„40 let totality naprosto zničilo vkus,“ říká Zdeněk Fránek

Čistá, strohá architektura, která využívá všední a k přírodě šetrné materiály. Takový je rukopis Zdeňka Fránka, jednoho z našich nejvýraznějších architektů, jehož stavby zahrnují rodinné domy, galerie nebo tělocvičny, ale také kostely, jako je to v případě jeho realizací z loňského roku v Litomyšli a Černošicích. O moderních sakrálních stavbách, současné architektuře, panelácích naležato a tuposti některých stavitelů hovořila se Zdeňkem Fránkem Pavla Pilařová v červencovém pořadu Před půlnocí. 

Toužil jste se stát architektem už asi jako desetiletý, což není zcela běžné. Bylo to vaše okolí, které vás pro to nadchlo?
Určitě ano. Pocházím z věřící rodiny, takže mě k tomu asi dovedl častý pobyt v kostelech. Rodiče jinak žádné sklony k umění neměli.

Po gymnáziu jste se několikrát neúspěšně hlásil na Akademii výtvarných umění. Dokonce jste si vyslechl větu, že neprokazujete dostatek talentu. Nepodrazilo vám to tehdy nohy?
Zklamalo mě to, ale nepodrazilo. Mám buldočí povahu, takže mě to spíš nastartovalo a utvrdilo v tom, že jdu správnou cestou.

Nakonec jste si zvolil Fakultu architektury VUT v Brně. Měl jste už tehdy nějaké vzory? Ne, že byste je kopíroval, ale že se vám líbily svou originalitou.
Nebál bych se ani slova kopírovat, protože na tom se člověk nejvíc naučí. Na škole jsem měl rád amerického architekta Franka Lloyda Wrighta. Ale k architektuře vůbec mě přivedl článek o Oscaru Niemayerovi, dnes 103letém architektovi, který stále tvoří a je hvězdou jihoamerické scény.

A u nás v České republice?
Miluji třeba Santiniho a Plečnika. To jsou architekti věčnosti, kteří dokážou plynule přecházet všemi slohy a styly a vytváří stále nové hodnoty. Tyto architekty se snažím nějakým způsobem kopírovat.

Vaše inspirace spíše než od lidí pochází z přírody, světa jako takového. Máte ještě další oblasti, kde se inspirujete?
Fascinují mě metody Leoše Janáčka, který se inspiroval naprosto nehudebními impulsy, když například sbíral hlasy obyčejných lidí a zaznamenával si je do not. Postupuji podobně. V posledních dvou letech jsme s kolegy, většinou mými studenty, vytvořili zcela unikátní metody, které začneme letos využívat na stavbách. Například používám rozklad historického tvarosloví, ať už v architektuře, malířství nebo i v archeologii, a pomocí počítačových metod to skládám do nových struktur. Všechny tyto pokusy vypadají úchvatně a nádherně se kloubí se soudobou i historickou architekturou všech slohů. Určitě jde o zdroj pro mou práci na spoustu dalších let.

Jak byste definoval vaši architekturu? Jaké cíle sledujete?
Mým hlavním cílem je souzvuk s přírodou a tímto světem, souzvuk s bytím. Aby stavba zapadala, aby v budoucnu neškodila a byla přirozenou součástí přírody, a to včetně svého zániku. Záměrně volím materiály, které nebudou po mnoha a mnoha letech dělat ve vesmíru nepořádek.

Funkčnost, účelovost také preferujete?
To by měla být pro každého architekta samozřejmá věc.

A je to skutečně v současnosti samozřejmostí?
Současná architektura jako taková v pořádku není. Jsou tady obrovské rezervy. Ale to není problém jen naší země, ale všeobecný problém. Světová architektura nemá program a stavby spíše svému prostředí škodí, než aby ho doplňovaly.

Koncem loňského roku byly otevřeny dva kostely, které jste navrhoval. Jeden v Litomyšli, druhý v Černošcích. Inspiroval jste se u nich určitou biblickou symbolikou?
U zadání kostela v Litomyšli to byl citát z Bible o cestě vzhůru („Bože tvé milosrdenství až k nebi sahá, až do mraků tvoje věrnost.“  Žalm 57:11 – pozn. red.), který museli všichni architekti zapracovat do konceptu. Z lepenky jsem si pak vystříhal takové origami jako návrh, podle kterého jsem z betonových desek vytvořil jakousi perspektivní cestu ubíhající do dáli.
U kostela v Černošicích jsem si chtěl vyzkoušet strukturu bělostnou jako peří. Inspirovala mě kresba anděla s bílými křídly od švýcarského malíře Paula Klee. Použil jsem tam „obrácenou klenbu“, což je takový můj „vynález“, kdy vytvářím klenuté a zcela plastické stavby pomocí úplně obyčejných a levných materiálů. Trochu jsem se nechal unést konstrukcí, takže to připomíná loď, i když jsem to tak nezamýšlel.

Nový kostel v Litomyšli (vizualizace)
Nový kostel v Litomyšli (vizualizace)
Více fotek
  • Nový kostel v Litomyšli (vizualizace) autor: ČT24, zdroj: franek.xproduction.eu http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/28/2790/278936.jpg
  • „Origami“ Zdeňka Fránka autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/28/2790/278928.jpg
  • Nový kostel v Litomyšli autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/28/2790/278932.jpg

Oproti litomyšlskému kostelu, který mi přijde až příliš strohý, dává modlitebna v Černošicích větší prostor pro fantazii. Někdo říká, že vypadá jako vlna, Noemova archa nebo velryba z vyprávění o Jonášovi. V nejbližším okolí je přitom silnice a developerská výstavba. Bylo těžké, aby tam stavba zapadla? A je vůbec nutné nad tím přemýšlet?
Stavba je dílem okamžiku, osvícení a v mém podání je to svým způsobem přírodnina. Co se týče Litomyšle, tak to je pro architekty velmi příznivá lokalita. Chtějí zde nejlepší architekty a vyzývají je, aby jim tam postavili něco, co je navěky. V Černošicích naopak vznikaly petice proti stavbám tohoto druhu, takže jsme putovali z jedné lokality na druhou a podle toho jsem to vždycky upravil.
Když mluvíte o velrybě, tak černošický kostel skutečně působí jako velryby vyvržené na břeh. Je to ohromující konstrukce, kdy nikdo neví, jak to bylo postaveno, působí to cizorodě. Ale třeba barokní stavby v době svého vzniku (typicky kostel ve Křtinách od Santiniho, který je stonásobně předimenzován oproti okolním stavbám) musely působit daleko fantastičtěji než můj malý kostelík v Černošicích.

Nová modlitebna na Vráži (vizualizace)
Nová modlitebna na Vráži (vizualizace)
Více fotek
  • Nová modlitebna na Vráži (vizualizace) autor: ČT24, zdroj: http://franek.xproduction.eu/ http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/28/2790/278943.jpg
  • Nová modlitebna na Vráži (vizualizace) autor: ČT24, zdroj: franek.xproduction.eu http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/28/2790/278950.jpg

Před chvílí jste zmínil, jak vnímáte současnou architekturu. Máte pocit, že není originální? Že u nás architekti opisují jeden od druhého? Že se bojí zkusit něco nového, co by ohromilo? Nemluvil bych o ohromení. Architektura by ohromovat, ať už v dobrém či špatném, až tak neměla, i když je to samozřejmě zážitková věc.
Ale je to tak, jak říkáte. Není mnoho fantazie, není mnoho nového a pořád se spoléhá na zahraniční vzory. Architekti raději listují v časopisech, než aby se obrátili do sebe. Takže prací v našem studiu a novými experimenty riskujeme i neúspěch. Přitom to je, myslím si, podstata toho udělat něco nového.

Je to českou povahou? Anebo je to i tím, že jsme tady 40 let vídali stavby paneláků, okálů, šumperáků, nevkusných kulturních domů?
Určitě je to těmi 40 lety totality, které naprosto zničily vkus.

Jaký je současný podnikatelský vkus v Česku? Narážím na takzvané podnikatelské baroko, na satelity, na domy, které připadají nevkusné i laikovi.
Tomu se říká paneláky naležato, jsou to ghetta. Je to zbytečně zabraná krajina. Ani v nejmenším nejde o architekturu. Samozřejmě se v tomto prostředí sem tam objeví něco zajímavého, ale jinak jde jen o uplacený byznys, o nic jiného. Není to ale jen náš problém, podobná sídliště se staví všude.
Svědčí to o tuposti lidí, kteří to staví. Ty domy mají obýváky na sever, z oken je vidět z osmi metrů sousedovi do dalšího obýváku, a je jim to úplně jedno. Myslím si, že časem tyto lokality budou vyprázdněny a budou se bourat. A ta doba není daleko.

Satelitní městečko
Satelitní městečko

Byl v poslední době u nás někdo opravdu originální? Například tolik diskutovaný Jan Kaplický.
Jan Kaplický byl bezesporu nejlepší současný český architekt, který zásadně ovlivnil světovou architekturu. Spoustu architektů ho dodnes kopíruje a čerpá z něj, včetně těch největších hvězd, jako je Norman Foster, Zaha Hadid. Je to šlechtic mezi architekty, ať si o něm myslí, kdo chce co chce.

Jak jste zareagoval, když jste poprvé viděl jeho návrh Národní knihovny?
Vyděsil jsem se, protože byl opravdu velmi nezvyklý. Postupem času jsem se s ním blíž seznamoval a propracovával jsem se duchem té stavby, a i proto, že ji Jan Kaplický stále upravoval, stávala se pro mě čím dál přitažlivější.
V té době jsem viděl v Brooklynu výstavu japonského malíře Muramakiho, který dělá komiks se stejnou vervou a kvalitou jako renesanční malíři. Je to naprosto plnohodnotný styl, který Jan Kaplický pochopil první na světě. Kdyby ta knihovna stála, za 100 let by byla stejnou ikonou Prahy jako ty nejkvalitnější stavby a svou zelenou barvou by se hodila i k chrámu svatého Víta. Je obrovská škoda a naprosté barbarství z nejvyšších politických míst, že to nevyšlo.

Na kterou svou stavbu jste nejvíc pyšný?
Nedá se říct, že bych byl na některou stavbu pyšný víc než na jinou. Beru je spíš jako své děti. Ty má člověk taky všechny rád, i když se mu všechny nemusí líbit. Spousta staveb se pokazila, ať už mou vinou nebo nějakou jinou. A samozřejmě jsou některé stavby, které mi dělají větší reklamu, ale to už jde jaksi mimo mě. Teď mám radost z galerie, kterou otvíráme v říjnu v Pekingu. Pak mám radost z domu své sestry, který mi udělal největší reklamu ze všech mých staveb.

Rodinný dům sestry Zdeňka Fránka
Rodinný dům sestry Zdeňka Fránka

Jaké konkrétní cíle jsou před vámi?
Dělám velkou galerii skla a galerii moderního umění. Pak mám spoustu rodinných domků, pro mě taky velice zajímavých. Práce je dost.

Zdeněk Fránek (*1961, Boskovice)
Vystudoval Fakultu architektury Vysokého učení technického v Brně (1980–1985). V roce 1989 založil firmu Zdeněk Fránek architect & associates. Přednášel na Fakultě architektury VUT v Brně, od roku 2006 vyučuje na Fakultě architektury Technické univerzity v Liberci. Je tvůrcem osobitých staveb a projektů, často velmi oceňovaných odbornou veřejností, a autorem a spoluautorem řady odborných publikací.


(redakčně kráceno)