„Před gorilami se neutíká, před slony ano,“ říká Klára Petrželková

Původně studovala netopýry, ale přečetla si knihu Ve stínu člověka od světoznámě primatoložky Jane van Lawick-Goodall a celá její osobnost zatoužila po Africe. Vrozená sveřepost a také štětští začátečníka ji přivedlo ke studiu šimpanzů v národním parku na ostrově Rubondo ve Viktoriině jezeře. Dnes se věnuje kriticky ohroženým gorilám nížinným ve Středoafrické republice, ale také svým nenahraditelným pomocníkům, příslušníkům kmene Bayaka (nesprávně Pygmejům). S Klárou Juditou Petrželkovou hovořila v pořadu Před půlnocí Ivana Šmelová.

Kde jste víc doma? V Česku nebo v Africe?
Bohužel už v Africe. Ale nechci být pyšná. Pokud se v Africe nenarodíte, nikdy tam nebudete úplně doma. Cítím se tam skvěle, ale jsou chvíle, kdy mi vůbec nerozumí, a to pak potřebuju někoho se stejným kulturním zázemím, kdo by mě pochopil.  

Vrátila jste se před půl rokem. Stýská se vám už po Africe?
Určitě. Většinou už za měsíc chci zpátky. Bohužel teď je to složitější, protože v zemi, kde pracuji, je politická nestabilita, takže uvidíme, jak to dopadne.

K tomu, abyste se dostala do Afriky, ale nestačilo vystudovat a odjet?
V době, do které jsem se narodila, to jednoduché nebylo. Sice jsem vystudovala přírodovědeckou fakultu, ale lidoopy u nás tehdy nikdo nestudoval. A já sama jsem se věnovala při studiu výzkumu netopýrů, což je trochu vzdálenější… No, ale aspoň to byli savci.
Už během magisterského jsem ale chtěla do Afriky, protože jsem si bohužel přečetla knížkuVe stínu člověka, což jsem asi neměla dělat. A já jsem se prostě rozhodla, a když se rozhodnu, je to špatné. Jsem strašně sveřepá. Kontaktovala jsem různé zahraniční kolegy, jestli by mě nevzali na postgraduál, což samozřejmě nechtěli – kdo by si tam vzal nějakou bláznivou, neznámou holku z Česka. U nás totiž nebylo možné toto téma studovat postgraduálně. Nakonec jsem se spojila s profesorem Michaelem Huffmanem z Kyoto University, který mi uvěřil a podpořil mě. Během postgraduálu jsem vycestovala na tři týdny do Kamerunu a poprvé si vyzkoušela, jaké je to žít v terénu, být mezi lidoopy, bydlet ve stanu, poznala jsem to prostředí a lidi. Jela jsem tam jen díky podpoře pana Bati a Pivečky. Když jsem se vrátila, rozhodla jsem se, že to budu dělat. Dokončila jsem postgraduál, napsala jsem si o grant, a protože jsem měla víc štěstí než rozumu, grant jsem dostala. Ve spolupráci s panem Huffmanem jsem pak začala pracovat na ostrově Rubondo v Tanzanii, kde jsem se věnovala výzkumu introdukované populace šimpanzů.

O co tam šlo? Co jste zkoumali? Nebo spíš co bylo v plánu?
Myslela jsem, že se nám podaří šimpanze habituovat, tedy přivyknout na přítomnost člověka, abychom je mohli sledovat a dělat behaviorální pozorování. Byla jsem tam od roku 2003 do roku 2008 a od prvního roku mi bylo jasné, že to nebude možné. Šimpanzi se pohybovali po obrovském území a jejich populace byla velice malá. Zkoumat jsme je tak mohli jen na základě nepřímých stop – rozbory trusu, požerky, hnízdní chování. Nakonec jsem se věnovala potravnímu chování a parazitům. V roce 2004 jsem poznala svého kolegu profesora Davida Modrého z Veterinární a farmaceutické Univerzity a výzkum se ještě více stočil k parazitárním onemocněním, vstoupili do toho i naši studenti a tak dále.

Původní plán byly samoléčitelské schopnosti šimpanzů?
Ano, původně jsem chtěla zkoumat, zda jsou šimpanzi schopni vědomě používat léčivé rostliny nebo určité typy hlín k léčení parazitárních onemocnění (přesto jsem se dostala právě k těm parazitům). Ale když šimpanzi nejsou habituováni, není to možné, protože k tomu potřebujete dělat podrobné behaviorální pozorování. Navíc jsem měla pocit, že chci dělat něco víc aplikovaného, dostat se víc do ochrany, takže se to stočilo k výzkumu přenosů parazitů mezi lidoopy a lidmi. 

Jaký byl ostrov Rubondo? Lišil se nějak od ostatních oblastí, kde jste se pohybovala a pohybujete?
Určitě. Rubondo je ostrov ve Viktoriině jezeře v Tanzanii, je to národní park, takže je zcela kompletně zachovaný na rozdíl od ostatních ostrovů Viktoriina jezera. V šedesátých letech tam Frankfurtská zoologická společnost udělala experiment, kdy chtěla z Rubondoa udělat jakousi zoologickou zahradu, takže tam introdukovala nepůvodní druhy jako slony, guerézy, nosorožce, antilopy a taky šimpanze. Teď už se přesně neví, proč to bylo uděláno – ta myšlenka vznikla v hlavě známého německého zoologa Grzimeka. Tím se to liší od ostatních lokalit, šimpanzi nejsou původní. Jenže já tam byla až po roce 2000, takže to byla asi čtvrtá generace a byli už úplně divocí. Nebylo poznat, že byli původně ze zoologické zahrady a byl problém je vůbec vidět, protože se lidí báli.

Pak přišly na řadu gorily nížinné. Rozjel se výzkum ve Středoafrické republice ve chráněných oblastech Dzanga-Sangha. Gorily nížinné jsou ohroženým druhem, s čím se potýkají?
Jsou považovány za kriticky ohrožené. Na rozdíl od goril horských, které jsou považovány za pouze ohrožené (to málokdo ví, protože každý zná Dianu Foessey, Gorily v mlze). Faktory, které přispívají k jejich ohrožení, jsou infekční nemoci, především ebola, destrukce jejich prostředí, lov na maso a získání mazlíčků, taky zemědělství a těžba, kterou se pro lidi otvírají cesty do pralesa. Faktorů je spousta, ale my se věnujeme především infekčním a parazitárním onemocněním a v této chvíli i mikrobiologii, tedy bakteriím.

Jaké nemoci mohou gorily chytit od člověka?  A jakým způsobem? I turistikou?
Situace je trochu složitější. Přesně se to stále neví. Určitě se ví, že jakýkoliv lidoop může chytit od člověka respirační onemocnění, třeba obyčejnou rýmu. To je zatím asi největší problém pro habituované skupiny lidoopů, které jsou používány na výzkum nebo k turismu. Jedna skupina šimpanzů takto mohla kvůli respirační nemoci přijít o všechna mláďata. Takže to je asi nejnebezpečnější druh onemocnění, které mohou od člověka chytit.
U těch parazitů je to složitější, to právě zkoumáme. V současné době víme, že přenos parazitů mezi lidmi a lidoopy je vzájemný, ale je potřeba ještě další výzkum. Také bylo prokázáno, že může docházet k přenosu bakterií. Může to být kapénkovou infekcí, přes nějaké larvy, kontaminací prostředí. Není to jednoduché.

Jak probíhá takové respirační onemocnění u člověka, všichni dobře známe, ale jak probíhá u gorily? Co všechno jí to může způsobit? Člověk se z toho nějak vyléčí, ale jak gorila?
Záleží, v jakém stavu gorila je, nejcitlivější jsou mláďata. My se respiračním onemocněním nevěnujeme, to jsou virová onemocnění, kterým se věnují naši kolegové z Robert Koch Institutu z Německa. Vyléčit se z toho vůbec nemusí a může pojít. V takových případech dochází u habituovaných populací k zásahu ze strany člověka. Například minulý rok proběhla epidemie respiračního onemocnění u skupiny goril, se kterou pracujeme. Nakonec bylo rozhodnuto, že jim budou aplikovány nástřelem antibiotika. S podporou Zoologické zahrady Liberec byl do oblasti vyslán americký veterinář, který má s takovými zásahy zkušenosti u Goril horských, a foukačkou jim nastřelil antibiotikum. Dopadlo to dobře a žádná gorila nepošla. Ale jsou známy případy úhynu a je to rozhodně problém, ovšem problém habituovaných populací.
Co se týče veškerých populací goril, tak je to ebola.  Ale u té je to složité, neví se, jestli větší tlak ze strany člověka (fragmentace lesa nebo těžba) můžou ebolu zhoršit nebo jestli to tak bylo vždycky.

Jakou roli v ohrožení goril hrají pytláci? Je to stále aktuální?
Rozhodně. Například gorily horské se vyskytují na poměrně malém území, kde jsou perfektně chráněny a kde jsme schopni monitorovat celou populaci. Ale u goril nížinných žije spousta populací mimo parky a v oblastech, jako je Kamerun, kde ochrana není tak dobrá a kde obchod s masem divokých zvířat jenom kvete. Nikdy to ale není jeden faktor, který způsobí, že vyhynou. U goril horských dnes populace vzrůstá, ale u goril nížinných je trend silně sestupný. Takže je potřeba něco dělat.

Když s nimi pracujete, jak blízko se k nim dostanete?
Pracujeme s různými skupinami goril v různém stadiu habituace. Když pracujeme se zcela habituovanými gorilami, které jsou zcela přivyklé na člověka, zásada je nepřibližovat se blíž než na sedm metrů. Je to kvůli naší bezpečnosti i kvůli bezpečnosti goril, přenosu nemocí, ale také prostě proto, že potřebují svůj prostor. U goril, které si teprve přivykají na člověka, následujeme stopy a občas je na krátkou dobu vidíme. A pak pracujeme s gorilami, které jsou zcela nehabituované, a tam pouze sbíráme trus nebo sledujeme stopy. Na světě jsou jen tři místa, kde jsou habituované gorily nížinné, a jedno z nich je právě tam, kde pracuju.

Neříkala jste si někdy: jejda, teď to nedopadne dobře, protože se gorilí samec naštve? Byli jste někdy v ohrožení?
Určitě. Může se stát, že dominantního, stříbrohřbetého samce naštvete, přitom příčin může být více, záleží na individualitě. Buď se přiblížíte moc blízko a on má pocit, že mu chcete vzít nějakou oblíbenou potravní položku (obzvláště v období dešťů to bývá nějaké ovoce, které si schraňuje). Nebo když ho oddělíte od mláďat nebo samic. V takovém případě se proti vám rozběhne a vy v tu chvíli nesmíte udělat nic, díváte se dolů a gorilí samec vás mine.

To je obdivuhodné vydržet, neutíkat a dívat se dolů.
Je to strašně důležité. V oblasti, kde pracujeme, jsou dvě zásady: před gorilami se neutíká, před slony ano. Když neutíkáte, gorily tím v podstatě zmatete.

Někdo jsem slyšela, že se nemá dívat gorile do očí? To platí, nebo je to pověra?
Když dojde k útoku, tak se rozhodně nedívat. Ale jinak jsou gorily, se kterými pracujeme, tak habituované, že jsme pro ně téměř neutrální složka jejich prostředí – je to třeba, jako když jste na pasece se srnkami.

Kromě toho, že pracujete s lidoopy, pomáháte i domorodcům. V čem vás fascinují místní lidé, Pygmejové? I když oni sami toto pojmenování rádi nemají.
Spolupracujeme s místními lidmi kmene Bayaka, což jsou Pygmejové, jsou to tradiční lovci a sběrači, kteří žijí v pralesech po generace a jsou s tím lesem neuvěřitelně spjati. To mě na nich fascinuje – oni do toho lesa patří, rozumí mu. Bez nich bychom nikdy nedokázali to, co děláme. Oni ty gorily vystopují, oni s nimi jsou, oni nám je najdou, oni jim rozumí, oni vidí toho hada, slona. Myslím, že jim už několikrát vděčím za svůj život. S takovým sepětím s přírodou jsem se na jiných lokalitách nesetkala. A pak pracujeme s lidmi z ostatních kmenů, to jsou naši asistenti. Původní obyvatelé jsou Bayakové a další jsou z kmene Dzanga.

Snažíte se jim zajistit také zdravotní péči. Co je tam za největší problém? Jakého věku se tam třeba lidé dožívají vzhledem k nedostupnosti lékařské péče?
Středoafrická republika je jednou z nejméně rozvinutých zemí na světě, je na tom hůře než Afghánistán. Průměrný věk je osmnáct let, je tam velká dětská úmrtnost, lidé tam umírají na běžně léčitelné nemoci, na malárii, lepru, tuberkulózu, na podvýživu nebo obyčejná zranění. Měla jsem případ, kdy dítě jednoho z našich stopařů umřelo na zánět středního ucha, protože se nedostalo k lékařské péči. My nemůžeme změnit systém, nemůžeme zachránit celé africké zdravotnictví, ale rozhodli jsme se, že pomůžeme aspoň na místě, kde pracujeme.  A založili jsme ve spolupráci se Světovým fondem pro ochranu přírody zdravotní fond a sháníme peníze, abychom podpořili místní obyvatele, a to buď prodejem náhrdelníků, nebo jsme nafotili kalendář s mými kolegyněmi.

(redakčně kráceno)