Tenisky mně spoluhráči zavazovat nemusí, říká házenkářský viking

Brno - Málokterý hráč v současné házenkářské extralize nasbíral za kariéru tolik zkušeností jako čtyřiatřicetiletý brněnský pivot Michal Dostalík. Ten kromě Brna působil třeba v Karviné, Frýdku-Místku, a hlavně v několika klubech na Islandu. Letos začal po letech hrát opět za Brno a svými výkony napomohl vzestupu týmu z Králova Pole.

Proč jste si jako místo pro pokračování své házenkářské kariéry zvolil právě Brno?

Po návratu z Islandu už jsem zůstal doma s dětmi. Sháněl jsem, kde hrát. Nejprve jsem zvolil Hustopeče, protože se to dalo dobře zkombinovat s tím, abych byl co nejvíce s dětmi. Potom se mně ale začalo stýskat po kvalitnější házené. Brno mělo zájem, tak jsem toho využil.

Jak velká to pro Vás byla změna přejít z Hustopečí do klubu, který hraje extraligu?

První dojmy byly dobré. Byl jsem rád, že musím makat. Tréninky byly těžší a cítil jsem se zase víc jako házenkář. V čtyřiatřiceti se na hřišti cítím stále dobře, zatím mě tělo nebolí a myslím si, že to i zvládám. Takže dokud se nezraním a bude mi to tolerovat rodina, tak chci určitě hrát, a i tu kariéru bych rád zakončil právě v Králově Poli. 

Mezi spoluhráči je Dostalík oblíben kvůli smyslu pro humor
Zdroj: ČT Brno

Jak moc se extraliga změnila oproti tomu, když jste z ní odcházel?

Ty změny jsou velké. Já jsem totiž odcházel ještě z Federální ligy, kdy to bylo spojené se Slovenskem. Házená byla úplně jiná. V klubech působili hlavně starší hráči, teď to vedou především mladí, běhaví kluci. Chybí zkušenější hráči, kteří soutěži dodali kvalitu. Takoví hráči ale odešli do zahraničí. 

V týmu Králova Pole jste nejzkušenějším hráčem, jak se cítíte jako veterán? Očekává se od Vás v týmu, že na sebe v klíčových okamžicích musíte brát zodpovědnost?

Já osobně se tak příliš necítím, i když to tak asi je. V družstvu jsem nejstarší, ale nikdo mi to nedává najevo třeba tím, že by mně podával balóny nebo zavazoval tenisky. Chovám se normálně, rozhodně ne jako mazák, který by někoho peskoval. Cítím se stejně jak ostatní hráči. Co se týče té zodpovědnosti, tak ze své pozice pivota ji na sebe příliš často brát nemůžu. Na hřišti musím spíš čekat, co udělají ostatní.

Trenér Zdeněk Missbach o Michalu Dostalíkovi

„S Michalem jsem jako trenér spolupracoval sedm let. Michal byl hráč, který byl velmi ctižádostivý, nikdy nechtěl prohrát, vyznačoval se obrovskou bojovností. Na druhé straně měl i problémy s disciplínou a herní kázní. Až zpětně zjišťuji, že ta jeho herní nedisciplinovanost se dnes projevuje v jeho individualitě a osobním herním projevu. Jako hráče ho zdobí tvrdost, obrovská schopnost organizovat celý obranný systém, skvělá improvizace při útočných akcích, pestrost střelby. To jsou takové kvality, kterými žádný pivot v současné extralize nedisponuje.“


Brnu se v letošním ročníku daří. Jaké by to pro Vás bylo hrát třeba o titul?

Rozhodně by to bylo hezké, ale v soutěži je moc družstev, která titul chtějí urvat taky. Je dobré, že soutěž je vyrovnaná, jedna prohra znamená pád z druhého místa na osmé. To pro nás hráče znamená, že nesmíme nic vypustit a musíme hrát naplno každý zápas.

Vy vedle toho, že hrajete házenou, tak i pracujete. Kolik máte vůbec času na rodinu?

Pravdou je, že to jde skloubit těžko. Snažím se využívat veškerý volný čas, abych byl s rodinou, ale moc ho není. Můj program vypadá tak, že z práce jdu na chvíli domů. Pak hned valím na trénink. Ale podporu od rodiny mám obrovskou. Nemusím poslouchat výčitky, že jsem pořád pryč.

Máte s přítelkyní Evou dva syny, chcete z nich mít jednou také házenkáře?

Zatím zapojuji jen starší dítě, protože mladší by tomu ještě nerozumělo. Starší syn se byl podívat teď dvakrát na zápase, začal hrát doma a sám říká, že bude hrát házenou. Vždycky si najde balón a kopíruje třeba tejpovaní prstů, je to sranda.

Vy jste na Islandu strávil několik let, jak moc Vám chybí?

Vzpomínám na něj moc rád. Stále jsem v kontaktu se spoluhráči, funkcionáři, kteří někdy zavolají nebo napíší, abych tam ještě hrál. Je to hodně příjemný pocit vědět, že mají stále zájem. Musím ty nabídky ale odmítat, protože v čtyřiatřiceti vyjet do zahraničí s dětmi a dělat kariéru nejde.

V čem vás angažmá na Islandu nejvíce obohatilo?

Island mně dal to, že jsem dostal příležitost podívat se jinam než do českých klubů. Je to moc hezké místo, se kterým mám spojeno spoustu zážitků, které bych za nic nevyměnil. To všechno jsem získal jen díky tomu, že jsem tam odjel, což tenkrát nebylo vůbec jednoduché.

A jaký je pro hráče rozdíl mezi českou a islandskou házenou?

Mně to házenkářsky obohatilo třeba tím, že je to tam mnohem tvrdší. Taky jsem tam vyspěl. Styl se dá s českým rozhodně srovnat, je to podobné, i když islandská soutěž je samozřejmě tvrdší. Od toho se pak odvíjí i větší tolerance rozhodčích při zápasech. Navíc je vidět, že jejich předkové byli Vikingové – hrají dravě a rvavě, nic nevypustí. My, čeští házenkáři, máme spíše v povaze, že pokud prohráváme v zápase o několik gólů, tak to vypustíme. Oni zaberou a otočí výsledek utkání.