„Každý potká takového Čecha, jakého si zaslouží,“ říká Mariusz Szczygieł

Označuje se za čechofila a o Češích napsal dvě knihy, Gottland a Udělej si ráj, ta první přeložena do čtrnácti jazyků a v Čechách patří k naprostým bestsellerům. Sympatie k českému národu, které s ním sdílí více než polovina Poláků, pramení z české literatury, filmu a humoru. Ovšem také z obdivu k naší odvaze žít bez boha. V pořadu Před půlnocí hovořila s Mariuszem Szczygiełem Gabriela Lefenda.

Domluvili jsme se, že budeme rozhovor vést v českém jazyce. Co spisovatel riskuje tím, když nemůže mluvit ve svém rodném jazyce?
Samozřejmě riskuje. Ve své řeči řeknete vždy, co chcete. V cizí řeči jen to, co umíte.

Do České republiky jste se poprvé podíval až v třiceti čtyřech letech. Jak to bylo?
Ano, v roce 2000. Byla to náhoda. Hostem mé talk show byla Helena Vondráčková a pak mě nějaký barevný časopis z Polska požádal, abych s ní udělal rozhovor. V roce 2000 jsem tak přijel poprvé v životě do Prahy, Vondráčková na mě mluvila polsky, a když byla otázka složitější, česky. Čeština na mě udělala dojem, pocítil jsem, že to není jazyk, že to je hudba. Pak mi vyprávěla o Martě Kubišové, o které jsem v životě neslyšel a neslyšeli o ní ani ostatní Poláci. Slíbil jsem si, že o paní Kubišové napíšu reportáž, ale že se naučím česky. Takže česky jsem se naučil kvůli Kubišové.

Trvalo učení češtině dlouho?
Rozhovor s paní Kubišovou jsem udělal rok potom, je v knize Gottland.

Máte pocit, že řada Čechů to má jednodušší s polštinou a snaží se na vás polsky mluvit?
Nesnaží, vždycky jsou rádi, že já mluvím česky. Když je nějaký host, pan spisovatel, pan novinář, Češi se chovají zdrženlivě. A já se chovám vždy jinak, než Češi očekávají. Se všemi mluvím jako bych mluvil s maminkou, tatínkem, bratrem, sestrou, s přítelem. A oni nevědí, co s tím. Mám proto takové zaklínadlo, říkám: „Když slyším češtinu, dostávám metafyzický orgasmus.“ A už je hotovo a povídáme si. Proto sbírám tolik materiálů.

Kde vzniklo vaše čechofilství?
Vzniklo tady, v Čechách. Důvody mého čechofilství jsou ovšem hlubší. Kdysi jsem byl v hotelu na jihu Francie a v noci mě probudil nějaký rámus. Italové se vraceli z nějakého flámu. Chovali se hlasitě, bez ohledu na spící lidi. Sedl jsem si na posteli a rozdělil lidstvo do dvou skupin. V první jsou ti, kteří se vrací v noci hlasitě a neberou ohled na sousedy. V druhé ti, kteří jdou po špičkách, nerozsvítí si světlo, aby nerušili sousedy. Já patřím k druhé skupině. A dospěl jsem k závěru, že Češi se v průběhu dějin přemístili z první skupiny do druhé a že máme něco společného. Nejsem konfrontační typ, hádkám se vyhýbám a jako reportéra mě zajímají lidé trochu chladní, spokojení. Klid je základ jejich chování a mě jako reportéra zajímá, co je pod tou přikrývkou. A ještě jedna věc, český čtenář mi napsal, že jsme sice v druhé skupině, ale když nezapálíte světlo a jdete po špičkách, můžete zakopnout a spadnout ze schodů a uděláte větší rámus, než kdybyste to světlo rozsvítil.

Vy ale říkáte, že každý potká takového Čecha, jakého si zaslouží. Jaké jste si zasloužil vy?
Já potkávám vždycky Čechy, kteří jsou ke mně milí. Co mě ale fascinuje, a to jako člověka i jako reportéra, že většina tohoto národa nevěří v boha. Myslím, že život s bohem je trošku snazší. Když má ten strašidelný vesmír tvář boha, je méně prázdný, chladný, není hrozný. Cítím se lépe, když tam někdo je. Pro většinu Čechů vesmír obličej boha nemá a já si myslím, že je to těžší. Souvisí s tím i zodpovědnost – není žádná vyšší bytost, která převezme odpovědnost za život člověka, každý člověk ji musí nést sám. A to je zajímavé – když není víra v boha, je větší víra v člověka.

Vy také říkáte, že Češi dnes Poláky k ničemu nepotřebují, protože polský katolicismus pro nás není žádná mentální nabídka. Je to skutečně tak tragické?
Poláci Čechům neimponují. Občas jsou překvapeni, že Gottland napsal Polák. Ale trošku se to změnilo a jako Poláci vám můžeme něco dát. Seriál Hořící keř natočila Agnieszka Hollandová polským způsobem. Není tam sranda a vtipy. Natočila to seriózně, je to vážný seriál, je tam ten polský, trochu tragický pohled.

V diskusi k filmu A. Hollandové jedna z diskutujících Polákům vytkla, že strkají nos do cizích věcí. Je jediná?
Asi jediná. Nestává se často, aby mi někdo říkal, že nemám psát o Češích. Myslím, že to, co udělala A. Hollandová, je pro českou kulturu přínos. Ten rozdíl mezi Poláky a Čechy je třeba v tom, když se podíváte na české a polské filmové plakáty. Například Obchod na korze je na polském plakátu označen za psychologické drama. Na českém plakátu za tragikomedii. Lásky jedné plavovlásky, v Polsku psychologické drama, v Česku komedie. Díváme se prostě jinak. Obě kultury se tak mohou navzájem doplňovat a dávat si jiný pohled na věc.

Češi patří v Polsku k nejoblíbenějším národům. Jako jediní podle průzkumů překročili v preferencích hranici 50 procent. Zasloužili jsme si to tím, že jsme tolik opační?
Poláci zbožňují české pivo a český film. Jsou tam srandičky, vtipy, zbožňují každodennost a z ní vysávají zajímavé a vtipné věci. To je ta hlavní skupina. Ale Poláci, kteří jsou sečtělí, si váží víc české literatury, která je úplně odlišná než polská. To, k čemu jsem dospěl během psychoterapie, říká Čechům už sto let česká literatura. Vyjadřuje to jedna věta: „Když něco neumíš ukrýt, nauč se o tom mluvit.“ Třeba Obsluhoval jsem anglického krále, to je kniha o české povaze, o člověku, který nikdy neměl příležitost setkat se s vlastnictvím. Je velmi upřímná. My tak upřímnou literaturu nemáme.  A proto ti sečtělí Poláci tak zbožňují českou literaturu.

Je vám v Česku svobodněji? V Polsku jste žil u fotbalového stadionu a před a po zápasech jste raději nevycházel ven. Bylo to kvůli tomu, jak jste se postavil k problémům gayů a lesbiček. Často jste jmenován jako osoba, která spustila v Polsku sexuální revoluci. První článek jste napsal v šestnácti letech?
Ano, a taky jsem moderoval tu talk show. Tam se často objevila nějaká prostitutka, homosexuál, transsexuál. Byly tam liberální názory. Prý jsem první, kdo v dějinách polské televize vyslovil veřejně slovo orgasmus. Ale největší šok jsem jako novinář způsobil před 20 lety, když jsem napsal reportáž Polský onanismus. Byla o tom, jak společnost vnímá pojem onanismus a co si o tom myslí.

Reportáž vyšla v roce 1993 v Gazetě Wyborcze mezi esejí Czeslawa Milosze a rozhovorem s Václavem Havlem…
Toto sousedství to téma jakoby vyzdvihlo. Nejprve přišel velký útok katolických médií na mě, na Gazetu Wyborczu. Lidé posílali noviny zpátky do redakce, že takové špinavé věci nechtějí číst.
Musím říct, proč jsem to napsal a proč to odstartovalo debatu o sexu. Na začátku devadesátých let se vedly debaty, kdo to je Polák, co znamená příslušnost k polské kultuře, hodně se diskutovalo o náboženství. A o tom, jestli chování, které nevede k prokreaci, je přirozené a zdravé, tedy jestli je normální a polské. A budete se smát, ale ta reportáž Polský onanismus byla o tom, jestli je onanista také Polák. Chvíli jsem v tom pokračoval, ale pak přišla česká témata, a tak jsem to vzdal.

Je vám tedy v Čechách lépe, v liberálnější společnosti? Třeba o tom sexu se dá u nás mluvit otevřeně. Lech Wałesa, exprezident a nositel Nobelovy ceny za mír, komentoval homosexuální svazky tak, že doslova řekl: „Nechci, aby tato menšina, se kterou nesouhlasím, šla do ulic a mátla mé děti a vnoučata.“
A taky řekl, že v parlamentu by homosexuálové měli sedět za zdí. Spousta Poláků s tím nesouhlasila, protože Wałesa bojoval za svobodu, matku boží nosí pořád na saku, a najednou používá slovo zeď. My jsme měli zdi v Polsku za druhé světové války, kdy téměř každé větší město mělo židovské ghetto. A já si myslím, že pan prezident Walesa si neuvědomuje, že v podvědomí zase nějaké ghetto staví. Ale abych byl spravedlivý, Polsko není tak jednostranné, jak to říká pan Walesa.

V posledním průzkumu se více než dvě třetiny Poláků vyslovily proti homosexuálním sňatkům, 27 procent by je podpořilo?
Přitom je Polsko první postkomunistická země, kde v parlamentu zasedají černoch, homosexuál a transsexuál (žena, která byla kdysi muž). To, že byli zvoleni do parlamentu, o něčem vypovídá. Polsko je přesně rozdělené na dvě poloviny a mezi nimi probíhá něco jako psychologická studená válka.

Jak dlouho bude trvat?
To nevím, a proto píšu ty knížky. Gottland je knížka o dějinách Československa a o lidech, kteří se zapojili do dějin. A Udělej si ráj je přesně knížka, která měla trošku vyvětrat Polsko. Ukázat, že u sousedů se žije trošku jinak a nic se neděje. To, že je někdo nevěřící, neznamená, že nemá morálku.

Vy jste zmínil knihu Gottland, já mám teď v ruce její 16. dotisk. Čekal jste, že tento váš kus bude bestsellerem? Že po něm lidé budou mít stále hlad?
To jsem vůbec nečekal. Dokonce jsem měl dojem, že je to kniha jen pro Poláky a že v Čechách nosím dříví do lesa. To, že to vyjde ve čtrnácti jazycích (na podzim vyjde v USA), mě nenapadlo ani ve snu.

V čem je tedy síla bestselleru?
Navážu na českého fotografa Josefa Sudka. Toho se kdysi někdo ptal, jak to dělá, že každá jeho fotka je skvělá. A on řekl: ukazuju lidem jen ty fotky, které jsou překvapující. A já se snažím psát tak, aby každý odstavec byl překvapující, občas víc, občas méně.
Druhá věc je pointa. Jednou se mě v rozhovoru ptali, jak to dělám, že mám v každém textu pointu. To přece nejde mít text bez pointy? Pointa je pro mě vždycky důležitá – text bez pointy je jako soulož bez vyvrcholení.

Také říkáte, že téma se stává tématem, pokud zajímá více než pět lidí. Kdo je vaším prvním lakmusovým papírkem, který tu knihu přečte a řekne jo, to je dobré?
Známým a nejbližším to vůbec neukazuji. Já se prostě stydím. Ukazuji to jen redaktorům.

Šest let jste moderoval talk show, přesto o sobě říkáte, že máte obrovskou trému a že vystupování v televizi vám vyloženě nedělá dobře. Také říkáte, že jsou osobnosti, které vás natolik přerůstají, že se jim raději vyhýbáte. Třeba vašemu nakladateli. Opravdu je to tak, že když vejde do výtahu, vy jdete raději po schodech?
To se týká Adama Michnika, šéfredaktora Gazety Wyborcze. Opravdu jsou osobnosti, které mě přesahují, a stydím se s nimi jet výtahem. Tak to už mám. Nedá se s tím nic dělat.

Jak se píše bestseler? Vím, že ve svém varšavském bytě máte dveře, na které si děláte poznámky. I tak se tvoří knihy, které boří všechny žebříčky prodejnosti?
Vůbec nemyslím na žebříčky. Píšu, protože mám v sobě napětí, které musím vypustit. Možná je to tím, že tady nikdo takto nepíše. Gottland třeba začíná kapitolou o Baťovi. Když to vyšlo česky, dostal jsem od Čechů mnoho emailů. Někteří psali, konečně někdo napsal o Baťovi jako o vykořisťovateli, který si nevážil lidí, a musel to napsat Polák, protože Čech to dosud nenapsal. A jiná skupina lidí píše, děkuji vám, že jste tak krásně popsal rodinu Baťovu a pana Baťu, že byli tak hodní, udělali tolik pro české obyvatelstvo, děkuju vám za tu krásnou knížku. Jsou to opačné názory. Když píšu takhle, tak to je ono – každý si udělá svůj závěr, každý si myslí po svém. Nevím, jestli je to recept na bestseller, ale je to můj koncept. Nesnažím se hodnotit, jen popisuju a inteligentní čtenář si udělá názor sám.

Už máte námět na další knihu?
Asi už to nebudou české příběhy. Budou to příběhy polské nebo ukrajinské.

A první slova vaší nové knihy?
Bude to o rodině Müllerových, kteří vlastnili v Praze pověstnou Loosovu vilu. A první věta bude „Müllerovi chtěli žít krásně“.

(redakčně kráceno)