Zlatá éra nevěstinců

Prostituce, nevěstky a nevěstince doprovázejí nenabaženou lidskou touhu skutečně nejspíše od úsvitu věků. Jedna doba se je snažila vymítit, jiná regulovat, další tolerovat nebo rovnou uzákonit a zdanit. Všechny však vždy slavily či slaví jen polovičatý úspěch.     

O nejstarším řemesle i o jeho provozovatelkách v období Rakouska-Uherska i první republiky hovořili v Historii.cs z 5. října historičky Milada Lenderová z Univerzity Pardubice, publicistka a spisovatelka Alena Wagnerová a literární a výtvarný kritik Radim Kopáč. Ptala se historička Marie Koldinská.

Prostituce byla vždycky součástí života společnosti. Jak to ale bylo se snahami ji potlačovat, regulovat, případně v určitých mantinelech uzákonit?
Lenderová: Bezpečně víme, že francký panovník Karel Veliký zasáhl proti bující prostituci a v podstatě ji zakázal. Případný postih pak dopadl jak na nevěstky, tak klienty. Nevěstky byly přivázány na pranýř, kam je klienti museli odnést na zádech. Aspoň tak praví tradice. Bylo to první opatření, které můžeme označit za represivní – směřovalo k zákazu čili prohibici.
Jinak po celé dějiny sledujeme tři přístupy veřejné moci k tomuto řemeslu. První je úplný zákaz – prohibice. Druhy je snaha prostituci ukáznit – smířit se s její existencí, ale dát jí nějaká pevná pravidla. A třetímu přístupu se říká abolicionismus – přesvědčení o tom, že prostitutka je obětí společnosti, a jakmile bude společnost dokonalá, ženy vzdělané, s příležitostí se samy uživit, prostituce zmizí sama od sebe. Abolicionistický přístup ruší veřejné domy, reglementační opatření a nechává prostituci volný průběh.

Redaktor a bibliograf Josef Schwarz:
Nevěstince nejrůznějšího druhu nacházíme v období baroka i renesance. Jedním z nich je dům U Tří červených růží ve Vlašské ulici na Malé Straně, číslo popisné 355. V roce 1599 ho koupil císařský komorník Jeroným Makovský z Makové a zřídil tam vinný šenk. A už v létě roku 1600 si Malostranští měšťané stěžovali, že v domě probíhají nehorázné pijácké orgie a je podporováno kuplířství. Dnes v tomto domě sídlí Ústav pro soudobé dějiny.

19. století je doba posedlá nejrůznějšími definicemi a encyklopedickým vymezením tehdejších fenoménů. Jak tomu bylo s prostitucí? Bylo také ošetřeno, co to vlastně je, co si pod tím představit?
Lenderová: Prostituci nepřímo definovaly oba rakouské trestní zákoníky – jak ten ze začátku 19. století, tak z poloviny 19. století - a považovaly ji za smilstvo, za neřádný obchod s vlastním tělem. Zajímavé ovšem je, že pokud to nijak neohrožovalo mládež, prostitutka nešířila pohlavní choroby, veřejná moc to tolerovala.
O definici prostituce se samozřejmě pokusily i oba nejstarší české naučné slovníky. V tom Riegerově je znát rozdělení světa na svět veřejný a svět privátní. Není v něm definována prostituce, ale prostitutka, která používá svého těla ke smilným účelům. Ottův slovník naučný pak pouze konstatuje, že definic prostituce je mnoho a že je velmi těžké vybrat tu nejpřesnější.
Poslední definice je ta soudobá, někdy ze začátku 90. let. Ta definuje prostituci jako provozování sexuálních služeb za úplatu, která může mít formu peněžní, hmotnou nebo formu nějakých výhod.

Wagnerová: V ostatních evropských centrech to bylo velmi podobné. Na konci 19. století a na počátku 20. století prostituce dosáhla obrovského rozšíření. Mluví se o Londýně, o Paříži, o Berlíně, také o Praze a o Vídni. Počet veřejných domů v Praze v té době si dnes sotva dovedeme představit. Kdybyste šel Starým městem pražským nebo Malou Stranou, narazil byste fakticky na každém druhém kroku na veřejný dům nebo propagaci prostituce nebo šantán. To vše jistě vzbuzovalo žádostivost a zvědavost mladých mužů v postpubertální fázi sexuálního rozpuku. Můžeme to doložit i z literatury, třeba ze Stříbrného větru, i když je to z venkova.

redaktor a bibliograf Josef Schwarz:
Jedním z míst, která lákala muže do osidel prostituce byla Břetislavova ulice ve stínu Pražského hradu a malostranských paláců. Jaroslav Seifert ve svých pamětech Všechny krásy světa vzpomíná, že právě tuto uličku mu doporučil kamarád ve škole. Seifertovi bylo necelých 17 let a jako nezkušený mladík se nejprve vydal ulicí nahoru a posléze dolů. Až poté spatřil, jak na něj zpoza okénka jednoho z domů ťuká vnadná dívka, zarazil se, a jaké bylo jeho překvapení, když si dotyčné děvče rozepnulo blůzku a ukázalo mu svá nádherná ňadra.  Dívčina ho lákala k sobě, jenže nezkušený Seifert podlehl panice a dal se na ústup. Hlava se mu z toho zamotala, takže se tam stále vracel a sbíral odvahu podnik navštívit. Nikdy k tomu však nedošlo, protože ho vylekala odporná babice kuplířka, která ho dovnitř lákala oplzlými řečmi na krásné dívky. A vše završila tlustá krysa, která z domu vyběhla a nesla v zubech něco špinavého.

V dobových pokusech prostituci zákonně upravit se setkáváme s tím, že se prostitutkám zakazují vyzývavá gesta k lákání klientů nebo vyzývavé oblečení. Jakým způsobem je mohly lákat?
Wagnerová: V některých kavárnách nebo obchodech s tabákem a podobně se rozdávaly vizitky. Z pozůstalosti Johannese Nádherného znám celou řadu takových špinavých lístků s adresou a jménem. Také byly inzeráty, a to poměrně se značnou mírou lascivity. A potom byla prostituce nereglementovaná na ulicích, v městském parku třeba před pražským nádražím, na Staroměstském náměstí a v řadě ulic a loubí, kde na sebe prostitutky upozorňovaly.
Zvláštní instituce jsou potom také bytné. Jedny bytné střežily morálku svých mladých podnájemníků. Druhé naopak pronajímaly byty již s tím vedlejším účelem a třeba mladým mužům nebo studentům doporučovaly určité možnosti.

Kopáč: Rozmach prostituce souvisí i s rozmachem měst a prvními reglementačními snahami za Josefa II., tedy kolem roku 1780, 1790.
Dříve byla prostituce spíše venkovského rázu, kdy potulné prostitutky cestovaly za svými klienty značné vzdálenosti. S nástupem moderní průmyslové doby se prostitutky stahují do velkých lokalit, neboť tam bylo hodně peněz, hodně klientů, byli tam vojáci, studenti a hlavně ta města byla anonymní.
Prostitutka vždycky měla problém s tím, že fungovala jako takový hromosvod, na kterou se veškerý vztek a nenávist té společnosti soustředila.

Wagnerová: To, že se prostitutky stěhovaly z venkova do měst, není úplně přesné. Pohyb a mobilita mladých mužů a pak i mladých žen (ve městě pak pracovaly jako služebné, fabričky, bez vzdělání, bez kvalifikace) byl obecně obrovský. Venkov pro ně totiž neměl dost pracovních příležitostí. Odcházely proto do měst, hledaly si nějaké uplatnění a živobytí a mohly se tedy dostat i do osidel těchto možností.

Kopáč: Prostituce byla pohostinská, soustředěná do různých restauračních zařízení, různých náleven atd. Prostituce byla pouliční. A samozřejmě byla prostituce „bordelní“ neboli prostituce spjatá s hampejzy nebo nevěstinci. Tyto tři formy prostituce existovaly před 2000 lety a existují doposud.

Lenderová: Obecně je prostituce vnímána jako městský jev, už města vrcholného středověku se snažila o reglementaci prostituce, například nařízením, kde mohou být veřejné domy. Podobně jako katovna nebo byt hrobníka se je města snažila posunout k hradbám, ale ne daleko od centra a v dosahu běžné městské komunikace.
Industrializace pak vyvolala velmi cílenou snahu nezvladatelný nárůst prostituce regulovat. A protože za Josefa II. vzniká díky doktoru Frankovi veřejná hygiena, regulace prostituce byla vnímána jako její součást. Stejně jako to byl boj proti infekcím, asanace měst, bourání hradeb, budování kanalizace, přivedení vody a také právě reglementace. Slavný pařížský lékař Alexandre Jean-Baptiste Parent du Châtelet, „otec reglementace“ (tvrdil, že jako se z měst musí odvážet odpad a špinavá voda soustředit do kanálů, tak je potřeba kanalizovat prostituci, tedy dát jí jasné mantinely) napsal úžasnou knihu, která se stala biblí propagátorů reglementace. Jmenovala se Prostituce v Paříži, poprvé vyšla v roce 1836, a je v ní velmi jasně stanoveno, co to je prostituce, a přesný sociologický výzkum, jak je to s prostitucí v Paříži. (Ostatně je to období vzniku sociologie, pozitivizmu.) Sociální původ nevěstek, věk, kdy přišly k řemeslu, dokonce se mu dařilo i sledovat problém reglementace. Z této učebnice vyšly všechny reglementační snahy, patrné ve všech evropských velkoměstech až do konce 19. století. Přelom 19. a 20. století je spíše obdobím abolic – sociální rehabilitace prostitutky.

Redaktor a bibliograf Josef Schwarz:
V Ungeltu neboli Týnském dvoře hned pod věžemi Týnského chrámu se ještě před první světovou válkou nacházel hodinový hotel Ungelt, který patřil k nejnavštěvovanějším podnikům svého druhu. Za hodinu se tu platilo dvacet korun, za celou noc třikrát tolik. V Ungeltu, číslo popisné 642, sídlila také proslulá krčma zvaná příznačně Tunel. Egon Erwin Kisch o tomto podniku píše: „U dveří posedávají nebo postávají kolem jednoho stolu prostovlasé dívky a pokuřují špačky. Jedna právě vykládá, co prožila na policii a ostatní pozorně naslouchají. Prostitutky se podle všeho snaží vlákat dva muže z venkova. Ironicky na ně volají tak co, pantáto, bude letos dost brambor?“

Wagnerová: U hygieny je třeba zdůraznit význam pohlavních chorob, které se prostitucí nesmírně rozšiřovaly a byly jedním z argumentů pro reglementaci. Reglementované prostitutky pak musely dvakrát týdně chodit ke kontrolám, měly zdravotní knížky a tak dále. Za poznámku asi stojí i to, že už tehdy se používaly kondomy, a to z ovčích střev. A ke konci 19. století, kdy se guma začala industriálně zpracovávat, dokonce i gumové.

Rozšíření nákazy muselo být strašlivé, říká se, že skoro každý třetí čtvrtý muž onemocněl pohlavní nákazou. Syfilis se přitom léčit de facto nedala až od roku 1905, kdy se objevil Salvarsan. Do té doby je léčení syfilidy téma samo pro sebe. Bylo totiž nejen neúspěšné, ale také velice nebezpečné, například nemocné natírali rtutí.
Na počátku 20. století působil v Praze profesor Janovský, kapacita na pohlavní choroby, který napsal třídílnou publikaci o pohlavních chorobách. V pozůstalosti Johannese Nádherného je, že k profesoru Janovskému posílal i ženy z nevěstinců a on se k nim choval velmi humánně. Lituji toho, že zřejmě nenapsal žádné paměti.

Zmínila jste jméno Johannese Nádherného, bratra Sidonie Nádherné, o které jste také napsala knihu. Můžete přiblížit jeho zvláštní a velmi specifický vztah k prostitutkám?
Wagnerová: Je skutečně zvláštní. Je to vztah laskavý, vztah k prostitutce ne jako k sexuálnímu objektu, ale jako k živému člověku a k ženě. On během milostného aktu opravdu ty ženy miloval a ten vztah musel být i pro ty ženy velmi příjemný. V dopisech, které mu psaly, velice žádaly a prosily o to, aby zase přišel a znovu se s nimi setkal, protože naposledy to bylo nádherné a oba byli šťastni. Musel to být velmi empatický a charismatický člověk. Na druhou stranu z toho vznikal problém, že ty ženy od něho očekávaly více, než mohl dát, tedy vztah.
To je základní problém prostituce, jak se o tom píše v literatuře z dvacátých let 20. století: každá prostitutka toužila, aby ji někdo miloval. Johannes také jedné z nich, nějaké Boženě Křížové, z toho veřejného domu pomohl. Zřejmě ji vyplatil. Ona vstoupila do počestné služby jako služka, zranila si ruku a byla s tím šest neděl nemocná, takž skončila v Budějovicích zase ve veřejném domě. Johannes ale patřil k intelektuální pražské třídě, studoval filozofii, stýkal se stejným klubem mladých Pražanů jako Franz Kafka.

Jak zemřel Johannes Nádherný?
Wagnerová: Zřejmě u něj nastoupila druhá fáze příjice a s největší pravděpodobností spáchal v Mnichově 28. května 1913 sebevraždu, letos právě 100 let.

Pane Kopáči, vy chystáte k vydání práci o pražských nevěstincích. Můžete přiblížit nejznámější z nich a nastínit tu škálu od nejluxusnějších až po ty nejpodřadnější?
Kopáč: Ta publikace se týká i těch pražských nevěstinců, které zmizely s koncem 19. století především v souvislosti s asanací. Tehdy začalo postupné bourání a přestavba Starého Města, židovské čtvrti, jednoho z center pražské prostituce, a táhlo se až do druhé světové války. V té době začal velký přesun pouličních prostitutek, té nejnižší sorty prostituce, ze Starého Města na Žižkov a do Karlína.
Na druhou stranu mezi nejnižším a nejvyšším, pokud jde o prostituci, byl v Praze velmi malý rozdíl. V jedné ulici mohly být ty nejnižší pajzly typu Denice, kde první část restaurantu sloužila jako nálevna a v zadní části byly nějaké pryčny a několik ubohých děvčat. A hned vedle mohly být luxusní salony, které si potrpěly na důkladnou výchovu svých zaměstnankyň. Někdo by mohl říct i otrokyň, protože to, že jsou prostitutky zotročovány svými majiteli, byl důvod pro prosazení aboličního zákona. Osobně si však myslím, že to není pravda. V těchto luxusních salonech (například salony Goldschmidt, Kaucký nebo Friedman) o ně bylo postaráno opravdu dobře, vytvářely tam pro ně jakési umělé rodiny a dávaly jim sociální zázemí, které jinak neměly, a pocit, že zase někam patří. Jiná věc je, že prostitutky byly v salonech nebo v bordelech velmi pevně vázány, protože svým kuplířkám byly finančně zavázány natolik, že pro ně nebylo možné se ze svých finančních závazků vykoupit. Do jisté míry byly tedy ekonomicky zotročovány, i když se stávalo, že si některá našetřila nebo ji někdo vykoupil a z toho hampejzu se dostala, případně si otevřela sama svůj vlastní.

Redaktor a bibliograf Josef Schwarz:
Po 1. světové válce začaly klasické nevěstince v souvislosti s vydáním aboličního zákona z roku 1922 zanikat a objevovaly se podniky nového typu, bary, tabariny, zábavní noční podniky, které často měly velmi bohatý zábavní a hudební program. K podnikům tohoto typu patřil i hotel a bar na rohu ulic Jakubské a Malé Štuparské, Chapeau Rouge, tedy Červený klobouk, který v roce 1919 založil Josef Mejstřík.

Wagnerová: V archivu jsem našla salon Kauckého, a tam je velká stížnost sousedů na homosexuální prostituci.

Kopáč: O tom referuje Kukla ve svém Bahnu Prahy. On tam zmiňuje nejen homosexuály, ale samozřejmě i transsexuály, polomuže, položeny. A takovým prvním relevantním pramenem, který se na téma homosexuální prostituce nedávno objevil, je knížka, kterou připravil Jan Seidl s kolektivem. Zmiňuje tam lokalitu v okolí Prašné brány, která byla odpradávna nejstarším centrem prostituce v Praze, a vyhlášený pražský homosexuální podnik z 20. a 30. let, kterému se říkalo Batex. Uvádí pak i další místa, konkrétní kavárny, jedna se jmenovala U Huňků, a ještě nějaké další podniky.

Lenderová: Existují adresáře a schematismy. Existuje Chytilův adresář z roku 1912, kde jsou lokalizovány pražské veřejné domy (samozřejmě ne všichni majitelé měli zájem nebo ctižádost v adresáři figurovat). A další české město, které ve schematismu otevřeně přiznalo existenci veřejných domů, byly České Budějovice.
Kromě toho jsou takové jakoby adresáře z konce 19. století, kde musíme číst mezi řádky – vinárna s dámskou obsluhou, masérka. To je pak třeba konfrontovat s fondem policejního úřadu, kde jsou archivovány stížnosti. Stížnosti jsou úžasný pramen.

Zajímavý pramen jsou také zdravotní knížky prostitutek. Vy jste se jim věnovala velmi systematicky?
Lenderová: Podle aboličního zákona o potírání pohlavních nemocí, jak se oficiálně zákon z roku 1922 jmenoval, byly policejní úřady povinny zničit veškerou dokumentaci prostituce, která by se týkala konkrétních osob. Neposlechli v Českých Budějovicích, kde je celý karton 78 zdravotních knížek přibližně z let 1909-1920, a neposlechli v Klatovech, kde se dochovaly výslechové protokoly prostitutek z roku 1910. Do té knížky, která měla několik stránek, byly vedeny prohlídky, popis dívky a uvedené pracoviště. Díky tomu je zřejmé, že mezi prostitutkami v nevěstincích byla docela velká fluktuace. Lze to dokonce říci i tak, že podzim trávily v Budějovicích, jaro ve Vídni a pak byly v Praze nebo v Drážďanech.

Redaktor a bibliograf Josef Schwarz:
Nedaleko dnešního obchodního domu Kotva, v ulicích Rybné a Jakubské, se prostituce koncentrovala. Bývaly tu nevěstince a i provozována pouliční prostituce. Jeden z domů, který byl nevěstincem před první světovou válkou, se pak změnil na hodinový hotel Esprit. Jeho jméno zůstalo dodnes. Naproti býval takzvaný „Masný roh“, kde se procházely prostitutky a lákaly zákazníky na své služby.

Lenderová: Navzdory tomu, že všechna reglementační nařízení zakazovala vyzývavé chování, z pamětí víme, že se ty holky chovaly vyzývavě, dělala obscénní gesta, pokřikovala, pohvizdovala, až se vnucovala. Samozřejmě dámy v těch slušných nevěstincích se musely chovat distingovaně.

Když konfrontujeme realitu třeba s krásnou literaturou, často se objevuje obraz prostitutky jako chudé dívky, která ne vlastní vinou přišla na scestí. Já bych připomněla román Karla Matěje Čapka-Choda Kašpar, Lén, Mstitel a potom i filmovou verzi?
Lenderová: Zaplaťpánbůh za prameny z Klatov, které se zachovaly. Téma svedené a opuštěné je oblíbené. Když policista nebo četník chytil prostituující se ženu, odvedl ji na úřad a tam s ní sepsal protokol. Poprvé ji měl napomenout, aby se vrátila domů. A podruhé ji už zapsal jako prostitutku. (Některé žádaly hned napoprvé, aby získaly knížku.) Ten úředník pokládal celou baterii otázek, která je v protokolech zachycena, a jednou z nich byl důvod, proč se takto spustila. K dispozici máme odpovědi 443 žen a 62 z nich pravilo, protože se mi toto povolání pro svou lehkost zalíbilo. Kolem 50 žen uvádělo sociální důvody, finanční tíseň. Asi 16 žen takzvaně přesvědčeno k provozování prostituce, což byla zřejmě práce kuplířky. A 9 z nich bylo svedeno a opuštěno. Takže si myslím, že tam trošku působí vliv literatury.
Co se týče jakési reintegrace, připomněla bych Macharovu Magdalenu, která měla konkrétní předobraz v Macharově milé, Vlastě. Byla to prostitutka a Machar ji s Vlastinými kamarádkami vykoupil z nevěstince a našel jí někde místo, že prodávala párky. Vlasta si ale vzpomněla na povolání, které se jí pro svou lehkost líbilo, a zase se do toho nevěstince vrátila.

Když jsme u literárního nebo filmového obrazu prostituce, nelze nevzpomenout Tonku Šibenici. Jak to s ní bylo, existoval nějaký reálný předobraz této postavy. Co o tom vlastně víme?
Kopáč: Tonka Šibenice (původně to byla povídka od Egona Erwina Kische) byla prostitutkou z jednoho z nejluxusnějších salonů, myslím, že působila i Kauckého. Byla krásná, všichni na ni brali, všichni si jí velice cenili a vážili, a když přišel odsouzený s posledním přáním, ona mu ho vyplnila. Až později se ukázalo, že šlo o vraha žen. A toto ji stihlo jako stigma. Z luxusního botelu byla odejita a třicet let působila jako pouliční prostitutka, což ji naprosto zlikvidovalo. Kischova povídka se odehrává, když jí bylo zhruba padesát, kdy umírá. A je otázka, jestli jde do nebe, nebo do pekla. Zpovídá se z toho, co vlastně provedla.
Je možné, že Tonka Šibenice opravdu existovala, protože Kisch se pohyboval mezi nejnižšími sociálními vrstvami a mezi opilci, prostitutkami a různými dalšími fenomény z polosvěta, možná i kriminálního rázu, měl velmi mnoho přátel a známých. (Jednou šel jako novinář k nějakému soudu s prostitutkou a s ní tam byla řada jejích kolegyň a ty na něj začaly pokřikovat: „Ahoj, Egone, co tady děláš,“ čili znaly ho opravdu velice dobře.
Podobně je to ostatně v Domě smutku od France Werfela, akorát hrdinka Ludmila podstoupila úplně opačnou cestu. Z bordelu byla vykoupena budoucím poslancem, který byl pak jedním z těch, kteří prosadili aboliční zákon.

Redaktor a bibliograf Josef Schwarz:
Nejhonosnější pražský nevěstinec, který od roku 1865 provozoval Abraham Goldschmidt, sídlil v Kamzíkové ulici na Starém Městě mezi Želenou a Celetnou. Hosté mu důvěrně říkali salon Gogo a říkali, že tam chodí na lov kamzíků. Mezi jeho návštěvníky patřil i říšský kancléř Otto von Bismarck, který tu údajně slavil vítězství v bitvě u Sadové nebo u Hradce Králové. Zvládl zde prý šest slečen a jméno jedné z ní, Milada, vyryl svým briliantovým prstenem do okenní tabulky.

Lenderová: Kisch vytvořil nejen model pasáka (v triádě prostitutka – klient – kuplíř je myslím pasák tím nejodpornějším zjevem a zasluhuje největší odsouzení), ale napsal i povídky z pražského polosvěta pod názvem Temnou Prahou. A on tam paroduje právě snahu o reintegraci a nápravu prostitutek. Na přelomu 19. a 20. století vznikla v Praze celá řada institucí, jakýchsi výchoven, které nebyly zaměřené jen na padlé dívky, ale i na mladé kriminálníky, chlapce. A Kisch tam píše, že jednu takovou vychovatelnu navštívil v Libni, že ho přivítala ředitelka, kterou byla hraběnka Cipriana Galapetrová z Galapetrů, a zavedla mezi bývalé prostitutky, které seděly kolem stolu, ukázněně vyšívaly a všechny mu táhlým hlasem daly křesťanské pozdravení. On se rozhlédl a přímo píše, že ho jedna prostitutka poznala a začala na něj pokřikovat: „Těpéro, Egone, vítáme tě, nemáš, prosím, nějaké cigáro, zde nedostaneme žádné.“ Pak se přidaly další a on jen píše: „Byl jsem z ústavu vypoklonkován.“ Takže to je trošku ironický pohled na abolicionismus, který byl přesvědčen, že výchovou, vzděláním, osvětou je možné odstranit prostituci.

Jak to bylo na malých městech? Když si vezmeme Fráňu Šrámka, Stříbrný vítr…
Wagnerová: Na malých městech a na venkově byl vždy nějaký ten domek, „kam chodí mužští za ženskýma“ nebo hospoda, kde mají ženy své pokojíky. Mladé muže nutila tehdejší morálka vyžívat své sexuální potřeby, protože k ženám, které se později stávaly jejich partnerkami, neměli žádný přístup.

Lenderová: V 19. století muži vstupovali do manželství stále později. Situace byla tehdy zcela jiná, než jaká je po sexuální revoluci. Když se měl muž oženit na své úrovni, musel se oženit s pannou. Zatímco u mladých žen (počínaje nějakým maloburžoazním prostředím přes střední vrstvy až po šlecht) byly předmanželské sexuální zkušenosti nežádoucí, od ženicha se očekávaly. Zámožnější mládenci měli doma služky, na venkově měli děvečky, ale jinak byla běžnou učitelkou lásky prostitutka, jak je patrné z celé řady pamětí.
V roce 1924 lékař Duchoslav Panýrek, spíše asi psal, než léčil, začal v Pardubicích vydávat časopis Pohlaví. Jednou udělal anketu mezi středoškoláky, a pokud ti kluci měli nějaké sexuální zkušenosti, měli je s prostitutkou, a to tou nejlevnější, pouliční.

Wagnerová: Třeba ve Vídni tomu bylo i tak, že mladé studenty, kteří v cizích domácnostech dávali kondice, iniciovala do tajů lásky milostivá paní. To bylo velmi časté.
Pro mladé muže to bylo skutečně obtížné. Třeba Franz Kafka v období dospívání, od roku 1902 do roku 1910, chodí do šantánů, nevěstinců, i když jeho vztah k sexu byl velmi ambivalentní. Rozlišoval den, což byla erotika, půvab, to krásné, a konkrétní akt, to je to předpeklí noci. A nikdy se s tím nevyrovnal. Podle mého soudu reflektuje rozlomení sexuality mezi dvě části, to krásné s manželkou Marií a to, co obstarává jiný typ žen.

Redaktor a bibliograf Josef Schwarz:
Jak píše Karel Ladislav Kukla, okolí svatého Haštala s Haštalským náměstím a přilehlými uličkami bylo rejdištěm pouliční prostituce před válkou i po válce za první republiky. Pouliční prostitutky se pohybovaly například v ulici Na Příkopech, kde za své služby žádaly nejvyšší taxy, až 50 korun. 30 až 50 korun se platilo za prostitutky z okolí Prašné brány nebo Václavského náměstí. A čím užší, temnější uličky byly, cena postupně klesala až k několika korunám.
V Kajzlových sadech u Invalidovny se platilo 50 haléřů až koruna, pokud se služba odbyla na tamní lavičce. Na území bývalého Židovského města se nacházely ty nejhorší brlohy i luxusní nevěstince. Jeden z nich, na rohu Josefské a Rabínské, provozoval bývalý detektiv Leopold Friedman. Tato profese byla pro provozovatele nevěstinců poměrně typická. Patřili k nim jak bývalí policisté, tak policejní konfidenti.

Ještě se zastavme u jedné zcela praktické věci. Jak vypadal takový běžný pracovní den prostitutky v pražském nevěstinci? Kdy se tak vstávalo, jak se stolovalo, kdy přicházeli první klienti?
Kopáč: Prostituce je záležitost večera, noci nebo pokročilého rána. Vůbec nebyl problém, že si prostitutky odváděly své klienty třeba kolem třetí čtvrté hodiny ranní. Ovšem pouliční prostitutky třeba na Václavském náměstí měly své štace v různých kavárnách, takž své klienty lákaly třeba už dopoledne.
Do konce 19. století ženy obecně neznaly volný čas. Takže i ten hampejz zaměstnával prostitutky od rána až do noci. Dopoledne mohly studovat, věnovat se ručním pracím, číst si a samozřejmě se učit správnému stolování. A odpoledne a v podvečer přicházeli zákazníci a vybírali si. To je zajímavé pro rozdíl mezi pouliční prostitucí a prostitucí soustředěnou do bordelu. Přestože se říká, že pouliční prostitutka na tom byla daleko hůř, měla možnost volby, vybrat si, s kým půjde. To prostitutka z nevěstince nemá.

Několikrát jsme během pořadu narazili na otázku, zda má být prostituce zákonně upravená, stíhaná nebo ponechaná volnému vývoji. Byla reglementace v minulosti efektivní cestou nebo byla spíše slepou uličkou?
Lenderová: Reglementace myslím slepou uličkou nebyla, nějaká společenská kontrola je přece jenom nutná. A zvlášť dnes, kdy společnost uznala, že s tím se bojovat nedá, že je to fenomén, který provází lidskou společnost odnepaměti. Proto by i toto „povolání“ mělo být nějak legislativně ošetřeno i dnes.

Wagnerová: Ve Švédsku udělali v roce 2002 velmi radikální reglementaci v tom, že zakázali zákonem provozování sexuálních služeb za úplatu. A netrestají prostitutky, ale klienty a je to velmi podporováno. Švédská situace je specifická, protože tam mají velmi dlouho naprostou rovnoprávnost muže a ženy. Takže je možné, že když se dosáhne skutečné rovnoprávnosti, prostituce sice nezmizí, ale omezí se.

A váš názor? Zákonná úprava ano, či ne?
Kopáč: Aboliční zákon v roce 1922 sice vyhlásil, že nevěstince se ruší, ale neznamenalo to, že opravdu zanikly. Prostitutky se z bordelů přesunuly jinam a začaly fungovat v ryze neoficiální zóně. S tím se pojí samozřejmě další nemoci, kriminalita a tak dále. Takže abolice je možná ideál, ale naplnit se ho, obávám se, nikdy nepodařil. A reglementace má svá výrazná plus.

(redakčně kráceno)