Zvukař musí ustoupit obrazu a režii

Náhodně jsem se zeptala několika lidí: „Máte představu, co dělá televizní zvukař?“.  A nejasné odpovědi typu: „Má sluchátka na uších“, „…kroutí knoflíky“, „…to ještě je? Vždyť i telefon snímá zvuk!“ mě přivedly za mistrem zvuku Milanem Sýkorou.

Milane, tak jak to je? Co vlastně dělá televizní zvukař?

Jednak vytváří zvukový záznam, který po sestříhání dále zpracovává, případně při zvukovém dokončování pořadu přidává hudbu, atmosféry a podobné věci. Těch činností je strašně moc.

S kým musí zvukař spolupracovat?

Především s režisérem. Někdy to je problém. Jsou i režiséři, kteří si trvají na svém a za každou cenu chtějí třeba rozhovor natočit v prostředí, které je pro obrázek dokonalé, ale pro zvukaře nepřijatelné. Ne všechno jde totiž při konečných úpravách ve zvukárně opravit. Navíc jsem přesvědčen, že zvuk je rovnocennou složkou obrazu. Ideální je, když se režisér, kameraman a zvukař dokáží domluvit. V okamžicích, kdy si režisér striktně trvá na svém a nechce přistoupit na nápady jiných nebo aspoň na kompromis, vyjadřuji svůj nesouhlasný postoj. Ale hlavní slovo má režisér.

Milan Sýkora
Milan Sýkora

Může být zvukař ve své práci tvůrčí?

Já si myslím, že může. Ale není to tak často. Já měl to štěstí například před čtyřmi lety. S Petrou Všelichovou jsme natáčeli dokumentární film Zločin jménem Katyň. To byla radost. Tam jsem s chutí nabízel varianty, hledali jsme vhodné podkresové hudby pro umocnění okamžiku, dodávali ruchy, …, ale to se nestává často. Většinou to je taková rutina, skoro továrna.

Je na běžných, zavedených, jednoduchých pořadech nutný zvukař na place?

Klopový mikrofon respondentovi může nainstalovat kdokoliv. Třeba asistent kamery. Jenže při samotném natáčení už pak nemá čas poslouchat, zda je natáčený zvuk v pořádku. Takže s myšlenkou, že zvukař patří do zvukárny nesouhlasím. Já jsem osobně pro to, aby zvukař při natáčení byl. I když finance a další věci tomu někdy brání. Nicméně platí pravidlo, že pokud je něco špatně natočeno na place, už se to nedá opravit. Dá se to jen míchačkou trošku vylepšit. Ale zase na úkor něčeho jiného.

Co to je míchačka?

Zvukové dokončení sestříhaného filmu, kdy se na pracovišti zvaném zvukovýroba pomocí počítačů, archívu a různých věcí přes mixážní pult v pořadu nebo filmu srovnávají natočené zvukové hladiny a dodávají se potřebné ruchy. Jako třeba šum lesa, zpěv ptáků, vrzání židle, kýchnutí atd. A samozřejmě hudba.

Milan Sýkora
Milan Sýkora

Kde ty ruchy berete?

Máme poměrně bohatý zvukový archív. Kdysi byl na magnetofonových páskách, ale postupně se zdigitalizoval. Takže teď je vše v počítači a pokud nedojde k nějakému hromadnému zhroucení počítačové sítě, tak ty ruchy tady jsou posbírány za celou dobu existence ostravské televize. Točí si je každý zvukař sám. Zvlášť když je v prostředí, kam se jen tak brzo nedostane. Nebo potřebuje autentický zvuk. Natočí, zaarchivuje a hotovo.

A když ho nemáte, ale nutně okamžitě potřebujete?

Některé ruchy se samozřejmě dají vyrobit na místě, k tomu jsou tzv.ruchaři, kteří se tím živí. Některé věci už máme okoukané, takže běžné ruchy si můžeme vyrobit i sami. Klasika jsou kokosové ořechy rozpůlené na kopýtka, dlaždice s pískem na iluzi kroků apod.

Milan Sýkora
Milan Sýkora

Které pořady děláš nejčastěji a nejraději?

Nejčastěji dělám magazíny, těch je tady v Ostravě asi nejvíc. To je taková ta běžná práce. A pak mám strašně rád živé vysílání. Já nejsem ten typ, který 6x vrací klapku, ať to je lepší a lepší. Já radši vezmu tu svoji kůži na trh s tím, že když něco zkazím a bude průser, tak bude průser. Ale to se nedá nic dělat. A taky to je pro mne trošku adrenalin. A pokud jde o záznam, strašně rád jsem točil příběhy zajímavých lidí. Pozitivní věci, kde se člověk něco dozví, o řemeslech, o životě, zapomenutých věcech. Rád vzpomínám na natáčení lidí na Šumavě, kteří dodnes svítí petrolejkami. Byl tam takový starý pán, který v troubě choval slepici, aby mu ji nesežrala kuna …to jsou prostě zajímaví lidé, tohle mě třeba baví. Něco si u toho člověk užije a něco se i dozví. Já nemám rád kontroverzní věci.

Děláš i sportovní přenosy. Souvisí to s přímým přenosem a adrenalinem?

Miluji adrenalin. Navíc ještě: u přímého přenosu bývá dobře sestavený pracovní štáb. Nikdo si na nic nehraje. Ví, že se to prostě musí udělat. Já nemám rád takové to pozérství typu „já jsem režisér a teď mě budete poslouchat“. Na to tam prostě není čas. Každý ví, co má dělat. A to se mi líbí. Když něco řekne režisér, tak to tak je. On ví proč a já v tu chvíli nemám čas po tom pátrat , čímž se tým skloubí a všechno pak jede samo.

Milan Sýkora
Milan Sýkora

Do jakého nejzajímavějšího místa na place ses dostal?

Malý příběh. Točili jsme v Českém Krumlově příběh medvědáře. Nakoupili jsme jogurty a jablíčka pro medvědy, abychom mohli jít i do výběhu. Medvědář tvrdil, že jsou úžasní, že se nemusíme ničeho obávat. Medvídě si hrálo se sudem, házelo si sním, lezlo do vody, matka si v klidu brala naše jogurty od medvědáře a točili jsme rozhovor. Tehdy ještě nebylo bezdrátové spojení s kamerou, takže jsem byl připíchnutý na kabelu a stál jsem za kameramanem. Najednou jsem viděl, že se medvědice pomalu přibližuje. Kameraman ještě dělal kroky k ní, protože měl pocit, že to bude obrázkově super. Tak jsem to nějak psychicky nevydržel a začal jsem ho za ten kabel tahat zpátky, že bychom měli ustoupit. Načež se ozval obrovský řev toho medvědáře „Utíkejte, utíkejte!“. Taktak jsme vyběhli z výběhu, medvědář zavřel mříž, zarazil západku a v tu chvíli se ozvala obrovská, ale neskutečná rána do těch mříží a medvědice po nás ještě hrabala tlapou. Prostě jsme se moc přiblížili. To jsou situace, které vidí zvukař, kdežto ten kameraman ne, ten vidí jen svůj obrázek a  nemá pud sebezáchovy. Stejně tak se říká, že i váleční zpravodajové kolikrát úplně nesmyslně jdou s  kamerou na místo, kde fakt nemají co dělat.

Milan Sýkora
Milan Sýkora

Co tvá image? Narazil jsi někdy?

No jasně, už jsem byl i vyhozen několikrát z placu, ale to už je dávno. Když tady do Ostravy přijel po revoluci pan Havel, tak jsem instaloval prezidentské mikrofony na tribuně. Měl jsem roztrhané džíny, protože jsem si říkal: „Byla revoluce, konečně si můžu nosit co chci“. Měl jsem zajímavé tričko, na rameni namalovanou českou vlajku, zajímavý účes,… No, přišla ochranka a pořadatelé a řekli, že tam v žádném případě nesmím být, že by to byla strašná ostuda. Tak jsem pronesl nějaká moudrá slova a šel jsem pryč. A zjistil jsem, že ani po revoluci si nemůžu dělat, co chci.

Je něco, co by sis chtěl vyzkoušet?

Mimo televizní práci? Někdy mě láká muzika. Že bych si zkusil na nějakém festivalu udělat zvuk. Vím, že to není jednoduché, takže tu myšlenku schovávám do pozadí.

Ptala se: Taťána Reková