Babinský, Janeček a jiní graselové

Nejslavnější bandité a lupiči působící na našem území prolnuli do lidových vyprávění, kramářských písní i loupežnických románů. A přestože mnozí z nich měli na svědomí skutečně brutální činy, často v obecném povědomí zvítězila jejich zidealizovaná a romantizovaná podoba. Alespoň zčásti to jistě platí o Václavovi Babinském, vrahovi a zlodějovi, ale také napraveném hříšníkovi. A podobné to je i s Janem Jiřím Graselem. Zatímco jeho jméno se v Čechách stalo synonymem pro kriminálníka, jinde je popisován jako pravý zbojník, který bohatým bral a chudým dával.

O slavných českých vyvrhelích hovořili v Historii.cs z 27. března historik a etnograf Jaromír Jermář a historik Adam Votruba z Národního muzea. Moderovala historička Marie Koldinská.

Je rozdíl mezi zbojníkem a lupičem?
Votruba: Rozdíl mezi nimi určitě je. Zbojník má svoje zázemí ve venkovské společnosti, ve venkovské komunitě, zůstává pod její ochranou a má tam silné vazby. Jeho venkovská komunita ho nezrazuje státní moci a on se zase zpravidla neobrací proti příslušníkům vlastní venkovské komunity. Oproti tomu obyčejní lupiči se rekrutovali z venkovské spodiny, kam patřili tuláci, žebráci, příslušníci nepočestných povolání jako třeba rasové, ale také část židovského obyvatelstva a většina Romů.

Nejslavnějším zbojníkem u nás je Jura Jánošík. Je to pravda, že bohatým bral a chudým dával?
Votruba: Můžeme říci, že ano. Existují doklady, že obdaroval některé venkovany nebo půjčil peníze svým vesnickým sousedům a tak dále. Ale pochopitelně to nebyl hlavní program jeho činnosti.

Pane doktore, hodně se věnujete jinému slavnému loupežníkovi, Václavu Babinskému. Ten bral bohatým i chudým? Jak to dělal Babinský?
Jermář: Chudí toho tolik neměli, takže bral těm majetnějším, ale dovedl okrást i sedláka. Na Babinského zbojnická definice moc nesedí. Byl to loupežník, i když v lidovém vyprávění se často přibližuje k definici zbojníka. Často je líčen tak, že obdaroval toho, kdo se k němu zachoval dobře. Podíváme-li se ale na vyšetřovací spisy a věci, které mu byly prokázány, je jasné, že to byl lupič, loupežník.

Vyskytují se přímo v českém prostředí zbojníci, definovaní tak, jak jste to nastínil?
Votruba: Na území České republiky se setkáváme se zbojnictvím častěji na východní Moravě, v horských oblastech, Valašsko, Bílé Karpaty. Tam působil zbojník Ondráš, který je naším nejslavnějším zbojníkem a zároveň Jánošíkovým současníkem. Legenda, která se kolem nich vytvořila, je poměrně srovnatelná.

Kudy vede geografická hranice mezi zbojníky a obyčejnými kriminálními živly, loupežníky?
Votruba: Ve střední Evropě je to celkem jednoznačné, protože hranici zbojnictví představují především Karpaty, karpatský oblouk, Slovensko, jižní Polsko, východní Morava a území dnešního Maďarska, Panonská nížina. Karpatští zbojníci se totiž profilovali z řad karpatských pastevců a i jejich život se podobal pasteveckému životu.

Kdy končí zbojnicko-loupežnická éra? Nikola Šuhaj, loupežník činný ještě ve 20. letech 20. století, to už je výjimka, nebo ne?
Votruba: Nikola Šuhaj není poslední osobou, kterou bychom mohli do této skupiny zařadit. Na Podkarpatské Rusi se setkáváme ještě ve 30. letech se dvěma loupežníky nebo zbojníky, Ilko Lepejem a Jurajem Klevcem, o kterých se dokonce dochovaly pověsti a jedna balada. A v jižní Itálii se s tímto jevem můžeme setkat ještě v 50. letech 20. století.

Hovoří průvodkyně hradu Kokořín Božena Nová:
Během třicetileté války, kdy byl kokořínský hrad už zřícenina, se na něm usídlila tlupa loupežníka Petrovského, říkali si Petrovští. Přepadali statky, vypalovali mlýny, plenili selské usedlosti, nenechali na pokoji ani cestující, kteří se zde ubírali po zemské stezce. Petrovští si vybrali údolí kolem hradu, Kokořínský důl, hlavně pro jeho členitost, protože má spoustu zákrut a roklí a člověk se tady ztratí i dnes.
Podle pověstí po Petrovských zůstal velký poklad. Jeho část byla skutečně nalezena u skal pod vesničkou Hradsko, říká se tam U dubu. Šlo o mešní roucha vyšívaná zlatem a drahými kameny a nějaké kostelní poháry. Hlavní poklad dosud nalezen nebyl.
Když rodina Špačkových odkoupila kokořínský hrad (na konci 19. století – pozn. red.) jako ruinu a opravovalo ho, bylo za stěnou ve sklepní místnosti nalezeno dvacet dva lidských koster. Předpokládá se, že to byly pozůstatky Petrovského tlupy.
Kokořínský důl si pro svou nedostupnost a tajná místa oblíbili i další loupežníci. Tím nejznámějším po Petrovském byl Klemper, který si zde upravil jeskyni, ve které se ukrýval, a přepadal tady pocestné, loupil, vraždil. Jeskyni se dodnes říká Klemperka.

Jste autorem knihy Pravda u zbojníka - Zbojnictví a loupežnictví ve střední Evropě. Existuje romantická představa, že se zbojníci, částečně i loupežníci, pohybují v hlubokých lesích, přespávají v jeskyních. Bylo to tak?
Votruba: Co se týče přespávání v jeskyních, je to spíše ovlivněno romantickou literaturou a jazykovými okolnostmi. V němčině totiž slovo die Höhle může znamenat jeskyni, ale i zemljanku. Jenže při překladu německých loupežnických románů do češtiny se slovo Höhle překládalo výhradně jako jeskyně, ačkoliv to tak původně nemuselo být vůbec myšleno.
Lupiči se spíš zdržovali v obvyklých staveních, přespávali u svých známých, pomahačů, ale jinak byli stále na cestách, což také stěžovalo jejich dopadení. Oproti tomu karpatští zbojníci se věnovali zbojnické činnosti pouze přes letní sezonu, podobně jako pastevci vyráželi do hor zhruba od dubna do září, a na zimu se vraceli do vesnice. Salaše pak pro zbojníky představovaly během „sezony“ důležité zázemí.

Jermář: Naším nejslavnějším loupežníkem je Václav Babinský. Jeho osudy se zabývala spousta historiků, etnografů, ale všechno vybádáno není. Je spousta míst, kdy nevíme, kde se pohyboval. Je také otázka, zda se v Polsku oženil, o čemž se ale žádný doklad nenašel. A myslím, že další objevování bude stále přicházet.
V té souvislosti bych možná zmínil loupežníka Václava Kummera, který pocházel z okolí Bělé pod Bezdězem a narodil se ve Vísce. Jsou domněnky, že se stal předlohou pro Máchův Máj, že to je ten Vilém, strašný lesů pán. Ještě v 80. nebo 90. letech 20. století se o něm uváděly nepravdivé věci. Říkalo se, že byl nemanželským dítětem, že byl nevlastním otcem týrán, a proto se dal na loupežnickou činnost. A že když se po smrti otčíma vrátil, měl mít dokonce poměr se svou matkou. Pan Hejna, který v jeho rodném domku dnes žije, ale svým bádáním dokázal, že tomu tak být nemohlo, protože jeho matka zemřela, když mu bylo pět let.

Historie.cs - Babinský, Janeček a jiní graselové (zdroj: ČT24)

Víme, z jakých poměrů Babinský pocházel? Jaké měl dětství, studoval, nebo se učil? Traduje se, že se učil zahradníkem.
Jermář: Jeho otec byl nádeník, který pracoval u krajského komisaře Bienera v Litoměřicích. V té době vznikaly ovocnářské a zelinářské zahrady, takže je možné, že pracoval tam. Nevíme, jestli Babinský vůbec dokončil tehdejších povinných šest let školní docházky, ale asi musel pomáhat otci. Když bylo Babinskému dvacet let, odešel na vojnu, ale protože nesnášel disciplínu, chtěl se z vojny nějak dostat, takže simuloval šílenství. Když tím začal ohrožovat ostatní, kamarády, vojáky, byl umístěn do léčebny pro choromyslné. Odtud po delší době utekl a stal se tulákem a loupežníkem.

Co ho přivedlo na loupežnickou dráhu?
Votruba: Podle mě se po návratu z vojny a z ústavu pro choromyslné nedokázal zařadit do běžného života, takže dal přednost životu svobodnému, toulavému. Začal se přátelit s různými tuláky a zločinci, s pochybnými existencemi, a to byl asi hlavní důvod, proč nakonec sklouzl na tuto dráhu.

Co víme o deliktech, kterých se dopustil?
Jermář: Když byl obviněn a souzen, byl obžalován z celkem dvanácti trestných činů, mezi kterými byly loupeže i vraždy. Babinský ale dokázal tvrdě zapírat. Například při zatýkání v Kuřivodech na Mimoňsku pokousal rychtáře Frankeho na prstu, a když s ním byl později konfrontován, tvrdil, že ho kousl, protože tento chtěl spáchat sebevraždu a že mu v tom chtěl takto zabránit. Vždy také uváděl svědky, kteří mezitím, než se stačili dostavit k soudu nebo k výslechu, zemřeli. Také se uměl pohybovat velice rychle z místa na místo, takže měl třeba už druhý den doklad, že se byl někde jinde. Z těch dvanácti zločinů, z kterých byl obviněn, byl proto odsouzen pouze ze šesti.

Dá se nějak zjistit, na jak velkém území se Babinský pohyboval, kde páchal svoje delikty?
Votruba: Bylo to poměrně rozsáhlé území od středních až po severní Čechy. Nejjižněji od Mladoboleslavska je doložený jeho zločin v Lysé nad Labem. Pohyboval se také na Litoměřicku, Českolipsku až po Šluknovský výběžek (v Mikulášovicích u Šluknova je také doložen jeden jeho zločin).

Jermář: Babinský si nechal zhotovit několik falešných pasů. Jeden z nich byl na jméno Josef Schmidt. Pas nese datum 1. října 1831 a v Mnichově Hradišti mu ho zajistil bývalý úředník vrchnostenského úřadu František Nedoma z Bílé Hlíny, u kterého Babinský bydlel. Když byl Babinský později obviněn z vraždy manželů Stránských v Maníkovicích, svědci u soudu vypovídali, že u nich přespal Josef Schmidt s jednou ženštinou, což byla pravděpodobně Apolena Hoffmanová. U soudu pak svědci v Babinském rozpoznali údajného Schmidta.

Padlo zde jméno Apolena Hoffmanová, družka Václava Babinského. Co o ní víme? Co víme o soukromém životě Babinského?
Votruba: Víme toho poměrně málo. Apolena Hoffmanová byla jeho dlouholetá družka, se kterou se poznal už v prvních letech, kdy začal páchat své zločiny. Spolupracoval tehdy i s jejím bratrem, který byl členem Babinského bandy, i když Babinský nebyl v pravém slova smyslu jejím vůdcem. Apolena Hoffmanová byla chycena o něco dříve než Babinský a byla souzena spolu s ním (ve vazbě tedy strávila delší dobu). Odsouzena byla na dvanáct let žaláře, ale záhy po rozsudku zemřela ve vězení.

V literatuře se často objevuje konstatování, že Václavu Babinskému dokázali krádeže, loupeže, ale že nikdy vraždu. Je to pravda?
Votruba: Není. Prokázali mu vraždu saského pláteníka Johanna Gottlieba Blumberga z roku 1833. Babinský tehdy po útěku z vězení pobýval na Šluknovsku. Zřejmě tam měl i milenku, Eleonoru Gampeovou, s kterou se seznámil ve vězení a které přislíbil sňatek. Babinský chtěl v této chvíli asi opustit Čechy, protože se mu situace zdála příliš nebezpečná. Seznámil se proto s tím pláteníkem, který měl namířeno do Teplic, kde chtěl prodávat své výrobky. Seděl s ním v hospodě jako jeho dobrý známý a v pozdních večerních hodinách společně pokračovali cestou na Českou Kamenici. Během té cesty Babinský Blumberga na odlehlém místě zavraždil a obral ho o všechny cennosti. Z tohoto kraje pak odešel a zanedlouho opustil i území Čech.

Přestože mu prokázali jednu loupežnou vraždu, nepověsili ho. Jak ho potrestali? Kolik let dostal a kolik si odseděl?
Jermář: Dostal dvacet let. Převážnou část si odseděl na Špilberku, kde byl vězněn za dosti krutých podmínek jako ostatní loupežníci, často přikován pouty na rukou a na nohou. Navíc Babinský byl odsouzen, když mu bylo přes čtyřicet, takže propuštěn byl po šedesátce. Takže to, že dokázal přežít vězení na Špilberku a později v Kartouze (Valdicích), dokazuje, že to musel být člověk neobyčejně zdravý a zdatný.

Hovoří Jaroslav Hájek, radní MČ Praha 17 - Řepy:
Po vězení ve Špilberku byl Babinský pět let v Kartouzích, kde působily boromejky, které si ho po výkonu trestu vzaly do kláštera v Řepích jakožto zahradníka. Babinský se totiž se dal na cestu pokání a stal se velice zbožným člověkem, navštěvoval kostel a choval se jako pravý katolík. Působil zde pod jménem Adam Müller, řepští občané ho nazývali Anton. Babinský téměř nemluvil česky, sice rozuměl, ale jinak mluvil jenom německy. Byl velice dobrým zahradníkem a staral se téměř o celou zahradu.
Chodil také do Prahy, do tehdejší Jezuitské ulice, dnes Karlova ulice, a navštěvoval hospody v centru. Lidi ho neznali, v té době už měl plnovous, tak o sobě poslouchal historky a báchorky, které zase v jiné hospodě za skleničku něčeho dobrého dál „prodával“.

Votruba: Už v době Babinského věznění se o něm objevují první idealizované zprávy. Tuto idealizaci je možno sledovat ve dvou rovinách. Jednak jde o lidové pověsti zejména na Mladoboleslavsku, které navazovaly na starší substrát příběhů o dobrých loupežnících, kteří bohatým brali a chudým dávali. Ostatně právě tam, kde zbojníci nikdy nepůsobili, se setkáváme s idealizací obyčejných lupičů. (V Čechách i v Německu je spousta pověstí o dobrých loupežnících, ačkoliv to byli obyčejní lupiči jako Babinský.)
Druhá rovina idealizace jsou loupežnické romány, velice oblíbený žánr od konce 18. století. Romanopisci si tehdy za hrdiny brali skutečné osobnosti, takže v románech figurují jména skutečných loupežníků, ale ta historická skutečnost se v nich neobjevuje. Romány přebírají motivy jeden od druhého, takže příběhy, které jsou přisuzovány Babinskému, se podobají těm, v kterých předtím vystupoval Rinaldo Rinaldini či další oblíbení loupežníci. Romány přitom vycházely v němčině zpravidla dříve než v češtině. Zajímavé je, že Babinský je jeden z posledních loupežníků, který byl tímto žánrem glorifikován.

Václav Babinský je náš nejznámější loupežník, ale nebyl jediný. Dalším byl třeba Jan Janeček?
Votruba: Jan Janeček žil ve druhé polovině 19. století. Pocházel z prostředí cikánského, i když není jisté, jestli byl skutečně romského původu. Určitá místní tradice na Plzeňsku zaznamenává, že to byl údajně nemanželský syn jakési ženy z Kozojed, která uprchla s Cikány, a je tedy teoreticky možné, že tím popisuje historickou realitu. Dopodrobna to ovšem zatím nikdo nezkoumal a jeho fotografie nějaké romské rysy neprozrazuje.
Janeček byl vězněn za loupeže v Kartouzích ve Valdicích, odkud se mu podařilo uprchnout. Při útěku shromáždil skupinu zločinců, kteří neváhali vraždit, a vrátil se na rodné Plzeňsko. Za několik měsíců po útěku měl na kontě mnoho dalších zločinů. Posléze byl dopaden a odsouzen k trestu smrti.
Jan Janeček splňuje kritérium běžného lupiče, protože pochází typicky z prostředí potulných lidí bez domova, živil se jako koňský handlíř. Také nebyl v těch několika málo známých pověstech nijak idealizován, naopak je ve většině z nich líčen záporně. Zmínka je o něm i ve Švejkovi, když Švejk říká: „Nesmíte ztrácet naděje, jako říkal Cikán Janeček v Plzni, že se to ještě může obrátit k lepšímu, když mu roku 1879 kvůli tý dvojnásobný loupežný vraždě dávali voprátku na krk.“

Janeček asi není tak známé jméno, ale jméno Jan Jiří Grasel nepochybně známé je, protože se dokonce stalo označením pro lumpa, lupiče. Byl jeho osud podobný Janečkovu nebo spíše Babinského osudu?
Votruba: Jan Jiří Grasel pocházel z rasovské rodiny, což bylo typické prostředí, z kterého se rekrutovala řada loupežníků. Povolání rasa bylo opovrhované, lidé se s nimi nestýkali, takže rasové žili mimo vesnici. (Třeba Schinderhannes, nejslavnější německý loupežník, byl také z rasovské rodiny). Navíc loupežníkem byli i jeho otec a zřejmě některé zločiny spáchali společně.
Jan Jiří Grasel byl popraven roku 1818 ve Vídni. Působil na jižní Moravě a v severních Rakousích a rozhodně to nebyl žádný lidumil. Ovšem přestože neváhal spáchat loupežnou vraždu, v ústním podání byl idealizován, a to poněkud více v Rakousku než u nás, kde se jeho jméno stalo synonymem lumpa. Ale také na jižní Moravě je řada pověstí, kde je Grasel líčen jako dobrý loupežník, který bohatým bere a chudým dává.
Na folklorní tradici je zajímavé, že se tyto pověsti moc nešířily z Čech do Německa a naopak. Prostě existovala jazyková bariéra. České pověsti jsou často podobné slovenským, ale vůbec se neshodují s německými, které jsou jim přitom i prostorově blíže. Grasel však rovnoměrně zasáhl do německého i českého prostředí. Jsou tam podobné motivy jako u Schinderhannese a zároveň třeba u Babinského. Grasel má také jednu pověst společnou s Janečkem, která praví, že když byl Grasel (anebo Janeček) přiveden pod šibenici, chtěl se rozloučit se svou matkou políbením. A když k němu přišla, tak se k ní naklonil a ukousl jí nos se slovy: „To máš za to, že jsi mě špatně vychovala.“

Oba se dlouhodobě věnujete výzkumu zbojnické, potažmo loupežnické tematiky. Který z příběhů, na který jste narazili, vás nejvíce zaujal a upoutal a proč?
Votruba: Každý ten příběh má svůj půvab. Kdybyste se ale zeptala, který z nich je mi nejsympatičtější, byl by to Juraj Jánošík. To skutečně nebyl obyčejný zločinec, člověk, který by neměl žádné morální kvality, byl bezohledný vůči komukoli. Jeho činnost měla spíše politické rysy – pravděpodobně chtěl obnovit kurucké povstání proti Habsburkům. A osobně byl asi velmi statečný, protože navzdory těžkému mučení nevyzradil nikoho ze svých druhů, a jestliže se zmiňoval o svých společnících, tak jenom o těch mrtvých.

A stejná otázka pro vás, pane doktore? Kdo je vám nejsympatičtější?
Jermář: Václav Babinský, protože se u nás v kraji hodně vyskytoval a jeho tradice je tam dodnes živá. Zajímal jsem se ale také o různé vrchnostenské tresty a je pravda, že loupežníků bylo často víc, ale mnozí zapadli a vůbec se o nich nehovoří. Například v roce 1764 byl v Mnichově Hradišti pro různé loupeže a krádeže popraven Jan Václavík. Trest smrti oběšením přitom dostal už předtím, ale požádal o milost a trest mu byl změněn na dvouletý žalář. Z vězení však uprchl a pokračoval ve své činnosti, takže byl nakonec opravdu popraven.
Stejně tak to bylo v Bakově nad Jizerou, kde byl roku 1740 popraven Pavel Havlíček, známý zloděj koní, kterému byla prokázána krádež asi dvanácti koní. Původně to byl sedlák, odešel od manželky a od dětí, statek mu propadl, takže se potuloval. Nejdříve byl v roce 1734odsouzen k trestu smrti, ale požádal o milost a bylo mu to změněno na dvouleté práce v železech. Když pak ale pokračoval ve své činnosti a byl znovu lapen, milost už nedostal a byl oběšen.
V každém regionu se najde spousta lidí, o kterých nevíme, kteří dělali podobnou činnost jako loupežníci. Zbojnictví a loupežnictví proto zůstává nepochybně velkým tématem i do budoucna.

(redakčně kráceno)

Vydáno pod