„Studenti mlčet nebudou,“ říká Ivo Mathé

Návrhy na reformu vysokých škol z dílny ministerstva školství Josefa Dobeše jsou na vládě připraveny ke schvalování. Reprezentace vysokých škol však zásadně nesouhlasí s jejich parametry. Obává se neúměrného zvýšení finanční zátěže studentů a jejich rodin, oslabení akademických svobod a zvýšení politického vlivu na chod vysokých škol. Doporučení směrem k ministerstvu proto zní jasně, návrhy zákonů shodit ze stolu a začít znovu. O situaci v českém vysokém školství hovořil v Interview ČT24 z 16. února místopředseda České konference rektorů a rektor AMU Ivo Mathé. Ptala se Daniela Drtinová.

Kde je zakopaný pes toho, proč se zatím jednání mezi vámi a ministerstvem neposunula? Je to v tom, že ze strany ministra došlo k jisté ignoraci připomínek reprezentací?
Tak to rozhodně. Akademická obec je reprezentovaná na jedné straně Českou konferencí rektorů, na druhé Radou vysokých škol, kde jsou i studenti. To jsou místa povinná pro jakékoliv změny v legislativě týkající se vysokých škol a studentů. A přestože byly tyto entity kontaktovány a byly dokonce i v jakési pracovní komisi, výstupy byly ignorovány. A ignorovány byly i připomínky v rámci vnějšího připomínkového řízení. Ministerstvo poslalo obě normy začátkem ledna do vlády bez této reflexe. A to samozřejmě muselo mít dopad, který to má, protesty a nespokojenost.

Věcné záměry už jsou na vládě, takže už se to nedá napravit?
Teď budu hovořit možná za pana ministra, který nás utvrzuje jakousi svojí dohodou s premiérem. Kdybych dnes přinesl nějaký menší seznam zásadních věcí, bylo by možné zřejmě ty věcné záměry změnit. Já si to nemyslím, ale stejně s ním spolupracujeme, protože je to v zájmu vysokých škol. Zatím máme závazná usnesení, která doporučují ty materiály vůbec nepřijímat. Aby prostě do té vlády vůbec nešly.

Jaká jsou tedy největší rizika, pokud jde o ty dva věcné záměry zákonů?
Návrhem zákona o finanční pomoci studentům se Česká konference rektorů zabývá minimálně, protože ten s námi nebyl vůbec diskutován. Práce meziresortní komise skončila někdy v červnu a od té doby se na něm nepracovalo. Proto jsme ho doporučili jednoznačně nepřijmout. Ve státním rozpočtu by šlo o stamiliony korun, které by ale samozřejmě šly právě z balíku peněz pro vysoké školy. A ten už tak jako tak rok po roce klesá.

V ideálním případě byste tedy chtěli, aby projednání těch zákonů bylo staženo z vlády. Žádný jiný kompromis možný není?
Normy jsou tak komplikované a tak napsané, že asi nejsou napravitelné. Je třeba je stáhnout z vlády a pracovat na nich dál. Zasloužily by si to.

A pokud se to nestane, je možné očekávat další protesty?
Nechci mluvit za Radu vysokých škol, Česká konference rektorů je něco jiného. Ale studenti, které Rada vysokých škol reprezentuje, jistě mlčet nebudou, protože těch se to opravdu hodně týká.

Věci veřejné, odkud ministr Josef Dobeš pochází, už trochu couvají z návrhu na zavedení plošného školného. Mluví se o zápisném a placení studia po překročení pětileté standardní doby. Ani toto by nebylo pro studenty přijatelné?
Standardní doba studia může být také šest let. Pokud však vím, tak už dnes všechny veřejné vysoké školy účtují studentům, kteří překračují standardní dobu studií, nemalé poplatky. Běžně vyšší než to navrhované školné. Čili to není žádná novinka.
Novinkou by bylo zápisné, což je ovšem jenom transformace školného. Před třemi čtyřmi lety tento poplatek navrhovala Karlova Univerzita. Kdyby to tehdy ministerstvo akceptovalo, průběh by byl podstatně snazší. Záleželo by pak na škole, zda a v jaké výši by ten poplatek stanovovala, koho by osvobodila. A zřejmě by to nesnižovalo příspěvek ze státního rozpočtu, zatímco dnes by se ten příspěvek o to vybrané školné snížil.

Ministr školství Josef Dobeš při jednáních položil před časem klíčovou otázku: proč by například prodavačka měla přispívat neznámému studentovi na jeho vzdělání?
Myslím, že je zájem státu mít velké množství kvalitně vzdělaných vysokoškoláků stejně jako kvalitní úroveň základního a středního školství. Nemyslím si, že by se jednalo o soukromý statek studentů. Jde opravdu o veřejný zájem. Přitom těch 21 miliard korun (ani ne miliarda euro), které jdou na veřejné vysoké školy, je jedna z procentuelně nejnižších částek v Evropě.

Původně byly navrhovány tři varianty splácení školného. Podle té původní varianty by si absolvent mohl vybrat takovou formu splácení školného, která by pro něj byla nejvýhodnější. I přesto byste se obávali nepřiměřeného zadlužování mladých lidí a rodin?
To docela určitě. Musíme si ale říct posloupnost těch věcných záměrů. Při schválení zákona o vysokých školách by se tam poprvé ocitl termín školné. A ten druhý zákon by potom měl poskytovat studentům jakési zázemí, finanční zajištění, půjčky a podobně. Pak asi bude nutné, aby z toho systému půjček nebo financování neměly nejvíc banky, ale školy nebo studenti. Ostatně těch nákladů s tím souvisejících je celá řada. Stát by musel garantovat úvěry, dluhopisy, absentující splátky studentů, kteří nedokončí nebo nesplatí, a potom třeba i následnou sníženou daňovou povinnost. To jsou stomilionové náklady, o které by systém možná zbytečně přišel.

Jak silná je frustrace mezi dnešními studenty?
Překvapivě silná. Myslím, že si autoři ani neuvědomili, že už dnes je vysokoškolské studium docela náročné. Pět až osm tisíc měsíčně musí student vydat, aby vůbec studoval. A to nemluvíme o speciálních oborech; violoncello stojí 200 tisíc korun. A najednou se studenti dostávají do situace, kdy by za zvýšené náklady svých rodin měli výrazně menší pravomoci na ovlivňování chodu školy. Byl by mnohem menší význam akademických senátů a jejich vlivu na rozpočet školy, na jmenování akademických funkcionářů a podobně.

Jak silný potenciál v sobě tato nevole a boj s establishmentem může mít? Co očekáváte v tomto směru?
Určitě existuje a je silná. Myslím, že to ministerstvo školství velmi podcenilo. Je to prostě 330 tisíc studentů plus jejich rodiny. Navíc k tomu rozkolísání dochází zcela zbytečně, protože případný efekt z těch nových norem není vůbec jednoznačně pozitivní, ani kvalitativně.

Ve Spojených státech studenti říkají, zaplatili jsme si to nejlepší možné vzdělání, na které jsme měli intelektuálně i finančně, teď jsme zadluženi a systém nám nedává práci. Jak velký problém to podle vás je?
U nás je stále trochu jiná situace, protože absolventi vysokých škol vykazují výrazně vyšší zaměstnatelnost než ostatní. A tím argumentují i obránci masifikace.
Pro mne je to ale začátek velikých problémů. Když se stát před několika lety rozhodl, že se potřebuje vyrovnat světu v procentu vysokoškolsky vzdělané populace, nahrnul peníze do vysokých škol systémem normativního financování, za hlavu. Většina vysokých škol tuto rukavici zvedla a počty studentů obrovsky narostly. A s tím souvisí snížení kvality. Přesto ti studenti (mluvíme o 60 procentech populačního ročníku, což je samo o sobě podezřelé) najdou snadněji zaměstnaní.

Když se podíváme na nutnost zavádění nejrůznějších spoluúčastí ve státních systémech, není to teď jen důsledek celosvětové krize? Cyklické výkyvy provázejí ekonomický systém od nepaměti.
Já tomu samozřejmě rozumím. Stát si teď neví rady. Potřebuje všude snížit svoje náklady. Vždycky ale říkal, že je lze snížit všude kromě vědy, výzkumu, inovací a školství. Jestliže totiž nebudou peníze ani na školství, promítne se do všech ostatních stagnujících sektorů státu.
Jenže vysoké školy mají několikátý rok po sobě pořád menší a menší státní příspěvek. Navíc žádná z veřejných vysokých škol už není stoprocentně financována státem, ale tak ze šedesáti sedmdesáti procent. Část svých příjmů si proto musí intenzivně shánět školy samy.

Velká frustrace zasáhla i studenty Rašínovy vysoké školy, která zkrachovala. Univerzita nezařídila náhradní studium a mnozí z těch studentů skončili na pracovních úřadech. Neselhává ten systém v základu už dnes?
Teď se ocitám na velmi tenkém ledě, protože jde o soukromé školy. Kromě případu plzeňské právnické fakulty docházelo ke všem kolizím na školách soukromých, došlo dokonce i k odebrání akreditací. V tom zahrálo ministerstvo podivnou roli, protože vyhovělo odvolání a podobně. Soukromých vysokých škol je přitom výrazně víc, přes pětačtyřicet, a zároveň mají sotva desetinu studentů než školy veřejné. Reforma by proto měla být zaměřena na zvýšení kvality vysokoškolského vzdělání a k zamezení případů, o kterých mluvíte.

A neselhává tedy systém už ve své podstatě? Zákon hovoří stejně u soukromé i státní školy, v případě, že zkrachuje, musí zajistit náhradní studium pro studenty.
Berme tu mou odpověď, potřebu reformy v této oblasti, jako přitakání.

Co etický kodex pro přelétavé profesory?
Tomu žádný etický kodex nezabrání. Dokonce tomu nezabrání ani tvrdě prosazovaná funkční místa docentů a profesorů na vysokých školách, kdy by se stávali docenty a profesory pouhým výběrovým řízením, nikoliv několikaletou habilitací či profesorským jednáním. Mimochodem z navrhovaných norem není ani úplně jasné, jak by nově probíhaly akreditace. Zdali by tam byly stejné nároky na počet docentů, profesorů a třeba jejich vědeckovýzkumné práce.

Čeští rektoři chtějí také změnit zdlouhavé a byrokratické vyřizování studentských víz pro zahraniční studenty, kteří na ně mnohdy čekají tři až pět měsíců. Nezřídka se musejí vrátit domů, aniž by dokončili semestr. Vyjde vám v tomto stát vstříc? Probíhají už nějaká jednání v tomto směru?
Možná přes rok a půl intenzivně jednáme s ministerstvem vnitra, protože to skutečně problém je. Všichni si myslíme, že by právě zahraniční studenti mohli to prostředí oživit a svými požadavky a přístupem k práci také zkvalitnit. Ostatně jde také o zahraniční pedagogy.
Také nejsme spokojeni jenom s existencí toho oficiálního Erasma. Chtěli bychom, aby tady studovali studenti z celého světa. Speciálně u nás na škole je obrovský zájem o krátké kurzy, jenže když jsou tady studenti, zejména ze Spojených států a z Kanady, déle než tři měsíce, vzniká problém.

Ministerstvo vnitra vám v tom vyjde vstříc?
Ta jednání jsou velmi věcná a vychází nám vstříc.

Ivo Mathé (*1951, Praha)

Producent, vysokoškolský pedagog. Od 70. let působil jako producent v Československé televizi (nejdříve jako asistent, později vedoucí produkce a a nakonec šéfproducent uměleckých pořadů). V roce 1992 se stal historicky prvním generálním ředitelem České televize, tam působil do roku 1998. V letech letech 1995 až 98 zastával rovněž pozici viceprezidenta Evropské vysílací unie (EBU). Od roku 1999 do roku 2003 byl vedoucím Kanceláře prezidenta České republiky Václava Havla. Od pádu komunistického režimu působí jako pedagog na FAMU, dnes je rektorem AMU a místopředsedou České konference rektorů.


(redakčně kráceno)