1914 – rok, kdy vypukla válka

Jaké bylo předjaří prvního světového konfliktu v dějinách? Jak moc si to uvědomovaly osobnosti v českých zemích? A jak to reflektovaly české politické strany? Jakou roli ve skutečnosti hrál kolonialismus imperiálních říší? Nakolik byla reálná a upřímná panslavistická náruč Ruska?

Zdroj: www.europeana1914-1918.eu Autor: ČT24

Na tyto a další otázka se v Historii.cs ze 4. ledna pokoušeli odpovědět historici Ivan Šedivý z Filosofické fakulty Univerzity Karlovy, Dagmar Hájková z Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd a Jiří Rajlich z Vojenského historického ústavu. Ptal se publicista Vladimír Kučera.

Co si mohl český občan přečíst na začátku roku 1914 v novinách? Mohl se dostat do situace, jako se dostáváme někdy teď, že se říká, mámo, ona bude válka.
Šedivý: Periodika na rozdíl od dneška, kdy patří oligarchům, patřila ve velké většině politickým stranám a dokonale odrážela tehdejší českou společnost, její relativní perifernost. Takže se tam odrážely problémy jakoby velké politiky, ale byly to vlastně žabomyšími spory české nebo vnitřní rakouské politiky. A potom se tam odrážela každodennost země. Ta totiž na rozdíl od dneška žila různými spolky a aktivitami na obecní úrovni, a to všechno bylo nějakým způsobem demonstrováno v denících.
Na velkou válku v lednu 1914 nepomýšleli ani ti největší snílci. A jestliže se v druhé polovině roku 1914 začíná občas někde slovo válka objevovat, nikdo si nepředstavuje, že to bude válka úplně nové kvality. Dosud byla zkušenost, že se války v 19. století odbývaly relativně rychle a relativně odděleně od zázemí. Na takovou válku, jaká měla přijít, nepomýšlel nikdo snad ani ještě v prvních dnech války.

Hájková: Pravda však také je, že v poválečných pamětech se objevuje hodně zmínek, že lidé počítali s válkou. Konkrétně v pamětech Emanuela Vosky je, že už na jaře čeští krajané v Americe věděli, že bude válka. Proto Voska přijel v červnu 1914 do Prahy, aby zjišťoval, jak to tady vypadá. A stejně tak v pamětech T. G. Masaryka je, že Masaryk počítal s tím, že bude válka, ale nečekal, že přijde tak brzo.

Rajlich: Obecně panoval dojem, že válka bude, ale nějaká omezená a především vzdálená. Nikdo si nedokázal představit, že by šlo o válku, která bude v předpokoji monarchie.

Například britský historik Richard Winan přináší takový postřeh, že se tenkrát evropské velké státy velmi militarizovaly, například ministry obrany nebo války se stávají generálové, což nebylo předtím zvykem.
Rajlich: Militarizace tady samozřejmě byla, ale co si pod tím pojmem můžeme představovat? Třeba rakouský generální štáb byl vždy obviňován, že je hlavou válečné strany a že se snaží donutit vládu k daleko větším dotacím pro armádu. Jenže rakouský generální štáb byl přesvědčen, že ty prostředky jsou naprosto nedostatečné. Ve srovnání s ostatními velmocemi (Rakousko-Uhersko bylo druhá nejmenší velmoc) bylo, pokud jde o výdaje na zbrojení, až na konci.

Jaká byla vůbec tehdy ekonomická a politická situace v Rakousku-Uhersku a současně v Evropě?
Šedivý: Někdy od 90. let 19. století se postupně dynamika těch dvou uskupení (jedno kolem Německa a jedno kolem Velké Británie a Francie) se postupně převrací ta dynamika v tom, že Velká Británie postupně zbrzďuje svůj ekonomický vývoj, naopak Německo nabírá na síle. A to nejen měřeno klasickými údaji hrubého domácího produktu, ale také tím, že v Německu
od 90. let se začínají rozvíjet moderní odvětví, elektrotechnický průmysl, chemický průmysl a další odvětví, která potom mohou mít i potenciál pro vedení války.

Hájková: Když jsme hovořili o trošku klesající pozici Velké Británie oproti Německu, tak je tady ještě jeden významný faktor, a to jsou Spojené státy, které ve své pozici přeskakují Velkou Británii.

Čili Spojené státy se už v té době stávají světovou velmocí.
Hájková: Dalo by se to tak říct, ale absolutně se v té době ještě nezajímají o Evropu. Jejich zájmy jsou v jiných oblastech.

Šedivý: Rakousko-Uhersko zůstávalo velmi nevyváženým státem. Předlitavsko byl průmyslový stát s těžištěm v alpských zemích a v Čechách, ale zalitavská polovina, volně řečeno Uhry a některá další území, byla čistě agrární. To také ztěžovalo politický vztah monarchie k Balkánu, tehdejšímu „sudu prachu“, který byl také agrární. Zpočátku tak třeba uherští politici nebyli nějakým dalším anexím na Balkáně příliš nakloněni.
Poněkud bezvýznamná je proto dříve často zmiňovaná teze, že k válce vedlo koloniální rozdělení světa. Daleko dynamičtěji se rozvíjely státy, které kolonie neměly nebo jich měly minimálně. K tomu dynamickému rozvoji v té době už kolonie nebyly třeba, naopak mohly být svým způsobem pro řadu států přítěží.
Když si člověk přečte Churchillovy paměti, tak zjišťuje, že v té době Británii kolonie zpomalovaly, protože do nich spíš investovala, než z nich dostávala. Hájková: To ale neznamená, že by nebyla touha po koloniích.

Když Rakousko-Uhersko mělo jen Zemi císaře Josefa, jak vtipně řekl dobrý voják Švejk…
Rajlich: Spíše než o kolonie, jejichž správa byla čím dál dražší, šlo o odbytiště, o trhy.
Pokud jde o celkový hospodářský vývoj Rakouska-Uherska, tak v posledních dvou desetiletích si oproti předchozím obdobím vůbec nevedlo špatně. Po krachu na vídeňské burze v 70. letech a krizi 80. let došlo v 90. letech k velkému oživení a poslední dvacetiletí trvání Rakouska-Uherska, především ve srovnání s tím, co přišlo potom, v nemalé míře přispělo k pozdější idealizaci tohoto soustátí jako ostrova prosperity. Úsloví o tom, že žemle a buřt byly za krejcar a jezdilo se bez pasu k moři, je jedním z důsledků.

Když jsme mluvili o české politice, byla skutečně pouze tak nacionálně zaměřena? Skutečně jsme se motivovali jenom snahou se co nejvíc emancipovat vůči Rakousku-Uhersku jako státu a vůči Němcům jako národnosti?
Hájková: Musíme diverzifikovat českou politiku na období řekněme od 90. let, kdy je česká politika velmi diverzifikovaná, nastupují masové strany. Nemůžeme přitom říct, že třeba sociální demokracie se na Rakousko-Uhersko dívá úplně jinak než staročeši, mladočeši nebo poté státoprávní pokrokáři.

Šedivý: Nové masové strany, nejen sociální demokraté, ale i agrárníci, začaly na rozdíl od těch starých uplatňovat stavovskou politiku, která s tou nacionální volně souvisela. Začaly totiž vytvářet síť vlastních organizací ­ různých záložen, kampeliček, ale také různých sportovních organizací a podobně.
Nemůžeme se na to ale dívat tak, že nacionalismus je nutně vždycky něčím špatným. Upřímně řečeno šlo také o to, že se zde začínaly objevovat názory, že by ten „českoněmecký spolek“ měl být řešen nějakým národnostním rozhraničením Českého království. A to bylo samozřejmě něco, co české obyvatelstvo nemohlo připustit. Bylo třeba uchovat celistvost země a v tomto smyslu byl tehdejší nacionalismus užitečný.

Ptal jsem se na to kvůli tomu, zda už se před rokem 1914 nebo těsně před ním připravovali někteří lidé, kteří se za čtyři roky projevili jako tvůrci samostatného státu. Jak se tehdy vyvíjeli? Jak se vyvíjel T. G. Masaryk a muži 28. října v předvečer té války? Nebo jejich postoj tak dramaticky změnila až samotná válka?
Hájková: Tak i tak. Otázku, kdy se skutečně Masaryk rozešel s Rakouskem-Uherskem, si klademe často.
Dá se říci, že od Erenthalova procesu a zablokování české politiky po anenských patentech, po neúspěšnosti vyrovnání Masaryk pozvolna ztrácí víru v Rakousko, které by bylo schopno se rekonstruovat v dynamické demokratické linii. Na druhou stranu je jeden z velmi malé skupiny státoprávních pokrokářů (lze jmenovat Dyka, Heina, Sokola), kteří stojí na nezávislém českém samostatném státu. Rozpad Rakouska-Uherska si  totiž těžko mohl někdo představit. Pro to byla důležitým momentem až válka.

Šedivý: Masaryk byl v té době marginální politická figura, v roce 1911 získala jeho strana jediný mandát. Gró politiky bylo někde úplně jinde. V tom je vidět velikost první světové války, teprve ta stvořila nové nebo staronové politiky. Do té doby žili lidé úplně jinými problémy.

Hájková: Masaryk byl možná marginální politicky, ale rozhodně ne autoritou. V roce 1912 byla anketa Lidových novin, co by bylo, kdyby byly Čechy republikou a kdo by měl být prezidentem. Podle této ankety to měl být Masaryk. Takže on rozhodně nebyl bez vlivu.

Strašlivě se také měnila sociální struktura. Organizovalo se a posílilo to, co se nazývá dělnické hnutí. Jak fungovalo to v předvečer války? Orwell říká, že v Anglii zabránila válce ryba s hranolky a silný čaj, čímž naznačuje, že marxistické teorie o postupném zbídačování dělnické třídy přišly vniveč, protože se lidé začali mít lépe.
Šedivý: Sociální struktura české společnosti se do té podoby, o jaké hovoříme, dotvořila až na přelomu století. Pokud jde o dělnictvo, když to srovnáme s Uhry, to rakouské a české na tom bylo relativně dobře a mělo řadu předpokladů pro to, aby mohlo v pozdějších letech vstupovat do veřejného prostoru. Například v Čechách byla vysoká míra gramotnosti, dělníci si uměli přečíst elementární záležitosti, noviny, dělnický a stranický tisk, nějaké letáky. V Uhrách ale byly celé oblasti s velkou mírou negramotnosti. Byla zde také rozvinutá síť nižšího školství, kde mohli dělníci a malí živnostníci získat velké technické dovednosti. Díky tomu tady byla silná třída dělnické aristokracie ­ třeba knihtiskaři a další profese. Byla tady silná vrstva dělníků, kteří byli zaměstnáni ve velmi složitých provozech (mnoho z nich pak bylo využito třeba pro zbrojní průmysl, což za války předurčovalo české vojáky do takových druhů vojsk, kde bylo třeba obsluhovat složité stroje).
Tato dělnická třída (českoslovanská sociální demokracie) si také nepřála rozpad Rakousko-Uherska, protože se domnívala, že ten velký prostor dává ekonomické výhody budoucímu socialistickému státu. V tomto smyslu se pak někdy také hovoří o austromarxismu.

Rajlich: Týká se to celé sociální demokracie. Pro sociální demokraty byly vždycky lepší větší plochy než národní státy. Koneckonců Bohumír Šmeral, vůdce sociálních demokratů, skoro až do poslední chvíle stál na pozicích Rakouska, což mu potom bylo v nové republice těžce vyčítáno.

Slyšel jsem teorie, že na válce mělo zájem i Rusko, protože mělo tendence proniknout do Evropy skrze myšlenku panslovanství. Dá se o něčem takovém uvažovat?
Hájková:  Rusko určitě mělo zájem na Balkáně, Srbsko bylo pro ně klíčový bod, proto se tam tak angažuje.
Co se české politiky týká, jedna linie tady uvažovala v panslovanském směru, myslím především Karla Kramáře a jeho slovanskou ústavu z března 1914. Na ni by nikdy nemohl přistoupit třeba Masaryk, který měl k Rusku kritický vztah, vycházel z Havlíčka, a naopak se orientoval na Západ. A co se týká nějakých vztahů ke Slovanům, viděl je spíše v kontextu česko-slovanské vzájemnosti, než že by mělo vzniknout nějaké velké soustátí pod vedením ruského cara. To pro něj bylo nepřijatelné.

Šedivý: Rusko nějakým způsobem využívalo slovanskou kartu na Balkáně a ve střední Evropě, ale mělo to své hranice. Je to vidět na tom, že když pak vypukla válka, Rusové se víceméně bránili vzniku většího vojska, legií, a drželi až do ruské revoluce jenom Českou družinu. Viděli v tom tedy spíš nástroj, který by mohl vést k nějaké destabilizaci regionu, k revoluci.
Je třeba také zmínit, že vedle Kramáře můžeme různé panslovanské „rejdy“ sledovat i u národních socialistů, kteří také udržovali styky s ruskými politiky. Dokonce jim slibovali, že pokud by někdy došlo k válce, bylo by možné v Čechách vyvolat povstání prostřednictvím sokolů a podobně. Samozřejmě to bylo nerealistické. (Existovalo takové přísloví, tradované mezi rakouskými politiky, že všichni Češi jsou panslávové, rozdíl je pouze v tom, že někteří veřejně a někteří tajně.)

Hájková: Když se podíváme na období po začátku války, Češi sympatie k Rusku měli. A nejen Češi tady, ale i Češi v zahraničí. V srpnu 1914 je velké množství manifestací na podporu Srbska a posléze na podporu Ruska, tam to prostě rezonuje.

Rajlich: Ta láska nebyla oboustranná. Pokud u carského dvora panslovanské sympatie vítali, tak jenom utilitárně a pouze jako prvek, který by jim mohl pomoci. Ve skutečnosti o takové Slovany nestáli, vždyť Češi ani nebyli pravoslavní. To pro ně bylo nejdůležitější. Koneckonců mnozí dobrovolníci z České družiny museli přestoupit na pravoslaví, takže pak máme generály, kteří mají divná jména jako Sergej Jan Ingr.



Vy jste naznačil něco o aférách. Sem s nimi…
Šedivý: Jde o Švihovu aféru. V tom, že na našem českém dvorečku přepíráme aféry, které nemají žádný velký význam, se politika nemění:
Na jaře 1914 zveřejnily Národní listy informaci, že národně socialistický poslanec JUDr. Karel Šviha je placeným konfidentem pražské policie. Posléze se začalo ukazovat (a dnes je to více než pravděpodobné), že to byl spíš výron nějakého mezistranického boje. Ve skutečnosti to bylo tak, že Šviha spíš než pražské policii donášel politické informace následníkovi trůnu Františku Ferdinandovi ďEste, patřil v zásadě do jeho okruhu. A jak ve svých Hovorech trefně řekl T. G. Masaryk, protože František Ferdinand byl škrt, nechal ho platit pražskou policií.

Hájková: Je pravda, že to v české společnosti hodně rezonovalo. Když se podíváme co Masaryk psal od ledna do června 1914, objevuje se tam pouze Šviha nebo ještě reminiscence na Hilsnerovu aféru. O ničem jiném v té době nepíše.

Rajlich: Jenom doplním snad, že to bylo s křížkem po funuse, protože věci, o kterých byla řeč, Šviha a Franz Ferdinand, měly proběhnout už v roce 1911.

Šedivý: Dnes je téměř jisté, že Šviha patřil ne do vlastního politického, ale do nějakého okruhu Františka Ferdinanda a přinášel mu informace o politickém dění.

Jaká byla loajalita české společnosti k Rakousku-Uhersku v předvečer války?
Šedivý: Už žádné nadšení pro stávající Rakousko-Uhersko nebylo, ale nikdo si nedovedl představit něco jiného než rámce existujícího státu. Loajalita vůči dvoru a vládě už rapidně upadala, poněvadž řada z věcí, o které Češi usilovali už od roku 1848, se nikdy nenaplnila.
Rakousko-uherský dvůr měl řadu příležitostí svůj vztah k Čechům upravit, nikdy tak neučinil, ačkoliv by ho to ani moc nestálo. V 19. století by stačila korunovace a podobně. (Tím trpíme dodnes.) A v té době už se začal ukazovat v řadě společenských vrstev rozpor mezi loajalitou národní a loajalitou státní, například v armádě. Objevují se aféry, kdy vojáci místo „hier“ hlásí „zde“. A podobně Češi začali projevovat svůj názor na řadu jiných otázek.

Rajlich: Ale byli tady také Němci a ti také nebyli úplně spokojeni s panovnickým dvorem a pošilhávali po Berlínu. Takže místo císařského „hoch“ kolikrát radši volali „heil!“, což bylo vnímáno jako pangermánština, nikoli jako loajalita k habsburskému trůnu.

Šedivý: V životopise Hitlerova Vídeň Brigitte Haman píše, že při jedné návštěvě Františka Josefa v Innsbrucku místní politici a školní učitelé říkali dětem: „Ne abyste zase volali to svoje heil! Musíte volat hoch!“

Tak Češi v armádě nebyli tak loajální? Myslím k tělesu armádnímu, jestli existovala vojenská loajalita.
Rajlich: Jak kteří. Vždycky je to o aktivním důstojnickém sboru a potom o mužstvu. Aktivní důstojnický sbor byl jeden z posledních ostrovů skutečné loajality k trůnu. Za první světové války už to bylo trochu jinak. Tam byla polovina aktivního důstojnického sboru vybita v prvních měsících války a nastoupili záložní důstojníci, kteří byli víc spjati s národními společnostmi a kteří tam zanášeli nacionalismus.

Pozor, když už jsem citoval Švejka, nadporučík Lukáš říkal, buďme Češi, já jsem taky Čech, ale nemusí o tom nikdo vědět.
Rajlich: Říká to právě těm jednoročákům, to jsou právě ti záložní důstojníci. Pokud jde o důstojnický sbor napříč národnostmi, loajalita byla na vysoké úrovni. Byl tam spíše problém maďarský, protože uherská část pořád usilovala o zřízení vlastních vojenských jednotek a vůbec tam byl celkem problém s jednotnou velicí řečí. Čím dál méně i aktivních maďarských důstojníků chtělo mluvit u svých útvarů německy a spíš preferovali maďarštinu. A u branců byly samozřejmě tendence stejné jako v každé národní společnosti. Tam si moc dobře uvědomovali, že jsou Češi, nesli si do armády půtky z civilu, jenže to bylo něco úplně jiného než aktivní důstojnický sbor.

Uvědomovalo si to vedení?
Rajlich: Samozřejmě si to uvědomovalo. Bylo tam jedenáct hlavních národností a těžko byste v evropských dějinách našel takhle národnostně heterogenní armádu.

Hájková: Abychom nezapomněli na katolickou církev a šlechtu. Jestliže hovoříme o loajalitě, toto jsou stabilní sloupy habsburské monarchie.
Odskočím ale k něčemu jinému. Rozvolňující se vztah Čechů k habsburské monarchii lze sledovat na tom, jak se hlásili imigračním pracovníkům v Americe. Přestali totiž udávat jako zemi původu Rakousko-Uhersko a začali udávat Čechy nebo Moravu. A když vychází v Americe český tisk, nejdůležitější zprávy z domova jsou zprávy z Čech a až někde vzadu z habsburské monarchie. Ostatně důležitým podporovatelem zahraničního odboje byla právě Amerika a američtí Češi.

Emigrace do Ameriky byla odsud poměrně velká. Někde jsem četl, že z Rakouska-Uherska největší v Evropě?
Hájková: Neřekla bych. Jsou to vlny, které závisejí na politické a ekonomické situaci. Za hladomoru na počátku 19. století v Irsku odjíždějí Irové, takže největší vlna byli Angličané, Irové. Češi a Slováci se přidávají v 80. a 90. letech a patří do nové vlny migrace. Ale rozhodně největší podle počtu jsou Němci, kteří tvoří v Americe obrovskou komunitu. Také záleží na oblastech.
Celé se to strašně špatně se to počítá, protože není podle čeho, ani podle sčítání obyvatelstva, protože tam se každý hlásil, jak chtěl. 

Šedivý: Bavíme se tu o národnostech, ale sčítání lidu v Rakousko-Uhersku národnosti neznalo, znalo jenom jazyky, ke kterým se ti lidé hlásili ­ obcovací řeč. Nadto to bylo komplikované tím, že v Předlitavsku obcovací řeč, v Uhrách mateřská řeč, takže my ty národnosti jenom konstruujeme nebo vycházíme z toho, za co se ti lidé považovali, ale to je v menšině případů. Někde to jenom hádáme.

Já bych se vrátil k formování Trojspolku a Trojdohody. Už se proti sobě tak militantně formovaly před válkou? Nebo to byla jen taková zájmová sdružení?
Šedivý: Pevnější podobu měl Trojspolek, Trojdohoda byla volnější uskupení. Do Trojspolku patřila Itálie, která se vzápětí po vypuknutí války stala neutrální a potom vstoupí na straně Dohody. Na druhou stranu ke Trojspolku se zase přidalo Turecko, jádrem však bylo Rakousko-Uhersko a Německo. A Trojdohoda byly Francie, Velká Británie a Rusko.
Nesmíme si představovat nějaké útočné militantní bloky, ono to vznikalo jako politické bloky s tajnými vojenskými doložkami. K válce pak spíš vedla logika těch bloků a vzájemných zajišťovacích a vojenských smluv, kterými byly členské státy provázány, než systematický, vojenský expanzivní program jednoho nebo druhého bloku. Upřímně řečeno do války se proti sobě dostaly Rakousko-Uhersko a například Velká Británie. Tedy státy, které spolu neměly už desítky let žádné spory. Stejně tak Rakousko-Uhersko rozhodně nemělo žádné spory s Belgií. A mohli bychom pokračovat.
Zvláštní případ je Itálie. Přestože byla členem Trojspolku v poslední dekádě před válkou, rakousko-uherský generální štáb, ztělesňovaný jeho náčelníkem Franzem Conradem z Hötzendorfu, byl vůči Itálii velmi podezíravý a opakovaně předkládal císaři memoranda, že by bylo třeba proti Itálii zahájit preventivní válku. Později se ukázalo, že to bylo prozíravé. Bohužel to neudělali.

Rajlich: Itálie měla jiné zájmy než Německo a Rakousko-Uhersko.  Konec konců do Trojspolku šla především kvůli Francii, bála se francouzského vlivu v Africe a hlavně pošilhávala po Dalmácii, a to bylo Rakousko-Uhersko.


Šedivý: Zajímavé je, že na Balkáně se s Rakousko-Uherskem střetávalo Německo. Balkán byl totiž tradičně poslední prostor, kam Rakousko-Uhersko expandovalo po roce 1866, po prohře u Hradce Králové.  V posledních dekádách před válkou ovšem pozorujeme velmi razantní nástup Německa, které do tohoto vstupuje jako ekonomicky silnější a navíc průmyslově vyspělý partner. U něho to zase byla spojnice na dráze na Blízký a Střední východ. Je to také stavba proslulé železnice Berlín - Bagdád, která na Balkáně vedla přes města Uvac, Mitrovica, Novi Bazar.
Existují teorie, že Rakousko-Uhersko a Německo urychlily vypuknutí války, protože si s tím vzájemným napětím na Balkáně moc nevěděly rady. A je i spiklenecká teorie, že Františka Ferdinanda zprostředkovaně přes srbské atentátníky nechala zabít německá tajná služba.

Dá se spočítat poměr sil mezi Trojspolkem a Dohodou?
Rajlich: Počty divizí vám teď neposloužím, ale obecně se dá říct, že Dohoda byla silnější početně. Vždyť jenom samotná britská říše měla 24 % světové populace.

Hájková: Napadla mě věta z knížky Harryho Hanáka, že kdyby se někdo zeptal na ulici v Londýně, proč se bojuje proti Německu, každý Brit by to věděl, ale žádný by nedokázal odpovědět, proč jsou ve válce proti Rakousku-Uhersku. To by bylo pro ně nepochopitelné.

Rajlich: To blokové uspořádání bylo vyloženě neštěstí. Předtím se mezinárodní otázky řešily koncertem velmocí, které se vždycky nějak dohodly. Jenže postupně vznikají dva bloky, které jsou navíc spojeny tajnými úmluvami, což po válce silně kritizované jako jeden z důvodů, proč ta válka vypukla tak nekontrolovaně.

Hájková: Přitom Německo se snaží o neutrální postoj k Velké Británii.

Rajlich: Tam se počítalo s neutralitou Velké Británie a nescházelo tak mnoho a Velká Británie nakonec do války nevstoupila.

Sud s prachem byl na Balkáně. Mohlo dojít, teď budu v oblasti úvah, k něčemu takovému, jako udělala Černá ruka prostřednictvím Gavrilo Principa, také v Čechách? Mohlo by se tady něco takového objevit?
Šedivý: Češi nemají takovou divokou krev a není to ani v české tradici. Ani ti největší radikálové vůči Rakousku-Uhersku do těch hrdel rozhodně nebyli. Pořád převládal názor, že se věci dají řešit nějakými reformami, dohodami a podobně.

Hájková: Atentáty byly až za první republiky.

Přesto by mě zajímalo, proč se neměnila politika trůnu, mocnářství, k českým zemím, když museli cítit ty signály, postupné ztráty loajality a odtrhování, a přitom by možná skutečně stačilo jen několik gest?
Šedivý: Opravdu se domnívám, že kdyby se nechal císař korunovat českým králem, české dějiny by se až dodnes vyvíjely úplně jinak. Jenže právě těmito gesty by si monarchie strašlivě uškodila u českých Němců, kteří by to brali jako pročeský akt, pro ně nepřátelský. Dvůr tak byl v podstatě v pasti, protože v tom reji nejrůznějších nacionálních zájmů už neměl moc šancí k manévrování. Navíc, upřímně řečeno, stařičký mocnář už vlastně moc mentalitě nacionálů nerozuměl.

Rajlich: Přesně tak. Ota Urban říká, že právě tím, že za větší nebezpečí považoval německý nacionalismus, zvítězila potřeba okamžiku nad potřebami desetiletí a že se tím promrhala poslední příležitost k tomu, aby se situace v českých zemích trošku urovnala. Otázka je, jestli by se urovnala. Síla toho nacionalismu byla tak obrovská, že si tím nejsem tak úplně jistý.

Před druhou světovou válkou se objevila řada lidí, kteří varovali, byť nebyli v mnohém vyslyšeni. Před tou první se nic takového neobjevilo? Nebyli takoví vizionáři, kteří by říkali, svět se do toho řítí, změňte politikum změňte způsob jednání?
Rajlich: Lidi si to uvědomovali. Někteří samozřejmě. Takoví lidé jsou vždycky, ale vždycky také záleží na tom, kolik lidí je poslouchá.
V reakci na tu militarizaci vzniklo mírové hnutí, Bertha von Suttner vydala svůj známý román Odzbrojte a stala se první ženskou laureátkou Nobelovy ceny míru. Ale to je volání na poušti. V té dané konstelaci to nemělo žádný praktický význam.

Hájková: Velmi protiválečně nastavené byly socialistické strany. Provolání Druhé internacionály v Basileji a tak dále. Tam bych viděla také velký tlak proti válce.

Šedivý: K von Sutter bych doplnil, že měla svůj pandán i v Čechách. Byla to spisovatelka Pavla Moudrá, která těsně před vypuknutím války založila Českou mírovou společnost. Myslím, že na policejním ředitelství to bylo registrováno z důvodu války až po válce. Takže tyto myšlenky se objevují i v českém prostředí.
Další je, že celá mladá generace, která přichází na politickou scénu od 90. let, byla antimilitaristická. Jsou to antimilitaristé, anarchisté z prostředí národních sociálů, ale také anarchokomunistů, kteří se domnívají, že militaristický systém by bylo třeba změnit. Objevuje se protiválečná brožura poslance Choce. Takže určitě to tady bylo, ale v té době byli bráni většinovou společností spíše jako podivíni.
Na druhou stranu, lidé říkali, ano, válka je špatná, ale byli zvyklí na to, že pokud válka přijde, nebude tady za čtrnáct dní, za měsíc, za dva skončí a ti mocipáni se nějak dohodnou. Nikdo si neuvědomil, že to postihne téměř každou rodinu, ať již přímo tím, že někdo z jejich blízkých padne, zahyne na nějakou nemoc nebo zkrachuje odchodem mužů na frontu. Nikdo si neuvědomoval globálnost té války.

Hájková: A taky už byli na válku trochu zvyklí. Byly války na Balkáně, v Libyi, Maroku.

Vím, že se říkalo, že do švestek bude konec…
Rajlich: Ty dosavadní války byly krátké. Navíc ono několik desetiletí se vlastně neválčilo. Rakousko-Uhersko naposledy válčilo 1866.

Šedivý: Pomineme-li okupaci Bosny a Hercegoviny. Velká válka, s kterou mělo Rakousko-Uhersko zkušenost, to je zkušenost jedné generace.

Čili můžeme říci, že s tou válkou nikdo nepočítal, proto proti ní nic neudělal?
Šedivý: Na druhou stranu, stejně jako tady byli lidé, kteří volali pozor, byli lidé, kteří říkali, je tu strašný morální marasmus, bují tady šílené mezilidské vztahy, pojďme vybudovat nový, lepší svět tím, že projdeme očistným ohněm války. Nejčastější to bylo mezi německými intelektuály, ale objevilo se to i mezi rakouskými intelektuály a v náznacích i mezi některými českými spisovateli, intelektuály. Válka jako očistný plamen, jako únik z toho industriálního, nízkého kapitalistického molocha, tak něco takového bychom našli i mezi českými spisovateli.

Rajlich: Dokonce ještě dál. Josef Redlich říká, že válka by mohla pomoci česko-německým vztahům, když společně prolijí krev, tak je to sblíží a najdou nějaký modus vivendi.

Šedivý: To byla iluze.

(redakčně kráceno)