„Strach je zdravá součást žití,“ říká Marek Holeček

Prvovýstup na horu Talung ve východním Nepálu znamenal pro Marka Holečka nominaci mezi pět nejlepších výstupů hodnocených prestižní cenou Piolets d´Or. Absolvoval ho ještě společně s horolezcem Zdeňkem Hrubým, který loni v srpnu tragicky zemřel. Právě s ním také začal „horolezeckou trojkombinaci“ Nepál, Pákistán a Antarktida a tam hledání nových horolezeckých tras. S Markem Holečkem hovořila v Profilu z 6. dubna Petra Krmelová.

Prvovýstup, to znamená, že jste tam byl první na světě?
Je to tak. Pro mě je to výzva, takové lidské hledání. Máme v sobě zakódováno, kdo bude trhač bobulí, kdo průzkumník. Já jsem asi průzkumník. Najdu nějaký cíl, neprozkoumanou část a jdu si tam vyřešit otazníky, které tam na mě čekají. To je na tom to hezké.

Kolik takových prvovýstupů za sebou máte?
Nepočítám to na branky a body, určitě jich bude přes deset různě po světě, ale to není tak důležité. Jde o to, co se před člověkem otevírá za nové výzvy, k nim směřuji.

„Strach, to je ta největší záruka šťastného návratu,“ to jsou vaše vlastní slova?
Nevím, jestli je mám dnes nějak negovat. Strach je zdravá součást žití. Uvědomění si, že jsem na nějaké křižovatce, že krok, který dělám, je z nějakého důvodu důležitý. To rozhodnutí, než se do toho pustím, připravit si správně logistiku, to, jak má vypadat výstup, abych se v pořádku vrátil. Samotný vrchol, který diváci vidí v dokumentech, které připravuji společně s Českou televizí, je pouze malinká ploška na vršku kopce. Ten pravý vrchol je opravdu teprve dole, kde se člověk přihlásí k normálnímu životu.

Právě, vím, že jste někde řekl, že přímo při lezení si to člověk vlastně neužije. Dochází vám to všechno až zpětně doma?
Velká sranda je, že všechno to utrpení, které přichází skrze výstup, na který se zpočátku strašně těším. Je paradoxní, že v daném momentě to proklínám a říkám si, co tady dělám. Pak ale přijdu dolů a zase načechrávám peří, jak se mi daří, a zase myslím na něco nového. Takže na vršku si člověk určitě neužije, protože ho čeká ještě ten sestup, a zvláště když se jedná o prvovýstup, má toho fakt plné kecky.

Je sestup těžší než výstup?
Záleží hodně na podmínkách, na jakou stranu kopce se člověk dá. Když se totiž třeba nesestupuje výstupovou linií, jdete do neznámého terénu. A vůbec složité je orientovat se v obrovských aglomeracích těch hor. Nemůžu říct, že sestup může být to nejtěžší, ale v každém případě je to dokončení celého toho procesu.

Platilo tohle všechno i při poslední expedici v Antarktidě?
Expedice v Antarktidě byl poslední střípek v „trojkolekci“ Nepál, Pákistán, Antarktida, kterou jsem si vymyslel. Antarktida byla něco úplně nového. Jsou to úplně rozdílné hry barev světla, stejně tak fauna a flora. Člověk by to tam ani nečekal, ale proplouvají kolem vás velryby, tučňáci, tuleni. Je to prostě nádherné. Nehledě na to, že tam přímo z hladiny vyrůstají kopce, které mají přes dva kilometry. Většinou jsou naprosto nedotčené, neslezené, takže jsme tam měli opět možnost udělat nějaký ten prvovýstup.

Občas za vámi nebo před vámi spadne nějaká ta lavina. Vypadá to hrůzostrašně?
Laviny jsou směsice hrůzy a krásy přírody. Je to něco jako hrom. Jsou to úžasné momenty, kdy se člověk na chvíli zastaví a zjistí, jak je malinký. Když ho to nezavalí, může to jen s obdivem sledovat. Lavina totiž opravdu narůstá a tvoří se jednorázově, neopakovatelně, je to úžasný zážitek.

Docela mne pobavila fotografie, na níž jste zachycen před stanem s láhvemi vína, to víno na Antarktidě nezmrzne?
Musí se udělat všechno, aby nezmrzlo. Tedy buď rychle vypít, nebo nějak uchovat, dát do spacáku. Nehledě na to, že jsme tam byli s malou jachtou a to je takový malý hotel. Rozhodně tam není teplota pod hranicí mrazu.

Trojkombinaci, o které jste mluvil, jste původně celou plánoval s vaším parťákem Zdeňkem Hrubým. Ten tragicky zahynul při sestupu z osmitisícovky Gašerbrum, bylo to prakticky před vašima očima. Dlouho jste pak zvažoval, jestli to dokončíte třeba s jiným parťákem. Nakonec jste se rozhodl, že ano. Co všechno pro to hrálo?
Teď už to vím. Je to normální život. Život se neptá, nezastavil se, svět se točí dál, člověk musí přijmout fakt, že to takhle je. Kdybych to najednou zasekl, vyvstala by otázka, co dál. Takže jsem si řekl, takhle to je, do života to přichází, jsou to nepříjemné momenty, ale těch nepříjemných momentů je nějaké množství. A jestli lze, tak se jako neznaboh modlím, ať jich přichází co nejméně. 

Gašerbrum, hora v Pákistánu, která se stala pro Zdeňka Hrubého osudnou, vás neustále láká. Už dvakrát vás odmítla, prý to ale hodláte zkusit potřetí. Pak už si dáte pokoj?
Pokoj? S jídlem roste chuť. To prostě nelze. To už mi tatínek říkal, synku, nech toho. Ale já jsem mu říkal, ale táto, co budu dělat, když mne to baví, najdi mi nějaký jiný prostor.
Chci se tam vrátit letos v létě s Tomášem Petrečkem, výborným sportsmanem a konečně někým mladším, takže si to budu konečně užívat z pozice velkého bosse.

Jak moc si to užívá vaše přítelkyně Klára a čtyřletá dcera Viktorie? Neodjíždí se vám stále hůř a hůř?
Jediný, kdo k tomu má co říct, je právě Klára a Viktorka, já za ně mluvit nemůžu. Vždy se snažím tu nerovnováhu vyvážit jinou přítomností, takže odjedeme na dovolenou někam na delší dobu. Vždy je to otázka nějakého vzájemného vztahu, není na to nějaký jízdní řád, každý si musí tento problém doma vybalancovat.

Vím, že pro cenu samotnou po horách nelezete, přesto, jak vám bylo, když jste ji přebíral?
Tu hlavní cenu jsem nedostal, byl jsem nominovaný, dostal ji Ueli Steck. Nicméně hlavní nominace je pro mne satisfakce za to, že se celý svět napříč dohodl, že je ten můj výstup parádní, aniž bych mezitím nějak politikařil, nějak tam podlézal a podobně. To je moc hezká zpětná vazba, že to, co dělám, není nějak mimo sledovanost světa.
Sám si myslím, že lezení není o cenách, protože takové věci se nedají vzájemně hodnotit a poměřovat. Všechno je to naprosto rozdílné ­ místy, prostředím, podmínkami. Takže pak je to jenom o barvách očí, vystupování a tak dále. Nevím, jestli jsem porotu neohromil, ale ani jsem se o to nijak nesnažil. Vyznal jsem tam po pětadvaceti letech lásku jedné z porotkyň, protože jsem ji měl rád z časopisů, které jsem si četl, když jsem jezdil lézt na skály do Francie.

Kde bere špičkový horolezec peníze na všechny ty výpravy? Třeba jenom v Nepálu se platí za povolení k výstupu na osmitisícovku neuvěřitelných 12 tisíc dolarů?
To je jenom základ, pak to nabývá o servis a tak dále. Je to jednoduché. Dnes tady sedím s vámi v České televizi, s Českou televizí teď připravujeme dokument, který poběží v hlavním vysílacím čase. Takže jednou věcí je nějaké zviditelnění, druhá část je objíždění přednášek, navazování kontaktů a pak občas přijde nějaký filantrop a občas řekne, dobře, ten tvůj nesmysl je zajímavý třeba v tom, že nikomu neubližuje a může ostatním poskytnout jiný pohled na svět.

Co plánujete takhle na nedělní odpoledne? Výlet s rodinou? Nebo pojedete lézt na nějaké české skály?
Miluju českou zemi, takže jsem se vrátil včera večer od Děčína, kde jsou Labské pískovce. A doufám, že se dnes pojedu taky někam vyvenčit. Je krásné jaro, to je ta šťáva, kdy se probouzí život, a já to miluju.

Dvě tři místa v Čechách, kde si Marek Holeček opravdu rád opakovaně zaleze?
To je, jako kdybych měl říct, jestli mám radši tatínka nebo maminku. Jarek Nohavica, říká, že láska se nemá rozdrobovat. Nicméně opravdu rád mám Adršpašsko-teplické skály, to je romantická krajina, úžasná svými skalními městy, anebo právě třeba ten sever, Labské pískovce okolo Děčína, Hřensko, které se táhne až do Saska, kde jsou také úžasné skalní terény. Myslím, že nám to mělo patřit, ale mají to Němci.

(redakčně kráceno)