Musíte se umět skvěle koncentrovat a vědět, co se od vás očekává. A současně musíte umět přijímat signály o všech změnách v okolí, třeba od vašeho partnera. Celou dobu čelit emocím a přeskakování z jednoho pocitu do druhého je vyčerpávající a mnohdy stresující. Proto je těžké být šťastným hercem. Ale ano, prožívám i šťastné chvíle, kvůli kterým stojí za to být hercem. V showbyznysu a umění jsou, stejně jako ve sportu, stavy euforie výjimečné, ale nádherné.

Poprvé jste se na plátně objevil ve 12 letech. Dnes za sebou máte více než 70 filmových rolí. Český divák vás zná hlavně z filmu Je třeba zabít Sekala režiséra Vladimíra Michálka z roku 1998. Uplynulo 13 let, vzpomínáte si ještě na natáčení?
Byl to, a věřte mi každé slovo, zcela výjimečný film. Netvrdím to proto, že mluvím zrovna s vámi a chci udělat radost českým divákům. Ten film byl opravdu výjimečný. Začalo to už tím, jak mi režisér nabídl roli. Někdo mu navrhoval jiného adepta, možná tady v Polsku někdo nechtěl, abych to hrál, ale Vladimír Michálek byl tak tvrdohlavý, že jen díky němu jsem se ve filmu objevil. Celý realizační tým, režisér, kameraman Martin Štrba a producent Jaroslav Bouček, vytvořil vynikající atmosféru. Bylo to kouzelné období a doposud je to moje nejdůležitější role. Dodnes ten film nosím v srdci jako cenný drahokam.

Jaké máte nejbližší plány?
Zrovna končím práci nad filmem Sztos 2, což je moje milované filmové dítě. Můj vůbec první film, který jsem natočil, byl film Sztos o podvodnících a vekslácích ze 70. let. 14 let jsem se pak snažil o realizaci druhého dílu. Loni se mi to podařilo. Druhý díl se odehrává v období výjimečného stavu po roce 1981, protože jsem chtěl udělat film nejen o lidech, ale i jejich občanských postojích. Je to komedie a doufám, že se bude líbit hlavně mladým divákům.

Jako režisér jste se podepsal pod deseti filmy, jsou to komedie. Netajíte se tím, že vaším idolem je Charlie Chaplin. Platí to stále?
Platí, ale nechci dělat filmy jako on. Pro mě je podstatné si uvědomit, že v dnešním spěchu a shonu zapomínáme na základní hodnoty, na lásku, vzrušení a přítomnost druhého člověka, a že rozhodně stojí za to se někdy prostě zastavit a zamyslet. O tom je pro mě film od Chaplina.

Přišel jste v dresu polské reprezentace. Jste kapitánem fotbalového výběru polských herců. To máte ke sportu tak blízko?
Velmi blízko, je to můj druhý život, ale několik let už nejsem tak aktivní, prostě si nezahrávám se zdravím. Teď mám něco s kolenem a půl roku nehraju.

Před časem jste řekl, že satiru a kabaret dnes nahrazuje politika a že pro satiriky tak nastaly těžké časy. Vnímáte nějak politiku ve svém životě?
Jsem občan, který se o politiku zajímá, vnímá ji a cítí bolest. O politickém životě u nás nemohu říct mnoho dobrého. Politika je výjimečně bídná. Polská společnost je rozdělená, je to trvalý a velmi intenzivní jev. Politická scéna je u nás příliš horká, taková by být neměla. Vidím jako paradox, že Polsko, kterému se ekonomicky poměrně dobře daří a učinilo obrovský krok dopředu, je současně polem pro tak velký politický boj.
Speciálně odkládám svou cestu do Česka, kde jsem sedm osm let nebyl. Chci totiž vidět rozdíly ve změnách u vás. Brzy pojedu. Po desetiletém odstupu je nejlépe vidět, co která země udělala. Jenže u nás to hodně lidí vidět nechce. Dlouhými kroky jdeme dopředu, za 20 let máme za sebou kolosální skok, a přitom tu je tolik lidí, kteří si toho vůbec neváží. Je to divné.

To je pravda, vzpomínám na Polsko z roku 1988, pak z roku 1991 a z počátku 90. let, dnes je to opravdu jiná země. Jaké je dnešní Polsko? Jste tu spokojen? Cítíte se v něm dobře?
Ano, cítím se tu dobře, i když jsou chvíle, kdy mě hrozně bolí, že tu jsem. Souvisí to právě s politikou. S tím, jak vypadá politický život, s tím, co se děje před prezidentským palácem, kde se lidé nedokážou vůbec domluvit. Velmi mi vadí příliš mnoho přehnaných, negativních emocí, rozvášněné diskuse prakticky na každé téma. U nás je každé téma dobré k tomu, abychom se pohádali, a to i v případech, kdy je hádka absolutně nesmyslná.
Politici by se měli zabývat změnami v zákonech, které vedou k lepšímu životu. Ať zjednodušují daňový systém, ať zmenší otřesnou byrokracii, abychom nevyplňovali kvůli jednomu dokumentu dalších třicet, ať připravují dobré a bezpečné rozpočty. To stačí. Jenže co dělají? Zabývají se sami sebou, žijí si sami pro sebe, vytvářejí problémy a později chtějí dokázat, že je zvládnou vyřešit. A to je strašné.

Jak se dnes Polák v Evropě cítí, jak ji vnímá, jak se dívá na své sousedy, na Čechy?
V případě Čechů mám jednoznačný názor. Roky mám Česko a Čechy rád. Nevím, jestli všichni Poláci mají Čechy rádi, ale ve výzkumech veřejného mínění jste na jednom z prvních míst.

V posledním výzkumu jsou Češi na prvním místě mezi nejoblíbenějšími národy.
To mám velkou radost, roky své sympatie šířím dál. Myslím, že bychom se od Čechů mohli leccos naučit a Češi zase něco od nás. Je hodně fantastických věcí, které by se nám hodily.

Například?
Jsme dvě poloviny jednoho předmětu, kdy každá polovina má něco, co nemá ta druhá, a společně tvoříme zajímavý celek. U Čechů je dost fantastických vlastností. Máte pocit trpělivosti, schopnost brát život s klidem, rozvahou a chladnou hlavou, nepropadáte tolik emocím bez hranic. Sám dobře víte, že to jsou vlastnosti, které nám schází a kterých vy máte na rozdávání. Závidím vám je, stejně jako váš smysl pro humor. Závidím vám ale především vaši schopnost dělat vynikající filmy o prostých věcech a normálních lidech. A nejsem sám. Stejný pocit má většina polských filmařů.

Kterých vlastností Poláka by si měli Evropané a tedy i Češi všímat? Která vlastnost by měla být v Evropě doceněna? Kterou bychom si mohli vzít?
Máme takové vlastnosti, které se velmi hodí v těžkých časech, za války, během krize, anebo v době, kdy se děje něco zlého. Máme neskutečnou vitální sílu, dokážeme přežít v nejtěžších chvílích a podmínkách, a přitom nepřicházíme o svou identitu, tradice nebo víru. V klidných dobách a v blahobytu to ale nezvládáme. Je to sice lepší než dříve, ale stále se musíme učit pracovat systematicky, v klidu a normálně.

Prožívají Poláci nějak skutečnost, že jejich země bude až do konce roku v čele Evropské unie?
Většina Poláků to má, víte kde… My žijeme ve virtuálním světě, sledujeme zpravodajství a internet, víme, co se děje v politice, posloucháme rádio a v něm zase politiku. Ten svět nás vtáhnul a nabízí nám emoce. Myslíme si, že jde mnohdy o život, ale kolik lidí to ještě zajímá? Jedno, dvě či tři procenta společnosti? Těch více než 90 procent se zabývá něčím jiným. A to je velmi dobře. Nemyslím si totiž, že by měl člověk každý den prožívat životy jiných. Lépe je žít vlastním životem a přidáváním cihel do stěny vlastního štěstí. Teprve až v nějaké krizi či extrémní situaci by se měl každý angažovat a stát na správném místě.

Celá Evropa prožívá krizi a Polsko bude do prosince Evropu řídit. Mohou polští politici nějak ten nepříznivý stav zlepšit? Čemu by se měli věnovat nejdříve?
Pozitivní energii, pozitivnímu myšlení, otevřít dveře novým zemím a spolu s tím hledat nějaký rozumný postup vůči Řecku. To by měly být hlavní cíle. Uvidíme. Pevně věřím, že během polského předsednictví nedojde k žádné katastrofě. Už jsme jich v poslední době poznali dost a každá další by byla zbytečně navíc. Kéž by to bylo klidné předsednictví. Opravdu to premiérovi Tuskovi přeji, protože je to politik, který Polsko posunul výrazně dopředu. Nemusíme se za něj ve světě stydět.

(redakčně kráceno)