Jaký by mělo význam dělat misii tam, kde všichni věří?

Proč a jak se z vystudovaného teologa a duchovního stane režisér? Bedřich Jetelina nám jako adventista sedmého dne neměl problém odpovědět na naše dotazy v neděli, pro jeho církev je totiž dnem odpočinku sobota. A právě v neděli 4. května se s ním můžete vydat na Cesty víry i vy, možná uloví i vaši duši… 

Aktuální díl Cest víry má název Lovci duší – nelovíte tak trochu duše pořady s křesťanskou tématikou i Vy?

Jestliže lovit duše znamená, že lidi zaujmeme a inspirujeme pro něco zajímavého a hezkého, pak ano, lovíme. Mimochodem, ten název Cest víry – Lovci duší – je především velká nadsázka, což doufám, že pochopí jak diváci, tak i ti, o kterých ten dokument je.

 A jsou vašimi diváky i nekřesťané? Co by jim měly přinést?

Naše pořady jsou pro všechny, nejenom pro věřící. Určitě by měly divákům přinést to, co jiné pořady – informace, umělecký zážitek, dojetí, radost, zamyšlení. Náboženské programy by navíc každému, věřícímu i nevěřícímu, měly otevřít pomyslné okno do světa víry. A jestli by třeba měly přivádět ke změně života? Tak na to náboženské pořady nemají monopol, to se může stát u jakéhokoliv jiného programu a naopak u toho křesťanského vůbec ne.

V minulosti jste pracoval jako duchovní. „Nepřesedlal“ jste do televize i proto, že můžete misijně působit na mnohem větší skupinu lidí?

Do televize jsem přesedlal hlavně proto, že mně práce v ní přijde smysluplnější než to, co jsem dělal dřív. Ale pokud jde o misijní působení, otázka je, co si pod tím představíme. Jestliže to, aby lidé pohlíželi na křesťanství jako na něco prospěšného, z čeho vychází naše civilizace, a co bychom neměli jenom tak bezmyšlenkovitě zahodit jako blbost a přežitek, potom bych s tím souhlasil, a jsem rád, že to mohu dělat. Ale pokud si pod tím představíme „lovení“ lidí pro nějakou konkrétní skupinu nebo nějakou úzce zaměřenou dogmatiku, pak jsou prostředí pro takovou činnost mnohem vhodnější, než veřejnoprávní médium. 

Dáváte si pozor na to, abyste v pořadech nepoužíval psychologickou manipulaci, jakou ve vašem dokumentu kritizujete?

Snažím se a naše dramaturgie navíc dohlíží, abych svou snahu naplňoval.

Je tzv. agresivní misijní činnost, kterou kritizujete, v ČR rozšířená?

Jak se to vezme – záleží, kde se člověk pohybuje. Mezi aktivními věřícími je přirozeně víc lidí výrazně zaměřených na prvoplánovou misii než mezi lidmi nábožensky vlažnými. Já ale jako agresivní misijní činnost nechápu to, že je někdo aktivní, dává o sobě vědět a chce svou víru sdílet s druhými. Agresivní misie je misie nepřátelská, která nechce respektovat svobodu druhého. A té naštěstí zase až tolik není.

Má misijní činnost v tak ateistické zemi vůbec význam?

Určitě, jaký by mělo smysl dělat misii tam, kde všichni věří? Proč přesvědčovat přesvědčené? 

Je těžší pro víru získat mladé lidi? A myslíte, že se vám to povedlo s cyklem Za obzorem?

To je těžké říct, mladí lidé jsou dnes duchovnu více otevření, než moje generace padesátníků. Ale dost těžko se hodnotí, jaký dopad měl nějaký cyklus nebo dokument. Občas mi někdo napíše e-mail, že to viděl, že se mu to líbilo, že ho to oslovilo. Ale jestli se díky cyklu Za obzorem někdo stal věřícím? To nevím. A zase, asi to ani nebylo primárním cílem.

Pro Českou televizi režírujete i Sváteční slovo. Dá se říct, že cílem tohoto pořadu je právě šíření víry?

V tom smyslu, že lidé slyší rozumné a moudré lidi, jak glosují svět z křesťanských východisek, tak určitě.

Do jaké míry se sváteční řečníci vůbec nechají režírovat?

Jak kdo, ale většinou jsou řečníci lidé, kteří jsou zvyklí mluvit v jiném prostředí, než na kameru – učitelé, vědci, faráři, umělci. A tak je pro ně složité, aby při natáčení mysleli na svůj text a u toho ještě poslouchali nějaké složité režijní pokyny. Proto se snažím, aby hovořili v prostředí, kde se cítí dobře, které je nějak spjaté s tématem, o kterém mluví, a kde se mohou chovat naprosto přirozeně – stát, sedět, jít – aby to nevypadalo strojeně a prkenně. A protože jsem si to také zkusil z druhé strany, tak vím, že dívat se do kamery není vůbec jednoduché, mám pro ně velké pochopení.

A je režírování pořadů s náboženskou tématikou jiné než těch ostatních?

Pokud jde o tu technickou stránku, tak ne. Musí být hotový scénář, musí být vše připraveno a domluveno, nejde nic odfláknout, jsou podobné problémy. Jediný rozdíl vidím v tom, že mám k tématice blíž – odborně jako teolog, a zřejmě i srdcem.