„Ambicí 13. komnaty bylo ukázat lidem, že hovořit o tom, co je trápí, není slabostí – naopak tím můžou pomoct sobě i druhým. Když jsme s pořadem začínali, mělo jít jen o třináct dílů. Po odvysílání prvních epizod, které vidělo v průměru 1,18 milionu diváků, nám došlo, že by byla škoda ten formát uzavřít,“ říká autorka a vedoucí projektu Iveta Toušlová a dodává: „13. komnata nestojí na senzaci, ale na důvěře a respektu k člověku, který se rozhodne svůj příběh otevřít. O to více nás pak motivuje když nám diváci píší, že pro ně některé příběhy byly vzpruhou a pozitivní inspirací nebo, že je používají některé léčebny v rámci skupinových psychoterapií.“

Výroční série se vrací k lidem, kteří už svou komnatu jednou otevřeli, a sleduje, co přinesl čas. Návraty do 13. komnaty ukazují, že život nemá jednoduché tečky: některé rány se hojí, jiné se vracejí v nové podobě a člověk někdy zpětně zjistí, že měl věci „zpracované“ jen zdánlivě. Právě tím začíná i první epizoda výroční řady 13. komnata Olgy Studničkové Šípkové. Mistryně světa v aerobiku se po letech vrací k tématu, které už nejde obejít: vypráví o krvácení do mozku, po němž musela bojovat o život, a o rozhodnutí k restartu. Prvním příběhem nové série provází Petra Křížková, režie se ujala Markéta Oddfish Nešlehová, která se 13. komnatou spolupracuje pravidelně: „Dvacet je za hranici veškeré dokumentaristické představivosti. Komnata je pro mě prestiž, kontinuita, jednoznačnost, jedinečnost, jasné vedení. Jen proto mohla projít turbulentními dobami proměn diváckých generací i televizních lídrů, fungovat i po vzniku úplně nové divácké kultury i nových televizních formátů a nepřežít se,“ dodává k výročí režisérka.

Na úvodní díl naváže 13. komnata Jaroslava Svěceného, kterou odvysílá ČT1 ve středu 11. března. Houslový virtuóz se vrací k okamžiku, kdy se znovu ocitl na hraně fyzických sil – tentokrát musel podstoupit neodkladnou operaci srdce. Ve výroční sérii se objeví i fotograf Robert Vano, operní pěvkyně Dagmar Pecková, herečka Chantal Poullain, zpěvačka Heidi Janků a mnozí další. Dohromady přinese tato sezóna sedmnáct nových dílů.

Nová dekáda s novým logem a znělkou

Dvacetileté výročí se stalo impulzem k citlivému osvěžení vizuálu i znělky pořadu. „Cílem nebyla radikální změna. Při zpracování jsme vycházeli z toho, co je pro 13. komnatu celých dvacet let typické – klíč, hlava, zámek, tedy symboly odemykání – a dali jim současnější podobu. Podobně jsme přistoupili i k hudební složce znělky, melodie zůstává stejná, jen zvuk je modernější, současný,“ říká ředitelka marketingu České televize Štěpánka Sunková.

Aktuální přehled plánovaných 13. komnat nabízí televizní program. Všechny odvysílané díly dokumentární série nabízí iVysílání České televize.

Tiskové oddělení České televize

Dvacet let, 632 osudů a jedna myšlenka, která se nemění: léčit příběhem. Iveta Toušlová v profilovém rozhovoru popisuje, proč 13. komnata obstála jako veřejnoprávní formát, jak se proměnila otevřenost společnosti a co přinese nová jarní série návratů, která startuje 4. března. Pořad podle ní nestojí na senzaci, ale na důvěře a respektu k člověku, který se rozhodne svůj příběh otevřít. A právě návraty ukazují, že život nemá jednoduché tečky: některé rány se hojí, jiné se vracejí v nové podobě a síla sdílení zůstává. Stejně jako 13. komnata.

Když se dnes ohlédnete zpět k úplnému začátku 13. komnaty, co z původní představy z roku 2006 zůstalo dodnes beze změny a co se naopak proměnilo?

Beze změny zůstal silný příběh známé osobnosti, která si prošla nějakou komplikovanou životní situací. Změnilo se to, že původně mělo být jen 13 dílů a každý se měl věnovat jinému tématu. A vývojem si prošla i postava vypravěče neboli odemykače, jak mu familiárně říkáme. My jsme si totiž zpočátku mysleli, že to bude člověk, který se s hrdinou příběhu dobře zná nebo má za sebou podobnou zkušenost jako on, jenže jsme zjistili, že je to realizačně příliš složité, takže jsme od tohoto záměru upustili.

V jakém momentu jste si poprvé uvědomila, že držíte v rukou formát, který bude dlouhodobý, a že s sebou ponese i určitou odpovědnost?

Myslím, že jsme si to jako realizační tým uvědomili hned po odvysílání prvních dílů, protože sledovanost byla neuvěřitelná. Prvních třináct příběhů 13. komnaty vidělo v průměru 1,18 milionu diváků. Odezva byla obrovská. V tu chvíli nám i vedení České televize došlo, že by byla škoda se toho formátu vzdát a omezit ho jen na třináct epizod. Rozhodli jsme se proto pokračovat na půdorysu silných lidských příběhů. A je vlastně jedno, že se témata opakují, protože prožívání i řešení krizových situací je vždy individuální. Určité skupině diváků může konvenovat jedna cesta, jiné zase druhá. Koneckonců i různé přístupy můžou být pro spoustu lidí inspirací.

Jak nápad na 13. komnatu vlastně vznikl?

Zrodil se z mé osobní zkušenosti. Když mi bylo zhruba patnáct let, maminka onemocněla velmi těžkou depresí, která nakonec vyústila v to, že chtěla odejít z tohoto světa a pokusila se o sebevraždu. Naštěstí neúspěšnou, protože jsem ji včas našla, a tudíž se lékařům podařilo ji zachránit. Následně podstoupila náročnou a dlouhou psychiatrickou léčbu a z té nemoci se nějakým způsobem dostala, resp. měla ji pod kontrolou. Pár let na to pak viděla díl z dokumentárního cyklu České televize Diagnóza, který se věnoval depresím. Natočila ho Olga Sommerová a hlavním aktérem byl Marek Vašut. Maminka mi tehdy řekla: To je škoda, že něco takového neexistovalo v době, kdy jsem byla nemocná. Mohlo mi to pomoct, mohla jsem najít řešení a nemuselo to dojít tak daleko.

Tehdy mě napadlo, že sdílení problémů je hrozně důležité, a že je zapotřebí otevírat i tabuizovaná témata. Někdy totiž kolem nich chodíme potichu, po špičkách, což bylo před dvaceti lety, kdy 13. komnata začínala, ještě horší. Dnes je společnost otevřenější a lidé se nebojí mluvit, tolik se nestydí. Jenže maminka vyrůstala v době, kdy se spousta věcí zametala pod koberec, nemluvilo se o nich nebo se za ně rodiny dokonce před ostatními styděly. Hlavně aby se to nedotklo jejich vnějšího obrazu. Tak tomu bylo i u nás.

Ambicí 13. komnaty tedy bylo ukázat lidem, že hovořit o tom, co je trápí, není slabostí, ale naopak tím můžou pomoct sobě i druhým. A vzorem jim měly být právě známé osobnosti, které se v našich dokumentech otevřou. Cyklu jsme dali podtitul Léčba příběhem, protože ta v různých modifikacích funguje odnepaměti. Když si vezmete báje, legendy, pohádky, co to je? Naši předkové se přece jejich prostřednictvím vyrovnávali s nejrůznějšími traumaty, strachy a úzkostmi. Vetkli je do svých vyprávění, předávali si je z generace na generaci, a i skrze ně si utvářeli svůj hodnotový systém. Naše 13. komnaty jsou navíc doplněny názory odborníků, kteří do dané problematiky vnesou širší, nestranný pohled a nabídnou vhodná řešení.

Za dvacet let jste natočili 632 dílů. Máte pocit, že se mění povaha lidských krizí, nebo se mění hlavně způsob, jak o nich lidé dokážou mluvit?

Doba se změnila. Jsme mnohem tolerantnější, a tudíž i sdílnější. Pochopili jsme, že člověčenství obsahuje různé aspekty včetně našich slabostí a selhání. Jsme zranitelní, křehcí, můžeme být nemocní. Není za co se stydět. Je důležité umět hledat řešení. A pokud se můžeme někde inspirovat, tak je to přece skvělé, ne? Pomohly i sociální sítě. Vznikají komunity, kde se lidé svěřují se svými problémy, mluví o nich, kladou otázky a dostávají odpovědi. Jsou platformy, do nichž se zapojují i odborníci. Společnost v tomhle ohledu poskočila, je odvážnější a otevřenější. A to je dobře.

Pracujete se známými osobnostmi, které mají veřejně daný obraz. Jak těžké je dostat se při natáčení pod tu mediální vrstvu a dovést je k osobní výpovědi?

Většinou to funguje tak, že když už člověk jednou kývne, že do 13. komnaty půjde, tak se otevře. Ví, proč to dělá. Ví, že nejde o bulvární formát, ale že ji točí proto, aby svým vyprávěním divákům něco předal. Má co říct a chce se o své zkušenosti podělit s ostatními.

Jsou ale i případy, kdy hrdinové našich komnat mají určitá témata ještě nezpracovaná a do nich se pouštět nechtějí. Tak jejich rozhodnutí ctíme a věnujeme se jiným problémům. Nejsme bulvár, nesnažíme se z nich odpověď vymáčknout za každou cenu. 13. komnata se přece odemyká, což máme i v úvodních titulcích pořadu. Nemáme v ruce „šperhák“ a nedostáváme se do ní násilím. Jsme vřele pozváni dovnitř a necháme jejího majitele povídat o tom, o čem sám chce.

Mnoho protagonistů říká, že pro ně bylo natáčení zlomem nebo terapií. Vnímáte někdy hranici, kdy už kamera může být spíš zátěží než pomocí? Museli jste někdy natáčení zastavit?

Samozřejmě, mnohokrát se stalo, že se při natáčení některým lidem staré rány přece jen otevřely a oni se rozplakali nebo nebyli schopni pokračovat. Je to pochopitelné a počítáme s tím. Vždyť se dotýkáme citlivých věcí a ty jsou velmi často doprovázeny silnými emocemi.

Je to podobné, jako když jste u psychoterapeuta a vyprávíte mu o tom, co jste prožil. Někdy vám vběhnou slzy do očí, i když se jim bráníte, a nemůžete je zastavit.

Máte při natáčení k dispozici psychoterapeuta?

Obvykle ne. Ale jak už bylo řečeno, odborníci každý díl komentují, doplňují svými postřehy a radami. Jen když si to hlavní protagonista přeje, tak jsou během natáčení společně.

Nová jarní série začne 4. března a vrací se k lidem, kteří už svou komnatu jednou otevřeli. Čím je pro vás osobně tento návrat jiný než natáčení jejich prvního příběhu?

Hledali jsme, čím cyklus ozvláštnit. Už při jeho desátém výročí se nám osvědčilo vracet se do některých 13. komnat, tak jsme se rozhodli udělat to znovu. Život jde přece dál a lidem přicházejí do cesty další překážky. U některých osobností jsme si po natáčení mysleli, že je vše zalité sluncem a jejich problémy jsou vyřešeny, jenže nebyly, i když si to třeba i oni sami mylně mysleli. Teď jsme na to například narazili u první osobnosti našich návratů Olgy Šípkové.

Její první komnata byla o syndromu vyhoření a depresích, které překonala. Ona i my jsme tehdy měli pocit, že je opět na vzestupné trajektorii, že určité věci opustila, a naopak jiným se začala věnovat, aby se tolik nepřetěžovala a práce jí zase těšila. Jenže uvízla na půli cesty, což jí po letech doběhlo. Navíc prodělala velmi těžkou mozkovou cévní příhodu a až po ní si uvědomila, že je čas na restart a nový začátek.

I pro nás tvůrce je zajímavé sledovat další osudy našich protagonistů. Člověk si opět uvědomí, že život se prostě naplánovat nedá, i kdybychom si to sebevíc přáli. A nám nezbývá, než to přijmout a pokud možno se ctí se se všemi jeho nástrahami popasovat.

Kdo další se v návratové sérii objeví a o čem budou jejich díly?

Odemkneme například další 13. komnatu publicisty Josefa Klímy. V té první vyprávěl mimo jiné o svém novinářském pochybení, které ho spoustu let trápilo, byť se za něj omluvil. A taky o tom, jak se bál o život, když se věnoval kauzám z prostředí podsvětí. Nedávno se o něj bál znovu, jenže pro změnu kvůli zákeřné nemoci, s níž bojoval, a o které chce v návratech mluvit. Natáčet budeme také s Heidi Janků, která se nám kdysi svěřila s tím, že v dětství přišla o maminku, s tátou se nestýkala, a tak se o sebe musela starat sama. I proto se rozhodla nemít děti a provdala se za výrazně staršího muže. Jenže teď, po jeho smrti, zůstala sama. Těžkými zkouškami osudu si prošla i herečka Ilona Svobodová. V roce 2019 jsme s ní řešili těžké zdravotní problémy jejího syna, který kvůli epileptickému záchvatu upadl do bezvědomí a ona mu zachránila život. Jenže pak ji potkalo další trápení. Přišla o manžela Petra Skoumala a před několika lety i o dalšího partnera. Oba podlehli rakovině a ona o oba pečovala.

Důvěru nám už podruhé dal také houslový virtuóz Jaroslav Svěcený. V roce 2021 mluvil o krachu svého manželství, který ho zasáhl natolik, že psychicky i fyzicky zkolaboval a skončil v nemocnici. Tím ovšem jeho zdravotní problémy neskončily. Loni mu lékaři těsně před jeho odletem na zahraniční turné diagnostikovali velké problémy se srdcem a musel podstoupit vícenásobný bypass. Ve výroční sérii se objeví i fotograf Robert Vano, operní pěvkyně Dagmar Pecková, herečka Chantal Poullain a mnozí další.

Setkáváte se při těchto návratech s tím, že někteří lidé dnes o svém příběhu mluví úplně jinak než před lety, třeba s větším klidem, nebo naopak s větší hořkostí?

Třeba u už zmiňované Olgy Šípkové se nám stalo, že zpětně najednou vidí, že při prvním natáčení vůbec nebyla v pohodě. A to, o čem mluvila, že má zpracované a že si ví rady, byla jen domněnka.

Máte zkušenost, že čas některé bolesti skutečně otupí, nebo se spíš jen naučíme s nimi fungovat?

Když se vám něco přihodí, tak to v tu danou chvíli vnímáte velmi intenzivně, emoce jedou na plné obrátky. S odstupem času se rány zahojí, jenže jizvy zůstanou. Jako na těle. A možná je to dobře, protože jsou zhmotněním našich zkušeností a vzpomínek, patří k našemu životu a nějak nás formují a učí. Můžeme se z nich poučit, ale není dobré se na ně pořád dívat. To bychom ulpívali v minulosti, což nikam nevede.

Možná jste čelili výtkám, že pořad balancuje na hraně bulváru. Co byste vzkázala kritikům a máte pocit, že se ta hranice posunula s vývojem médií a sociálních sítí?

Kdysi jsem řekla, že neexistují bulvární témata, jen bulvární zpracování. I o prostituci přece můžete natočit veřejnoprávní dokument. Bulvární bychom byli ve chvíli, kdybychom naše protagonisty skandalizovali, vkládali jim do úst něco, co není pravda, točili je bez jejich vědomí či souhlasu. To, že nám vypráví o svých potížích a ukazují, že život není černobílý, přece není bulvár. Je to jejich pravdivý příběh, bez retuše či falešného pozlátka.

Když dnes oslovujete nové protagonisty, je jejich motivace jiná než dřív? Přicházejí spíš proto, že chtějí pomoci druhým, nebo proto, že sami něco uzavírají?

Jak kdo. Někteří vnímají 13. komnatu skutečně osvětově a chtějí svůj příběh medializovat proto, aby ostatním pomohli. Varovali je nebo jim ukázali cestu. A pro jiné je náš formát obranou právě proti bulváru, který o nich psal nepravdu a skandalizoval je. Naším prostřednictvím pak chtějí věci uvést na pravou míru.

Po tolika osobních výpovědích, dokázala jste si udržet profesní odstup, nebo vás některé příběhy proměnily i osobně?

Myslím, že nás proměnily a proměňují pořád. Skrze 13. komnatu se i my, její tvůrci, učíme. Je to vlastně jakási forma kontinuální psychoterapie. Vždyť všichni řešíme stejné věci. Nemoci, odchody blízkých, rozchody, rozvody, lidská selhání. A naše komnaty jsou plné odpovědí, jak se s tím vším vyrovnat. Můžeme mít různou národnost, barvu kůže, majetek, sexuální orientaci, politické smýšlení, ale pořád jsme jenom lidmi. Se svými vzestupy a pády, radostmi i strastmi, výhrami i ztrátami, bolestmi a emocemi. V tom všem jsme si rovni. A když je nám těžko, hledáme nejen pomoc, ale i pozitivní vzory. Někoho, koho trápilo to samé, co nás, ale dokázal to překonat, zvládl to. Právě tito lidé nám dodávají onu tolik potřebnou naději, bez níž by nezafungovala ani ta nejlepší medikace.

Kdo na 13. komnatě spolupracuje? Představíte nám váš tým? Je od začátku stejný?

Stejný úplně není. Vedoucí projektu a hlavní dramaturg jsem pořád já. Mám k sobě dva dramaturgy Petra Bělíka a Darju Macákovou. K ruce máme i dvě redakční koordinátorky Světlanu Tvrdíkovou a Andreu Samcovou. Produkci dělají Barbora Svobodová a Tereza Herciková. A pak je tu samozřejmě celý tým režisérů, scenáristů a odemykačů. Třeba Markéta Oddfish Nešlehová, Zděněk Gawlik, Ivan Bareš, Dan Hnát, Vít Olmer, Pavel Křemen, Vlastimil Šimůnek, Jan Mudra, Dagmar Smržová, Markéta Ekrt Válková, Viktor Polesný, Olga Sommerová, Ivana Sovišová, René Kekely, Dominika Mudrová, Blanka Kubíková, Simona Chytrová, Zuzana Burešová, Petra Křížková, Václav Žmolík, Martina Hynková, Monika Valentová, Vendula Krejčová, Patricie Strouhalová, Karolína Kočí, Martin Rachmann a taky naši skvělí střihači, třeba Katarína Buchanan, Allan Lazarov, Jan Dvořák, Zdeněk Smrčka, Krasimira Velitchkova, Lucie Mašatová, samozřejmě kameramani, například Tomáš Drdácký, Ferdinand Mazurek, Tomáš Kresta nebo Olga Malířová Špátová, zvukaři, osvětlovači… a další a další… Každý díl je kolektivním dílem spousty lidí.

Vaše výročí přinese také novou znělku. Jak se na ni těšíte a prozradíte k ní nějaké podrobnosti?

Těším se moc. Poprvé se divákům představí v březnu společně se zmiňovanou výroční sérií. Modernější kabát dostane i hudba. Její autor Ladislav Faktor vymýšlí nové atraktivnější aranžmá původního motivu.

Knížka bude?

Knížka bude. Už šestá v pořadí a zase by měla přinést 13 zajímavých rozhovorů. Jména zatím vybíráme. Tak se nechte překvapit.

Kdybyste měla 13. komnatu shrnout jednou větou pro diváka, který ji nikdy neviděl, co je podle vás její největší smysl po dvaceti letech existence?

Léčba příběhem. To je její podtitul a hlavní smysl. Píší nám diváci, že se pro ně ten či onen příběh stal vzpruhou a inspirací, a ozývají se dokonce i různá zařízení, která některé epizody využívají v rámci skupinových terapií. Jeden příklad za všechny. Nedávno jsme odvysílali díl s mladou českou herečkou Lumírou Přichystalovou, která byla závislá na alkoholu. Do 13. komnaty šla prý právě proto, že jim ji v psychiatrické léčebně také pouštěli, a jí to pomohlo. Tehdy si prý řekla, že pokud se vyléčí, natočí komnatu vlastní, aby to cyklu vrátila a svým vyprávěním třeba pomohla někomu dalšímu. Taková zpětná vazba nás nesmírně těší a je největším oceněním naší práce.