26. září uplynulo 800 let od vydání Zlaté buly sicilské, která je ve všeobecném povědomí zapsána jako listina zaručující dědičnost panovnického titulu českých panovníků. Celý obsah i historie, která ji doprovází, je však mnohem složitější. Dokládá komplikovanost tehdejších panovnických vztahů, narůstající vliv církve, ale i problematiku Přemyslových manželství a tak i nástupnictví jeho synů.
Zlatá bula sicilská
O Zlaté bule sicilské hovořili v Historii.cs z 29. září historici Josef Žemlička z Univerzity Karlovy a Martin Wihoda z Masarykovy univerzity.
Dnešní pořad natáčíme v klášteře v Kladrubech, v západních Čechách poblíž Stříbra, a není to náhoda?
Wihoda: Zlatá bula sicilská je jedna ze tří listin, které byly vydány v Basileji Fridrichem II. Sicilským pro českého krále Přemysla Otakara I. V Kladrubech se pak Přemysl Otakar I. zastavil se svým bratrem Vladislavem Jindřichem v prvních týdnech roku 1213 cestou na dvorský sjezd do Řezna, kde chtěli Fridrichovi II. složit lenní hold.
Víme to proto, že si od kladrubských kupců vypůjčili peníze. Dobový zápis konstatuje, že se tak stalo, když jeli pozdravit Fridricha II. Sicilského po jeho příjezdu z Apulie. To znamená, že se s ním do té doby neviděli, takže je otázka, jak se Zlatá bula sicilská, vydána o půl roku dříve, dostala do Prahy, a zda Přemysl Otakar I. znal v době, kdy přebýval v kladrubském klášteře, její text.
Sám upřímně řečeno nevím. Spíše text neznal. Je ale také docela možné, že byl text Zlaté buly sicilské předčítán v Praze již někdy ve druhé polovině roku 1212.
Hovoří historik Kamil Petráň z Národní kulturní památky Klášter Kladruby:
Kladrubský benediktinský klášter založil v roce 1115 český knížete Vladislav I. na velice důležité zemské obchodní stezce, která vedla z Čech a pokračovala západním směrem do Bavorska. Přemysl Otakar I. zdejší klášter prokazatelně několikrát navštívil, neboť zde byl kníže Vladislav I. pochován. Poprvé zde Přemysl Otakar I. pobýval v roce 1201, když zde se svou manželkou Konstancií Uherskou křtili svého prvorozeného syna Vratislava.
Zlatá bula sicilská. Co to vlastně znamená? Jak to vzniklo a co to označuje?
Wihoda: Zlatá bula sicilská je listina ověřená pečetí sicilské královské kanceláře ve zlatém, majestátním vyhotovení a právě podle pečeti získala svůj název.
Pečeť nesla portrét trůnícího krále Fridricha v majestátu, což je přinejmenším nezvyklé, neboť autorita sicilské královské pečeti na říšské půdě byla přinejmenším pochybná. Zvláštní je to proto, že Fridrich II. Sicilský na své cestě ze Sicílie do Basileje používal běžně jinou a příhodnější pečeť, která ohlašovala jeho volbu budoucím římským králem. Na Zlaté bule sicilské je však titul „imperator electus“ (znamená vyvolený – či budoucí – římský císař – pozn. red.).
Hovoří Denko Čumlivski, odborný správce Archivu České koruny Národního archivu ČR:
Po 800 letech je Zlatá bula sicilská v relativně dobrém stavu. Její název vznikl za první republiky, kdy bylo třeba zdůraznit staré kořeny nově vzniklého státu, kontinuitu s Českým královstvím. Tyto státoprávní záležitosti se pak staly součástí státní ideologie a propagandy a pokračuje to dodnes.
„Bula“ je název pro kovovou pečeť. Zlatá bula sicilská (ta vlastní pečeť) je malá dutá miska, kterou prochází závěs z červeného hedvábí (za 800 let však trošku ztratilo barvu). Není z čistého zlata, jde o slitinu zlata a stříbra. To je rozdíl od zlatých bul Karla IV. nebo Svatováclavská koruny, které jsou téměř z ryzího, 24karátového zlata. Také jsou uvnitř vyplněny voskem, zatímco Zlatá bula sicilská je prázdná – je to vlastně taková okrouhlá krabička.
O vydání Zlaté buly sicilské se zjednodušeným způsobem, který přešel i do učebnic, traduje, že garantovala dědičnost českého královského titulu. Je to ale asi trošku složitější?
Žemlička: Není to zcela přesně. Již roku 1198 vydal Filip Švábský, strýc Fridricha II., privilegium, které se bohužel nezachovalo a ve kterém byla tato pasáž zřejmě obsažena. A v roce 1203, když se zase změnily politické poměry, i Ota IV. Brunšvický garantoval českou dědičnou královskou hodnost. Zlatá bula sicilská tedy nestojí u počátku tohoto procesu, ale je v podstatě až třetí v řadě.
Nejde však jen o českou dědičnou královskou hodnost, o kterou Přemyslovci usilovali již generace předtím. V Zlaté bule sicilské je řada dalších významných článků a bodů, které se dotýkaly vztahu Čech a tehdejší středověké římské říše. Je tam uvedeno, že hranice Českého království mají být neměnné a od této chvíle zajištěny a že investitura českých biskupů, pražského a olomouckého, náleží pod judikaturu českého panovníka. Je tam bod o návštěvě říšských sněmů, které jsou omezeny na Bamberg, Norimberk a Merseburg. A rovněž je tam zmíněno, že pokud římský král podniká císařskou korunovační jízdu do Říma, český panovník mu má dát k dispozici buď tři sta ozbrojených a dobře vybavených jezdců, nebo tři sta hřiven stříbra.
Čím žila evropská politika na počátku 13. století a jakou roli v tom měl český král?
Wihoda: Evropská politika žila mnoha různými problémy, ale český král nebyl až tak součástí evropské politiky jako politiky říšské. V případě říše pak byla kruciální otázka nástupnictví. V září roku 1197 náhle zemřel císař Jindřich VI. a zanechal po sobě tříletého syna Fridricha (pozdějšího Fridricha II. Sicilského). Ovšem přestože byl Fridrich řádně zvoleným římským králem, v Itálii došlo k bouřím a bylo přerušeno spojení mezi sicilským královstvím a říší.
Toho využila říšská knížata k tomu, aby se podporována různými opozičními proudy začala dohadovat na novém, vhodnějším králi. Na tuto náhlou potřebu musel reagovat Filip Švábský, který pod tlakem událostí přijal římskou královskou korunu. Jenže proti němu vystoupil opoziční tábor kolem saských knížat (zejména kolem rodu Welfů) a vzešla z toho volba Oty Brunšvického, který se stal Filipovým protikrálem.
Přemysl Otakar I. nejprve podporoval Filipa Švábského (získal od něj ono zmiňované královské privilegium), ale kolem roku 1203 přešel do řad welfského tábora a získal stejné nebo obdobné privilegium z rukou Oty Brunšvického, aby se posléze zase stal součástí štaufského tábora a znovu podporoval Filipa Švábského. Série změn byla častokrát vynucena silou nebo dobovými potřebami – Přemysl Otakar I. zkrátka pragmaticky reagoval na dané mocenské poměry.
Filip Švábský byl ovšem v roce 1208 zavražděn, Ota IV. Brunšvický ovládl dění za severní hranou Alp a vydal se na cestu za císařskou korunou. Po císařské korunovaci se ovšem rozešel s papežem Inocencem III., jedním z nejmocnějších papežů celého středověku, a ten pak vyzval římská knížata k nové volbě. Výsledkem byla volba Fridricha II. Sicilského, přičemž Zlatá bula sicilská ve svém Prologu konstatuje, že Přemysl Otakar I. měl zvolit Fridricha II. Sicilského jako první mezi jinými říšskými knížaty a jeho volební hlas byl oceněn právě Zlatou bulou sicilskou.
Hovoří historik Petr Kubín z Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy:
V době Přemysla Otakara I. dochází v české společnosti k radikálním změnám ve vztahu moci státní a církevní. Není to jen naše záležitost, ale vychází to z evropského a západoevropského kontextu. Církev tehdy totiž procházela dlouhým procesem emancipace na moci světské a sebevědomé papežství si v Evropě uzurpovalo stále větší moc.
V roce 1222 pak bylo vydáno privilegium pro celou církev (v roce 1221 bylo vydáno jenom pro pražské biskupství). V českých zemích se tak vedle panovníka a šlechty vytváří řekněme třetí svobodný stav, církev. Bylo to písemně zdokumentováno a mělo to úřední platnost. Nicméně zákony neměly takovou sílu jako dnes, aby začaly okamžitě platit, takže se to prosazovalo po desetiletí, v některých ohledech dokonce až do 14. století.
Církev tedy získává svobody, ale současně je připoutána ke koruně (ke králi a k vládnoucím dynastiím), která nad ní drží hlavní ochrannou ruku. V té době nastává to, co známe z pozdější doby jako výhodné spojení nejvyšší moci státní s mocí církevní s tím, že církevní moc má mezinárodní přesah. U nás toto soužití státu a církve na nejvyšším stupni trvalo až do zániku monarchie v roce 1918 a vzniku první republiky.
Historie.cs - Zlatá bula sicílská (zdroj: ČT24)
Už zde zaznělo jméno papeže Inocence III. Jaký byl vztah papežské a císařské moci v tehdejší Evropě?
Žemlička: Tady je třeba začít 11. stoletím, kdy nastává konflikt mezi papežem Řehořem VII. a Jindřichem IV., známý jako boj o investituru, který vrcholil ve 12. století, ale v jistých peripetiích se stále opakoval. Šlo v něm o to, jestli zemští biskupové v rámci celé latinské Evropy budou podřízeni papeži, jak si to přála kurie, nebo si udrží vazbu na své světské vládce.
V roce 1198 se stal papežem právě Inocenc III., který velice pružně využil komplikace mezi Štaufy a Welfy a chtěl se stát jakýmsi soudcem mezi oběma panovníky. Od samého počátku stranil Otovi IV., protože se obával, že kdyby Štaufové propojili své sicilské království s říší, papežství se ocitne v kleštích. Za Otou IV. pak stál až do okamžiku, kdy se mu vymknul z jeho režie. Papež se pak velice překvapivě a v krátké době vyslovil pro Fridricha II., což už je doba, které se věnujeme.
Přemysl Otakar I. byl ve velice složité situaci a po celou dobu své vlády, až do vydání Zlaté buly sicilské, byl pod neustálými tlaky a vystaven neustálým nebezpečím. Souvisely s tím i Přemyslovy neuspořádané manželské poměry.
Přemyslova vláda se někdy redukuje jenom na vydání Zlaté buly sicilské, ale během jeho vlády se děla celá řada dalších událostí. Se Zlatou bulou souvisí i záležitost rozvodu či spíše anulování jeho prvního manželství s Adletou Míšeňskou a nový manželský svazek s Konstancií Uherskou. O co tam šlo? Proč se rozváděl, když měl děti včetně syna z prvního manželství?
Žemlička: Adleta Míšeňská byla dcera míšeňského markraběte a sestra Dětřicha Míšeňského, v té době velice vlivného pána, a její manželství s Přemyslem bylo, zdá se, šťastné asi až do roku 1199. Přemysl dal ale náhle prohlásit, zřejmě pražským biskupem, své manželství za anulované (nebyl to rozvod), za neplatné od samého počátku. Po letech soužití totiž „najednou zjistil“, že byl s Adletou v relativně těsném příbuzenském vztahu. (Samozřejmě to věděl dávno předtím, ale hodilo se mu to jako záminka.) A obratem si vzal dceru tehdejšího uherského krále Imricha, což mu mělo zajistit spojenecké upevnění ve střední Evropě.
Došlo tím ke složité situaci, protože děti z Adletina manželství byly prohlášeny za levobočky, za nelegitimní. Byl to veliký problém, protože mezi nimi byl také Vratislav, do roku 1199 legitimní prvorozenec. Přemysl však nově za legitimního prvorozence považuje Václava I., který se narodil až v roce 1205. Pro Přemysla to znamenalo velké komplikace, neboť Adleta Míšeňská se uchýlila ke svému bratrovi do Míšně, odkud přednesla svůj spor před papežskou kurií. To byla voda na mlýn Inocence III., který váháním a zkoumáním, která strana má pravdu, udržoval Přemysla Otakara I. v šachu. (Inocenc III. v tom byl mistr a podobně udržoval v šachu francouzského krále Filipa II. Augusta.).
Složitá záležitost těch dvou manželství se vyřešila částečně tím, že Adleta Míšeňská zemřela. Co se ale stalo s Přemyslovými dětmi z prvního manželství? S původním dědicem Vratislavem a dalšími?
Wihoda: Přemysl se snažil všemožnými způsoby vymazat památku jak Adlety, tak svých dětí. Kupříkladu jeho prvorozený syn ze sňatku s Konstancií Uherskou obdržel jméno Vratislav, a když jako jednoroční dítě zemřel, jméno Vratislav zcela mizí z přemyslovského rodokmenu. Šlo o jakési vymazání z paměti, kdy se Přemysl snažil zdůrazňovat, že jeho nově prvorozený syn Vratislav zemřel, čímž se upozadila existence skutečně prvorozeného Vratislava.
Druhá věc je, že Přemysl Otakar I. nechal v roce 1207 zasnoubit svého syna Václava s dcerou Filipa Švábského, který tím uznal Václavovu legitimitu a zase Vratislava vyřadil na okraj dění. A za třetí, jakmile Václav dosáhl v roce 1216 plnoletosti, svolal Přemysl do Prahy velký sněm, na který pro jistotu nepozval své příbuzné z rodu Děpolticů, a po dohodě se svým bratrem Vladislavem Jindřichem tam Václava nechali zvolit jako budoucího českého krále, což si nechali potvrdit Fridrichem II. Sicilským Zlatou bulou ulmskou z roku 1216. A důležité je, že Zlatá bula ulmská prohlašuje Václava za prvorozeného, čímž se Vratislav zase dostává na okraj dění.
Vratislava naopak logicky zneužil Ota IV. Brunšvický, když jej Přemysl zradil, neboť mu s podporou Dětřicha Míšeňského nejprve přislíbil (v březnu 1212) a posléze (v květnu 1212) jej dokonce oblénil Českým královstvím. Vratislav se tak stal protikrálem svého vlastního otce Přemysla Otakara I. Vratislav nakonec královský trůn ani korunu nezískal. Zajímavé ale je, že až do počátku 20. let 13. století Vratislav vždy vystupoval jako syn „přejasného krále Čechů Přemysla Otakara“. To znamená, že přemyslovskou památku i památku svého otce velmi důrazně pěstoval a pietně uchovával. Jeho vztah k Přemyslovi byl tedy mnohem lepší než naopak.
Zlatá bula sicilská řeší ještě jednu zajímavou záležitost, a to je vztahy Čech a římské říše. Jakým způsobem je tato otázka řešena?
Žemlička: Ve Zlaté bule sicilské jsou tomu věnovány dva úvodní vstupy. Za prvé, a to bylo pro Přemyslovce důležité, že v říši bude uznán za českého panovníka ten, kdo bude v Čechách zvolen. Tomu pak dotyčný římský panovník odevzdá atributy královské moci – předá mu Čechy v léno. Zlatá bula sicilská tím převrací starší poměry, protože od poloviny 11. století, od Břetislava II., jak to zaznamenává kronikář Kosmas, měl být českým panovníkem (knížetem) nejstarší z celého přemyslovského rodu. Tedy z celého souboru bratrů, bratranců, což byly desítky osob. Ovšem ve Zlaté bule sicilské se říká, že to může být kdokoli, kdo bude zvolen shromážděním českých předáků, kam patřil i vysoký klérus. Přemysl Otakar si tím uvolňoval ruce k tomu, aby na trůn dosadil svého syna Václava, který v té chvíli zdaleka nebyl nejstarší. Byli zde Děpoltici, byl zde Vladislav Jindřich, bratr Přemysla Otakara I., a trochu zapomínaný olomoucký kanovník Sifrid, to byl sice duchovní, ale historie zná případy, kdy i duchovní usedl na český trůn.
Možná bychom mohli vysvětlit Děpoltice a jejich případné nároky?
Žemlička: Vladislav II., kníže a později král, měl bratra Děpolta I., od něhož se odvíjí větev Děpolticů, kteří se počátkem 13. století stávají soupeři Přemysla Otakara I. Dokonce potom, co Přemysl Otakar I. odpadl od Filipa Švábského, oblénil Filip Švábský Děpolta II. (nebo Děpolta III., genealogie není jasná) českým lénem (podobně jako Ota IV. oblénil Vratislava).
Patrně ještě za Přemysla (někteří uvažují o Václavovi) byli Děpoltici z Čech vypuzeni a uchylují se do Slezska, kde vymírají kolem roku 1250. Někteří z Děpolticů bojovali v bitvě pod Lehnicí proti Mongolům ve službách Jindřicha Pobožného, vratislavského knížete.
Zaznělo jméno Vladislava Jindřicha, což byl bratr Přemysla Otakara I. a zároveň moravský markrabě. Jaké byly na počátku 13. století vztahy Čech a Moravy? A jaké byly vztahy Přemysla Otakara a jeho bratra Vladislava Jindřicha?
Wihoda: Na počátku 13. století ještě nebyly zemské obce konstituované tak, abychom mohli mluvit o Čechách a o Moravě, to je záležitost až pozdního středověku. Kolem roku 1212 proto rozhodovaly osobní vazby mezi Přemyslem Otakarem I. a Vladislavem Jindřichem.
Byli to přímí bratři. Jejich otec Vladislav měl dva manželské svazky. Z prvního vzešel kupříkladu kníže Bedřich, z toho druhého právě Přemysl Otakar I. a jeho bratr Vladislav Jindřich. A nutno říci, že mezi nimi vládly vztahy vskutku velmi přátelské, přinejmenším si velmi důvěřovali. Možná je spojil společný osud po pádu druhého Českého království v roce 1172, respektive 1173, kdy část svého dospívání museli strávit v exilu. Možná je spojil jejich první nástup k moci, který jim zprostředkoval pražský biskup Jindřich Břetislav v roce 1192. V každém případě víme, že od roku 1197 byly pořádky v dědičných přemyslovských državách uspořádány smlouvou, kterou v noci z 6. na 7. prosince uzavřel Přemysl Otakar I. s Vladislavem Jindřichem.
Výchozí situace byla ta, že čeští předáci zvolili českým knížetem Vladislava Jindřicha. Obávali se totiž, že se Přemysl bude mstít, neboť se proti němu jednou vzbouřili a podruhé ho dokonce porazili v nějaké šarvátce. Přenesli proto své hlasy na mladšího Vladislava Jindřicha, jehož právo bylo menší než právo Přemyslovo. Vladislav Jindřich se však s Přemyslem dohodl, že jeden měl vládnout v Čechách a druhý na Moravě. A to v ten způsob, jak to napsal milevský opat Jarloch, že jeden i druhý měli mít jak jednoho ducha, tak jedno knížectví, což lze chápat jako určitou formu spoluvlády. Mocenský primát ovšem příslušel Přemyslovi. Rovněž se domnívám, že Přemysl Otakar musel před touto dohodou bratrovi slíbit, že se nebude mstít. Nakonec totiž nastoupil na český knížecí stolec uznán všemi předními Čechy i Vladislavem Jindřichem.
Spolupráce mezi Přemyslem a Vladislavem Jindřichem přetrvala až do roku 1212, respektive po celý zbytek jejich společného života, tedy do smrti Vladislava Jindřicha v roce 1222. I proto mohl Vladislav Jindřich navrhnout svého synovce Václava jako přímého bratrova nástupce za českého krále, čímž dobrovolně rezignoval ze svých nástupnických práv.
Jakým způsobem Zlatá bula sicilská řešila vztahy Čech a Moravy. Je tam nějak dotčena otázka Moravy?
Žemlička: V Zlaté bule sicilské, tedy v jednom z prvních dokumentů, není o Moravě ani zmínka. Je tam ale pasáž o tom, že České království má držet dosavadní hranice „bez všech protivenství“. Druhá ze Zlatých bul, vydaná opět na jméno Přemysla, se týká říšských statků, které Fridrich II. popouštěl Přemyslovi. A potom je zde třetí listina, vydaná na jméno Vladislava Jindřicha, ve které se říká, že designovaný císař Fridrich II. popouští moravskému markraběti Vladislavu Jindřichovi se všemi právy jakési „Mocran et Mocran“. Nějaké povinnosti vůči císaři tam ale přece jenom zachovány jsou, zatímco vůči Přemyslovi to bylo bez všech dalších práv a poplatků.
A právě o pasáž „Mocran et Mocran“ se v posledním století sváděly půtky a disputace. A my tady s profesorem Wihodou jsme aktéry těch posledních. Ale po nás budou možná pokračovat další.
Tak pojďme nastínit vaše půtky. Co je to „Mocran et Mocran“? Jak interpretujete toto privilegium?
Wihoda: Co je to Mocran et Mocran nevím, ale myslím si, že nejde o nějaké statky v říši, ale o něco jiného.
Ta pasáž zní: „Potvrzujeme a dáváme Mocran et Mocran se vším příslušenstvím a právy, ale s povinnostmi, pokud nějaké plynou, k císařskému dvoru.“ Již historik Berthold Bretholz si na počátku 20. století uvědomil, že to nemusí označovat konkrétní majetek (nějakou državu, vesnici), ale že mohlo jít o zemský rozměr privilegia. Písař se podle něj mohl dopustit písařské chyby, což ukázal na privilegiu markraběte Přemysla z roku 1234. Morava mohla být totiž psána zkráceně a písař neznalý poměrů to skutečně mohl číst jako Mocran. Z toho Bretholz dovodil, že tam vlastně má být „ “Marchionatum Moraviae„, tedy “potvrzujeme a dáváme markrabství moravské".
Tato interpretace nebyla českou literaturou přijata, protože tam byly určité vážné disproporce státoprávního rázu. Za mnohé bych zmínil jenom to, že kolem roku 1212 nelze mluvit o právně vytvořeném moravském markrabství. Ovšem i když se historie Moravy 11. a 12. století odehrávala v rámci jedné země (prameny mluví o Moravě), víme, že Morava měla dvě zemská centra. Jedno v Olomouci, druhé v Brně. A navíc když v roce 1197 Přemysl Otakar a Vladislav Jindřich uzavřeli dohodu, že Vladislav Jindřich bude vládnout dál na Moravě, Morava zkrátka nebyla volná, protože tam byly ještě přežívající linie moravských Přemyslovců. Ty ale náhodou nebo za přispění pražského dvora ve velmi krátkém čase vymřely a do roku 1201 byla Morava prázdná. Jenže nastala zvláštní věc, Přemysl Otakar I. se sám chopil výkonu správy na Olomoucku a Vladislav Jindřich jako markrabě moravský spravoval pouze Brněnsko se Znojemskem. Na konci roku 1213 však Vladislav Jindřich již ovládal všechny provincie, protože ve všech potvrdil majetky johanitského řádu, přičemž zdůraznil „in tota Moravia“, „v celé Moravě“ s výčtem všech provincií, které na Moravě tehdy byly, tedy včetně Olomoucka.
Domnívám se proto, že Fridrich II. Sicilský Zlatou bulou sicilskou kodifikoval stav – dohodu mezi Vladislavem Jindřichem a Přemyslem, když Přemysl přenechal Olomoucko svému bratrovi, který pod svým žezlem sjednotil jednu Moravu (tu, co ovládal do roku 1212) a druhou Moravu, tedy Olomoucko. Je to pouze hypotéza, která se mi ale velmi zamlouvá.
Je to hypotéza zajímavá. Myslíte, že to takhle bylo? Nebo téma „Mocran et Mocran“ vidíte jinak, pane profesore?
Žemlička: Já to vidím malinko jinak, možná zásadně jinak. Po Bretholzovi je zde ještě teorie Rudolfa Kose, který v „Mocran et Mocran“ viděl statky u Magdeburku (Möckern) a dokonce je identifikoval.
Přemysl své panství totiž vnímal jako jednotné. Ve svých listinách dokonce píše „In regno nostro quam in Bohemia, tam in Moravia“ (Království naše jak v Čechách, tak na Moravě). Nerozlišoval tedy ještě Čechy a Moravu, obojí bylo Přemyslovo „regnum“.
Kdybychom vzali, že „Mocran et Mocran“ byla „Morava a Morava“, protiřečilo by to smyslu Zlaté buly sicilské, toho prvního privilegia. To by Fridrich II. dal Přemyslovi vše, co bylo v jeho království, a současně by mu část odnímal. Další je, že písař o dvě řádky výše označuje Vladislava Jindřicha jako „marchio Moraviae“, takže věděl, co to Morava je, a proto mi do toho nesedí ta písařská chyba. Navíc když se tato listina srovná s lenními listinami, které Fridrich II. dával svým oblíbeným sicilským pánům a které vydával před rokem 1212 jako sicilský král, tak se v každé z nich opakuje zmiňovaná podmínka, že je to s výhradou povinností císařského dvora. To je formule, která předznamenávala a uváděla, že se jedná o malé léno, vesnice, panství, hrad, ale nikdy celou zemi.
Karel IV. zařadil Zlatou bulu sicilskou, to první privilegium, do souboru nejcennějších privilegií českého státu. Kdežto „Mocran et Mocran“ tam prostě nezařadil. Buď už se v té době přesně nevědělo, co to znamená, anebo se to vědělo a nezařadil to tam schválně, protože ho to ohrožovalo. A zbývá ještě argument s rozprostřením statků směrem k Barbergu, Merseburgu a Norimberku.
Wihoda: Měla by zaznít jedna věc, která stojí v záhlaví celé této naší diskuse a názorových neshod. A sice, za jakých podmínek a okolností byla Zlatá bula sicilská vydána.
Zlatá bula sicilská se vymyká obvyklému stylu říšské kanceláře. Současně ale v určitých pasážích nevyhovuje ani stylu kanceláře sicilské, přestože je pečetěna sicilskou královskou pečetí a protokol tomuto stylu odpovídá. I německá literatura proto dlouho konstatuje, že Zlatá bula sicilská je zvláštní typ listiny, která vznikla v jakémsi mezičase. Končí sicilská část Fridrichovy kanceláře na cestě za královskou korunou do říše, ale říšská část kanceláře vstoupila v život teprve 5. října 1212. Zlatá bula sicilská tedy vznikla za výjimečných podmínek, a proto na ni nemůžeme pohlížet jako na standardní dokument, který opustil standardně fungující a všemi kontrolními mechanismy obdařené královské kanceláře. A z toho i plynou veškeré tyto debaty, které trvají už 150 let.
Tím se dostáváme ke druhému životu Zlaté buly sicilské. Jak se k ní vztahovali další panovníci, ať z přemyslovské nebo lucemburské dynastie? Ale hlavně jak se k ní vztahovala česká šlechta? V Zlaté bule sicilské se mluví o možnosti volby panovníka. Bylo to používáno v dalších stoletích jako argument?
Wihoda: To je další významná kapitola v životě Zlaté buly, dokonce si myslím, že je to kapitola rozhodující.
Zajímavý je už samotný poměr příjemce, tedy Přemysla Otakara I., ke Zlaté bule sicilské. Přemysl Otakar se s Fridrichem II. nejpozději od ledna února roku 1213 několikrát sešel, takže měl celou řadu příležitostí si na něm vyžádat vylepšenou verzi Zlaté buly – řádně zpečetěnou říšskou královskou pečetí. Přesto tak nikdy neučinil. Dokonce nemáme jediný doklad, že by Zlatá bula byla citována například při nástupu Václava I., Přemysla Otakara II. nebo Václava II. Jistě to mohlo být způsobeno nahodilým během okolností (například že byl jenom jeden dědic koruny), ale je přinejmenším pozoruhodné, že o Zlaté bule sicilské neví ani žádný letopis, který vzniká ve 13. století na území českých zemí, ať již v Čechách nebo na Moravě.
Naprosto zásadně se to mění nejprve v roce 1306, kdy před hradby Prahy přitáhl římský král Albrecht a vnucoval české zemské obci svého syna Rudolfa jako českého krále. Od Petra Žitavského, autora Zbraslavské kroniky, víme, že se v Praze sešel výkvět české šlechty a hledal nějaké privilegium, které by regulovalo nástupnictví v ženské linii, ale nic takového nenašel. Nakonec z toho vzešel zvláštní dokument, v němž panstvo konstatuje, že po Albertovi nic nechtělo, nic nežádalo, a nechalo si volně opsat text Zlaté buly sicilské, což je opravdu paradoxní situace.
Když se Karel IV. (vychován na francouzském královském dvoře s vyspělými právními normami, s jasnou představou, co obnáší sakrální království, jak vypadá královská moc a od koho pochází, tedy od Boha) vrátil do Prahy a pokoušel se dát české monarchii nějaké pevné kontury, s hrůzou zjistil, že není žádná kronika ani žádná privilegia. Proto při zvláštní příležitosti nechal ověřit všechny listiny, které našel v tehdejším Korunním archivu nebo v truhlicích u svatého Víta (s výjimkou privilegia Mocran et Mocran), a nechal z nich vyhotovit kopie. Ke Zlaté bule sicilské navíc nechal připsat dost podstatné pasáže, které ji vylepšovaly. Karel IV. dokonce přímo konstatuje, že je to proto, aby nedošlo v budoucnu k nějakému mylnému čtení nebo k mylným výkladům.
Teprve tato konfirmace Karla IV. začala být citována v českém ústavním pořádku jako relevantní dokument, protože upravovala dědictví jak v mužské, tak v ženské linii, a zahájila vítězné tažení různými právními spisy. Citována byla za Jiřího z Poděbrad, kdy se musel zvolit český král. Byla citována také za velkého stavovského povstání, kdy císařský právník Melchior Goldas použil Zlatou bulu sicilskou jako argument, proč mají Habsburkové právo na českou královskou korunu. Zatímco exulant Pavel Stránský tomu opět s pomocí Zlaté buly sicilské oponoval. (Ale už nebyla citována listina z roku 1212, byla citována vylepšená verze Karla IV.)
Hovoří Denko Čumlivski, odborný správce Archivu České koruny Národního archivu ČR:
Po svém vydání (26. září 1212) byla Zlatá bula sicilská dopravena spolu s dalšími dvěma listinami na Pražský hrad. Když v roce 1419 vypukla husitská revoluce, byly jak koruna, tak archiv odvezeny na Karlštejn a z něj Zikmundem transportovány ze země na vídeňský hrad. Tam byly uloženy při sakristii tamní hradní kaple. Když byla vyhlášena kompaktáta a Zikmund přijat za českého krále, podmínkou bylo, že Zikmund dopraví zpátky korunu a archiv. V roce 1436 byl tak archiv znovu umístěn na Karlštejně, kde zůstal až do roku 1619, kdy ho stavové nechali převést na Pražský hrad. V roce 1750 byla však větší část Korunního archivu, včetně Zlaté buly sicilské, dalších dvou listin s ní vydaných a celé řady důležitých listin státoprávního významu, převezena do Vídně. Tam zůstala až do roku 1920, kdy v rámci plnění saint-germainské mírové smlouvy přijel 21. listopadu na tehdejší Denisovo nádraží zvláštní vlak, v němž bylo čtrnáct trezorů obsahujících Korunní archiv.
Zlatá bula sicilská je dnes uložena v budově 1. oddělení Národního archivu. Nachází se v podzemním trezoru jako součást Archivu České koruny, tedy archivního fondu, který je národní kulturní památkou od roku 1988. Skončila tady svou historickou pouť a předpokládáme, že už odsud nikdy nebude vyňata a někam přestěhována.
(redakčně kráceno)