Slavíme Vánoce jako každá česká rodina, říká učitelka buddhismu

Brno – Desítky buddhistů se schází v nově postaveném centru v Divišově čtvrti v městské část Brno-Lesná. V budově, která připomíná spíše funkcionalistickou památku, společně meditují, tráví čas na přednáškách nebo ve společenské místnosti. Žijí jako kdokoliv jiný, protože buddhismus Diamantové cesty nevyžaduje, aby vedli stejně asketický život jako tibetští mniši.

„Ani my, ani nová budova se nesnažíme vypadat tibetsky, taiwansky nebo jakkoliv jinak asijsky. Jsme Češi a brněnská modlitebna vznikla na západě, buddhismus neznamená změnu kultur, z níž pocházíme. Proto se ve stavbě odráží třeba slavný brněnský funkcionalismus,“ vysvětlila lektorka buddhismu Diamantové cesty Veronika Černá. Veronika stejně jako její manžel patří mezi dvě stovky brněnských buddhistů, kteří se v centru na Trtílkově ulici pravidelně schází při meditaci i přátelských posezeních.

V čem je buddhismus Diamantové cesty specifický?

Tento směr buddhismu je jedním z cyklů učení, které předal historický Buddha. Jeho metody se dají velmi snadno používat v běžném životě. Člověk nemusí odjet do ciziny a trávit několik let meditací, ale může žít civilním životem bez omezení, jako je celibát nebo vegetariánství. Do svého každodenního života jen včlení buddhistické principy. Nejspíše proto je tak oblíbený, protože pro ty, kteří chtějí meditovat, nemusí být mnišský život schůdnou možností.

Veronika Černá o stavbě

„Nikdy jsme se nesetkali s protesty místních. Všichni jsme Češi praktikující buddhismus, není to, jako kdybychom přijeli z jiné země a snažili se tady budovat něco, o co se Češi sami od sebe nezajímají.“

Jací jsou brněnští buddhisté?

Každý z nás je samozřejmě individualita, nedá se udělat škatulka na to, jak vypadá typický brněnský buddhista. Já sama se starám o malou dceru, o firmu, kterou s manželem máme, a zároveň se oba věnujeme buddhismu. Během dne se snažíme najít čas na meditaci a několikrát v týdnu ještě chodíme do centra.

Rostoucí počet brněnských buddhistů byl i jedním z důvodů, proč bylo potřeba větší centrum. Kolik lidí buddhismus praktikovalo před deseti lety?

V polovině 90. let se v Brně shlukla skupinka přibližně deseti lidí, kteří se o buddhismus zajímali. S příbývajícím počtem zájemců a s rostoucí touhou mít speciální místo pro meditaci jsme si v roce 1999 pronajali budovu bývalé mateřské školky, na jejímž místě dnes nové centrum stojí. Přibývalo stále více lidí, až se její kapacita úplně vyčerpala. Rekonstrukce zchátralé školky nebyla možná, proto jsme se rozhodli ke stavbě zcela nové budovy. Pro dvě stovky brněnských buddhistů Diamantové cesty a i pro desítky návštěvníků je prostor dostatečně velký.

Proč si myslíte, že buddhismus Čechy oslovuje?

Česko není vyhraněná náboženská země, i když je tady křesťanská kulturní tradice. Spousta Čechů se považuje za ateisty, ale zároveň jsou kritičtí a mají smysl pro humor. A takový je i buddhismus – není demagogický. Vlastně to není ani klasické náboženství, protože to je systém postavený na zkušenosti, ne na víře. Buddhista nevěří v nadřazeného boha, jehož dokonalosti se nemůže přiblížit, ale naopak se snaží sám stát Buddhou. V tom je to lidem asi blízké.

Jak se lidé k buddhismu dostanou?

Buddhismus Diamantové cesty je v Česku nejsilnějším hnutím, je relativně nejsnazší získat o něm informace. Hodně lidí přichází ze zvědavosti, protože jim o centru někdo řekl nebo se buddhismu věnují jejich partneři nebo přátelé. Buddhismus ale není zkostnatělý, neplatí, že by si buddhista nesměl vzít nebuddhistku nebo by se s nebuddhisty nesměl přátelit. Buddhismus je založený na svobodě rozhodnutí, nerozlišuje pohlaví, příslušnost k rase nebo vyznání.

Jak praktikování buddhismu ovlivní každodenní život?

Každý si určuje sám, kolik času chce věnovat meditaci nebo studiu. A co se týká typicky křesťanských svátků, jako jsou Vánoce nebo Velikonoce, tak je to zase na rozhodnutí jednotlivce. Většina Čechů jsou ateisti, a přesto zdobí stromeček a potom pod ním rozbalují dárky. Je to spíše společenský zvyk. Žijeme v České republice a je naprosto přirozené, že ozdobíme stromeček, vyměníme si s příbuznými dárky, jen se nemodlíme jako křesťané.