Restartujeme sebe sama

Restart si většinou spojujeme s tlačítkem na krabici od osobního počítače. Když systém odmítá komunikovat, bývá „znovunahození“ jediným možným způsobem, jak se opět dát do řeči. Takové restarty ale mohou docela dobře být součástí i nás samotných. 

Z vlastní zkušenosti (a z toho, co jsem doposud vypozoroval) vnímám vstup do nového roku jako nejběžnější moment, kdy pomyslné tlačítko Restart mačká velká většina z nás. Ačkoliv jde de facto o „papírovou formalitu“, kdy nový kalendář střídá starý, vyvolává v nás tendenci zamýšlet se nad sebou a dívat se nejen zpět, ale také dopředu. A v takové chvíli, zvláště jsme-li nespokojení s tím, co jsme (ne)udělali, naše rty rozpohybují věty typu „Od nového roku začnu nanovo!“ Bílý, nepopsaný list papíru, to bude pro nás nový rok – začneme teprve na něj psát. Kaňky, hrubky nebo mylná rozhodnutí se z našeho zorného pole vytratí.

Restart ale nemusí být nutně svázán se vstupem do nového roku, stejně tak ne nutně s tím, že bychom chtěli udělat tlustou čáru za minulostí a vstoupit do krásných světlých zítřků. Z osobní zkušenosti vím, že tlačítko mačkám i tehdy, kdy zkrátka mám potřebu postoupit dál, začít něco (třeba sebe) měnit. Restart nemá za účel mazat dosavadní data, zkrátka pro mě představuje chvíli, kdy nabírám síly.

V praxi to pak vypadá tak, že na den, dva, tři vypnu. Třeba kvůli únavě, třeba kvůli tomu, že jsem dokončil významný a těžký projekt. Třeba proto, že podzim si říká o krapet melancholie. Vnitřní intuice mi říká, zda jde o závan lenosti, nebo skutečně předstupeň „restartovací fáze“. Pokud o to druhé, nebojím se odpočívat, nedělat nic a vlastně – ano, flákat se.

Tento stav může ale trvat dlouho, může dokonce sklouznout k demotivaci – snažím se jí ale předejít. Co mi pomáhá? Například to, že si procházím své poznámky, které jsem si psal, když jsem měl podobný stav minule. Pravidelný deník nepíšu, ale čas od času otevírám blok a pero roztančím pocity, které v sobě mám. Zvláštní je, že stav, který působí navenek tak letargicky, současně v člověku vytváří přetlak, až se cítí jako papiňák. Vypíšu se. A další zajímavé zjištění – i když začínám třeba unaveně, třeba melancholicky, při psaní se postupně nálada mění. Nejen slov, ale i má.

A proto, až mi je zase „předrestartně“, čtu si své poslední zápisky a vypíši se znovu. A pak… pak už stačí stisknout tlačítko.

Restart se ne nutně pojí s předsevzetími, ale upřímně – já si často v takovou chvíli říkám (a vlastně i píši), co chci (ne co bych chtěl) změnit. A z jakého důvodu. A co dobrého z toho vzejde. Předsevzetí si většinou lidé raději ani nechtějí dávat, prý ví, že je nesplní. Já jim říkám cíle a nebojím se jich. Protože bez nich bych stál na místě, nebo možná… možná spíše šel zpět. A když se mi nedaří k nim putovat tak, jak jsem si slíbil? Pak se zastavím a odpočinu si. Vyhodnotím, v čem se mi vedlo, a zkusím se podívat na to, proč u jiných věcí tomu tak dobře nebylo. Poté stisknu tlačítko, s novým elánem (ale s uloženými „daty“) vykročím zase dál…