Vesnice nebo život

Vyrůstal jsem ve Strážnici, studoval v Olomouci, přesunul se do Bohumína – město, město, město. Bydlel jsem v „bytovce“ i na vysokoškolských kolejích. Zahradu jsem poznal především z vyprávění a o vesnicích jsem četl z děl Boženy Němcové. Vesnice mi byla prostorem spojeným s mozoly, potem na poli a bláznivě rozcuchanou Viktorkou někde u jezu. Proč k ní tedy nyní směřuji?

 

Můj vztah k životu na vesnici se pohyboval na dvou extrémních koncích osy ANO–NE. Ve chvílích, kdy jsem hledal útočiště při přípravě na maturitu, napadlo mě, jak by mi bylo hezky někde v tichu lesa. Počal jsem snít o vánku ve vlasech, o šumění studánky, o zhmotněných malbách kýčovitých krajinkářů. Jakmile však otec zavelel, že se jdou okopávat brambory na malou zahrádku za čtyřbytovkou, představy podepřené notami Schumannova Snění rychle rozvála averze vůči půdě a všemu, co se jen trochu zelená.

V Olomouci jsem poznal, že město může být kouzelné. Začal jsem častěji jezdit do Prahy a kličkoval v ní mezi davy lidí. Představoval jsem si, jak budu někdy v budoucnu stát v metru bez držení a číst u toho Rilkeho.

Lačnil jsem po velkých knihovnách, divadlech a neustálému přísunu vjemů. Když zhasne slunce, rozsvítí se město.

Buď jsem určitým způsobem rozpolcená osobnost, nebo zkrátka procházím vývojem. Už je to nějaký ten rok, co se těším, že vyrazím na vesnici. Že tam se svou drahou budu popíjet kávu v sadu s výhledem na louku (s minimálně deseti ovcemi) a na les bez kůrovce. Že nebudu muset dýchat koktejl vzduchu z bohumínských, ostravských a polských továren, nýbrž přírodní vůni nedaleké ekofarmy. Že mě nebude otravovat zvuková lavina automobilů, stovky anonymních tváří na ulici a pocit, že mé srdce tepe rychleji jen kvůli blikajícím neónům.

Zdá se, že si tento svůj sen splním. Že ze mě bude vesničan. A jednou třeba budu rád ráno vstávat a děkovat slepičkám, že nám připravily cholesterolovou snídani. Jsem přesvědčen, že tak můžu být šťastný a že nemusím být nutně ne-kulturní. Zrovna minulý týden jsem začal poslouchat zvukovou verzi Čapkových Hovorů s T.G.M. a Masaryk tam v prvních kapitolách život na vesnici a ve městě porovnává právě i v kontextu výtek, že člověk na vesnici nemá šanci žít kulturou a vzdělávat se. Tomuto nařčení se brání, neboť to, zda z nás bude člověk kulturní a vzdělaný vůbec nezávisí na tom, kam uléháme ke spaní, ale na naší touze kulturu vnímat a vzdělávat se. A to ještě tehdy netušil, že dnes je to z poklidné vesnice do města často jen směšných dvacet minut autem.

Inu, uvidí se. Třeba budu příští rok na tomto blogu psát kratší texty, protože s mozoly to půjde hůř a venku budou tři tisíce metrů čtverečních neposečené trávy, hladový dobytek a děti, které se zatoulaly v lese…