„Jsem velice zpupná,“ říká Eva Jiřičná

Zpráva o vpádu sovětských vojsk do Československa zastihla Evu Jiřičnou v Londýně na studijním pobytu a i pro ni, stejně jako pro tisíce dalších Čechoslováků, znamenala zásadní životní zlom. Její návrat do vlasti byl totiž označen jako nežádoucí, takže se rázem ocitla v nedobrovolné emigraci. Tvrdé podmínky cizí země, pracovitost a nesporný talent ale nakonec stvořily hvězdu světové architektury. V Profilu z 21. srpna hovořila s Evou Jiřičnou Patricie Strouhalová.

Dnes je 21. srpna. Jak vzpomínáte na 21. srpna roku 1968, kdy jste byla už tři týdny na studijním pobytu v Londýně?
Každý rok se neubráním tomu nevzpomenout si, jak se celý život může změnit v krátkém okamžiku. V roce 1968 jsem si v naivitě mého mladého věku vůbec nedovedla představit, že by Rusové mohli okupovat Československo. Naopak jsem byla plná optimismu, že budeme moci všichni cestovat, učit se.
První šok toho dne byl, když jsem přišla do kuchyně v podnájmu, kde jsme bydleli s mým prvním mužem Martinem Holubem, a paní domácí mi řekla, že bych si měla pustit rádio, že se v naší zemi asi něco stalo. Protože jsme žádné rádio neměli, pustila mi to svoje, a tam jsem slyšela výbuchy tanků. Rozklepaly se mi nohy, upustila jsem pánvičku, kterou jsem držela v ruce, a běžela zpátky do toho našeho jednoho mizerného pokojíčku a svému muži jsem řekla: „Rusové jsou v Praze!“ On jenom řekl, ať si nevymýšlím, otočil se a spal dál. Byla jsem z toho tak popletená, že jsem nevěděla, co mám dělat, takže jsem šla normálně do práce. Tam mi už samozřejmě všichni říkali, co se to děje, v Praze se střílí.

Proč vám tehdejší československé úřady napsaly, že je váš návrat do vlasti nežádoucí?
Podepsala jsem vstupní listiny do organizace K231 a společnosti na ochranu lidských práv a vím, že seznam všech lidí, kteří to podepsali, se dostal do rukou české policie. Na českém velvyslanectví byl tehdy jakýsi pan Meruňka, který mě sledoval ve své škodovce, a od něj přišlo svědectví, které přečetli mamince, když mě odsoudili ke třem létům.

Kdy jste si uvědomila, že už se možná nikdy nepodíváte zpátky do své vlasti?
To byla strašně dlouhá doba. Člověk je jednak naivní a jednak si nechce připustit špatné zprávy. Neustále jsem se utvrzovala v tom, že svět to tak nenechá, že je to otázka dvou týdnů, pak dvou měsíců, dvou let… Ta doba se postupně zvětšovala a asi po deseti letech jsem si řekla, to je konec, já už se tam nikdy nevrátím.

Jaký to byl impuls pro váš začátek ve Velké Británii, pro vaši práci i spolupráci s Janem Kaplickým? Jak probíhalo to souznění dvou architektonických duší?
„Já su z Moravy“ a Moraváci mají přísloví, že čert dělá vždycky na velkou hromadu. Takže jsem musela čelit ruské invazi, stala se osobou bez státní příslušnosti, rozcházela jsme se svým mužem. Také jsem nevěděla nic o své sestře, která byla asi čtyři dny zavřená v budově vedle Československého rozhlasu, kde pracovala, protože na Vinohradech se střílelo. A moji rodiče byli v Japonsku, protože otec pracoval na návrhu českého pavilonu.
Člověk opravdu nevěděl co dřív. Musela jsem se odstěhovat a začít vydělávat, abych mohla pomoci bratrovi. On tam totiž v té době sbíral borůvky, aby si vydělal na kurz angličtiny, ale když zjistil, že nemůžu zpátky, řekl, že se nevrátí, protože by ho odvedli na vojnu a na univerzitu by se nikdy nedostal. Kvůli všem těmto problémům člověk jen pracoval, jak mohl, aby neměl čas myslet na nic jiného. Aplikuji to celý život, a proto jsem šťastná, že jsem si zvolila architekturu, protože kus papíru člověk najde vždycky.

Tatínek vám ale říkal, že architektura je ryze mužská profese. Jak moc složité bylo si architekturu prosadit?
Možná na to nevypadám, ale jsem velice zpupná osoba. Když mi někdo řekne, abych něco nedělala, je to ponouknutí k tomu, abych to přece jenom zkusila. A když se spálím, řeknu si, vidíš, měla jsi to udělat jinak – neřeknu si, neměla jsi to dělat vůbec. Takže jsem to skutečně udělala z trucu, ale nikdy jsem toho nelitovala.

Kolik žen nyní pracuje ve vašem architektonickém studiu?
Více než polovina. Je nás patnáct a žen je osm.

Jaký s nimi máte vztah? Nakolik se dá říct, že jim tře

ba nadržujete, více pomáháte? Právě když si vzpomenete na svoje začátky, na to, čím jste si sama prošla.
Ženy to mají v architektuře strašně těžké. Já jsem nemohla mít děti, takže mojí povinností je starat se o studenty, neteře, synovce, mladé lidi. Moje kancelář je víceméně jako rodina: když mi zavolá žena, která u nás pracuje, že její dítě má horečku, mám daleko větší hrůzu z toho, aby dítě nebylo nemocné, než jestli jeho matka dokončí nebo nedokončí práci. A muži mají samozřejmě jiné problémy.
Prostě ráda spolupracuji s lidmi, protože to jsou lidi; ze mě nikdy zaměstnavatel nebude. Doufám, že je to přátelské soužití, a vážím si toho, že jsem v životě měla to štěstí pracovat s tolika bezvadnými lidmi.

Jaký je rozdíl v přístupu k architektuře dnes a dříve? Osobně mi přijde, že už se moc neskicuje, že se pracuje hodně s technikou a to staré propojení „hlava, ruka a srdce“ tu už moc není?
Mám obrázek staré fresky z jeskyně z doby před několika tisíci lety. Jsou to jenom otisky lidských rukou. Člověk byl stvořen tak, že mozek kontroluje ruku a ta tvoří. Když se mezi to dá počítač, trošku se to komplikuje. Neříkám, že se v budoucnosti obejdeme bez počítačů. Musíme je ale naučit, aby zachovaly impuls z mozku a ruka skutečně přenášela návrh na obrazovku počítače. Teď pořád chodím po kanceláři a ptám se, jak je to veliké, protože na tom malém monitoru to nelze poznat, a on to nikdo neví. Jenže v takovém případě člověk nemůže s designem žít. Takže se domnívám a doufám, že ruka svou funkci nikdy neztratí.

Když dostanete projekt, nakolik je pro vás důležité být na daném místě, prohlédnout si ho, zažít jeho atmosféru?
To je strašně důležité. Nám teď zavolali z Monaka, jestli se nechceme zúčastnit soutěže, ale nebyl čas se tam podívat. Člověk tak musí použít počítačovou techniku, aby si to místo přiblížil a prohlédl si ho. Jenže ten pocit, kdy si člověk místo skutečně projde, je nenahraditelný. Je to, jako když s někým mluvíte po telefonu a pak ho vidíte tváří v tvář.

V Českých Budějovicích dokončujete stavbu Rejnok po Janu Kaplickém. Cítíte to jako velký závazek? V jaké fázi je stavba teď?
Je to závazek. Jana Kaplického jsem znala možná víc než padesát let. Vždycky jsem si ho nesmírně vážila. Jeho talent byl neobyčejný.
Tato budova je navržena v takovém stavu, v jakém se navrhuje za pár týdnů, a my to teď musíme dodělat. Na každém kroku je proto problém: jak by to udělal on? Někdy se možná strefíme, někdy možná ne. Člověk musí dělat to, co může dělat jen s tím nejčistším svědomím. Doufám, že se nebude v hrobě obracet.

Eva Jiřičná (*1939, Zlín)

Architekta. Vystudovala architekturu na ČVUT a na AVU (ateliér architekta Jaroslava Fragnera). Do roku 1968 pracovala v Ústavu bytové a oděvní kultury. 1. srpna 1968 odjíždí na studijní pobyt do Londýna. Po srpnové sovětské invazi je její návrat označen ve veřejném zájmu za nežádoucí a v nepřítomnosti je odsouzena na tři roky nepodmíněně (do Československa se vrací až v roce 1990). Od roku 1969 více než deset let pracuje pro Ateliér Louise de Soisson, kde projektuje nový přístav v Brightonu. Od roku 1980 do roku 1982 spolupracuje s respektovaným architektem Richardem Rogersem. V roce 1986 založila vlastní studio Eva Jiricna Architects.
(Vybrané projekty: spolupráce s J. Kaplickým na návrhu obchodního domu Harrods, konstrukce Oranžérie na Pražském hradě, designový hotel Josef v Praze, interiéry v Tančícím domě a v novém sídle Britské rady, vnitřní úprava gotického kostela sv. Anny na pražském Starém Městě, podílí se na dokončení stavby Rejnok – Kongresové a koncertní centrum Antonína Dvořáka – podle návrhů Jana Kaplického v Českých Budějovicích.)


(redakčně kráceno)