„Babičky jsou unavené, ale nevzdávají se,“ říká Jeneane Prevatt

Na podzim roku 2004 se na posvátné indiánské půdě sešlo třináct starých žen z domorodých národů z celého světa. Přivedla je úcta k tradici nejzazších předků, obava o osud planety, ale také sdílené prorocké vize. Vznikla Mezinárodní rada třinácti domorodých babiček a jejich poselství varující před nesmyslným počínáním dneška a všeobecnou devastací přírodních, společenských a morálních hodnot. Východisko vidí v opuštění současného materiálního vnímání světa a v návratu k prvotní matce všeho lidstva, matce Zemi, přírodě. „Setkání Babiček“ se ve vizích zjevilo i psycholožce Jeneane Prevatt, která jej nakonec zorganizovala. S ambasadorkou aliance třinácti domorodých starých žen hovořila v pořadu Před půlnocí z 26. září Daniela Drtinová. 

Vy jste dala impuls ke svolání třinácti starých domorodých žen, Babiček, nositelek nejrůznějších rodových a domorodých tradic. V roce 2010 jste oslovila českou veřejnost. Co vás přivádí nyní?
Přijela jsem, protože zde mám společenství. A jezdím sem už od doby, kdy to byl rok, co odešli Rusové. Země, duch, ať to nazveme jakkoliv, mě sem volá a já se snažím sloužit lidem jako učitelka a také je léčím. Teď se mnou přijela jedna z Babiček, Julieta z Mexika, s posláním, které se týká planety Země.

Jaký je záměr a poslání tohoto projektu?

Postupně objíždíme země jednotlivých Babiček a ukazujeme světu, že různé kultury a náboženství si mohou sednout k jednomu stolu a pohnout svět kupředu ve prospěch našich dětí, vnuků, i samotné Země.

Scházíte se několikrát do roka, vždy v bydlišti jedné z Babiček, v listopadu proběhne návštěva v Nepálu. Bylo těžké zorganizovat společenství těchto třinácti žen?

Když se scházíme, je to vždy trochu složité. Těm nejstarším je přes osmdesát a nejmladším není pod šedesát, to jsou stovky let moudrosti kolem stolu. Cestují obvykle s příbuznými jako doprovodem, aby bylo postaráno o jejich zdravotní potřeby. Také s sebou mají tlumočníka – kdykoliv si sedneme ke stolu, simultánně se tlumočí do sedmi jazyků.
S každým rokem to je náročnější, navíc probíhá hospodářská krize. Je to pro mne skutečné učení, jak setrvat ve víře v samotnou vizi, že se objeví vše, co potřebujeme. Zázraky se ale dějí a děly. V listopadu proběhne už dvanácté shromáždění v Káthmándú a mnoho lidí to chce oslavit s námi. Skrze dveře, které Babičky otevírají, se nám totiž poprvé podaří pomodlit za smír pro celý svět. A to je důvod k oslavě.
 Uvidíme, co z této vize dále vzejde. Všichni máme zájem o Zemi a máme obavy ze znečišťování vody, ovzduší… Svět je v nerovnováze a my se musíme znovu zamyslet nad tím, co děláme.

Rada třinácti domorodých Babiček přináší inspiraci pro naši dobu. Naznačuje, v čem jsme se odchýlili od univerzálních zákonů přírody, ale také jak bychom se měli zaměřit na důsledky našich činů s ohledem na příštích sedm generací. Na co by se měl současný člověk zaměřit? Jak by měl proměnit své vědomí, vnímání?

Nejprve musíme znovu pochopit, že příroda je inteligentní. Že tu nejsme od toho, abychom jim kontrolovali, ovládali, nějak na ni tlačili. Musíme jí naslouchat, protože nám pomůže dostat se z této strašné situace, kterou jsme vytvořili vlastní myslí.
Babička Agnes říká, že nejdůležitější a nejobtížnější cesta je ta, kterou vykonáme ze své mysli do svého srdce. Dnes nejsme zakotveni ve svých srdcích. Ztratili jsme spojení s tím, co děláme, přestože cokoliv udělám já, může mít vliv i na vás. Musíme chránit svět s ohledem na dalších sedm generací. Takže jestliže pokácím strom na dvorku, musím také myslet na to, jak to může ovlivnit příštích sedmi generacemi, když tam ten strom nebude. Nutí mě to k zastavení, abych se zamyslela, co dělám se svou rodinou, společenstvím a Zemí. A k tomuto vnímání nás mohou vrátit právě domorodé národy.
 Myslím si, že Babičky začínají na celé planetě hrát větší úlohu. Naše rada je katalyzátorem a aktivuje i samotné Babičky, které se vracejí ke kořenům svých domorodých národů. Mluví také s mladými lidmi a vytvářejí nový způsob života. Na naše setkání přicházejí lidé všech věkových kategorií a často jsou beznadějní a pláčou, že nemohou nic změnit. Když si ale poslechnou životní příběhy Babiček, začnou znovu otevírat svá srdce, a ta se naplní nadějí. Vzpomenou si na své vlastní babičky, sednou si s nimi a znovu pociťují útěchu ve vlastní rodině.

Současný, především západní člověk ztratil kontakt s nevědomím, s významem rituálu, spousta lidí se bojí stárnutí a smrti. Jaký význam má rituál v dnešní době z pohledu návratu ke kořenům a propojení se se sebou samým?

V původních kulturách člověk od narození až k dospělosti procházel určitým učením, aby si uvědomil, jak skrze spojení s vlastním duchem a přirozeností objevit svébytnou životní cestu. Celá vesnice s ním pak slavila konec toho učení, když opouštěl svůj domov.
 Dnes vidíme spoustu problémů s drogami, alkoholem. To vše je opět pouze jakési hledání rituálů. Jenže to není pozitivní. Rituály mohou označit určité mezníky v naší cestě, ale také si jejich prostřednictvím můžeme uvědomit, jak dělat věci jinak a v souladu se sebou i širším celkem. Měli bychom se vrátit do svých původních společenství a nechat se vést moudrostí života samého, a ne abychom si jen říkali, tohle je moje území a tohle je tvoje. Všichni žijeme na jedné planetě. Měli bychom se probudit, jinak pro nás bude příští doba hodně těžká.

Co vidíte jako největší hrozbu pro zachování původních tradic?

Babičky hlásají solidaritu se všemi původními národy. Zajímáme se o Zemi, znepokojují nás války, způsoby ničení planety, rodinného života, ale i jazyků domorodých národů. Ty totiž mají své vlastní kódování, které nám umožňuje vrátit se k naší vlastní podstatě. Musíme udržet původní způsoby života, duchovní praxi, jazyky, kulturní integritu, protože to jsou kořeny nás všech. Jestliže se dokážeme vrátit a respektovat vlastní kořeny, znovu nalezneme rovnováhu.
Ženská energie se dnes ve světě více probouzí. Nejde tu jen o genderovou problematiku, muži a ženy, ale spíše o energii. Dlouho jsme žili ve společnosti, kterou ovládali muži. Tím byla narušena rovnováha ženského principu v nás obecně. Ženy se dnes snaží navrátit k této rovnováze a příslušným způsobům života. Muži potom budou spíše našimi ochránci než přemožiteli. Tím vznikne propojení, které procítíme a pocítíme, než abychom si jen věci intelektualizovali.

Třináct Babiček a dalajlama
Třináct Babiček a dalajlama

Jaký je význam ženské moudrosti v globální rovnováze? Mám tady fotografii třinácti Babiček a na ní je i jeden muž, dalajlama?

S dalajlamou jsme měly takové soukromé interview. Smál se a říkal, že kdyby nebyl dalajlama, byl by Dědeček.
Také ale říkal, že nejdůležitější učitelkou soucitu pro něj byla matka, protože se ho dotýkala, držela ho, naplnila ho pocity a naučila otevřít srdce. Podle dalajlamy tomu musíme porozumět, a tím se znovu vrátit k respektu k našim prvním učitelkám, našim maminkám. A naší prvotní matkou je Země, především k ní musíme obnovit svou úctu. Musíme se vrátit k posvátným místům a obnovit rituály, aby matka Země znovu získala svou sílu a změnila věci k lepšímu, než dojde k velké katastrofě.

Kmenové kultury znají a vyznávají tradiční metody léčení. Na Západě převládá klasická medicína, která většinou nebere v potaz celost těla a mysli. Lze klasickou medicínu propojit s prapůvodní domorodou znalostí?

Určitě. Prozradím vám něco osobního: sama jsem babička a moje nejmladší vnučka teď dostala nové srdce, protože jí v několika málo měsících diagnostikovali srdeční selhání. Teď už zase sama chodí, sama jí…
Požehnal jí dalajlama, všechny Babičky se za ni modlily v mnoha obřadech. Prováděly jsme aromaterapii, léčily ji přikládáním rukou, byly jsme s ní neustále. Bylo fantastické sledovat, jak se západní medicína spojila s prastarými způsoby udržování života. Vnučka totiž ležela v nemocnici ve Stanfordu, která je známa právě svou výbornou kardiologií, a oni i díky ní mají možnost studovat, jak pevný a zároveň křehký život je a jak je posvátný. A to je naše poslání: život je posvátný a vzácný, a proto se na něj musíme zaměřit, aby nám neunikl.

Do jaké míry brání tomu propojení farmaceutický byznys? O tom se hodně mluví.

To je velké téma. Džungle jsou plné léků. Farmaceutické firmy si je patentují, jenže mnohdy nerozumí tomu, co vlastně používají. Vezmou kus nějakého kořene, ale nechápou, že se jedná o celostní léčbu. Nestačí léčit jednotlivou chorobu, život je třeba udržovat tak, aby byl vyvážený pro vás a vašeho ducha. V tom se mohou tradiční cesty léčení a moderní medicínské přístupy navzájem ovlivnit a dojít ke spolupráci.

Zmínila jste katastrofu, které lidé samozřejmě chtějí předejít. Končí podle babiček svět tak, jak ho známe a vnímáme?

Je to konec jedné epochy, konec jednoho světa. Všechny staré systémy se nepochybně hroutí, ale v jejich rámci už klíčí nové možnosti. Evoluce vždy kráčí vpřed. Podle indiánského kmene Hopiů a mnoha učitelů původních tradic vstupujeme nyní do pátého světa (cyklem smrti a zrození jsme tedy globálně prošli už čtyřikrát). Svět již prošel mnohokrát katastrofami, třeba povodněmi rozsahu, o jakém se psalo už v Bibli, nebo požáry a zemětřeseními. Země námi v současné době otřásá, protože chce, abychom se probudili a začali věci dělat jinak. Proto se Babičky vydaly na cestu. Jsme unavené, ale nevzdáváme se, protože je pořád naděje, že se věci změní.

Na listopadovém setkání Babiček v Nepálu se uvidíte naposledy?

V Nepálu završíme hlavní část společné modlitby, ale naše setkání budou pokračovat. V únoru 2013 pojedeme na Nový Zéland. V červenci bude velké shromáždění, dva tři tisíce lidí, v Německu. A pak se sejdeme v dalším roce. Každý rok má svůj vlastní rytmus a vlastní požadavky. Mezitím pochopitelně proběhne mnoho dalších zasedání, vyjmenovala jsem jenom ta, kde se sejde všech třináct Babiček.

Všechny duchovní praxe provází duchovní zápasy, které mohou vyústit ve vývojový skok. Krizi tak nemusí vždy doprovázet jen frustrace. S tím má západní člověk dost problém, protože krizi vnímá právě jako frustraci. Jak mohou transformaci západního člověka pomoci východní nauky či cesty přírodních národů?

Babičky upozorňují na to, jak je důležité, aby se člověk vrátil domů, do svého společenství a uvědomil si, co nefunguje, jak můžeme spolupracovat a co můžeme sdílet. Říkají, vraťte se k sobě samým, poznejte svůj vlastní stín, milujte a objímejte sami sebe a s lidmi kolem vás sdílejte to, co jste se naučili. Nikdy nezapomenu, jaké to bylo, když jsem do vaší země přijela na začátku 90. let poprvé. Bylo to tak mystické, naplněné vlastní spiritualitou, viselo to ve vzduchu a dalo se na to sáhnout. Byla jsem tím ohromena a stále k tomu cítím velkou úctu. Prezident Havel v sobě tento duchovní rozměr měl a já se velice modlím, aby se to sem znovu vrátilo.

Starý svět se rozpadá, aspoň v Evropě se to tak zdá, rodina se rozpadá, jistoty odcházejí, což evropský člověk prožívá, de facto v přímém přenosu, dost těžce. Co tato ztráta jistot dělá s egem člověka a jeho emocemi? Jak se dá čelit strachu a úzkostem, které tento transformační proces provázejí?

Je to jako, kdybych si říkala, že všechno v mém životě je dobré, a najednou zjistila, že mám rakovinu a že možná umřu. To samozřejmě s člověkem otřese do základů. Kdybych to však vzala jako impuls a výzvu, jako něco, co mě probouzí, na všechno bych se dívala jinak, i na to léčení. Pokud bych se vyléčila, zamyslela bych se, co v mém životě vyvolalo takovou nerovnováhu. A potom bych přemýšlela, jak znovu nastolit rovnováhu duchovního života. 
Právě to dnes cítíme, to je vliv krize, Země se s námi snaží otřást. V čínštině označuje stejný znak krizi i příležitost. Neměli bychom mít v hlavě jen popírání, odmítání, rezistenci. Přešli jsme do materialistické kultury a ekonomiky, ale vidíme, že to nefunguje. Snažíme se proto nyní také najít nový hospodářský model, kde by nešlo jen o peníze, ale i o uchování energie na všech úrovních. To můžeme udělat jen tak, že přestaneme vést život pouze prostřednictvím konkurence a soutěžení s jinými, ale povedeme ho prostřednictvím sdílení a spolupráce.

Jeneane Prevatt (Jyoti)

Ambasadorka třinácti domorodých babiček, americká psychoterapeutka, duchovní učitelka a vizionářka Jeneane Prevatt alias Jyoti, žena s indiánskými kořeny. V USA založila spirituální komunitu a centrum, které usiluje o podporu různorodosti a zachování duchovních tradic. Prostřednictvím vize se dozvěděla, že by měla založit celosvětovou „Radu Babiček“, v níž budou stařenky sdílet a dál předávat svou moudrost. Oslovila celkem šestnáct žen, nakonec se na úvodním setkání v roce 2004 sešlo třináct „Babiček“, jež společně formalizovaly svou misi jako International Council of Thirteen Indigenous Grandmothers (Mezinárodní rada třinácti domorodých babiček).


(redakčně kráceno)