Pokud spojíme výraz hardcore čistě s muzikou, vyjde nám, že jeho nejhojnější používání je spojeno s punkem. V osmdesátých letech však došlo na tvrdě rockové scéně k mnoha dalším skutečnostem, které situaci opět poněkud zamotávají.
Klasický heavy metal se postupně komercionalizoval a stával se jakýmsi středním proudem (viz. hair metal, glam metal, speed metal), což se samozřejmě určitým podzemním metalovým kruhům nelíbilo a chtěly nějak na tento „výprodej“ reagovat. Vznikla potřeba vytvořit nějaké undergroundové metalové deriváty, které by se razantně odlišovaly od hlavního proudu. A tak tím, že se začaly objevovat tyto různé odnože HM, které se ve svém pojetí od základního stylu dosti nápadně vzdalovaly (hlavně svojí větší agresivitou a brutalitou), a tím, že i hardcore punk na sebe počal nabalovat další rockové podněty, došlo samozřejmě u obou „žánrů“ ke štěpení a vzájemnému prolínání. Najednou na scéně - v Americe i v Británii – začaly působit HC skupiny, které dokázaly využít hudební potenciál metalu (hard core metal), a naopak v rámci metalu zase soubory, které svůj sound zjednodušovaly ale zároveň neuvěřitelně zrychlovaly (styl thrash).
V hardcorové subkultuře začaly pro pojmenování této fúze vznikat nové a nové termíny a výrazy, které tuto scénu postupně atomizovaly. Vývojové linie obou stylů - hardcore punku a heavy metalu (a nakonec i starého hardrocku) - se vzájemně proplétaly, ještě dále dělily, radikalizovaly, dávaly vzniknout dalším odnožím, takže na konci 80. let lze hovořit o hardcore jako o totálním terminologickém chaosu, kde si už nikdo není ničím jistý. Pro zjednodušení toto dělení probíhalo v Americe v rámci geografického umístění jednotlivých kapel - náhle se objevovaly scény jako newyorská, sanfranciská, losangeleská, chicagská atd. A to ještě do HC hudby začaly promlouvat s hardcoristy spřízněná hip hopová kultura se svým rapem, funkové podněty a také seattleský styl grunge!
Tehdy se zrodila škatulka, zvaná crossover.
Hudební publicista Petr „Kory“ Korál shrnuje hudbu hardcorových skupin v Rock & Popu (1991, zkráceno) takto: „Jaký je hardcore dnes? Má znázorňovat velkoměsto, evokovat atmosféru a život v něm, proto je to hudba (někdy už spíše ´hudba´…) do nejzazší míry agresivní, zběsilá, ohlušující, zdánlivě chaotická – takové je totiž každé větší město. Sound HC tomu odpovídá: vytváří jej silně zkreslené kytarové šlehy, hřmotná baskytara bezohledně valící před sebou vše silou rozjetého buldozeru, místy přímo sebevražedná palba bicích a extatický řev až „chropot“ vokalisty… Sóla prakticky nenajdeme (život přece také nepřináší mnoho parádiček) a melodie bývá nemilosrdně rozdrcena destruktivní zvukovou mašinérií…“
Na konci 90. let píše hudební publicistka Veronika Handlířová v knize Beaty bigbeaty breakbeaty o HC toto (zkráceno): „Dodnes však nemluvíme o hnutí homogenním, s jasně danými principy a vymezenými pravidly; tato scéna je naopak velmi dynamická, v jejím rámci neustále vznikají a zanikají nové směry, s čímž ostatně koresponduje i stylová roztříštěnost a nevyjasněnost stejnojmenného hudebního žánru. HC hudba devadesátých let je stejně těžko definovatelná, jako byla už ve svých ranných fázích, kdy celému světu, omráčenému divokostí a rychlostí punku, dokázala, že lze hrát ještě divočeji, rychleji, hlasitěji a zuřivěji. Teze o tom, že hard core je maximálně expresivním, na energii a výrazu bazírujícím hybridem punku, hard rocku a heavy metalu, je však stále obecně platná.“
