„Moje pýcha byla silnější než můj talent,“ říká Miroslav Etzler

Díky nespornému hereckému talentu získal Miroslav Etzler angažmá v Národním divadle velmi záhy po dokončení JAMU. Na devět let se tak ocitl mezi skutečnými giganty hereckého řemesla. Původní opojení ze sebe samého ale vystřídal pocit studu z vlastní malosti a problémy s alkoholem. Na další štaci ze zlaté kapličky tak směřoval do psychiatrické léčebny Bohnice. Dnes už nepije. Hostuje v divadle Ungelt, hraje v televizních filmech a seriálech a na kontě má i několik rolí v úspěšných českých filmech. S Miroslavem Etzlerem hovořila v pořadu Před půlnocí z 19. ledna Šárka Bednářová.

Jaké je to vracet se do rodného města?
Je to návrat do dětství, které pro mě bylo v Ostravě strašně bohaté. Komenského sady a tam kopec, ze kterého jsme jezdili na bobech. Courání se ve vlnách Ostravice a rozřezané nohy ze střepů. Výlety na Černou louku, prolézání různých trubek, rozbíjení oken, sbírání sběru, za který jsme si kupovali cigarety značky DUX. Nebo jsme si balili do novin cigarety z vajglů a měli ohořelé vlasy. Bylo strašně moc rošťáren, prostě dětství.

Čili jednou větou: Ostrava rovná se…
…radost.

Jak vzpomínáte na rodiče, na maminku a tatínka? Otec měl možná jiné výchovné metody než maminka, byl o hodně starší. Jak to bylo?
Byl o hodně starší, ale s bratrem jsme to nikdy nepociťovali. Tatínek byl kultivovaná vzdělaná bytost a byl přísný. Maminka zpívala v ostravském sboru v opeře a byla volnomyšlenkářka. Takže maminka nám povolovala a tatínek nás utahoval. Ale soužití s rodiči bylo krásné. Pro mě i pro bratra Tomáše byli vždy tatínek a maminka, přestože na základních školách se nosilo fotr a matka. Byli jsme za to vysmíváni, ale byli jsme šťastní.

Už od dětství jste byl v divadelních šatnách a pohyboval se v divadle. Ale stát se hercem jste nikdy až tak netoužil. Jak to bylo?
Jako dítě jsem toužil být lékařem, ovšem problém byl, že moje studijní výsledky byly více než tristní. Ve druhém ročníku na gymnáziu jsem měl jednu trojku, z chování, jinak jsem měl samé čtyřky, a to i z tělocviku. Já to prostě bral všechno jako zábavu. Takže všechny tyhle sny se mi brzo rozplynuly. A o herectví nebyla vůbec řeč. Sice jsem v divadle vyrostl, ale pro mě to byla spíše hra. Třeba když jsme statovali s bratrem při představení opery Petr I., strhávali jsme si trenýrky.
Na gymnáziu jsem potom dostal specifické doporučení: nedoporučujeme na jakýkoliv typ vysoké školy. Neúspěšně jsem se třikrát hlásil na DAMU do Prahy, až se mě napočtvrté zželelo kantorům na JAMU v Brně a přijali mě.

A podporovali vás v tom rodiče?
Mám pocit, že tatínek se té chuti jít studovat herectví nedožil. A protože vztahy v naší rodině nebyly po jeho smrti úplně jednoduché, s maminkou jsme příliš nekomunikovali, o nějaké podpoře vlastně není ani možno mluvit.

Vaše maminka pak onemocněla zákeřnou Alzheimerovou nemocí a zůstala v Ostravě sama, syn Tomáš byl v Americe, vy v Praze. Necítil jste v té době vůči mamince dluh?
Takovéto dluhy člověk cítí většinou až v okamžiku, kdy už ti lidi nejsou. Do té doby máte pořád pocit, že se to nějak srovná. Pro to onemocnění byl náraz do betonové zdi, neměl jsem tušení, co je to za nemoc. A také dost dlouho trvalo, než se to vůbec zjistilo. Takže teprve v okamžiku, kdy jsem se o té nemoci něco částečně dozvěděl, bylo už relativně dost pozdě.
Mám to štěstí, že jsem se potkal s lidmi z Alzheimerovské společnosti a mám tu a tam možnost informovat lidi, kteří se s tím setkávají poprvé. Já jsem totiž jako syn maminky, která trpěla touto velmi ošklivou nemocí, nadělal spoustu chyb. Byl bych proto rád, kdyby se lidé těchto chyb vyvarovali.

V té době došlo k prvnímu rozkolu s vaším bratrem, je to tak?
Je to tak. Víte, když je člověk zasypaný bolestí, starostmi a strachem, má tendenci to hodit na někoho jiného. Tomáš v té době byl v Americe, a když se potom objevil, maminka už byla po smrti. On ale dřív přijet nemohl, to bylo vyloučeno. Byť jsem si naivně myslel, že mohl. Získal místo v CNN, o které mnoho let bojoval, takže se nemohl po čtrnácti dnech uvolnit a přijet.

A vyříkali jste si to?
Tomáše mám moc rád, nesmírně si vážím toho, co umí. Je jednou ze špiček v České republice, které dělají tuto náročnou a krutou profesi, kterou bych nebyl schopen vykonávat ani na padesát nebo na třicet procent s takovou intenzitou jako on. Ale my se vlastně neznáme. My jsme se intenzivně znali do doby, než jsem po smrti tatínka odešel z domu, a to je přes 30 let. Za tu dobu jsme se pořádně viděli takových dvacet dnů. A to je málo.

Není vám to líto?
To víte, že mi to je líto. Je to tak, že tu absenci člověk cítí, až když je starší. Nikdy mi nechyběla maminka a tatínek, jak mi chybí teď. Je to zvláštní. Když umřel tatínek, cítil jsem ztrátu tatínka, ale teď cítím ztrátu celé své historie. Už se nemám koho zeptat. S chorobou mé maminky bylo spojeno to, že jsem přišel o dopisy, vysvědčení, o fotky z dětství. Nemám se kam vrátit, je to blbé. A samozřejmě mi bratr chybí, protože to je má součást, je to Etzler.

Záhy po absolutoriu JAMU jste dostal do Národního divadla, které jste ale po devíti letech opustil. Opustit zlatou kapličku, sen pro mnohé herce…
Víte, co je všeobecně problém mladých lidí? Je to pýcha. Já byl strašně pyšný. Byl jsem pyšný na to, že jsem skončil JAMU (říkali jsme tomu Janáčkovo absolutně marné učiliště) a po roce v Mahenově činohře jsem dostal nabídku do Národního divadla. Najednou jsem měl za kolegy lidi, jako byl Josef Kemr, Josef Somr, Boris Rösner, Pepík Vinklář, pan profesor Lukavský, Adamíra, Ráž. A nechci minout ženy, paní Galatíková, Jana Preissová, Vlasta Chramostová. Cítil jsem se jako tetřívek, který k nim patří. Ale já k nim hrubě nepatřil. Moje pýcha byla najednou silnější než můj talent. Říkal jsem si, jsem prostě dobrej. Jenomže já nebyl.
Až později jsem si začal uvědomovat, že mezi tím, co dělají oni, a tím, co dělám já, dost velký rozdíl, a začal to kombinovat s pitím, protože jsem se začal stydět. Najednou byl stud větší než odvaha vylézt na jeviště. A přestože jsem tam hrál a chodil z role do role, po devíti letech jsem řekl, je na čase se jít léčit. Tedy nechat všeho, herectví, definitivně to utnout a už nikdy nehrát. A z Národního divadla jsem odešel do Bohnic.

Kdo vám pomohl ke klíčovému rozhodnutí odejít z Národního divadla a začít se léčit?
Velké obavy o mě měl Boris Rösner. Byl to člověk, který se mnou mluvil velmi otevřeně, přestože mně tykal a já mu celý život vykal. Bylo to zvláštní přátelství. Držel nade mnou v našem soukromí ochrannou ruku. Často se mnou mluvil o dost důležitých věcech, které jsem vůbec nebyl ochotný akceptovat. Myslím, že i on byl jeden z těch, který ve mně to rozhodnutí vyvolal. Jinak ale takové rozhodnutí musí vždy přijít z člověka samotného.

Do podvědomí diváků jste se dostal nejen přes divadelní role, ale hlavně přes televizní seriály, například Pojišťovna štěstí, nedávno 4teens. Podle některých herců, herců s velkým „H“, znamená přijmout angažmá v televizním seriálu jistou degradaci. Vy to tak necítíte?
Začal bych tím, že bych chtěl vidět herce s velkým „H“, který v žádném seriálu nehrál…

Tak například Luděk Munzar.
To není pravda, co například Synové a dcery Jakuba Skláře? To přitom nebyl z nejvyvedenějších seriálů, co si budeme namlouvat.
Pravda ovšem je, že umělecká tvorba degraduje. Čím dál více je to všechno slabší a slabší. Kdysi byla Česká televize schopna natočit Cirkus Humberto, Sanitku, Nemocnici na kraji města, jejíž pokračování už tak úspěšné nebylo. A není to jen tam, jde to dolů na všech stranách. Scénáristická úroveň je mnohem horší. Všechno je daleko rychlejší, dělá se za méně peněz, v kratších termínech.

Je role v seriálu v dnešní době finanční nutnost?
Nikdy jsem nevzal seriál kvůli penězům, ale kvůli práci. I když ty peníze jsou samozřejmě velmi příjemné. Nelíbí se mi názory mých kolegů, kteří říkají, že to dělají kvůli prachům. Ať kvůli prachům točí třeba porno. To myslím vážně. Určitě se dají v jiných profesích vydělat větší peníze, ale já jsem rád, že můžu hrát. A přece jenom Česká televize i český film nemá tolik projektů k výrobě. Nechci přitom hrát jednou za dva roky v jednom televizním filmu. Jsem rád, že můžu pracovat kontinuálně.

Když vedle sebe postavíte divadlo, televizi a film. Co u vás vyhrává? Nebo to kombinujete?
Kontakt s živým publikem je fenomenální věc. Okamžitě víte, kdy to stojí za starou belu, protože divák vám to dá jasně najevo. Ne tím, že bude bučet, krkat nebo smrkat, ale tím že ucítíte, že energie jeho pozornosti se ztrácí.
Točit krásný filmový scénář nebo takový zážitek, jaký jsem měl s Marií Poledňákovou „u krokodýlů“ s hromadou dětí, to je také nádherná práce. Stejně tak televizní práce je strašně príma. Nedokážu to od sebe odlišovat. A to zapomínáme na rozhlas, který je fenoménem. Vážím si lidí, kteří to umí dobře dělat.

Existují herecké role nebo polohy, do kterých byste šel s velkými obtížemi nebo nikdy nešel?
To asi ne. Naopak, myslím si, že čím je to kontroverznější, komplikovanější nebo nechutnější, tím je to zajímavější.

Co musí mít dobrý herec v sobě, aby byl dobrým hercem?
V prvé řadě se nepovažuji až za tak dobrého herce… Když se dívám na ostatní herce, kterých si vážím, je pro mě důležité vidět, že ti lidé myslí. To je dominantní věc. Když vidím, že ten člověk myslí, tak i když mlčí, vím, o čem přemýšlí, jaké jsou jeho starosti. A vidím to spíše v očích, než že bych to slyšel ve zbytečných slovech. Tam někde je podle mě velké herectví. Je však vzácné.

Mám pocit, že toto myšlení bylo hodně vidět u takových figur, jako je Josef Somr, Miloš Kopecký, Rudolf Hrušínský. Myslíte, že dnešní generace herců se může tímto myšlením také pyšnit?
Výjimečné talenty jsou v každé generaci, ale je jich mnohem méně. Podobně degraduje kvalita české literatury, když to porovnáme s tou neuvěřitelně pestrou škálou v 60. letech. Dnes ty špičky, jako je Ivan Landsmann, Hana Androniková, Patrik Ouředník, nikdo nezná. Jsou tady autoři bestsellerů, ale ta literatura je mnohem méně hodnotná než ta, která tu byla. A stejně tak je to s herectvím.
Cítím to, protože jsem měl příležitost být v Národním divadle ještě s těmi obrovskými herci, s giganty, a viděl jsem, jak je generace od generace slabší a slabší.

Jak to máte s rolemi? Jak dlouho se ztotožňujete s rolí? S psychologií dané figury? Byla role, která vám dělala extrémní problém?
Když člověk moc chce, je to většinou kontraproduktivní. Když člověk pracuje spontánně, s lehkostí, uvažuje o tom, je to daleko jednodušší, než to pilovat, vybudovávat, vykřesávat. Je to asi věc zkušenosti. Prostě si myslím, ač to nebude úplně populární, že herectví chce mozek. Lidi by měli více přemýšlet a všechno přijde samo. Když zkouším v divadle, tak strašně dlouho hledám. Pořád si to čtu, brblám pod nosem.

Jak dlouho se učíte texty?
Poměrně rychle. Potřebuji se dozvědět, o čem to je, a když to vím, řeknu to svými slovy a pak už tam dodám slovíčka, která tam patří. Pravdou ale je, že na svou ženu nemám. Ta je schopna se celovečerní hru pro dva lidi naučit za dva dny. To je ošklivé.

Rád se svou ženou cestujete po světě. Co na cestách hledáte?
Víte, co je zvláštní? To smíření, které máte v duši, když se z těch cest vracíte. Jsem poměrně dost cholerický, hodně věcí mě rozčílí. Hlavně ty běžné nepříjemnosti, které potkávají každého z nás, jako je finanční úřad, sociální úřad a tak dále. Rozčiluje mě nespravedlnost vůči starší generaci, rozčiluje mě povrchnost některých věcí. Ale když jsem tam, vidím bídu a šťastné lidi a strašně se stydím. To je ten největší náboj, který nám to cestování dává.
Když se dostanete ve Vietnamu do delty Mekongu, připomíná vám to 15. století. Žena si čistí zuby v vodou z řeky, do které vedle muž kálí a vedle něj pán porcuje dogu, protože si připravuje oběd. Lidi nevidí, děti umírají na banální choroby, protože k lékům se tito lidé nikdy nedostanou. Ale vy nevidíte jediný zamračený pohled. V tu chvíli se stydíte. Dva až tři měsíce potom si říkáte, daně, no co, tak je zaplatím. Potom úsměv tuhne. A za dalších šest sedm měsíců, než člověk někam zase vyrazí, se opět dostane do té své cholerické nátury.

Čili to je vaše filozofie života – hledat štěstí?
Štěstí není úplně přesný výraz, spíše hledat podstatu života. Mám pocit, že civilizovaný svět, který je kolem nás, ten velmi rychlý klipový střih našich povinností, nutností, nás zbavuje toho nejčistšího prožitku jak bolesti, tak radosti, jak pláče, tak smíchu, protože už na to v tom chvatu nezbývá tolik času.

Miroslav Etzler (*1964, Ostrava)

Herec. Po studiu herectví na JAMU (1986-1990) nejdříve působil ve Státním divadle v Ostravě, potom v Severomoravském divadle v Šumperku. Nakonec zakotvil na devět let v Národním divadle (do roku 2000), od ukončení tamního angažmá je na volné noze, hostuje v divalde Ungelt. Kromě divadla se objevil také v desítkách televizních filmů i v některých českých filmech (Díky za každé nové ráno, Čas sluhů, Jak se krotí krokodýli, Zemský ráj to napohled, Mazaný Filip). Je ženatý s herečkou Vilmou Cibulkovou.


(redakčně kráceno)